NFFORPG - Kirigakure no Sato

Tako Jahiro
Stavební dělník a opilec
Kirigakure
"Běž domů Tako, já ti už dneska nenaleju," prohodil stařík definitivně a odebral mladíkovi ve špinavých montérkách prázdnou láhev od saké, poté co se Tako dožadoval další, "padej!" popohnal ho stařík rázněji a smutně si povzdechl, když se jeho jediný host vypotácel z podniku. Nebylo to zas tak dávno, kdy mladý Jahiro patřil mezi nováčkovskou elitu. Pokud ho lidé neznali jako shinobiho, slyšeli o něm jako o brilantním doktorovi. Mládenec s hvězdnou kariérou. Pak ho ale kvůli prostořekosti vyhodili z nemocnice a nedlouho na to přestal působit i jako shinobi. Proč? To se s jistotou nevědělo, ale to co přinesly zlé jazyky, tomu nechtěl stařík ani věřit. Však to taky byla povídačka jako z románu. Ať už se ale stalo cokoliv, udělalo to z toho chlapce úplnou trosku. Dokonce začal pracovat na stavbě.
Stařík ještě chvilku hleděl za šourajícím se chlapcem, než zatočil do jedné z uliček. Poté zalezl zpět, aby poklidil. Právě proto neviděl, jak se ze stínů odlepila trojice pobudů a následovala chlapce do uličky.

"Aktivní služba?" odplivl si Tako zhnuseně, zatímco pročítal zprávu. Posledně jim dal jasně najevo, že zkončil. Hodil přece Mizukage k nohám svůj vlastní meč, než odešel. Ale, jak teď nad tím uvažoval, řekl jí vlastně, že končí?
Z myšlenek ho vyrušilo bolestné zaúpění, které se ozvalo někde ze zdola. Mladík nakrčil nos a pohlédl dolů, kde se válela trojice pobudů, různě polámaných, ale stále naživu. Jeho pravá ruka, jako předzvěst něčeho zlého, která měla doteď lehký tik, s tím zničeho nic přestala. Tako udělal krok k sténajícímu a třikrát ho prudce nakopl do břicha. Ten vztek se objevil zničeho nic a stejně tak i zmizel, když se chlapec vrátil pohledem ke zprávě.
Musel přemýšlet, ale copak to šlo, když mu jeden z těch grázlů rozbil lahev o hlavu?
"Do hajzlu… ," ulevil si s povzdechem a setřel si do rukávu krev, která mu úzkým pramínkem stékala z roztrženého místa na temeni. Musel se tam zastavit. Minimálně proto, aby si dal další saké

Když vstoupil do podniku jménem Samekiba, mohli dívky zahlédnout dělníka, který až na věk, připomínala klasického opilce, jenž se rozhodl řešit svůj bídný život chlastem. Měl mastné neudržované vlasy, aktuálně spláclé krví a plné střepů, špinavé montérky a byl bos. To byla jedna ze zvláštností, které zaujala na první pohled. Další věc, které si každý ihned všiml byla trochu mátožná chůze, která navodila pocit, že je mladík opilý. Celým svým vzezřením byl tak výrazný, až byl neviditelný. Lidé schválně přehlížely, aby se s nimi náhodou nerozhodl ještě bavit.
Tako přejel pohledem po boxech a bez valného zájmu zamířil k baru. Prvně se musel něčeho napít.

Yui Endo
Tým G
Neznámý ostrov
Yui kývla. Renjiro se pustil do řeči s tím záporákem a tím jí dal šanci. Znovu aktivovala Neko no Shinten, aby dobře viděla a nezakopla, a vyrazila. Musela být opatrná a nedovolit jedinému kamínku, aby se pohnul. Dostávala se z místa na místo a dávala si pozor, aby byla neustále v zákrytu trůnu. Jestli se měl strhnout boj, musela zachránit tu dívku!
Tiše se probleskla až za trůn, kde se pomocí chakry prudce odrazila a čapla dívku. I s ní se za letu obrátila a hodila po muži tři kunaie s explozivními lístky.

Renjiro Kaiba
Tým G
Neznámý ostrov
„Vydržíte ještě chvíli!?“ staral se Renjiro o zbědovaného Kenshina, když se postaral o bezprostřední nebezpečí v podobě soch, načež se zamračil a obrátil na muže na trůnu, který jeho zákrok zhodnotil sarkastickým potleskem.
Vyslechl si krátkou výměnu mezi ním a Kenshinem a přemítal, co dál. Kenshin nevypadal dobře a Renjiro váhal, o kolik času by měl bojovat.
„O tom to je?“ zahleděl se na muže, „chcete se stát bohem prostě proto, abyste si mohl dělat co chcete? Není to trošku laciný? Chci říct, na to člověk přece nepotřebuje být bůh, ne? To přece dokáže každý,“ rozhodil bělovlásek rukama.
„To to vážně bez těch věcí nedokážete? S tou rukavicí, mečem a helmou by dokázal být bůh každý. Co dělá zrovna VÁS tak výjimečným, že by měly patřit vám?“ zabodl proti muži prst tentokrát on.
Netušil, jak se bude situace vyvíjet dál, ale doufal, že tím o jejich protivníkovi alespoň něco zjistí, v lepší případě dá i Yui šanci na útok ze zálohy.
Jestli byly ty předměty skutečně tak mocné, a Kenshin je už několikrát názorně přesvědčil o tom, že jsou, museli muže zbavit té helmy! A kromě toho, pokud mělo používání meče s rukavicí tak ničivé následky, i ta helma si musela na svém nositeli vybírat nějakou daň!

