Záchrana života 05

Napadení a malá změna plánu

Na ulici Konohy
Karin a Sachiko šli po ulici. Bylo poklidné ráno, ptáčci zpívali, slunce pálilo na záda. Ve vzduchu byla cítit příjemná vůně. Venku bylo už spousta lidí. Děti běhali jako splašení mezi nimi. Obchodníci lákali zákazníky na své zboží a případně i smlouvali. Dívky se koukaly po stáncích, jestli tam nemají něco zajímavého. Sachiko se zastavila u jednoho stánku s přívěšky. Prohlížela si dva obzvlášť krásné. Karin si toho všimla a šla k ní. Paní u stánku se pousmála a ukazovala jim různé náhrdelníky.
„Tyhle jsou krásné co?“ Karin ukázala na dva stejné.
„Jsou, ale já bych si přestavovala pro nás dvě něco trochu jiného. Abychom věděly, že ty přívěsky patří k sobě,“ odpověděla Sachi.
„Myslím, že mám něco přesně pro vás,“ zasáhla do rozhovoru paní.
Položila na stůl malý kufřík. V něm bylo spoustu různých přívěsků na koženém provázku. Paní vytáhla dvě rozlomená srdíčka. Srdíčka k sobě pasovala. Na jednom bylo napsané „親友“
( Shin'yū= nejlepší kamarádky), a na druhém „永遠に“(Eien ni=navždy).
Dívky byly ohromené, moc se jim ta srdíčka líbila. Rozhodly se, že si je vezmou. Paní jim je dala do malinkatého sáčku. Sachiko to celé zaplatila. Byl to takový poděkování pro Karin. Karin si vzala srdíčko se slovem „永遠に“ a Sachiko si vzala ten první. Daly si je kolem krku. Moc jim slušely. Karin se zastavila a koukla se na Sachi. Ta taky zastavila a nechápala co se děje.
„ Sachi slib mi něco…, “ řekla Karin.
„Cokoliv,“ usmála se Sachi.
„… že budem nejlepší kamarádky, navždy,“ Karin se jí podívala do očí.
„Navždy Karin, a nic nás nerozdělí, ani smrt ne,“ pousmála se, ale myslela to smrtelně vážně.
Karin jí úsměv oplatila a vydaly se na nákupy. Rozhodly se, že to vezmou zkratkou.

U Kibi doma
Kiba se probudil asi kolem desáté hodiny ráno. Cítil se plný energie. Šel do kuchyně a dal si něco dobrého na snídani. Akamaru k němu přišel a zakňučel.
„Neboj, na tebe jsem nezapomněl,“ řekl a dal mu na zem misku s jídlem.
Kiba si sedl za stůl a popíjel čaj, který tam měl nachystaný. Za chvilku tam přišla jeho sestra a sedla si k němu za stůl.
„Řekneš mi tedy, co se děje, můžu ti pomoct,“ Hana byla zvědavá.
„O tom pochybuji,“ odpověděl ji Kiba.
„Co ty víš a navíc se ti uleví, když to někomu řekneš a nebudeš to břímě nést sám.“
Kiba si vzdychl. „Jde o tu holku, co jsem tehdy zachránil …,“ začal.
„Co je s ní?“ Hanu to moc zajímalo.
„… no jde po ní vrah a já ji musím chránit,“ pokračoval dál.
„A kvůli tomu se tak trápíš?“ Hana nechápala, proč se kvůli tomuhle, tak trápí.
„Ne tohle je v poho, ale ten vrah ji zabil celou rodinu a já to všechno před ní musím tajit,“ přiznal se Kiba.
„Tak jí to řekni,“ pořád to moc nechápala.
„To nejde, navíc nemůžu je to rozkaz od Hokage, a jak by ti bylo, kdybys zjistila, že ti někdo vyvraždil celou rodinu.“ Zaútočil na ni Kiba.
„No,…“ Hana nevěděla, co má odpovědět. „…ale věř mi, že až pravdu zjistí a bude vědět, že to jsi celou dobu věděl, tak jí to bude hodně mrzet.“
„Já vím, sám se cítím provinile, že ji pořád lžu, ale co má dělat?“ Zeptal se Kiba.
„Dělej to, co ti srdce říká,“ odpověděla a prstem se dotkla místa, kde má srdce.
„A jak mám vědět, co mi říká?“ Položil další otázku. Jeho sestra se bouchla do čela.
„Zkus mu naslouchat, a když ho poslechneš, tak budeš se cítit líp, věř mi,“ usmála se.
Kiba pokrčil rameny. Moc svoji sestru nepochopil. Vstal, poděkoval a vyrazil směrem k hlavním dveřím.
„Pojď Akamaru jdem se projít ven.“ Akamaru šel k páníčkovi.
Oba dva šli pomalu, nikam nespěchali. Vydali se směrem do ulic Konohy.

