Sakuřina cesta lásky 02: Kakashiho zpověď...

„Ahoj Sakuro,“ ozvalo se za jejími zády, „jestli nemáš nic jiného v plánu, mohli bychom se projít, co říkáš?“
„Kakashi-sensei?“
„Copak, ty mě nepoznáváš?“ usmál se šedovlasý muž.
„No já jen… zdravím Vás,“ řekla překvapená dívka a uhnula pohledem. Nálada ji nějak nedovolovala dívat se do veselé tváře svého učitele.
„I já tebe. Promiň, že se opakuji, ale… co bys řekla na menší procházku?“ optal se Kakashi a vyvolal v Sakuře několik otázek. Ona, Naruto a Sasuke nikdy nešli se svým mistrem na procházku ‚jen tak‘.
„Proč? Teda – proč ne,“ řekla dívka s určitými pochybnostmi.
„Ok. Tak tedy-“ zarazil se Kakashi, „a hele! Ahoj Konohamaru! Ty jdeš jako na zavolanou.“
„Prosím neříkejte moje jméno nahlas!“ řekl polohlasně chlapec ve stínu popelnice.
„Hm? Poslyš Konohamaru, co kdybys zašel za Narutem a tak na hodinu ho nějak zabavil?“
„V žádném případě! Zbláznil jste se?! On mě zabije!“ vykřikl mladý ninja a dal se na úprk do stinné, úzké uličky mezi domy.

Kakashi chvíli nehybně stál a pozoroval mizející siluetu. Potom se s překvapeným výrazem otočil k Sakuře.

„Nevíš co sis s Narutem udělali?“
„Něco s rozbitým oknem. Pořádně jsem to neslyšela, ale… to máte jedno. A proč jste potřeboval, aby Konohamaru Naruta nějak zabavil?“ podivila se Sakura.
„To máš jedno,“ usmál se opět Kakashi. Přestože má neustále masku, vždy je to poznat. Ale počkat…
„Sensei, vy nemáte… tohle je šátek…?“ řekla nechápavě růžovovlasá dívka.
„Ano, on totiž Naruto… to máš jedno,“ utnul muž větu. Proč?

Sakuře se celá ta situace nějak nezdála. Naruto, Naruto, Naruto. Konohamaru, Kakashi. Co se to děje? I ona nečekaná a „nevinná“ procházka.
„Tak půjdeme?“ optala se dívka.
„Jistě, jistě… já se jen na chvilku zamyslel. Dnešek je totiž podivný, že bych se ani nedivil, kdyby odněkud vyběhl Gai a dal mi pěstí do břicha… čistě pro radost,“ odůvodnil Kakashi, „takže se snažím být ostražitý.“
Ještě chvíli si dívka se svým učitelem hleděli do očí, snažíce se prohlédnout myšlenky toho druhého. Byla to vskutku trapná chvíle ticha, v tom hluku živoucí ulice.

Když se dvojice konečně dala do pohybu, atmosféra se značně uvolnila. Ovšem ani to neumírnilo Sakuřiny rozporuplné pocity.

„Podivný den… to mi povídejte…,“ řekla dívka zkroušeně.
„Hm, copak?“ vyzvídal Kakashi.
Odpovědí však byla otázka, která měla změnit téma: „Máme to ale krásné počasí, že?
„Co? Aha. Ano, to tedy máme… ale vypadá to, že večer by se mohlo schylovat k dešti. Co Sakuro, máš ráda déšť?“ optal se mistr.
„Nesnáším ho,“ řekla dívka rozhodně. A vteřinu poté, co tak udělala, se ozvalo vyjeknutí a hlasitý rachot.

Podobně jako desítky lidí okolo se Sakura i Kakashi okamžitě otočili, aby spatřili něco naprosto nečekaného. Na zemi ležela osoba velmi malého vzrůstu. Dle nůše a bylin rozsypaných všude kolem to vypadalo na „bábu kořenářku“.