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Kaiju Hisayo
Team D
Ostrov

Trénink na ostří nože, Den 4

Ticho kolem tábora rušili občasné vzdechy Kaijua, který si to trénoval. Už bylo ráno a on byl zpocený. Byl plně soustředěný na svůj trénink, který zanedbával do chvíle, než ho vyrušil Yuri.
,,Oi Yuri. Sorry. Nemám nic. Taky si budu muset sehnat něco kolem, abych nebyl bez jídla. Sorry." omluví se mu Kaiju. Jestli tu byl u něj dříve, nějak netušil. Ani teď by si ho nevšiml, kdyby se na něj neotočil.
,,Neviděl sem ji. Možná se tam ukázala, ještě když sem spal. Netuším." oznámí mu a dále se věnuje svému tréninku. NEtušil, proč se na to ptal a ani proč to chtěl vědět. Ale nijak ho to nezajímalo. Teď jen trénoval a čekal na příchod Mia-sensei.

Ena Okedda
Tým Yoshitsune
Samekiba

Bylo to ráno, jako každé jiné. Sluneční paprsky, které si protančily cestu mezi závěsy, nakonec úspěšně dosedli na obličej spící dívky a vytrhly ji z říše spánku. Její oči se pomalu rozevřely a dívka se šnečím tempem vyhrabala z postele. Byl tomu již nějaký čas, co dostala volno, ale ona stejně radši trávila čas tréninkem, než povalováním doma. Dnešek byl však výjimkou, jelikož slíbila Katsumi, že jí pomůže s nákupy, aby se jí aspoň nějak odvděčila za všechno, co pro ni dělá. Jakmile byla tedy její ranní hygiena hotová, sebrala klíče z mističky, zamknula dveře a vyrazila do ulic.
Přesto, že už v Mlžné nějaký ten pátek žila, pořád si připadala naprosto cizí. Obličeje kolemjdoucích jí splývaly do jednoho a tak se dívka radši soustředila na své nohy. Jedna. Druhá. Jedna. Druhá. Zdůrazňovala si jeden krok za druhým ve své hlavě, než ji cestu zatarasil nějaký pevný objekt.
„Ehm… Je tohle nějaký zvláštní shinobi trénink?“ Zasmála se Katsumi, načež se ani Ena neubránila malému úsměvu.
Po pár hodinách spolu tiše seděli na lavičce a vychutnávali si rýžové koláčky. Mraky na nebi klidně plynuly a Ena na chvíli zavřela oči a vzpomínala na staré časy. V tom jí před očima přeběhl stín a její zrak se upřel na sokola, který jim poletoval nad hlavou. Není to… Pomyslela si a vyskočila na nohy. Automaticky při tom vzpřímila svojí levici a sokol začal snižovat svoji výšku, než jí nakonec dosedl na ruku. Dívka z jeho krku odšroubovala psaní a sokol se opět vznesl a zmizel.
„Katsumi-san, omlouvám se, ale je tu něco, co musím udělat.“ Pronesla dívka tichým hlasem a omluvně se uklonila, než zamířila pryč.
„Nedělej si s tím starosti.“ Zasmála se Katsumi a ještě za dívkou chvíli mávala, než se ztratila v davu.
Po doražení na místo si Ena pro jistotu ještě několikrát zkontrolovala adresu.
„Hostinec Samekiba, huh? To není zrovna místo na soukromé konverzace.“ Povzdychla si dívka a prosmýkla se mezi dveřmi. V hostinci bylo docela dost lidí, ale naštěstí nemusela hledat dlouho, než zahlédla ženu popisovanou ve zprávě. Stanula před boxem, ve kterém zelenovláska seděla a proměřila si ji pohledem.
„Musím uznat, že máte zajímavý vkus.“ Pronesla tiše dívka a pro jistotu se rozhlédla, jestli jejich konverzaci nikdo nesleduje, načež usedla ke stolu.

