Sestřička, část první (prologová): Ve vlastním světě

Ta první přišla na svět, když kvetly sakury. Na hlavě měla už při narození takovou spoustu vlasů, že by jí je mnohé o rok starší holčičky mohly závidět (kdyby je ovšem něco takového napadlo) a brzy se stala miláčkem celé rodiny - a jakpak by ne! Vždyť byla tím vytouženým, vymodleným dítětem, kterým si Miyu Uzumaki a její manžel přáli stvrdit svůj vztah už celých sedm let. Dali jí jméno Momoko a pečovali o ni jako o ten nejvzácnější poklad na světě.
Momoko byla přímo ukázkovým dítětem. Smála se a plakala podle toho, jak jí zrovna bylo, rodiče milovala jako nic jiného a dělala vždycky to, co se jí řeklo; a když občas trošku pozlobila, dostala vynadáno, ale jen přiměřeně, nikdy ne moc. Mluvit i chodit začala brzy a projevila i jistou zručnost, u dětí jejího věku nezvyklou, když ve dvou letech nakreslila obrázek maminky a tatínka. Maminka na něm neměla krk ani trup a - popravdě - ji nebylo možné rozeznat od tatínka, i tak ale oba rodičové žasli nad tím, jak šikovnou a talentovanou dcerku jim čáp do klanu přinesl. Byl to pro ně malý zázrak, skutečný dar z nebes, že mohli tak láskyplně opatrovat své první děťátko. Stačilo dívat se, jak jim pod rukama roste v rusovlasou holčičku, a byli dokonale šťastní.

Když bylo Momoko dva a půl roku, viděla jednou ráno maminku utíkat do koupelny, odkud se pak ozvalo několik neznámých zvuků. Zahlédla i tatínka, který se právě rozespale vymotal z postele, aby se došel podívat, co se to děje. Chvíli pak slyšela jen tlumené šeptání, jak se nic netušící rodiče snažili dcerku nevzbudit ze sna, a pak se z koupelny ozvalo docela zřetelně:
„Neříkej mi, že...“
Jenže právě v tu chvíli přestal Momoko všechen ten tajemný zmatek bavit. Měla pocit, že když už jsou rodiče vzhůru, měli by se věnovat jí - a ne kdovíjakým záležitostem, které určitě mohou chvíli počkat! Hlasitě zakňourala, a než se stihla dát do pořádného pláče, už tu byla maminka, podivně bledá, ale s uklidňujícím úsměvem na tváři.
Pak začalo to podivné období, období, kdy se Momoko marně snažila porozumět všemu tomu okolnímu shonu. Ve vzduchu byla cítit nervozita a očekávání tak jasně, že je vnímala i ona, ačkoli nechápala, co vlastně znamenají.
O několik měsíců později se narodila její sestřička. Byla jí neuvěřitelně podobná, jen o něco drobnější a trochu míň obdařená vlásky - ale jejich barva, ta byla nachlup stejná jako Momočina. Pro rodiče bylo další těhotenství neočekávané, neplánovali druhé dítě, tedy alespoň ne teď - netrvalo jim ale nijak dlouho se s novou situací smířit, a když přišla holčička na svět, byli připraveni milovat ji stejně jako tu první.
Pojmenovali ji Kushina.
Momoko si na přítomnost malého sourozence v domě nějak nemohla zvyknout. Pozornost rodičů se teď rozdělila rovným dílem mezi obě dvě, a ačkoli jí maminka trpělivě vysvětlovala, že to přece Kushině nemůže mít za zlé, tříletá Momoko prostě nedokázala pochopit argument, že její sestřička je „přece ještě miminko“. Copak na tom záleží, jestli je miminko nebo ne? Proč se vůbec kolem toho všeho dělá takový humbuk?
A navíc tu byla ta protivná věc s pláčem. Pokud by totiž existovalo něco jako titul „nejubrečenější dítě roku“, museli by ho páni akademikové se vší grácií udělit právě Kushině.

