Záchrana života 07

Celá pravda, skoro

U Kibi doma
Kiba z toho všeho uvažování byl v depresi. Nikdy nad něčím tak intenzivně nepřemýšlel. Nebyl hold na to zvyklí. Dosáhl k jednoznačnému rozhodnutí. Zda je to rozhodnutí správné nebo ne to se ukáže časem. Rozhodl se Sachiko všechno říct. Říct jí celou pravdu o tom, co se stalo její rodině a co jí hrozí. Rozhodl se jí to říct ještě dnes. Jestli by čekal ještě chvíli, tak by si to za prvé rozmyslel, za druhé neměl by tu odvahu a za třetí zešílel by do té doby.
Koukl se na Akamara, ten však jen klidně oddechoval. Nechal ho spát. Potichu odešel z pokoje. Zavřel opatrně dveře, a po špičkách se vydal chodbou až k hlavním dveřím. Všude byla tma a tak po slepu hledal svoje boty.
„Kam si myslíš, že jdeš tak pozdě?“ Zeptala se osoba za jeho záda. Osoba rozsvítila a hleděla na zmateného Kibu.
Kiba se zpamatoval a pohlédl sestře do očí. „Jdu Sachiko říct celou pravdu,“ jeho pohled byl jednoznačný, už se rozhodl.
„Jsem na tebe pyšná, udělal si správnou věc, věděla jsem, že se rozhodneš správně,“ Hana měla sto chutí Kibu obejmout, ale ovládla se.
Kiba poděkovala, obul si boty a chvíli se ještě díval na sestru.
„Myslíš, že jsem se rozhodl správně?“ Zeptal se.
„Myslím, že uděláš dobře, že jí to řekneš. Zaslouží si vědět celou pravdu,“ řekla mu po pravdě sestra.
Kiba kývl hlavou, ale pořád tam stál.
„Tak běž, než si to ještě rozmyslíš,“ pousmála se Hana. Otevřela mu dveře a naznačila rukou, aby už šel.
„Díky Hani, za všechno,“ usmál se na svojí starší sestru.
Kiba vyběhl jako splašený ze dveří a rychle běžel ke Karin domů. Hana jen párkrát zakroutila hlavou a s úsměvem na rtech zavřela dveře.
Kiba běžel jako střelený. Chtěl být u ní co nejdříve. Později však trochu zpomalil do rychlejšího kroku. Nechtěl k Sachiko dorazit celý zpocený a zadýchaný. Venku byla celkem tma a pofukoval mírný lehký jarní vánek. Zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu a dlouze vydechnul. Podíval se na jasnou oblohu, na které šli vidět blikající hvězdy. Byla jich plná obloha, ani by je člověk v životě nespočítal. Byly tak nádherné, že Kiba zpomalil do volného kroku. Dal si ruce do kapsy a hlavu měl pořád vzhůru a tak šel pořád směrem k domu Karin. Za několik málo minut dorazil před dům. Trochu se vydýchal. Zhluboka se nadechl, zdvihl ruku, zatkl v pěst a chystal se zaklepat.

U Karin doma
Sachiko se probudila celá zpocená asi kolem půl desáté večer. Podívala se na Karin, která spala vedle ní. Nechtěla jí budit a tak opatrně vstala z postele. Obula si papuče, vzala si přes ramena lehounký svetřík. Vyšla z pokoje, pomalu za sebou zavřela dveře a vydala se po schodech dolů do kuchyně. V kuchyni si postavila vodu na čaj. Měla v sucho v puse a tak si napustila do sklenice čistou studenou vodu. Lokla si vody a najednou někdo zaklepal. Sachiko se lekla a sklenice jí vypadla z ruky. Sklenička dopadla na zem, rozbila se na několik střepů. Osoba za dveřmi znovu zaklepala, Sachi byla vyděšená. Udělala pár kroků do předu a kousek před dveřmi se zastavila. Dívala se na dveře a hlavou ji proletěla slova toho ninji: „Přijdu si pro tebe později, ať se máš na co těšit.“ Potom zavrtěla hlavou. Řekla si, že takovýhle ninja by neklepal na dveře, ale rovnou se nějak vplížil do domu. Pokrčila rameny a potom co uslyšela další zaklepání, už hlasitější, šla otevřít. Malinko pootevřela dveře, aby viděla, kdo za ně mi stojí. Osoba za dveřmi si překvapila.
