Záchrana života 06

Proč???!

„Řekneš Sachiko celou pravdu,“ Tsunade ani nemrkla.
„Cože?“ Kibovi spadla brada a vytřeštil oči.
Chvíli na ni koukal a pak se zeptal: „Co všechno je celá pravda?“
„Všechno, úplně všechno.“
„Všechno?“ Zeptal se Kiba, jestli dobře rozuměl.
Tsunade začínalo cukat v oku, docházela jí trpělivost.
„Ano všechno, po posledním incidentu nesmíme nic nechat náhodě. Její rodina byla vysoce postavená v naší vesnici. Její smrt by pro nás nebyla moc dobrá.“ Kiba po téhle větě vyvalil znovu oči. Tohle mu neřekla.
„No tak už běž,“ popohnala ho Tsunade, aby se mohla, sice nedobrovolně, vrátit k papírování.
Kiba se zdvořile rozloučil a vyšel z kanceláře. Kiba byl na dně, opravdu nevěděl, co má teď dělat. Byl ze všeho zmatený. Potřeboval si to všechno urovnat v hlavě. Bylo chvilku po obědě a Kiba měl dost času do večera, to všechno promyslet a rozhodnout se, co bude dělat. Šel rovnou domů. Nevnímal okolí, nikoho a nic.

Došel domů a šel do svého pokoje. V chodbě potkal svojí sestru. Narazil do ní a ani se jí neomluvil. Vlastně si jí ani nevšiml. Hana se za ním otočila a nechápala, co ho zase žere. Kiba otevřel dveře do svého pokoje, lehl si do postele a položil obličej do polštáře. Nějaký čas, tam jen tak bez duše ležel. Nic necítil, nic nevnímal. Nakonec ho vyrušilo zaklepání na dveře. Zvedl hlavu z polštáře, a když uviděl, kdo tam stojí, zas jí položil.
„ Co chceš?“ Zeptal se, né moc veselým tónem.
„Přišla jsem za tebou,“ řekla jeho sestra. Přistoupila k posteli a sedla si na kraj.
Kiba se zvedl a sedl si.
„Co tě zase žere?“ Hana to vždy na něj poznala. „Zase něco s tou dívkou?“ Zeptala se.
„Není to ta dívka, jmenuje se Sachiko,“ bránil Sachi.
„No dobře, tak co se děje?“ Změnila téma.
Kiba si hlasitě odechl. „Mám Sachiko říct celou pravdu, celou,“ poslední slovo zdůraznil.
Hana se usmála a zakroutila hlavou.
„Na tom není nic k smíchu,“ vyjel po sestře.
„Já tě nechápu Kibo,“ Kiba nechápal co tím myslí. „Když jí máš lhát, tak jí chceš říct pravdu,“ pokračovala, „ale když jí máš naopak říct pravdu, tak jí chceš lhát?“ Zeptala se.
„Rozmysli se, co doopravdy chceš, tím se tak doženeš k šílenství.“ Hana mu viděla snad až do srdce.
Kiba sklonil hlavu. Měla pravdu ve všem.
„Tak mi porad´, co mám podle tebe dělat?“ Zeptal se, když je tak chytrá.
„Neřeknu ti nic jiného, než to co jsem ti říkala ráno. Poslouchej své srdce.“
Kiba zvedl hlavu a podíval se Haně do očí. „Poslouchat své srdce,“ zopakoval poslední větu.
Hana kývla hlavou.
„Ták nechám tě tu, aby sis to všechno urovnal v hlavě a rozhodl se, jestli jí řekneš pravdu anebo ji budeš lhát. Záleží jen na tobě, jak se rozhodneš, ale dej pozor, abys později svého rozhodnutí nelitoval.“ Hana vstala a odešla z pokoje.
Kiba se i po jejím odchodu pořád díval na dveře. Zakroutil párkrát hlavou a položil si obličej do dlaní. Vůbec nevěděl, co má dělat. Hana mu to všechno, ještě víc zamotala. Věděl, že to co řekla je pravda, že to samé vlastně dělal, ale po tomhle rozhovoru, se musel rozhodnout, co bude dělat. Dál Sachiko lhát, nebo říct ji celou pravdu. Tak či tak jí ublíží a to on nechce. Vzal si polštář a přimáčkl si ho na obličej.
„Áááá, proč musí být všechno tak složitý?!“ Zařval do polštáře.
Položil se na záda a polštář si nechal na obličeji. Akamaru k němu přišel. Sedl si a olízl ho na tvář. Kiba s leknutím sedl a polštář mu sjel po obličeji dolů až na zem. Podíval se na svého přítele. Akamaru vycítil, že něco není v pořádku. Akamaru vyskočil na postel a přitulil se k páníčkovi. Kiba ho objal a opřel si hlavu o jeho jemnou a hebkou srst.
„Porad´ mi Akamaru, co mám podle tebe dělat?“ Zeptal se svého věrného přítele.
Akamaru pouze fňukl. Nedal mu žádnou odpověď. Kiba zabořil obličej do jeho hebounké srsti. Akamaru se koukl na Kibu, cítil jeho trápení. Kiba po chvíli v této poloze usl. Doufal na zázrak.

