Elitní Ninja II - Les Smrti [12]

Po dlouhé době jsem sedl a něco sepsal, takze to mozna nebude tak dobre. Doufám, že si někdo vzpomene a přečte nový díl. :P

Zbytek první části zkoušky dopadl bez žádné zajímávosti. Zhruba polovina týmu se přesunula ven z vesnice před Les smrti. Zbytek geninu měli tu “smůlu“, že byli poslány zpět.
„Dokázali jsme to!“ zajásala Jina a na tváři jí zazářil nadšený úsměv. Lehce pohlédla na Zeka.
„Opravdu měl pravdu…“ říkala si.
„Ano dokázali, v tomto kole se mne také držte a bude to stejně snadné,“ řekl Zek a podíval se po svých společnících.
„Jen to zase nepřeháněj! Přijde chvíle kdy budeš potřebovat mojí pomoc, tak se podle toho chovej!“ vyjel na něho Rendy.
„Až ten okamžik nastane, tak nebudeš mít na výběr a ty mi pomůžeš,“ důrazně mu řekl Zek a Rendy zbledl.
Ozvalo se hlasité puf! A objevili se další shinobi. Některé Zek poznal: Sakura, Shikimaru a Lee. Ostatní byli v maskách. Slova se chytla Sakura a začla vysvětlovat pravidla druhého kola. Mezi geniny opět vypukl rozruch a v jednotlivých týmech si domlouvali strategie.
„To je dost drsný, když tam můžeme přijít o život!“ řekla Jina.
„To zvládneme, musíme se držet pohromadě, ze začátku nebudeme nikam spěchat,“ vysvětloval Zek.
Ozvala se další rána, ale to už znamenalo odstartování druhého kola – bylo to tady! Všichni se dali do pohybu a rozeběhli se do Lesa Smrti, kromě Zeka, Jiny a Rendyho.
„Proč tady stojíme?! Vždyť nám utečou!“ vztekal se Rendy.
„Vydrž, půjdeme hned za nima, někteří genini se určitě zraní jen o nástrahy lesa. Nebude problém si pak posbírat správný“ předvídal Zek a upínal své oči k lesu.
„Teď!“ zakřičel a rychlostí, že Rendy nepostřehl pohyb, vyletěl mezi stromy.
„Ten je rychlej!“ ozvala se Jina, ale hned se rozeběhla, aby stačila Rendymu, který se hnal za Zekem.
Vyskočili na stromy a po větvích skákali hlouběji do lesa. Zek měl oči na stopkách a patrál po stopách, které by je dopravili ke správnému svitku. To co se mu však honilo hlavou, nebyla chuuninská zkouška. Chtěl vedět, kdo je zač ta neznámá dívká, kterou potkal v jeskyni s Bijuu a co dělá teď v Konoze na chuuniských zkouškách.
Zek o tom všem přemýšlel a najednou si uvědomil, že za sebou nechal své dva společníky.
„Sakra!“ procedil skrz zuby Zek. Otočil se a pomocí chakry začal hledat Rendyho a Jinu. Ihned ho zaplavilo sto sem a tam se pohybujících světel, dvě z nich byli jeho týmovi společníci. Zek se rozeběhl zpátky a pátral po jejich známé chakře. V tom však ucítil divný pocit, jakoby ho někdo sledoval právě tak, jako on sleduje teď je. Instiktivně přerušil tok své chakry a utlumil ji na minimum.
„Musí s sebou mít senzora… že by to byla ona?“ říkal si Zek sám pro sebe. Znovu se sebral a tentokráte napnul uši. Něco zaslechl, znělo to jako zajiskření ostří a chvíli na to byl slyšet výbuch! Okamžitě se rozeběhl ke zdroji toho hluku.
Rendy s Jinou běželi za Zekem. Bylo pro ně dost obtížné držet s jeho tempem, ale po chvíli si zvykli a dokonce snížili vzdálenost mezi nimi. Rendy se malinko usmál.
„Pořád s tebou dokážu držet tempo.“ říkal si potešeně. Ohlédl se na Jinu. Skákala o pár větví dál a tvářila se dost unaveně. Rendymu nevadila ta námaha a bolest, kterou teď podstupoval na zkoušce, byl to přeci shinobi! Ale pohled na unavenou dívku vedle něho ho donutil se zeptat:
„Jsi v pořádku, ségra? Můžeme si na chvíli odpočinout.“
Jina, i přes všechnu únavu, po něm hodila vražedný pohled.