Lidé kolem byli patrně velice překvapeni, protože vůbec nikoho nenapadlo kořenářce pomoci. Vtom se z davu vyřítil první ochotný člověk… tedy spíše človíček.
„Chcete pomoct, paní?“ zeptal se naléhavě Konohamaru.
„Čípak ty jsi, chlapče?“ zasýpala stařenka, když vykoukla zpod obrovské nůše.
Mladík si založil ruce na prsou a hrdě pronesl: „Jsem genin z klanu Sarutobi, poctěný jménem téhle vesnice! Sarutobi Konohamaru!“

To, co následovalo, by nikdo na světě neočekával. Zdánlivě nemohoucí a zraněné kořenářce se zázračně vrátila síla. Vmžiku byla na kolenou a zběsile třásla s mladým, k smrti vyděšeným ninjou.

„Ha! Mám tě! Konohamaruuuuu!“ křičela stařenka. Nikdo z přihlížejících nijak nezasahoval a všichni spíše čekali na vyústění situace.
„Nechte mě!!! Pomoooc! Ta šílená babizna mě chce zabít! Pomozte mi někdo! NARUTOOO POMOOOC!!!“ žadonil chlapec. Byl úplně bezmocný a vypadalo to, že sevření, ve kterém se nacházel, bylo velmi silné.

Avšak kořenářka náhle jako kdyby nářek vyslyšela. Naklonila se k němu a něco zašeptala. Konohamaru to velmi ochotně odkýval, vymanil se ze sevření rukou a vydal se na zběsilý útěk.

„Tak upaluj ty holomku! A promiň, že jsem si tě spletla se svým vnukem!“ houkla ještě stařenka za vzdalujícím se hnědovlasým geninem.
Vtom se Sakuře bolestivě rozbušilo srdce a jeho hlasitý tlukot zastínil i okolní ruch. Až na jednu jedinou věc, všechno ostatní se rozplynulo v ohlušujícím tichu. Ta stařenka… ta šílená stařenka… vždyť ona je úplně stejná jako… Naruto...

Ta děsivá podoba… opravdu existuje ještě někdo, kdo se tak podobá osobě… chlapci, kterého Sakura nejspíše…

„Sakuro?“ zašeptal Kakashi a lehce do dívky šťouchnul loktem. Ta však vůbec nereagovala a bez mrkání a s otevřenými ústy nevěřícně pozorovala kořenářku, která jí náhle pohlédla do očí. V tu chvíli se zdálo, že se jejich duše propojily…
„Jako kdyby se dívala skrze sklo... jako kdyby to celé byla pouze maska. Ten výraz, zbrklé vystupování… a ta zvláštní energie, co vychází z jejího těla,“ vyvstávalo v dívčině mysli. A co bylo ještě podivnější - nemohla se zbavit dojmu, že stařenčiny pronikavé oči dokážou číst v Sakuřině vědomí. Ano, určitě to tak je…

Mladá kunoichi se snažila proniknout hlouběji do duše podivné osůbky. Potřebovala se utvrdit ve své bláznivé teorii, že by se pod tím směšným převlekem mohl skrývat člověk, který ji už od rána pronásleduje v myšlenkách a jehož hlas jí zní neustále v hlavě.

Sakuřinu snahu ale kořenářka náhle utnula, když nasadila zářivý úsměv, bleskově se vyšvihla na zdánlivě křehké nožičky a neuvěřitelnou rychlostí si to namířila do úzké uličky. A když stařenka konečně zmizela z dohledu, okolní svět začal opět nabývat původních rysů.

Ruch ulice konečně pokračoval normálním tempem a každý člověk zase kráčel ku svému cíli. Až na Sakuru a…

„Sakuro?“ řekl Kakashi velice mírným hlasem, ale i přes veškerou snahu vylekal svoji žákyni málem k smrti.
„Kakashi-sensei??? Viděl jste to? Vždyť ona vypadalo úplně jako… aji se tak chovala…!“ řekla dívka roztřeseným hlasem. Její mistr jen sklonil hlavu a odpověděl zcela odevzdaně.
„Obávám se, že ano…“
„Takže to byl…?“
„Slíbil mi, že za námi nepůjde…,“ řekl Kakashi, „ale znáš ho. Naruto je nepoučitelný…“
„Cože? O co tady jde?“ nechápala Sakura. Najednou se cítila, jako kdyby byla terčem jakéhosi spiknutí.
„Naruto mě požádal o laskavost… a já nemohl odmítnout. Velmi jednoduše řečeno - chtěl, abych se tě nenápadně zeptal, co si o něm myslíš. Či spíše – jak moc ho máš ráda.“