Kushina byla po všech ohledech zvláštní dítě. Když se odnaučila neustálému pláči, objevili v ní rodiče něco, co by nikdy nečekali: jejich druhá dcera byla vnitřně naprosto šťastná. Objevili v ní osobnost, snad ještě malou a nerozvinutou, ale přeci jen osobnost, která nutí člověka pořád dokolečka opakovat: „Z toho děcka jednou něco bude.“ Ne že by v něčem výjimečně vynikala, ne že by byla typickým geniálním dítětem. Kushina prostě byla svá. Hýřila tak neuvěřitelnou životní energií, jako by v sobě měla ještě jednoho člověka, z nějž všechen ten elán musela brát. A zdálo se, že právě díky tomu nepotřebuje v životě vůbec žádný vzor - dokonce ani v podobě své starší sestry, které to pomalu začínalo docházet.
Když bylo Momoko šest, přijal ji k sobě do učení rodinný přítel a slavnostně slíbil, že z ní vytrénuje skvělou ninju: byla to klanová tradice, jelikož Vířivá vesnice neměla vlastní Akademii. Momoko to právem považovala za ohromnou událost, a tak se to pokusila své mladší sestřičce vysvětlit.
„Bude ze mě ninja, chápeš, Kushi? To znamená, že se naučím házet shurikenem a všechny ty další věci, a taky budu chodit na mise jako tatínek! A bude ze mě nejlepší ninja ve vesnici, abych tě mohla ochránit, kdyby se třeba objevil ten démon z pohádky a chtěl tě sežrat, víš?“
„A tahle panenka se jmenuje Jahůdka,“ odpálkovala ji malá Kushina, myšlenkami někde úplně jinde.
Momoko se cítila zklamaná. Měla pocit, že i přes to, jak se strašně snaží, ji její sestřička nemá vůbec ráda. Aniž by si to skutečně uvědomovala, toužila nějak udělat na Kushinu dojem - donutit ji, aby ji uznávala, aby v ní viděla tu „velkou sestru“, tak, jak to vídala u některých svých kamarádek. Vždyť ona je přece šikovnější než většina z nich! Tak proč Noričin mladší bráška tak nadšeně vzhlíží ke všemu, co jeho sestra udělá, i kdyby to měla být úplná pitomost - a proč Kushina tak okatě přehlíží všechno, co pro ni udělá ona? Kushina si žila ve svém vlastním světě. Vymýšlela si vlastní slova, která pak používala jako nadávky, za což ji nikdy nikdo neplísnil; naopak se tomu dospělí obvykle smáli jako pominutí! Přímo překypovala sebevědomím, a - co bylo nejhorší - na všechno měla vždycky odpověď.
„Koukni, Kushi, mám novýho plyšáka!“
„No, a já jich mám plnou krabici! A trhni si jedničkou!“

Občas si spolu s rodiči vyšli někam dál, za vesnici. To když tatínkovi dali na chvíli v práci volno; děti pak mívaly takovou radost, že s nimi pobude pár dní v kuse, až ho div neumačkaly. Obvykle s nimi zrovna moc času netrávil: zajišťoval rodině živobytí plněním misí, zatímco maminka, kdysi také shinobi, s dětmi zůstávala doma.
Toho léta dostal tatínek volno na deset dní, nejdelší dobu ze všech těch dosavadních kratičkých prázdnin. Osmiletá Momoko na tu dobu přerušila své každodenní studium a čtyřčlenná rodina vůbec poprvé zamířila k moři.
Moře! Momoko o něm snila jako o něčem napůl neskutečném, co možná existuje - a možná taky ne. A teď ho uvidí na vlastní oči, a když se rodiče nebudou dívat, možná bude moci i ochutnat vodu, jestli je vážně slaná! Kamarádce, která jí o moři před pár měsíci vyprávěla, zrovna moc nevěřila - ale nechtěla se rodičů hloupě ptát. Počká si a uvidí.
Kushině bylo právě pět a tatínek ji ještě chvílemi nesl na zádech, což jí Momoko nebetyčně záviděla. Cesta k moři jim zabrala plné dva dny chůze; a ačkoli to rodiče už zezačátku nazvali „misí“, aby děti nepřipravili o dobrodružství, ve chvíli, kdy konečně poprvé sestoupili na bílou písečnou pláž, toho všichni měli akorát tak pokrk.
Slunce neúmorně pálilo a únava vykonala své. Prospali dalšího půl dne, než vůbec byli schopni cokoli podniknout.

Moře bylo ještě ohromnější, než si ho Momoko představovala. Fascinovala ji ta zdánlivá nekonečnost, to, že ať natahuje oči sebevíc, nikdy nedohlédne na druhou stranu - a jakmile rodiče svolili, vrhla se s nadšením do vody.
Zato Kushina zůstala stát na břehu, ve tváři nedůvěřivý výraz. Palcem u nohy zkusila, jak moc je voda studená, a pak se od ní rezolutně vzdálila, jako by ji nekonečný obzor vůbec nelákal.
„Jsou tam ježci!“ odpovídala zatvrzele na všechny pokusy o přesvědčování. A protože každý člen rodiny byl už víc než dobře obeznámen s její tvrdohlavostí, nechali ji po chvíli být.
Když Momoko s husí kůží po celém těle konečně vylezla z vody, věnovala se Kushina snad už podvacáté zasypávání maminky pískem. Miyu ze sebe písek pokaždé jen setřásla, otočila stránku knížky a předstírala, že si dcerky nevšímá, zřejmě v naději, že ji to časem omrzí; vypadalo to ale, že tentokrát už pohár její trpělivosti skutečně vypěnil.
„Ale už toho nech, Kushino!“ okřikla dcerku popuzeně a zadívala se na ni. Kushina jí pohled oplatila.
Matka a dcera se vzájemně provrtávaly očima. Jako obvykle se započalo klání v délce vražedného pohledu... a jako obvykle skončilo smírem, když to Miyu nevydržela a rozesmála se na celé kolo. Kushině se tvář roztáhla trochu poťouchlým, vítězoslavným úsměvem... za malou chvíli už se smáli všichni, poněvadž jejímu kouzlu prostě nedokázali odolat.

A právě tehdy si, kdoví proč, Momoko se vší vahou uvědomila, jak moc si přeje být jako ona. A někde uvnitř ní to začalo bolet - vážně jen trošku, ale přeci jen... chtít se vyrovnat mladšímu sourozenci, to je něco, k čemu se vám jen tak nějaké dítě nepřizná.