„Ahoj Sachiko, omlouvám se, že ruším tak pozdě, ale musím ti něco důležitého říct,“ řekl Kiba hned, co uviděl za dveřmi Sachi.
„Jo, jasně pojď dovnitř,“ řekla překvapená Sachi a pustila ho dovnitř.
„Kde je Karin, spí?“ zeptal se Kiba, když ji nikde neviděl. Sachiko přikývla.
„Dáš si něco k pití?“ Zeptala se Sachiko, když si Kiba sedl na gauč.
„Ne, dík. Máte to tu moc hezké,“ řekl, když se koukal po domě.
Potom obrátil pohled na Sachi a až teď si všiml co má jen na sobě. Krátké kraťásky, uplé tričko na ramínka a lehounký svetřík, který byl dlouhý asi pod zadek. Vypadala dost sexy a Kiba se malinko začervenal. Sachi zašla na chvilku do kuchyně, aby si zalila čaj. Poté si sedla ke Kibovi na gauč. Podívala se mu do očí. Viděl ještě strach v jejích sytě zelených očí a zhluboka se nadechl.
„Chtěl si mi něco říct, né?“ Zeptala se, protože jí to ticho co mezi nimi nastalo, zdálo trapný.
„No…,“ Kiba to najednou nemohl ze sebe dostat. A to byl tak odhodlaný, ale jak se zadíval do jejích očí, ta všechna odvaha se kterou přišel, byla ta tam.
Sachiko nemohla jeho pohled vystát, chtělo se jí znovu brečet. Bránila se slz, co to jen šlo. Kiba si toho ale všiml. Přisedl si blíž k Sachi a pevně ji objal. Naprosto jí vyvedl z míry. Nevěděla, co má teď dělat.
„Jen klid, klidně se vybreč, to je v pořádku,“ pošeptal jí do ucha.
Sachiko po téhle větě vyhrkly do očí slzy. Položila hlavu na jeho rameno a přimáčkla se ke Kibovi ještě blíž, až byli tělo na tělo. Kiba trochu znervóznil, tohle se mu často nestávalo, že mu na rameni brečela krásná dívka. Sachiko brečela velice potichounku. Kiba slyšel pouze vzlyky a cítil dopadající kapky slz na jeho bundu. Cítil se hrozně, cítil její obavy a strach. Opřel si hlavu o tu její a zavřel oči.
„Proč? Proč to najednou nemohu říct? Cítím, že když jí to řeknu, tak se mi tady zhroutí, už teď je toho na ní dost. Mám ji to tedy říct, nebo čekat na správní okamžik, ale čím dál to budu oddalovat, tím míň ji to budu chtít říct, tím míň budu mít odvahy, která mi právě teď chybí. Tak co mám dělat?“ Kiba v duchu přemýšlel co teď. Tohle mu to pěkně zkomplikovalo. Vždyť i on je jen člověk, má taky city, nemá srdce z kamene. To co teď cítí, slyší, to ho uvnitř ničí.
Sachiko se malinko odtáhla a podívala se Kibovi do očí.
„Promiň,“ utřela si slzy a znovu vrátila pohled na Kibu. „Tak co jsi mi to chtěl tady říct?“ Znovu položila tu otázku, která Kibu ničila. Čekala, až jí odpoví, ale Kiba ani nemrkl, jen tam seděl a díval se do jejích červených očí od slz, které ho bodaly přímo do srdce.
„No… on… t-to je t-tro-trochu složitý,“ to poslední slovo vydechl. Začal se potit, točila se mu hlava.
Sachiko nechala otázku otázkou a hned zpozorněla, že Kibovi není dobře. Narovnala se v zádech a položila mu ruku na čelo.
„Kibo, Kibo… co je ti?“ řekla zoufalým hlasem, dělala si o Kibu veliké starosti, nevypadalo, že mu je do zpěvu.
„Nic mi není, je mi dobře,“ řekl a rychle se postavil na nohy. V tom okamžiku se mu pořádně zatočila hlava, podlomila se mu kolena a upadl na gauč.
„Kibo…,“ potichu vykřikla Sachi.
