Sakuřina cesta lásky 01: Cesta protnutá dvěma ninji?

Tato povídka se kříží s povídkou "Narutova cesta ninji: Cesta protkaná láskou?" a má za úkol vyprávět příběh z pohledu Sakury. Pro čtenáře doporučuji střídat obě série, kvůli kompletnímu dokreslení děje.

Sakura nemohla spát. Bylo jí jasné, že to bude další bezesná noc. I když celé odpoledne vypomáhala v nemocnici a domu přišla naprosto vyčerpaná. Bohužel ani to někdy nestačí, když se jí před očima objeví dvě tváře. Sasuke a Naruto…

„Proč jsem tě vlastně kdy milovala, Sasuke? To jsem byla tak hloupá, když jsem věřila, že bys moje city mohl někdy opětovat? Nejspíše jsem se jen nechala zmást tvým přirozeným šarmem, který je prý tak typický pro všechny Uchihy. Alabastrová pleť, havraní vlasy, suverénní vystupování a úžasné schopnosti – to bylo vše, pro co jsem tě milovala?“

Když nad tím teď Sakura takto uvažovala, začalo jí docházet, v jaké naivitě žila.

„Nikdy jsi o mě ani pohledem nezavadil, byla jsem pro tebe vzduch… ty jsi vždy šel jen za svým cílem a kdokoliv jiný ti byl lhostejný. Proč jsem byla tak slepá? Tenkrát bych pro tebe udělala cokoliv, ale teprve dnes mi dochází, že bych to vlastně udělala pro tvoji pomstu… to byl tvůj jediný důvod existence.“

Čím byla Sakura ospalejší, tím hlouběji dokázala pátrat v paměti. Ta nesmyslnost vztahu mezi ní a Sasukem byla stále zřetelnější. A když se jí v hlavě objevilo slovo „nenávist,“ z očí se jí začaly řinout první slzy, které pomalu stékaly po dívčině tváři a svoji existenci končili na bělostném, voňavém polštáři. Ta vůně teď byla jedinou útěchou na zlomené srdce a zmatenou duši.

Najednou v Sakuřině mysli vyvstala další tvář. Tvář s neskutečně srdečným úsměvem a veselýma očima, ve kterých je vidět snad nekonečná laskavost. Je to obličej člověka, který by pro milovanou osobu položil život. Naruto…

Sakura nevěděla, co k němu vlastně cítí. Nebyla si jistá. Vždyť on je úžasná osoba – má všechny ctnosti, které považuje za důležité. Je schopen lásky, je milý, ochotný, obětavý, je věrný svému přesvědčení. Jen kdyby nebyl tak dětinský. Je to snad jediný důvod, proč ho nemiluje?

Chtě nechtě – Sakuru nakonec spánek přemohl. Přestože usnula, stále to vypadalo na bezesnou noc, protože se žádný sen skutečně nedostavoval. Trvalo to neskutečně dlouho, než se ona černá prázdnota proměnila na dlouhý tunel. Z obou konců vnikalo dovnitř oslňující světlo, avšak na tom bližším konci byla černá silueta stojícího, vysokého, hubeného muže s mečem. Nebylo pochyb – Sasuke. Tak blízko…

Sakura se k němu rozeběhla, přestože ani nevěděla proč. Cítí k němu snad ještě něco?

Cesta ke konci tunelu se však zdálo jakoby nekonečná. Dívka se snažila utíkat stále rychleji, ale nemohla se zbavit dojmu, že její nohy se sice pohybují, ale pořád na tom samém místě. Do očí se jí opět vkradli slzy. Slzy zoufalství a beznaděje.

Náhle se stalo něco nečekaného – silueta na konci tunelu ve zlomku vteřiny zmizela a ozval se děsivý zvuk. Sakura se zastavila a čekala. Naprázdno polkla…

A pak to přišlo – vnikající světlo zastínila vysoká stěna vody, která se vzedmula prakticky z ničeho. Vyděšená dívka teď nebyla schopná sebemenšího pohybu a jen čekala, co bude následovat. Vtom se masa vody dala do pohybu a obrovskou rychlostí se přibližovala k ní. Sasuke, toto jsi přivolal ty?