Tým G: Ztracený ostrov

Renjirův nástup, který proměnil dvě sochy v hromadu kamenných úlomků, byl zakončen tichem, které po několika vteřinách klidu přerušil pobavený aplaus muže s helmou.
"Úžasné, úžasné," pochválil Renjirovu techniku falešně bujarým tónem a rychle těkl pohledem ze strany na stranu, jako kdyby čekal nějaký dodatek. Nakonec jen pokrčil rameny, "a… to bylo všechno?" optal se provokativně, "Vážně si myslíš, že mojí armádu porazíš pouhou silou, chlapče?" ukázal na hromadu kamenných úlomků, jež se začala pomalu skládat zpět do podoby soch. Praskliny, které na složených sochách vznikly rudě zazářili a zmizeli.
"Inari," ozval se Kenshin přesně v okamžiku, kdy muž v masce zvedl ruku, aby dal povel ostatním sochám a přiměl ho tak zastavit, "nedělej to," vyřkl svou prosbu a opíraje se o meč zabodnutý v zemi, se mu povedlo narovnat. Byl na tom zle, ačkoliv nebylo vidět, že by byl zraněný. Krev na bradě a různě po zemi však naznačovala, že ještě před chvilkou plival krev.
Inari nevěřícně zavrtěl hlavou a bodl proti Kenshinovi ukazováček.
"S tímhle jdi k čertu!" vykřikl zuřivě, až mu z úst odletělo několik slin. Proměna z klidného pobavení a čirou zuřivost přišla tak rychle, než sebou Kenshin polekaně trhl.
"Nikdo mi už nebude rozkazovat a zejména ne ty! Nakonec… ," prohodil a zničeho nic se uklidnil, "... udělal jsi všechno, co jsem chtěl. Přinesl jsi mi meč a rukavici. Stanu se bohem a nikdo mi v tom nezabrání."
Dívka po Inarihoho pravici se dala tiše do pláče a schovala si obličej do dlaní. Což bylo zvláštní, za celou dobu nevydala jediný zvuk, jako kdyby ano nemohla.

Ryo Yoshitsune
Tým Yoshitsune
Samekiba
Ryo vysedávala v jednom z mnoha boxů v Samekibě, měla nohu přes nohu a loktem se opírala o stůl. Způsobně potahovala z kiseru dýmky a rudými rty vyfukovala kouř. Dnes ji čekal nový student a ona už teď byla lehce otrávená. Málokdo ji dokázal přesvědčit, že má kvality na to, aby se mohl přidat k oninům a ona pochybovala, že tohle bude nějaká výjimka. Proto také vybrala to nejcivilnější místo v Kiri. Zajímalo ji, jak se tu bude chovat.

Satsuki Min, tým D

Při prvních jarních paprscích se zachumlala ještě více do dek. Dek? Byla si jistá, že když po hlídce si šla lehnout, měla jen jednu. Posadila se a zkontrolovala cizí deku. Práce detektiva nijak dlouho netrvala, neboť jediný člověk na tomhle bohem zapomenutém ostrově by jí přikryl. Cítila se rozpolceně, na jednu stranu to bylo opravdu milé, na druhou stranu...na druhou stranu vlastně nic neexistovalo, dokonce se v duchu pousmála. Její dobrou náladu zničil Yuriho hlas a hulákání na Kaijua ohledně snídaně. Jakkoli velké nadšení cítila vnitru z druhé deky, otrvané hlasy to přebili, neboť měla zlé tušení, že v tom má prsty sensei.
Vyšla ze stanu upravená, jak jen lesní podmínky to dovolily a vydala se za hlasy. S nicneříkajícím výrazem počkala na Yuriho hloupé vtipy a poznámky, než přešel ke vzkazu. S mírním přikývnutím na znamení pochopení od nich odběhla a vydala se hledat Ieyasua. Kde jinde ho mohla najít, než při jeho práci.
"Máme si dát lehkou snídani a rozcvičku, pak přijde peklo," pověděla mu stroze, načež na něj chvíli zírala. Otevřela pusu, že užuž něco řekne a zase ji zavřela, přičemž si rukou promnula zátylek.
"Děkuju za deku," nakonec ze sebe vydala s mírným pousmáním, a pak byla ta tam. Rozhodně si chtěla dát rozcvičku před dalším dnem v pekle. Během rozcvičky uždibovala bobule, které poznala a něco o nich věděla, takže u toho stihla i lehkou snídani. Doběhla mírným poklusem do tábora, kde se zastavila a pustila se do protahování. Tohle musel stačit jako malá rozcvička.

Mitsuo Yuki
Tým C
Hostinec Samekiba
Když Mitsuo uslyšel Renovu odpověď na senseiovu otázku, vztek na Renova otce jakoby se v něm rozplynul. Myslel si, že to bude jiné, myslel si, že se našel konečně někdo s kým by si Mitsuo mohl rozumět, ale nejspíš se v Renovi spletl. Samozřejmě nemohl vědět čím si Ren prochází, ale zastával se názoru, že každý, kdo si myslí, že nemá právo žít prostě nemůže být silný. A Mitsuo nechtěl se slabochy ztrácet čas, i když byl Mitsuo pouze genin, tak nechtěl, aby mu nikdo překážel v cestě.
Byl natolik v Renovi zklamaný, že naprosto odignoroval vše, co mu řekl sensei. „Budu tam.” Řekl se znatelným zklamáním v hlase, zvedl se od stolu a bez jakéhokoli rozloučení vyšel z hostince.

Yuri Gateba
Tím D
Ostrov

Tréning na ostrie noža, deň 5.