Sachiko běžela do kuchyně a přinesla mu sklenici vody. Kiba se napil.
„Radši si lehni,“ na kraj gauče položila polštář a pomohla Kibovi si opatrně lehnou.
„Sachiko někdo po tobě jde…,“ řekl Kiba skoro neslyšně.
„Pššš já vím, a děkuji, že jsi mě znovu zachránil, vážně si toho moc vážím,“ pousmála se na Kibu.
„… ale já to myslel jinak.“ Podíval se na Sachi a ta malinku ztuhla.
„A jak jsi to myslel?“ Zeptala se opatrně Sachiko, sama si nebyla jistá, jestli to chce vědět.
„No víš….,“ zase se ji zadíval do očí a zase tratil slov. Pomalu se posadil. Zhluboka se nadechl a zpustil: „Už od toho požáru někdo po tobě jde. To nebyla nehoda, ale někdo ten požár založil schválně. Sachiko někdo tě chce zabít a já dostal za misi tě chránit, dokud toho ninju nechytím, nebo nezabiju,“ chytl Sachi za ruku a pořádně ji stiskl, díval se neustále do jejích zelených očí.
Sachi na sucho polkla. „Takže mě chce někdo vážně zabít?“ Řekla vystrašeným hlasem. Kiba jen stěží přikývl, každým pohybem ho bolela hlava ještě víc.
„Ale proč, jsi mi to neřekl dřív?“ Sachi měla zoufalí hlas i pohled. Slzy se jí draly do očí. „Mohla jsem …,“ větu nedokončila, protože vlastně nevěděla, co mohla udělat.
„Omlouvám se ti, ale nemohl jsem ti to říct, byl to rozkaz od Hokageho, ale teďka nedávno mi řekla, že ti to musím říct.“
„Aha, chápu tě,“ sklopila pohled dolů a tváří ji stekla jedna slza.
„Promiň …,“ Kiba ji vzal za bradu a zvedl jí hlavu, aby se jí mohl dívat do očí, „… ale věř mi, že jsem ti nikdy nechtěl ničím ublížit a chci tě teď hlavně ochránit, Sachi.“ Poslední slovo zdůraznil.
Sachi s sebou malinku cukla, ale hned se usmála a věnovala Kibovi sladký pohled. Kiba se taky usmál, uvědomil si, že ji teďka poprvé nazval Sachi a jí to evidentně nevadí.
„A ještě něco…,“ Jeho pohled byl vážný.
„A co?“
A zase jí to nemohl říct. Sám sebe už v duchu proklínal, že to není možný, tolikrát ji to neříct, to je snad takový slaboch. Sachiko čekala, čekala, ale on pořád mlčel.
„A….,“ nadechl se, „… to neřeš, to je jedno,“ zakroutil hlavou.
„Vážně?“ Sachi se ta odpověď nezdála. „Jestli to mám vědět, tak mi to řekni,“ položila mu ruku na rameno. Kiba se koukl na její ruku a pak zpátky na ni.
„Ne, to je dobrý,“ Kiba teď právě udělal zásadní chybu.
„ Tak dobře, jsem ráda, že jsi mi to všechno řekl.“ Sachiko se mile usmála.
„Jo všechno,“ řekl zklamaným hlasem.
Sachi udělala psí pohled, tohle uměla dokonale. Kiba se rozesmál a Sachiko se začala smát taky. Objala ho ještě jednou a znovu mu poděkovala za všechno, co pro ni dělá. Kiba ji objetí vrátil a koukl se na hodiny. Tak rychle to všechno uteklo. Hodiny ukazovaly 23:48. Kiba prudce vstal, až Sachi málem spadla na zem, naštěstí to tak, tak udržela.
„Promiň, budu muset jít,“ Kibovi se domů vůbec nechtělo, ale věděl, že by od mámy dostal.
„Ne, nechoď prosím,“ s prosebným pohledem se na něj dívala.
„Ale…,“
„Prosím, aspoň kvůli mně,“ chytla Kibu za ruku a čekala na jeho reakci. Ten se nestačil divit a s hlasitým vydechnutím si sedl zpátky na pohovku.