U Karin doma
Sachiko pořád spala. Už se začínalo stmívat a Karin začínala být unavená. Šla se ještě vysprchovat. Sundala se sebe všechno oblečení a vlezla do sprchy. Pustila na sebe teplou vodu a jen tak tam stála.
„Kdo to byl ten ninja? Proč chtěl Sachi ublížit? Proč ji chtěl zabít?“ Na tyhle otázky chtěla vědět odpověď.
„Proč???!“ Zařvala nahlas a rukou praštila do stěny. Po tváři jí stekla slza. Nedokázala ji udržet. Potřebovala to ze sebe dostat. Opřela se zády o zeď a sjela po ní dolů. Na Karin dopadaly kapky teplé vody ze sprchy. Dala kolena k sobě, chytla je rukama a hlavu schovala mezi kolena a hrudník. Byla ze všeho zmatená, nic jí nedávalo smysl. Prožívala to stejně, jako všichni ostatní. Seděla tam a nechala, ať se kapky teplé vody dotýkají její kůže. Chtěla všechny otázky ze sebe smít, ale bez úspěchu.
Po půl hodině vylezla ze sprchy. Omotala si kolem sebe ručník a šla do pokoje si vzít pyžamo. Potichu otevřela dveře a koukla se jestli Sachi pořád spí. Naštěstí pořád spala. Vešla do pokoje, vzala si pyžamko a ručník přehodila přes židli. Došla po špičkách k posteli a opatrně vlezla pod peřinku. Sachiko se otočila, ale pořád spala. Karin si odechla a položila hlavu na polštář. Zavřela oči a čekala, až usne, (stalo se tak po cca 10 minutách).

U Kibi doma
Kiba se probudil v té samé poloze co usl. Zvedl hlavu a rozhlídl se po pokoji. Nic se nezměnilo, jen tam byla větší tma. Podíval se na Akamara, ten klidně oddychoval. Kiba se pousmál.
„Aspoň se někdo klidně vyspí.“
Podrbal přítele pod bradou a opatrně vstal, aby Akamara neprobudil. Koukl na hodiny, ukazovaly 21:17. Vykulil na hodiny oči. Netušil, že spal tak dlouho. Zpomněl si, že řekl holkám, že se večer staví, ale tak pozdě to už ne.
Začal myslet nad správnou volbou, „pravda či lež“ co bude v této situaci lepší. Uvažoval nad pozitivy a negativy obou voleb. Musel jednat rychle, ale správně. Špatná volba by mohla stát život. A to on za žádnou cenu nechtěl. Došel ke stěně a čelem se oni opřel. Zavřel oči a myslel.
„Musím ji to říct. Nebudu ji lhát a navíc se mi uleví a nebudu to v sobě dusit. Ale zase jí hodně ublížím. Ale nemůžu ji lhát, co když na to přijde a bude zklamaná, že jsem to před ní tajil. Podle mě bych jí to měl říct, tajit to nemůžu,“ přemýšlel nahlas. Po té tam zas minutku mlčky stál.
„Proč? Proč je to tak těžký, vybrat správnou volbu?“ Praštil se čelem o zeď.
Kiba tam nějaký čas jen stál opřený o zeď a čučel do země. Pořád přemýšlel.
„Jestli něco brzy neudělám, tak mi z toho věčného přemýšlení praskne hlava,“ řekl nahlas a chytil se dlaněmi za hlavu.