Na ulici
Dívky se rozhodly, že do obchodu zajdou uličkou. V uličce to divně zapáchalo, jako by tam něco chcíplo. Byla temná, a i když bylo ještě dopoledne, moc světla tam neprocházelo. Sachiko měla velice divný pocit, ale nevěděla, že ji někdo sleduje.

Na jedné ze střech byl ukrytý ninja. Byl celí zahalení, jen oči mu šli vidět. Pozoroval obě dívky, každý jejich krok.
„Tak konečně jsem tě našel, Sachiko Kochihiki,“ ninja se sám pro sebe pousmál a dále pozoroval dívky.

„Karin já nemám z téhle uličky moc dobrý pocit, něco tady nehraje,“ přiznala se Sachiko a dohnala Karin, která byla o pár metrů před ní.
„Taky mám ten pocit,“ obě znejistily.
Dívkám naskočila husí kůže. Chtěly se otočit a jít zpátky, ale už byly za půlkou cesty, tak šly dál. Najednou před dívky přiletěl kunai. Obě zapištěly a spadly na zem, jak se lekly. Byly strašně vyděšené a začaly se rozhlížet všude kolem sebe, ale nikoho neviděly. Postavily se na nohy a zůstaly stát na místě. Když se dlouhou chvíli nic nedělo, udělala první krok Sachi. Jen co došlápla na zem, tak se těsně před její nohu přiletěl další kunai. Sachi zapištěla a nohu okamžitě vrátila zpátky k té druhé. Dívky se objaly a čekaly, co se bude dít dál. Před ně skočil zahalený ninja a z kapsičky vytáhl kunai.

Kiba se jen tak procházel po ulici. Flákal se jen, jak to šlo. Dal si ruce za hlavu a šel dál. Akamaru šel po jeho boku. Akamaru se zastavil a začal štěkat. Kiba zpozorněl a přišel blíž k Akamaru.
„Co je Akamaru?“ Zeptal se. Akamaru párkrát zaštěkal.
„Počkej, co říkáš?“ Kiba začínal být nervózní.
Akamaru radši nic už neříkal. Vzal páníčka za rukáv a naznačil, aby rychle šel. Kiba to pochopil a vydal se za Akamarem. Ten se rozběhl, běžel strašně rychle, Kiba ho nestíhal.
„Akamaru zpomal, kam běžíš?“ Křičel Kiba při běhu. Ten jako by ho neslyšel a běžel dál.
Akamaru vběhl do tmavé uličky. Kiba si ho všiml a zatočil do uličky. Byla tam docela tma naproti tomu, jak bylo na hlavní ulici a k tomu ten nechutní smrat, který ho pálil v nose, ale běžel dál.