„Tak tedy dobře, zůstanu tady.“
„Moc ti děkuji,“ Sachi mu skočila kolem krku, ten to nečekal. Neudržel rovnováhu a spolu se Sachiko spadl na zem. Kiba ležel dole a Sachi na něm. Oba dva se rozesmáli, až do doby, než si všimli, v jaké poloze leží. Měli obličeje kousínek od sebe. Oba zrudli jako rajče a rychle si sedli a odvrátili od sebe pohledy. Oba se cítili dost trapně. Ve stejnou chvíli se na sebe koukli a hned zase se otočili k sobě zády.
„On je tak pěknej, ale pro mě až moc dokonalej. Na něj nemám.“ Tyhle věci se jí honily hlavou, když se koukla na Kibu.
Podobné myšlenky se honili hlavou i Kibovi, že Sachi je pro něj něco nedosažitelného.
Sachi se celá otočila o 180 °, Kiba se stále díval kdesi na strop. Sachiko byla nervózní, ale musela to překousnout.
„Kibo…,“zavolala potichu Sachi.
„Hm…, c-…,“ neztichl to doříct, protože ho cosi přerušilo.
Sachi se ke Kibovi naklonila a jemně, něžně ho políbila na rty. Kibu to vyvedlo z míry a opřel se o pohovku, která byla naštěstí za ním. Kiba párkrát zamrkal, tohle vážně nečekal, ale moc se mu to líbilo. Až se zpamatoval z toho šoku, tak ji polibek oplatil. Byl taky tak něžný a jemný jako ten její. Sachiko se od Kibi odtáhla a sklopila pohled. Nemohla se teď na něho dívat, asi by omdlela.
„Kibo já se ti omlouvám….,“ chtěla mluvit dál, ale Kiba ji zastavil.
„Nemáš se za co omlouvat, udělala jsi to, na co bych já asi neměl odvahu.“Kiba ji pohladil po tváři.
Sachiko zvedla hlavu. Kiba si ji přitáhl k sobě blíž, aby ji mohl snadněji znovu políbit, Sachi se tomu vůbec nebránila a užívala si každý jeho polibek, každou chuť jeho rtů. Kiba miloval její rty, byly tak jemné a sladké zároveň. Sachi ho objala rukama kolem krku a začala ho líbat vášnivěji. Kiba ji obejmul kolem pasu a přitáhl si ji k tělu. Byli na sobě jako přilepený. Ani jednomu se nechtělo přestat. Kiba ji vzal do náruče, zvedl ji a pomalu položil na gauč. Nepřestali se pořád líbat. Kiba si na ni opatrně lehl, aby ji neumačkal. Sachiko zajela prsty hluboko do jeho hustých vlasů a začala si hrát s konečky. Z čela mu spadla na zem jeho čelenka se znakem země Ohně.
„Sachi…,“ začal mluvit mezi polibky.
„Ano.“
„… slibuju ti, že tě ochráním, i kdyby mě to mělo stát život.“
„Vážně?“ Odtrhla se od Kibi.
„Vážně,“ ujistil ji a usmál se na ni. Sachiko ho nadšeně políbila.
Po chvíli si Sachi zakryla ústa dlaněmi a zívla si. Taky už bylo 00:20 a i Kiba byl unavený.
„Měly bychom jít spát,“ oznámil Kiba.
„Jo to máš pravdu,“ přikývla Sachiko.
„Já se vyspím tady jo? A ty běž do postele.“ Řekl Kiba.
Sachi se zvedla a kam si odešla. Kiba se za ní koukl s vykulenýma očima. Nějakou tu minutku tam bez hnutě ležel s rukama za hlavou. Na hlavě mu z ničeho nic přistála deka. Rychle se zvedl a podíval se s tázavým obličejem na Sachiko, která mířila ke gauči. Rukou ho položila a lehla si na něj.
„Sachi?“
Sachiko jako by ho neslyšela. Pohodlně se uvelebila na jeho hrudi a spokojeně vzdychla. Kiba se usmál a roztáhl deku. Přikryl jak Sachi, tak i sebe. Obejmul Sachiko kolem pasu a dal jí lehkou pusu do vlasů, které ji překrásně voněly.
„Dobrou noc Sachi,“ popřál a zavřel oči.
„Dobrou,“ oplatila mu s úsměvem.
Oba dva si pohodlně uvelebili na pohovce a spokojeně začali pravidelně oddechovat. Byla to pro oba krásná noc.