Sakura se už pomalu smiřovala se smrtí. Jenže to se zřejmě někomu nelíbilo… někomu, kdo jí pevně stiskl ruku a prudce jí vytrhnul ze sevření beznaděje. Ohromnou rychlostí se spolu řítili k opačnému konci tunelu.
Když ho dosáhli, dívka na zlomek vteřiny spatřila zachráncovu tvář.

Sakura se probudila ze snu. Dlouze zírala před sebe a snažila si zapamatovat, co právě viděla. Poté se na posteli posadila.

„Naruto… jako vždy, jsi to byl ty,“ řekla nahlas. Sice měla slzy v očích, ale zároveň úsměv na rtech. Ty jsi vždycky tam, kde tě potřebuju, dattebayo.

Slunce sotva vyšlo, ale Sakuře přišla škoda dále spát. Rozhodla se tedy, trochu využít času – zajde za Ino, zeptat se ji, proč včera nebyla vypomáhat v nemocnici.

„Ahoj Ino!“
„Á, Sakura! Ahoj. Koukám, že dneska jsi ranní ptáče,“ řekla Ino, zatímco zalévala květiny před matčiným obchodem.

„Špatně jsem spala… nejdřív jsem měla problém usnout a potom se mi ke všemu zdál děsivý sen…,“ chtěla jen odvětit Sakura, ale Ino se té věty chytla.
„Sasuke, že?“ zeptala se blondýnka a z jejího hlasu byl trochu slyšet smutek.
„Jak to víš???“ zakoktala překvapená Sakura.
„Kdyby se ti o něm nezdálo, nezmiňovala bys ten sen…,“ řekla moudře Ino, „i mě se o něm občas zdá. A nikdy to nekončí dobře.“
„U mě to je trochu jiné… mě vždycky na poslední chvíli někdo zachrání,“ prozradila sklesle Sakura.
„Někdo? Snad Naruto, ne?“ usmála se Ino.
„Cože, proč by to měl- “
„A kdo jiný? Hm? Řekni mi – proč Naruta nemáš ráda?“ pokračovala dívka a dále zalévala květiny.
„Ale já ho mám ráda.“ Sakura teď nevěděla, jak se má tvářit, či jak má vůbec reagovat na otázky.
„Tak proč to nedáváš najevo? Proč mu to neřekneš?“ zeptala se Ino a vzhlédla k Sakuře. Ta s falešnou lhostejností odpověděla další otázkou.
„A proč bych měla?“
„Protože jemu tím ubližuješ! Víš, co kvůli tobě všechno udělal a co podstoupil? Pamatuješ si na ten hloupý slib, který jsi po něm žádala?“
Sakura teď sklonila hlavu a uvědomila si pravdu. Ino jí skutečně promluvila do duše.

„A co si myslíš o Narutovi ty?“ byla zvědavá Sakura.
„Je k zulíbání,“ usmála se blonďatá dívka.
„Cože? Tobě se líbí?“
„A neměl by? Vždyť je hezký a milý… tedy – roztomilý. A moc hodný. Já nevidím důvod, proč bych ho neměla mít-“ nestihla doříct Ino.
„Dobře, to teď nechme být… chtěla jsem se tě zeptat – proč jsi včera nebyla v nemocnici?“
Blondýnka už však neodpověděla, protože se odněkud se za jejími zády objevila Hinata.

„Ahoj Hinato, ty jsi mě ale vylekala,“ řekla mírně vyděšená Ino.
„Moc se omlouvám, promiň. Ehm… neviděla některá z vás… ehm…,“ nemohla větu dokončit Hinata. Silně se červenala a pořád naprázdno otevírala pusu, jako kdyby nevěděla, na co se chce zeptat. Najednou se otočila a začala rychle utíkat pryč.

„Myslím, že vím, na koho se chtěla zeptat,“ usmála se Ino a dívala se za prchající Hinatou.
„Hm? Na koho?“ nepochopila Sakura.
„To nech být. V nemocnici jsem nebyla, protože jsem se musela starat o babičku… je na tom dost špatně, měla jsem o ni strach. A když vím, že když máš službu ty, je tam o všechny dobře postaráno.“
Tato slova Sakuru zahřála po celém těle. Něco takového teď potřebovala… a možná taky ještě něco dobrého k snědku. Ichiraku už volá!