Ninja se přibližoval k dívkám. Když udělal krok k nim, udělaly krok do zadu. Sachiko udělala další krok, ale nevšimla si, že je za ní kámen. Jen co položila nohu na zem, tak zakopla a převážila se na zadek. Karin se k ní zohla, aby jí pomohla na nohy, ale ninja byl rychlejší. Odhodil Karin do zadu, ta letěla asi deset metrů + přistávací dráha. Sachi se s obavami o svojí kamarádku otočila a dívala se, jestli je v pořádku. Karin měla na sobě jen pár odřenin, ale byla v pořádku. Vstala a chtěla jít za Sachi.
„Uděláš ještě jeden jediný krok a tvá kamarádka zemře,“ chytil Sachi a dal ji kunai těsně před krk.
Podíval se na Karin, ta po té větě ztuhla a jen se strachem v očích se dívala na Sachi. Ninja si otočil Sachiko čelem k sobě a hleděl ji svýma blankytně modrýma očima přímo do jejích sytě zelených očí. V očích měla strach. Přiložil ji kunai ještě blíže ke krku. Proletělo jí hlavou tolik myšlenek. Sachi se bála a vzduchu se modlila, aby se hlavně nestalo nic Karin.
Na místo se ze tmy přiřítil Akamaru a začal na cizího ninju vrčet a štěkat. Sachi pootočila hlavu, aby viděla, že se jí to jen nezdá. Ninja po ní křikl a tak otočila hlavu zase zpět. V očích měla pořád strach, ale objevila se tam kapka naděje. Ninja se zarazil, poznal, že to nevypadá dobře.
Po chvilce doběhl i Kiba. Zastavil se a začal popadat dech. Všiml si neznámé osoby, co drží Sachiko. Zarazil se. Akamaru pořád nepřestálal štěkat. Ninja poznal, že to budou asi kamarádi. Otočil Sachi zády k sobě, aby se mohla dívat na své přátelé. Sachi hned jak uviděla Kibu, tak nevěřila svým očím.
„Kibo! Akamaru!“ Křikla zoufalým hlasem.
„Ó tak oni jsou tví kamarádi, tohle bude ještě lepší,“ ninja se usmál a přitlačil na kunai, který měla Sachiko u krku. Ta trochu s sebou cukla. Udělal jí malí škrábanec.
Kiba hned se postavil do bojové pozice a začal po něm vrčet. Rozběhl se k němu s účelem ho zabít. Ten však rychle zareagoval, vzal Sachiko do náruče a vyskočil na střechu. Kiba se zastavil a podíval se na něho vražedním pohledem.
„Jsi moc divoký, dřív uvažuj a pak konej, nebo v boji lehce zemřeš,“ ninja se mu do tváře vysmíval.
„Tohle je nuda, to by bylo moc rychlí a nezábavný,“ ninja se rozhlídl po osobách dole.
„Přijdu si pro tebe později, ať se máš na co těšit,“ podíval se na Sachi, ta se po těhle slovech rozklepala.
„Ještě se uvidíme, Sachiko,“ dořekl větu a pustil Sachi ze střechy dolů a ztratil se pryč.
Sachiko zapištěla, křečovitě zavřela oči a dál padala. Kiba neváhal ani setinu sekundy a rozběhl se jí chytit. Karin si dala přes ústa ruce, aby nezačala křičet a celá ztuhlá pozorovala co se děje. Kiba tam doběhl na poslední chvíli. Sachi mu spadla přímo do náruče. Když dopadla opatrně otevřela oči, aby zjistila, co se stalo. Uviděla Kibu, byla tak šťastná, že ho vidí a objala ho kolem krku a rozbrečela se mu na rameno. Kibu to překvapilo, ale nic neudělal, nechal jí vybrečet se.
„Kibo já jsem se tak strašně bála, myslela jsem, že umřu,“ pošeptala mu Sachi.
„Pššš to neříkej, nedopustil bych, aby ti někdo ublížil,“ pošeptal jí zpátky.
Jeho slova ji potěšila, ale pořád se nemohla zbavit strachu, byla vyděšená k smrti. Kiba ji nesl ke Karin, která tam vyděšeně stála, ale když viděla že Sachi se nic nestalo. Spadl jí kámen ze srdce. Kiba došel až k ní a Sachiko radši položil na zem. Akamaru k nim šel, aby se taky ujistil, že Sachiko se nic vážného nestalo. Sachiko seděla na zemi a v očích měla slzy. Karin si k ní klekla a objala jí. Ta se znovu rozplakala a Karin ji začala utěšovat.
„To je dobrý, vše je v pořádku, už jsi bezpečí,“ uklidňovala ji, ale moc to nepomáhalo.
„Mě-la j-sem st-rach, že s-e ti ně-co sta-ne, Ka-rin,“ vykoktala ze sebe.
„Ty vždycky musíš myslet na ostatní, než na sebe, že?“ Pousmála se Karin a zdálo se, že i to trochu pobavilo Sachi.
„Víš co, půjdeme radši domů a tam si dáš sprchu a lehneš si jo?“ Zeptala se Karin, jestli s tím návrhem souhlasí.
„J-o,“ přikývla Sachi.
Kiba ji vzal do náruče. Ta se ho chytla jako klíště a nechtěla ho pustil, Kiba se pousmál. Karin vstala ze země a spolu s Akamarem se vydali ven z táhle hrozné uličky. Karin s Akamarem šli jako první a kousek za nimi šel Kiba se Sachi. Cestou nikdo nepromluvil ani slovo. Došli ke Karin domů. Karin šla ke dveřím a odemkla je. Kiba postavil Sachiko na vlastní nohy. Ta se odebrala ke dveřím. Těsně před tím než zalezla dovnitř, se obrátila ke Kibovi.
„Moc ti znovu děkuji za záchranu,“ řekla to ještě vystrašením hlasem.
„Radši mi ještě neděkuj,“ odpověděl na to. Sachiko pokývla hlavou, že má pravdu.
„Holky já se večer stavím jo?“ Zeptal se. Obě přikývly.
„Tak večer,“ rozloučil se Kiba a spolu s Akamarem šli pryč.
Dívky zašli do domu. Sachi si zula boty a vydala se rovnou do koupelny, tam na sebe pustila vodu a chtěla ze sebe všechno smít, ale nestalo se tak. Když vylezla, tak zamířila do pokoje. V pokoji potkala Karin.
„Jdu se vyspat, bylo toho trochu na mě dneska moc,“ řekla a lehla si do postele.
„Jasně,“ Karin jí chápala.
„Nepotřebuješ něco?“ Zeptala se Karin.
„Ne, děkuji.“
Karin šla k oknu, zatáhla závěsy a šla zpět ke dveřím. Zhasnula a radši odešla, aby se Sachiko mohla v klidu vyspat. Sachi to chvíli trvalo, ale po chvíli tvrdě usla, ale né moc klidným spánkem.