„Sklapni, ty poseroutko. Nemysli si, že se o mě musíš starat jen proto, že jsi o nějakou tu sekundu starší než já! A mimochodem, bráško, nejsem žádná malá nána, jsem Kunoichi z Konohy! Tak si to uvědom!“ vyzvtekala se na své dvojče Jina a úplně ji přešla únava. Rendy se ušklíbl.
„To je dobře, protože budem muset ještě přidat. Podívej!“ řekl Rendy a ukázal rukou na Zekův stín, který se jim vzdaloval v dáli.
„Zeku! Zpomal!“ řvali na něj, ale Zek jakoby je vůbec neslyšel a pak zmizel z jejich dohledu. Jina ještě chvíli volala jeho jméno, ale marně. Najednou se ozvala hlasité rána a všechno pohltila tma. Jina neviděla nic a přestala cítít vítr kolem jejího těla. Zavalilo jí horko a ztěžklo jí tělo. Padla na kolena…
„Co se to – děje?“ řekla udiveně a ustrašeně. Chtěla otočit hlavou, ale něco jakoby jí v tom bránilo, nebo jí opravdu otočila? Jina nevěděla, co se děje. byla bezrádná. Bála se i křičet, aby jí v té tmě někdo nezabil. Myslela na Rendyho, jejich staršího bratra, rodiče, Shikimara … a Zeka. Cítila jak ji potváři stekla slza. V tu chvíli ji někdo položil dlaň na tvář a příjemně řekl do ucha:
„Neboj se sestřičko, jsem tu s tebou.“
Tma zmizela a Jina opět pocítila les kolem sebe. Vyškrábala se na nohy a rozhlédla se. Byli s Rendym na zemi mezi kořeny.
„Co se stalo?“ zeptala se svého bratra, který držel v ruce kunai a podezíravě se díval na každý strom. Pochopil, že je zle a vytáhla krátkou katanu, kterou měla v pouzdru na zádech své kombinézy.
„Chytili nás do genjutsu. Naštěstí jsem tě našel a přerušil techniku.“ vysvětlil mladý ninja.
„Chápu, děkuji.“ řekla tak vděčně, až to Rendyho překvapilo.
„Teď když mám zase volné ruce, můžu ty zmetky pěkně rozsekat!“ chytla opět svůj temperament.
Z jedné koruny stromu vystřelil kunai a letěl přímo na Rendyho. Dokázal však včas zareagovat a zblokovat ho svým kunaiem.
„Ha!“ vydal vítězoslavný zvuk Rendy a hodil kunai s výbušným lístkem do místa, ze kterého nepřítel zaútočil. Nastal výbuch a z koruny vyletěl shinobi. Zraněný genin přistál dvojčatům přímo pod nohy. Tvářil dost překvapaně.
„Jaktože nejste pod vlivem genjtsu?! Chytil jsem vás oba a nevšiml jsem jediného výkyvu vaší chakry!“ vychrlil mladý ninja a vykašlal trochu krve.
„Takže ty jsi genjutsu typ. To nám nebudeš dělat žádné problémy. Víš my jsme dvojčata, a dalo by se říct, že ne docela obyčejné. Když jsme s bratrem spolu, většina technik na nás má slabší účinek a tvoje genjutsu prostě nebylo dost dobré.“ řekla Jina a se spokojeným úšklebkem přišla k raněnému a přiložila mu katanu ke krku.
„Pověz, kde je zbytek tvého týmu?“ zeptala se vražedně. Genin na zemi zbledl a začal koktat.
„O-oni… p-p-přip-p-pravují p-past…“ vydal ze sebe.
„Cože?!“ zařvala na něho. Bylo však už pozdě, ozval se se další výbuch a kolem trojce popadalo několik stromů – byli lapeni!