„Dobrý den, pane Teuchi!“
„Ááá, krásná slečna Sakura, vítejte,“ pozdravil zdvořile pan Teuchi, „copak to bude?“
„Rámen, prosím!“ objednala si řůžovovlasá dívka
„Jeden rámen, už se to nese!“ přijal muž za pultem objednávku a společně se svou dcerou připravil jednu velkou misku voňavé polévky.

„Zde je Váš rámen. Nechte si chutnat, mladá paní!“
„Děkuji, pane Teuchi,“ poděkovala zdvořile Sakura. Už se chystala jíst, když se podívala na jednu ze surovin v polévce – naruto. Výrazu její tváře si všimla další osoba ve stánku. Ayame se lokty opřela o pult a optala se:
„Copak Sakuro, něco tě trápí, nebo tě jen přešla chuť?“
„Chuť ne, neboj. Jen tak přemýšlím…,“ řekla tupě Sakura a stále zírala do téhož místa.
„Přemýšlíš nad polévkou?“ zasmála se Ayame. „Kdybych se JÁ takto dívala na rámen, nejspíše bych si vybavila jednu tvář a tou je – počkat… že ty ji vidíš taky, Sakuro?“
„Vidím, Ayame…,“ odpověděla dívka.
„Sice nevím, co se ti honí hlavou, ale zato vím, že když se najíš, bude se ti určitě přemýšlet lépe. Takže–dobrou chuť!“

Za několik málo okamžiků už před Sakurou zela prázdná miska. Byla to vynikající snídaně, která příjemně zahnala hlad a po těle rozlila hřejivý pocit.

„Chutnalo Vám, slečno? Ptám se, protože takto rychle umí sníst rámen jen dva místní mladíci – Choji Akimichi a... ááá pan Uzumaki Naruto!“ vykřikl pan Teuchi, ale to už se nedíval na Sakuru, ale někam za její záda. Sakura se otočila a viděla tu rozesmátou tvář, která ji provází už od rána.

„Ahoj Teuchi, Ayame! Sakuro! To je ale náhoda, viď? Jak se máš, co si dáš? Můžu tě na něco pozvat???“ vychrlil Naruto. Pak ale nasadil jakýsi podivně prázdný výraz a bylo patrné, že nad něčím přemýšlí-jako kdyby pátral v paměti. Pozdě… ani dnes si neodpustil své typické, dětinské, roztěkané vystupování.… ani dnes nikomu nedal záminku, jednat s ním jako s dospělým. Ach jo.

Sakura se rozhodla držet se svého typického, odtažitého chování. Ale proč vlastně?

„Ahoj Naruto. Dneska ti to ale mluví. Jestli chceš, můžeš mi koupit ještě jednu misku rámen,“ usmála se. Věděla, že když přijme mladíkovo pozvání, udělá mu tím velkou radost. Jenže…

Stalo se přesně to, co čekala – Naruto nahlédl do peněženky a zůstal civět úplně stejně, jako předtím ona zírala do polévky…
„Naruto, Naruto, z tebe zřejmě nebude bohatý ženich!“ zakroutil hlavou pan Teuchi.
„Copak Naruto? Že bys neměl dost peněz na to, abys mě pozval? To je škoda… já mám s sebou peněz dost, ale víš jak to je – chlapec vždy zve dívku, nikdy to nemá být naopak!“ vypadlo ze Sakury, která toho ihned zalitovala. Něco takového opravdu říkat nemusela, či spíše neměla. Takto ho trápit…

Na Narutovi teď bylo znát, že se nad něčím rozhoduje. Určitě mu kručí v břiše a chtěl by se najíst sám, ale zároveň by moc rád pozval růžovovlásku na rámen. Jenže ani ona nevěděla, co má dělat. Koupit si i další polévku za své peníze a ještě tu zůstat, aby si spolu mohli aspoň chvíli popovídat?

Ne, nejlepší bude, když takovýto nepříjemný moment úplně přeruší.

„Teuchi, nemohl bys…,“ nestihl doříct Naruto. V tu chvíli se totiž Sakura zvedla ze židle a to upoutalo jeho pozornost.
„Pozdě! Měj se Naruto! A do příště víc peněz!“ řekla dívka a zmizela za závěsy stánku. Sice věděla, že útěk není řešení, ale v tuto chvíli se jí zdálo jako to nejpřijatelnější. Než odešla za roh, uslyšela křik ozývající se z Ichiraku.