,,*Zíív* dobre som sa vyspal," natiahol som sa zo spánku a poobzeral sa z konára stromu. Chvíľu som sa preberal a premýšľal nad zvláštnymi snami, ktoré som v tú noc mal, o pomstychtivých králikoch a tak podobne. Následne som zoskočil zo strom a po pristáti som sa trocha zatackal a spadol, kvôli drevenej nohe. Rýchlo som sa ale postavil a trochu sa oprášil, našťastie nikto nebol naokolo aby to videl.
Počkať, nikto tu nie je, kto mal mať poslednú hliadku? poškriabal som sa po hlave a zazrel na tábor. Pri ohnisku ležal nejaký papierik.
Oh nie, uniesli ich a nechali mi tu odkaz! Vedel som, že mám mať celú hliadku ja! Niečo také by sa nebolo stalo! rukou som siahol po zlovestnom papieriku a už pri prvom pohľade bolo jasné, že odkaz je napísaný krvou. So strachom som ho otočil. Ako sa ukázalo, je to iba odkaz od Mii. V tom som započul nejaké tiché stony. Obrátil som sa k ich zdroju a išiel to preskúmať. Našťastie to bol iba trénujúci Kaiju.
,,Kaiju, vraj si máš dať rozcvičku a, uh..." nahliadol som do papiera aby som od slova do slova citoval sensei, ,,...veľmi veľmi ľahké raňajky," potom som sa pohľadom vrátil na cvičiaceho genina, z ľahka prikývol a vrátil sa do tábora.
Zaujímalo by ma kedy tam Mia ten odkaz nechala. Keď som mal hliadku ja, tak tam nebola a žiaden papier som tam nevidel, takže ho musela príjsť položiť potom. Navyše, ak by ho tam nechala včera pri večeri, to nám to mohla rovno povedať. Takže sa to muselo stať počas hliadky niekoho iného, premýšľal som. Riadil som sa inštrukciami a dal si miernu rozcvičku, ale na raňajky som už nič nemal a natrhať nejaké neznáme bobule som si netrúfol. Preto som sa vybral nazad za Kaijuom.
,,Oi, Kaiju, nemáš niečo veľmi, veľmi ľahké na jedenie? Nemám už totiž vlastné jedlo," spýtal som sa kolegu.
,,A ešte niečo... Bola počas tvojej hliadky v kempe Mia?"

Ieyasu Kitabatake
Tým D
les

„Za málo,“ odvětil prostě a kývnul na něj. Cítil neskutečnou úlevu, že tuto sociální interakci prožívá ze strany toho, komu už hlídka končí. Nešlo ani tak o to, že by mu vadilo být vzhůru – proti srsti mu byl fakt, že musí dávat pozor na své okolí a nemůže se tak zcela logicky plně soustředit na věci jako čtení nebo črtání nových vynálezů.
Zahleděl se na přístřešek. Jeho vnější část z oschlých větviček jemně ozařoval plápolající oheň. „Docela pěknej pohled,“ pomyslel si. Ve svalech po celém těle stále cítil jistou únavu, rozhodl se však další spánek odložit na neurčito – respektive dokud neskončí trénink. Nechtěl riskovat, že vzbudí Satsuki, to by měl na talíři ještě dlouho.
Dvěma rychlými skoky se dostal až na vrcholek stromu, na kterém se nacházel. Měsíční záře poskytovala jen minimální zdroj světla v zásadě na cokoliv, on se s tím však zvládl spokojit.
Z brašničky vytasil notýsek s měkkou tužkou a dal se do črtání nového obleku.
„Práce prostě nepočká,“ zamumlal si sám pro sebe pod vousy, načež provedl první tah tužkou a odrolil její grafitovou tuhu na jemný ruční papír.

Jirou Kitabatake
Tým C
hostinec Samekiba

„Osobně jsem zastáncem názoru, že je lepší mít nějaký plán,“ řekl, načež dosrkal zbytek obsahu své misky a otřel si rty ubrouskem. „Je to jako v nemocnici – nestačí být nejlepší, když chceš lidi vést. Musíš si za tou pozicí strukturovaně jít.“
Možná to nebyla úplně nejlepší analogie, ale lepší příměr zkrátka na místě nevymyslel. O fungování a hierarchii klanu Yuki neměl sebemenší zdání, nikdy tyto znalosti nepotřeboval.
„Chci tím říct, že idiot s plánem může v těhle záležitostech dost dobře předčit génia bez plánu, toť vše,“ zakončil svou radu pokrčením rameny. „Ale to je tvůj boj,“ dodal a přívětivě se na Mitsua usmál.
Zatímco se nově utvořené jádro týmu C bavilo, stačil usměvavou servírku vystřídat nervózní, lehce nemotorný mladík se zrzavými vlasy a pihovatým obličejem, jemuž dominoval velký hákovitý nos. Rozklepanýma rukama sklidil lékařovu misku a nechal si zaplatit. Jirou mu věnoval tučné dýško a poděkoval mu za skvělé jídlo.
Zrzoun v číšnické zástěře odhopkal k dalšímu stolu a Jirou otočil svůj pohled k Renovi.
„Proč bys neměl žít? Vždyť každý má právo na život!“ zachechtal se a se srdečným výrazem na tváři chlapce poplácal na rameni. „Za smrt svých sestřiček nemůžeš, zabil je ten, kdo držel zbraň.“
Při pohledu na téměř prázdné misky svých studentů si založil ruce na prsou. „Zaplaceno je, doufám, že vám chutnalo. Pokud na mě nemáte žádné dotazy, uvidíme se za tři hodiny na severním cvičišti, jasné?“