„Do pytle! To jsi se nemohla zeptat rychleji?!“ zanadával Rendy, ale hned se dostal do kontaktu s ninjou, který skočil před něho. Byl to velice surově vypadajicí chlápék. Rukou dlouho asi metr uhodil Rendyho. Ten i přes kryt odletěl a narazil na stromy, které je obklopovali. Jina mu chtěla přispěchat na pomoc, ale zasypala jí salva shurikenů z neznámého místa. Většinu hvězdic odrazila svou zbraní, avšak dostala zásah několilka hvězdicemi. Zůstala ale pevně stát a kývla na svého bratra, ten kývl také. Rendy vší silou vyskočil do vzduchu a Jina napadlo velkého ninju katanou ze zadu. Podařilo se jí ho zranit. Rendy mezitím vyletěl do vzduchu a snažil se odhalit úkryt druhého útočníka. Ten byl však napřed a prostor nad odpálenými stromy propletl železnými lankami. Rendy skočil přímo do pasti a zapletl se do nepřátelské pavučiny. Lanka se napli a zachrastěli. Třetí shinobi vylezl ze skrýše a jako pavouk se plížil k bezmocné oběti. Rendy sebou začal škubat, ale tím si ještě víc přitížil.
Rendy se snažil uklidnit a vymyslet něco, co by ho dostalo z téhle situace. Hrubou silou nic nezmohl a nemohl ani složit žádné pečetě. Ninja už od něho byl jen na pár kroků a Rendymu se zastavilo srdce. Zoufale pohlédl na svou sestru, ta však měla dost potíží s druhým ninjou. Rendy naprázdno polkl a zavřel oči, čekal smrtící ránu, ale nestalo se tak.
„Zeku!!!“ zaslechl šťastný výkřik jeho sestry, otevřel oči. Nepřátelský ninja byl pryč, ležel pod Zekem v kaluži krve – byl mrtvý. Koukl se po sestře byla v pořádku, jejího protivníka potkal stejně rychlý osud jako jeho společníka.
„Tenhle Zek…“ říkal si Rendy a zadumaně si ho prohlížel.
„Hej vy tam! Pomůžete mi?!“ zavolal na ně, když ho tam ještě nechali viset.
„Jak ho z toho dostaneme?! Tyhle lana nepřeřízneš jentak,“ řekla Jina, když viděla bratra z blízka.
„To nech na mě,“ řekl Zek a nastavil dlaň. Z té začala vyjíždět čepel meše Kusanagi a Zek se na ní s respekte podíval. Dvojčata vypískla.
„Co je to?!“ zeptala se Jina v šoku. Zek to přešel mlčením a jako máslo prořízl ocelové lano, které drželo Rendyho. Všichni tři dopadli na zem. Meč se mezitím vrátil zpátky a nikdo se už o tom nezmínil. Rendy se však na Zeka díval ještě více nedůvěřivě, ale u Jiny tím získal ještě větší obdiv.
„Hm. Taky mají svitek Země, takže úkol ještě nekončí,“ povzdechl si Zek, když ohledal těla ninjů.
„Jino, ošetři Rendyho rány. Všiml jsem si, že máš s sebou krabičku první pomoci. Chvíli si odpočineme. Já budu hlídat okolí,“ řekl Zek, posadil se do Tureckého sedu a poslouchal. Stále nechtěl přijít na dohled tomu senzorovi, ne dokud nedostanou druhý svitek.
„Mám na tebe několik otázek,“ řekl po chvíli Rendy Zekovi. Ten po něm hodil nezaujatý pohled. Rendy pokračoval:
„Proč jsi tady? Očividně tvoje schopnosti převyšují schopnosti kohokoliv tady. Nemůžeš být genin,“ řekl narovinu Rendy. Zek se malinko usmál.
„Možná tě to překvapí, ale jsem tu ze stejného důvodu jako ty. Ať jsou mé schopnosti jakékoli, má hodnost je genin. Nechci nijak výrazně ovlivňovat zkoušku, takže se nemusíš bát, že ti schválně zabráním v postupu,“ odpověděl Zek.
„Ale,“ pokračoval, „je tu několik ninjů, co přesahují schopnosti průměrných jouninů. Nevím jaké jsou jejich plány, ale můžou být smrtelně nebezpeční. Takže dělejte přesně to co vám řeknu. Můžeme tu být až tři dny, tak si dávejte pozor, ať vyváznete živí,“ řekl Zek a pohlédl do očím svým společníkům. Ti byli vyvedení z míry. Po chvíli se Zek zvedl.
„Vyrazíme. Tentokrát půjdeme po zemi a pomaleji, abychom zůstali pohromadě. První půjde Rendy a já půjdu poslední,“ řekl Zek a trojka se vydala hlouběji do Lesa Smrti…

Tak konec, pokračování zase příště. :-D

celá má fanfiction