„Teuchi, já tě-!!!“

Sakura zpočátku utíkala, i když vlastně nevěděla proč. Možná proto, aby se soustředila na dýchání a nemyslela na Naruta. Ale postupně zpomalovala a zpomalovala…

Až po chvíli se vytrhla ze sevření myšlenek a uvědomila si, že stojí u ninja akademie. A zírá na houpačku, na které každý den sedával jeden smutný, žlutovlasý chlapec, kterému se všichni vyhýbali… Sakura sem došla naprosto podvědomě.

„Ahoj Sakuro!“ řekl medový, ženský hlas.
„Kurenai-sensei?“ podivila se oslovená dívka.
„Chtěla jsem jít za tebou, ale utekla jsi mi… naštěstí jsem tušila, kam tě nohy ponesou,“ pronesla žena s pronikavě červenýma očima.
„Cože? Proč jste chtěla-?“
„Protože jsem před chvílí taky prošla kolem Ichiraku a zaslechla, co jsi řekla Narutovi… to od tebe nebylo hezké. Ale jak se teď na tebe dívám, hádám, že si to uvědomuješ i ty. Je to tak?“ řekla Kurenai.

Sakura vycítila, že konečně narazila na člověka, který jí porozumí. Neváhala ani vteřinu a detailně ji vylíčila, co se v ní právě odehrává. Přestože to byla smršť informací, Kurenai vnímala každé slovo a když dívka domluvila, položila ji jednoduchou otázku.

„To, že je Naruto trochu dětinský, je opravdu jediná vlastnost, co ti na něm vadí? Je snad optimismus a nikdy neutuchající radost něco špatného? To mu nelze zazlívat. A to, jak se chová před tebou, nemá s dětinskostí nic společného. Je to jen velká nejistota před osobou, které chceš něco sdělit. Podobně to prožíval i Asuma.“

Kurenai teď hleděla na zem pod sebou a do usmívající se tváře se jí vkradli slzy.

„Asuma-sensei?“ divila se Sakura.
„Je to sice už dávno, ale ano – býval roztěkaný a pokaždé, když se mnou mluvil, pletl se mu jazyk, zrudl v obličeji, znervózněl a začal povídat naprosté nesmysly, jen aby řeč nestála. Když jsem mu řekla, co cítím já, všechna ta jeho nejistota zmizela, jak lusknutím prstů.“

Poté se Kurenai otočila k Sakuře.

„Vy samozřejmě nemáte kam spěchat, ale někdy je prostě lepší, když máš v hlavě jasno. Takže udělej to, co považuješ za správné a co nikomu neublíží. Víc ti už poradit nemohu…“

Dívce v červeném nezbývalo, než pokračovat dále v chůzi křížem krážem po vesnici. Bezcílně bloumat je ztráta času, ale koho by mohla navštívit, nebo kde by mohla být nápomocná? V tu chvíli se ozval dětský hlas, který vycházel z úzké postranní uličky. Za popelnicemi se skrýval Konohamaru.

„Sakuro-neechan! Jsi to ty?“
„Konohamaru? Ahoj, co tam děláš?“ podivila se Sakura.
„Nepotkala jsi někde Naruta?“ zeptal se klučina. Že by se i jeho den točil celý jen okolo Naruta?
„Jo, potkala. Co se děje?“ optala se dívka.
„No jen… já jsem mu rozbil okno a tak se mu snažím vyhýbat, protože jestli mě potká, tak mě určitě zabije,“ řekl chlapec ve stínech.
Než Sakura stihla odpovědět, prošla kolem ní Hinata. Se zarudlýma očima. Určitě před pár minutami brečela.

„Hinato? Co se ti stalo?“

Smutná dívka o Sakuru ale jen zavadila pohledem. Pohledem, ze kterého se ale krom smutku nedalo nic jiného vyčíst.

Sakura, Konohamaru, Hinata. Jako kdyby teď tato malá sešlost nebyla sama o sobě dost zvláštní, musel se objevit ještě jeden člověk.
„Ahoj Sakuro,“ ozvalo se za jejími zády, „jestli nemáš nic jiného v plánu, mohli bychom se projít, co říkáš?“
„Kakashi-sensei?“