Kaiju Hisayo
Team D
Ostrov

Trénink na ostří nože, Den 4

Užíval si poslední chvíle svého posledního spánku, který má dneska k dispozici. Na toto spaní na větvi si zvykl a už mu to ani tolik nevadilo. Byl si vědom toho, že by měl jít za chvíli na hlídku a tak byl lehce v polospánku. Úplně ho vzbudil až hlas, který se nesl zezhora. Otevřel oči a pohlédl na Ieyasua.
,,Jasný. Díky" poví lehce ospale a sedne si. Pohlédne znova na medica, který seskočil dolů a sám udělá to samé. Dojde k ohni a přihodí tam poleno, aby to nevyhaslo. Ještě byla docela tma a tak s tréninkem ještě chvíli čekal. Nehodlal trénovat za tmy. Proto seděl opřený o kmen stromu, který byl kousek od ohně. Začal přemýšlet, co by mohl dělat až bude trochu světla. 'Potřebuju začít trochu potrénovat. Teď sem to tři dny flákal a trénoval jen s Miou. Ale takto budu jen team zdržovat. Proto musím zesílit, abych jim byl k něčemu a ne k ničemu.' pomyslel si a tak se i rozhodl. Až bude trochu vidět, začne s tréninkem a bude trénovat každé ráno. Noc se projasňuje a začíná postupně svítat. Ideální čas k rannímu tréninku. Nechtěl trénovat zde, přímo v táboře a tak si dal kousek odstup od nich. Naposledy hoí poleno do ohně, ať vydrží nějakou dobu a vzdálí se. Samozřejmě byl tak daleko, aby stále viděl do tábora. Jediné co mohl trénovat byla rychlost, kterou si nutně potřeboval zvednout. Přeci jen to byla jeho jediná výhoda. Proto začal trénovat rychlost svých pohybů. Samozřejmě dával pozor i na tábor a kdyby mu čelilo nějaké nebezpečí, utíkal by tam, všechny ochránit.
,,Musím zesílit. Musím být silnější, nebo mě odhodí jako zbytečného člena teamu. Musím být silnější, musím zesílit." těmito slovy si dodával odvahu, aby měl pořád vůli dál sílit. Než si něco uvědomil, bylo světlo a tak se otočil k táboru, zda se tam něco neděje a opět se ponořil do svého tréninku. Bylo naprosté ticho, které rušili občasné a tiché zvuky Kaijuova tréninku.

Ren Nagayama
tým C
Hostinec Samekiba

Vedel že by mal mať viac ambícií, no už aj zabudol na ten pocit chcieť niečo. Nemohol zazlievať senseiovi to že by ich chcel hodiť do mixéra a zpriemerovať.
Určite to bolo vtipné že v jednom tíme sa stretli tak rozdielne osobnosti. No vedel že to tak má byť. Veď skoro vždy sa ukáže že je to najlepšie keď je každý iný.
Počúval ako odpovedal Mitsuo na senseiovu otázku a sklonil pohľad. Nemusel premýšľať nad tým ako odpovedať na to čo sa ho pýtal sensei.
"Ja si to nemyslím, ale viem to" povedal a pustil prívesky z ruky."Som iba nepodarené dieťa ktoré si ani nezaslúži žiť" zdvihol pohľad ku senseiovi. "Mal som zomrieť spolu so svojimi sestrami" dotkol sa rukoväte katany. "Otec my dal jasne najavo že je to moja vina že sú mŕtve" nepatrne sa pousmial. "Sklamal som ho a viem že nikdy my to neopustí že sme odišli aj zo sestrami z domu bez jeho súhlasu" stíchol a sklonil pohľad. Nedal na sebe poznať ako ho to veľmi bolí čo prežil a aj vzťah medzi ním a otcom. Nevedel či to vôbec ako odpoveď stačí no už nechcel pokračovať.

Mitsuo Yuki
Tým C
Hostinec Samekiba
Nemohl nechat bez povšimnutí to, co právě řekl Ren. Měl v sobě smíšené pocity, cítil se špatně za Rena, ale zároveň cítil vztek vůči Renovu otci. Chápal, že chtěl, aby byl jeho syn silný, ale tohle mu přišlo trochu moc.
„Jak toho chci dosáhnout?” Zamyslel se Mitsuo nad senseiovou otázkou, i když nad tímto tématem přemýšlel už mnohokrát. Popravdě ani nevěděl, jak to tam chodí, zda se nový vůdce volí nebo, zda se po smrti současného vůdce stane novým jeho potomek. Nejspíš se bude muset zeptat Yukiko, jestli o tom ví alespoň o trochu víc než on sám.
Nechtěl moc zdržovat, tak o tom řekl jen pár slov, stejně jim ani všechny věci říci nechtěl, protože většinu věcí považoval za soukromé. „Abych řekl pravdu, tak ani nevím, jestli se vůdcem stát mohu, když nejsem potokem současného vůdce. A fakt, že nejsem ani z hlavní větve, to příliš neulehčuje. No, nic není nemožné, že? Takže si za svým snem půjdu a udělám pro to cokoliv, co bude v mých silách.” Řekl, co nejstručněji mohl.