Nenásledovala žádná odpověď, ani žádná otázka. Sakura se opět zastavila a podezřívavě hleděla na Kakashiho. Nevěděla, zda mu má po tom všem ještě vůbec věřit. Ovšem jestli mluví pravdu, tak…

„Omlouvám se. Toto nebyl zrovna nejlepší způsob, jak z tebe ‚vytáhnout’odpovědi, ale musel jsem to udělat. Z osobních důvodů…,“ přerušil Sakuřiny myšlenky šedovlasý muž.
„To je v pořádku.“
„Ale i tak nevíš, jak se máš teď zachovat, že?“
„To opravdu nevím,“ řekla sklesle dívka. Hlavou jí poletovaly tisíce myšlenek, neměla však vůbec náladu se jakoukoliv zabývat. Popravdě, nejvíc by stála o to, být chvíli o samotě...
„Sakuro, už nemusíš nic říkat. Není tvojí povinností mi odpovídat a myslím, že nejlepší bude, když si každý z nás půjde vlastní cestou. A ještě jednou se omlouvám…,“ nasypal si Kakashi popel na hlavu. Už se chystal k odchodu, když najednou přes rameno pohlédl za sebe a položil vstřícnou otázku:

„Ovšem pokud bys náhodou chtěla si se mnou promluvit, rád budu poslouchat.“

„Kakashi-sensei?“ přerušila Sakura snad desetiminutové ticho, které panovalo od chvíle, kdy svolila, aby s ní její mistr pokračoval v procházce.
„Hm?“
„Já nevím, co mám dělat,“ řekla dívka jednoduše.
„Něco se změnilo, že?“
„To… ano. Už si před Narutem nejsem tak jistá, jak jsem bývala. Dřív to bylo jiné,“ pokračovala růžovovlasá kunoichi.
„Dřív tu byl Sasuke, který Naruta úplně zastiňoval, že? Ale teď, když se na něj podíváš, připadá ti, že je to úplně někdo jiný… někdo, koho bys třeba mohla i…,“ nechal Kakashi Sakuru dokončit větu.
„…milovat?“ řekla s pochybnostmi dívka a podívala se tázavě na svého mistra.
„Myslím, že ano,“ usmál se muž, „ale záleží už jen na tobě, jak se chceš se svými pocity vypořádat… Sakuro, rád bych ti řekl jednu poučku, kterou mě naučil Yamato: ‚Nesnaž se hledat neduhy toho druhého, protože čím víc hledáš, tím víc najdeš. Nikdo z nás není dokonalý. Řiď se čistě jen podle pocitů, které se objeví, jakmile jsi té osobě nablízku‘.“

„Toto řekl Yamato-sensei?“podivila se Sakura.
„Ano, kdo by to do něj řekl, že?“ odkýval uznale Kakashi. Zdálo se, že chtěl mluvit dále, ale jeho projev rádně přerušil úderný hlas.

„Ha! Není to náhodou můj životní rival Hatake ‚sharingan‘ Kakashi, potomek legendárního Bílého tesáka z Listové?! A hledím, že kráčí ve společnosti nádherné slečny Sakury, po které dnes všichni tolik touží, á to jsem neměl říkat!“ ozvalo se.

„A hele… není to ‚Nádherná zelená šelma z Listové‘? Promiň, ale zrovna teď nám tady budeš jen jako páté kolo u vozu…,“ řekl sklesle Kakashi. Teprve poté se on i jeho mladá žákyně podívali za sebe. A tam nestál nikdo jiný, než Maito Gai, nesoucí obrovský meloun, jehož obsah vydlabával lžící.
„Co jste myslel tím: ‚Po které dnes všichni touží‘?“ zapojila se i Sakura do rozhovoru.
„Samozřejmě že vůbec nic, ehm… neuvažovala jsi někdy o tom, že by ses stala ‚Růžovou šelmou z Listové‘? Hm?“ snažil se změnit téma Gai.
„Nezamlouvejte to Gai-sensei!“ zaútočila dívka.
„Já ti to klidně vysvětlím, Sakuro. Naruto dnes o tobě mluvil i s tímto mužem v zeleném, který mu údajně příliš nepomohl.“
„Jak něco takového můžeš říci Kakashiii?!!! Já prozradil Narutovi svůj zaručený trik, jak zapůsobit na dívku a on se mi odvděčí tím, že jde za tebou a tím ze mě udělá naprostého hlupáka!“ vztekal se Gai jako malé dítě a do očí se mu draly slzy.
„Hmmm… řekni, Sakuro, líbí se ti velké svaly?“ optal se mistr svojí žákyně a jen velmi nenápadně na ni spiklenecky mrkl jedním okem. Poté jemně pokynul hlavou dopředu.