Kiba se z toho všeho musel zpamatovat. Byl v šoku, chybělo malinko a Sachiko by mohla být mrtvá. Po téhle myšlence se bouchl do hlavy, neměl by takhle uvažovat, měl by uvažovat pozitivně. Ale stejnak se mu to nezdálo a hlavně poslední věty toho ninji, ty ho znepokojovali. Rozhodl zajít za Tsunade a všechno co se stalo ji říct.

Tsunade ve své kanceláři podepisovala různé hromady papírů na stole. Najednou ji z toho vyrušilo zaklepaní na dveře. Tsunade zvedla hlavu a dívala se na dveře. Neměla moc náladu se s nikým bavit. Ale nakonec jen hlasitě odechla a pustila osobu dovnitř. Ve dveřích uviděla Kibu a trochu ji to překvapilo, ještě ho nezavolala a on je tu.
„Hokage-sama, já jsem tady kvůli…,“ nedokončil větu, protože ho Tsunade přerušila.
„Kvůli Sachiko, že?“ Kibu to zaskočilo.
„Jak jste to věděla?“ Zeptal se nechápaví Kiba.
„Já jsem Hokage, vím o všem, co se stane v mé vesnici,“ chlubila se Tsunade.
„No tak víte proč jsem tady,“ Kiba sklonil hlavu.
„Ano.“
„Nastane malá změna plánu,“ Tsunade se koukla Kibovi do očí, ale stále měla ten svůj klidný pohled.
„Jaká?“ Vykulil oči Kiba.
„Řekneš Sachiko celou pravdu,“ Tsunade ani nemrkla.
„Cože?“