Ieyasu Kitabatake
Tým D
les

Svěží letní vánek se proháněl zelenavým údolím a ohýbal dlouhá stébla lučního porostu. Žlutavá koule na obloze bez jediného mráčku vrhala své paprsky na vše, co se neschovalo po větvemi mladých ojedinělých listnáčů. Život. Ano, to bylo to pravé slovo, kterým se dal ten moment vystihnout. Zpívající cvrčci, zaplavující celou louku svým chórem, pilní mravenci, budující svá rozlehlá podzemní sídla, dlouhé rozpravy zástupců ptačího druhu a divoká zvěř z nedalekého lesíka, hodující na bujné zeleni – oni všichni dělali z onoho místa to, čím bylo. Oáza klidu v objetí hektického okolního světa.
Zalitoval, že se na obloze přece jen neobjevil nějaký ten mrak – rád zabíjel volný čas jejich pojmenováváním a rozpoznáváním. Mělo to něco do sebe. Jeden vypadal jako velký krab, druhý zase třeba jako vařečka. Nešlo o to, čím je mrak doopravdy, ale o to, co z něj udělala lidská fantazie. Není na tom člověk podobně?
Směs biogenních prvků, to je člověk. To se od pojmu „směs vodních par“, kterou je mrak, zas až tak neliší. Že by také nešlo o to, z čeho je, a co se mu v životě přihodilo? Že by nezáleželo na tom, jak člověk vidí sám sebe, ale na tom, co z jeho osoby vyvozuje mysl všech ostatních kolem?
Z myšlení jej vytrhl známý ženský hlas. Osobu, jíž patřil, neviděl. Pousmál se.
„Už jdu.“

Hřbetem ruky si očistil slepená víčka a plynulým pohybem se posadil.
„Arigato, Satsuki-chan,“ řekl a obdařil ji rozespalým úsměvem. Jakmile ulehla, přehodil si deku přes ramena jako improvizovanou záclonu a převlékl se. V noci byl za složení své výbavy více než rád – velice spolehlivě totiž chránila před chladem.
Masku s brýlemi si svěsil na krk až nakonec. Naposledy zkontroloval přístřešek. Satsuki už spala. Ne nadarmo se říkalo, že ve spánku každý vypadá mírumilovně. Než z primitivní stavby vyklouzl, přehodil přes ni opatrně svou deku tak, aby ji nevzbudil.
„Dobrou noc,“ zašeptal neslyšně.

Hlídkování nesnášel, na rozdíl od noční služby musel trávit noc venku v chladu a bylo nezbytné dávat pozor na své okolí. Ani jedna ze zmíněných věcí ho vůbec nelákala.
První věcí, kterou udělal, bylo přihození několika polínek do ohně – ostatně, beze světla je celé držení hlídky téměř bezvýznamné. Posadil se zády k plamenům, oblizujícím dřevěné špalíčky, a zahleděl se do černočerného porostu. Návazné přemýšlení o snu, který se mu v noci zdál, přerušovaly občasné šelesty a křupání větviček v lese. Ani jeden ze zvuků mu však nepřipomínal blížící se kolos, jehož cílem by bylo zdemolovat jejich tábor.
Na psaní a plánování byla přílišná tma, proto většinu hlídky zabil přemítáním nad Miinou filozofickou otázkou a plánováním ohledně zisku mečů.
Po nějaké době konečně naznal, že je na čase jít probudit Kaijua. Odebral se tedy ke stromu, kde genin spal, a vyskočil na jednu z větších větví.
„Kaiju? Kaiju! Vstávej, máš hlídku.“

Jirou Kitabatake
Tým C
hostinec Samekiba

„Páni,“ zasmál se od srdce, až mu bujón málem vytryskl z nosu, „být váš rodič, tak řeknu, že by bylo nejlepší vás hodit do mixéru a „zprůměrovat“. Pak by z jednoho velice ambiciózního shinobi a jednoho shinobi, který neví, co chce dělat, vzešli dva shinobi s průměrnými ambicemi.“
Sáhl po ubrousku a jemně si osušil rty od vývaru. Nechtěl totiž působit nepatřičně.
„Omlouvám se, nemyslel jsem to zle. Jen mi přijde poněkud vtipné, jak rozdílní lidé se mohou v týmu potkat – já to tak měl kdysi dost podobně, ale o tom třeba jindy.“
Široký úsměv na jeho rtech pomalu opadl a on se zadíval do chladnoucího Misa. Kancelář Mizukage ho jmenovala jejich senseiem, z čehož vyplývala povinnost své studenty vést. Než pokračoval v jídle, neodpustil si tedy menší otázku na zamyšlení:
„Mitsuo, jakým způsobem se chceš dostat až na vrchol hierarchie svého klanu?“ otázal se zvídavým tónem bělovlasého chlapce. „A ty, Rene,“ kývl směrem k blonďákovi, „proč si myslíš, že pro svého otce nebudeš nikdy dost dobrý?“