Když Sakura pochopila, co jí učitel naznačil, podívala se směrem ke Gaiovi. Ten měl ve tváři výraz naprostého zděšení a z jeho očí se řinuly potoky slz.
„Kakashiii?!!! Naruto ti prozradil-?“ nedořekl větu muž v zeleném a nevědomě upustil na zem již zcela vydlabaný meloun.
„Nedá se říct, že by se mi nelíbily, ale je to asi úplně to poslední, na čem by mi záleželo…,“ odpověděla jednoduše dívka a tím přilila ještě více oleje do ohně. Maito Gai vztekle skákal na místě a u toho přidušeně vykřikoval nesrozumitelné útržky vět.
„Příště… rada….! Nikdo … neváží…! Vždyť to… zaručený…! Ka… shiii…! Na… tooo…!“

Sakura a Kakashi tomu jen nechápavě přihlíželi. Vydrželi tak několik minut a stále věřili, že se muž v zeleném uklidní, jenže to se zdálo být v nedohlednu a tak se rozhodli pokračovat opět ve dvou. Avšak jen co udělali pár kroků, ve zlomku vteřiny se ‚Šelma z Listové‘ objevila mezi nimi. Němý výraz, zarudlé oči, nahrbená záda, svěšená ramena a vratká chůze – tak teď vypadal Maito Gai.
„Kakashi… to od tebe nebylo hezké…a ty Sakuro-“ nedořekl větu černovlasý ninja. Nejen jeho totiž překvapil zvláštní úkaz, který se mu naskytl…

Když dva ninjové a jedna kunoichi procházeli kolem dětského hřiště, uslyšeli známé hlasy. Naštvané hlasy.

„Už ani slovo, nebo ti ukážu, jak žák brání čest milovaného mistra!“
„Zelený žák zeleného mistra! Když ho tak miluješ, tak si ho vezmi za zelenou ženu a potom spolu můžete mít spoustu zelených dětiček!“
„A dost!!!“

Proti prudkému slunci byly vidět pouze černé siluety obou soků. Dle bojových postojů bylo jasné, že během několika okamžiků mezi nimi dojde ke střetu. A skutečně – majitelé siluet proti sobě prudce vyrazili.

„NARUTO! LEE!“ vykřikla Sakura. A jen co tak učinila, ozvalo se bolestivé vyjeknutí a následné nadávky obou soků, kteří se patrně srazili hlavami.
Když trojice na procházce kvapným krokem došla k poraněným ninjům, byl to Kakashi, který jako první položil otázku:

„Hm, copak se to tady děje?“ řekl klidně a tím nevědomky odstartoval téměř „slovní přestřelku“.
„Naruto urážel mistra Gaie!“
„Lee, ty jsi bránil moji čest?! TO JE TAK DOJEMNÉ!
„Gai-sensei, vy pláčete? Mohu plakat s vámi?!“
„Naruto, co se stalo?“
„Jen jsem řekl, že Gai-sensei mi dal mizernou radu.“
„A nic víc?“
„No… ještě jsem říkal, že tou radou se může řídit jen idiot.“
„Taky urážel naši oblíbenou barvu, Gai-sensei!“
„Ano, slyšel jsem, Lee. A už dost pláče! Nádherná šelma z listové si nemůže kazit svoji image!“
„Ano, Gai-sensei! Ah – zdravím, Sakura-san!“
„Ahoj Lee.“
„Sakura-chan? Dneska na sebe máme štěstí, viď?“
„Naruto…“