Satsuki Min, tým D

Zachumlala se do deky a lehla si do věci, která našla a přišli ji pohodlné. Na hlídku se rozhodně netěšila. Brala to jako nutné zlo, které ji okrádá o spánek. Notnou chvíli se převalovala z jedné housenky do druhé, než konečně zabrala. Přišlo jí to jako minuta, než ucítila šťoucháni do nohy. Něco nesrozumitelného zamumlala, načež se více skrčila a hlavu schovala pod deku. Šťouchání neustávalo, a tak byla Sat donucena vystrčit hlavu a podívat se nehezky na narušitele. Teď se proklínala, že přistoupila na rozdělení hlídek, mohla v klidu spát! Obula se a stále zachumlaná do deky vyšla ze stanu. Rozespale si zívla, načež zmateně pohlédla na Yuriho. Pomstychtivý králíci? zmateně zamrkala a zatřepotala hlavou. Určitě se jí to jen zdálo, co řekl. Došourala se ke stromu, ze kterého měla dobrý výhled na tábořiště a také na oblohu. Složila pečetě a k temné obloze se zvedla bublina. V malém okruhu se snesla sprška kapiček. Chytla kraje deky a pořádně se do ní zachumlala se spokojeným úsměvem. Být senzibil mělo něco do sebe. Jen tak něco vás nemohlo překvapit, a rozhodně ne pomstychtivý králíci. Sekunda, dvě,...minuta,...čtyři sekundy, určitě už deset minut, sedm sekund. Seděla tam a zírala do prázdna. Štvalo jí, že čas vůbec neutíká. Někde sedět a nic nedělat bylo doslovné mučení. Na knihu byla tma, upravovat nehty po tmě nepřipadalo v úvahu. Mohla by je obrousit do špatného tvaru, nedej bože jeden zlomit. Při představě zlomeného nehtu se obrnila. Další minuty ubíhali až nepřirozeně pomalu. Občas její senzibilský smysl zachytil pohyb něčeho malého a rychlého, občas většího a pomalejšího. Dlouze zívla, přičemž přimhouřila oči, a pak už zase hleděla do prázdna. Snažila se samu sebe přesvědčit, že to mohl být horší. mohl opět zaútočit obří divočák nebo něco jiného. Naštěstí něco jiného se neodvažovalo. Ani se jinému nedivila. Ona by dobrovolně nezaútočila na někoho, kdo v rámci možnost a beze ztrát zabil obří prase a udělal si z něho jídlo na vícero dní. Jak se těšila domů! Na normální jídlo, dlouho vanu s koupelovou solí a měkoučkou matraci s peřinou a polštáři. Místo toho tvrdla na idiotské hlídce uprostřed idiotského ostrova s idioty a sensei, která měla očividně s něčím problémy. Myšlenky se jí vířily hlavou sem a tam, tam a sem, kolem dokola, kotrmelci. Neměla ráda, když byla o samotě s myšlenkami a prostředek noci ani nic nedělání k tomu nepomáhali. Vrátila se k momentu, kdy sensei jim položila otázku ohledně jejich existence. Pořád pokládala otázku za hloupou pro ni, za chytrou vůči menší existenci, která měla idiotský komplex hrdiny. Po téhle myšlence přišlo nic, jen nuda. Z nudy si dokonce začala cosi příjemného pobrukovat, samozřejmě potichu, nechtěla budit ty věci, které spali a nevydali se na noční lov, avšak bystré ucho mohlo slyšet příjemný hlas, takový melodický uspávající, neboť Sat si pobrukovala ukolébavku. Po dalších nekonečně dlouhých sekundách usoudila, že její část noční hlídky se nachyluje ke konci. Seskočila proto ze svého místa vydala se k provizorně provizornímu stanu za svým spolubydlícím. Na rozdíl od Yuriho, ona nevzala klacek a do spícího nešťouchala. Dřepla si vedle Ieyasua, chvíli na něj zírala, než se odvážila dotknout jeho ramene a zatřást s ním.
"Stávej, máš hlídku," houkla k němu překvapivě mile. Sama věděla, že být probuzen z tvrdého spánku je nepříjemné. Pár sekund počkala a znovu s ním lehce zatřásla. Když se Ieyasu uráčil vzbudit a jít na hlídku, počkala ještě chvíli, pro jistotu, kdyby třeba usnul ve stoje, než zaplula na své místo a po zavření očí usnula.

Yuri Gateba
Tím D
Ostrov

Tréning na ostrie noža, deň 4.

,,Hej, kto si myslíš, že- postavil som sa a prstom ukázal na Satsuki po tom, ako povedala, že sa cez noc prestriedame. Pri pohľade na jej výraz a na to, že ostatní s ňou súhlasili som prst pomaly stiahol a jemne si odkašľal.
,,Ehrm, ano, tak teda deklarujem, že sa cez noc prestriedame, ja, Satsuki, Ieyasu a Kaiju,” povedal som teraz už pokojným hlasom a snažil sa zakryť neistotu a pôsobiť, že mám situáciu pod kontrolou. Všetci ostatní sa teda vybrali spať a ja som sa posadil k ohňu a hľadel doň.
Pché, prečo mi tie hliadky jednoducho neprenechali? Veď predsa keby sa niečo zomlelo, tak by som ich ochránil a ani by sa nevzbudili, mrmlal som si sám pre seba v hlave. Čas plynul pomaly a na mňa začala padať únava. Zývol som.
Hmmm, možno bolo dobré, že sa cez noc prestriedame. Človek po vyčerpávajúcom dni plnom úspechov potrebuje spánok, uvažoval som a hľadel do ohňa. Potom som v ďialke započul nejaké chrastenie listov.
Huh? Čo to bolo? Ďalšie diviaky? Ano, prišli pomstiť... svojho... vystrelil som z klády a v ruke zvieral nôž, myšlienku som ale nedokončil. Posadil som sa nazad.
... svojho otca... sakra... Ja som ešte nepomstil toho svojho... Do hajzlu... v tom sa k mojim myšlienkám pridal ďalší hlas, Si slaboch Yuri. Vždy si bol a vždy ním budeš pokiaľ nevezmeš veci do vlastných rúk. Teraz vstaň a sprav to čo robia tie diviaky, ktoré ťa o pár sekúnd zožerú zaživa... POMSTI MAAAAA!
Z myšlienok ma vytrhol králik, ktorý akurát pribehol ku kempu.
,,Huh... ty niesi diviak... prišiel si pomstiť svojho otca, ktorý bol diviak a tvoja matka bola králik, ale zvieracia ríša ich brala ako vyvrheľov, kvôli ich vzťahu a teba ako najväčšiu abomináciu sveta, preto ste museli žiť na tomto ostrove a tvoj otec bolo to jediné, čo chránilo tvoju matku a teba a teraz je mrtvý? Je to tak? Alebo nie? Ak ano, je mi ľúto tvojho otca, ale kamoško, takto to v divočine jednoducho chodí. Vieš, prežije najsilnejší, a podobné hlúposti,” vravel som králikovi, ktorý ma so záujmom sledoval, ,,vieš, tvoj otec bol prvý, ktorý útočil, my sme tu iba chceli trénovať. My, ľudstvo, sme si vytvorili civilizáciu, ktorá sa zakladá na ochraňovaní slabých... Alebo tomu aspoň chceme veriť, podobne ako ty, ani ja som neochránil svojho otca. Pravda, on nebol diviak, bol to človek a ja som nevznikol nejakým bizárnym medzidruhovým krížením, takže sa na mňa spoločnosť nepozerá ako na vyvrheľa... Čo sa ti tu snažím vysvetliť je to, že občas sa musíš vedieť spoľahnúť na seba. A tá “civilizovaná spoločnosť”, o ktorej som ti teraz hovoril, že ju ľudstvo vytvorilo, tá sa o teba postará iba veľmi zriedka... Ano... Na chvíľu som síce zišiel z cesty a chcel som zostať na tomto ostrove ako muž divočiny, ale na to kašlem. Musím sa vrátiť do inej divočiny, ktorá je mojim pravým domovom, isté miesto, ktoré rád nazývam Kirigakure no Sato, dedina, ktorá zanechala dieru v mojom srdci, ale zároveň ju aj akosi zvláštne vyplňuje. Vrátim sa, nájdem tých všivákov čo zabili môjho otca, matku a vlastne všetkých, a zabijem ich, aj keby som mal hodiť samého seba do krajiny zabudnutia, spodnú stranu pekla a uškrtiť diabla svojimi vlastnými rukami... A teraz...” pozrel som na králika zlovestným pohľadom, ,,... nebudem ti to mať za zle, ak chceš stále pomstiť svojho otca, ale vedz, že ten boj prehráš. Ale kedže chápem ušľachtilosť tvojich dôvodov, budem sa pri našom boji snažiť ušetriť tvoj život... Tak ako to teda bude?” prstom som ukázal na svojho oponenta. Ten sa ale iba otočil a odhopsal preč.
,,Správna voľba, Kakyoin. Dúfam, raz, až ja dosiahnem svojej pomsty, že sa stretneme ako starí priatelia a navečeriame sa spolu...” ešte chvíľu som sledoval králika Kakyoina a potom som ďalej vyčkával až príde čas a Satsuki ma príde vystriedať. Nič monumentálne sa už nestalo a tak som iba sedel a premýšľal nad mojimi rastlinami doma, ako sa im darí, nad teplou sprchou v Kirigakure, nad krvilačnou pomstou a pohľadom na to, ako mojim nepriateľom vyprcháva život z očí a nad poriadnym jedlom. Skrátka bežné, každodenné veci. Keď už som v kostiach cítil, že nastal čas sa vystriedať, vstal som a bez zaklopania vošiel do stanu, ktorý Satsuki zdieľala s Ieyasuom. Vzal som palicu, ktorá ležala opodiaľ a párkrat ňou šťuchol Satsuki do nohy. Neodvážil som sa podísť bližšie, kedže som nepovažoval za bezpečné budiť túto osobu, keď takto tvrdo spí.
,,Oi, Satsuki, poď ma vystriedať” šepol som počas toho ako som ju paličkou šťuchal do nohy. Keď ženská časť tímu vyšla zo stanu, ja som sa vybral smerom k svojmu stromu.
,,*Zííív* a pozor na pomstychtivé králiky... ešte som jej z polospánku zahlásil a potom už nevnímal. Na autopilote som vyliezol na strom, zhodil sa na svoju vetvu a zaspal.

Ren Nagayama
tým C
Hostinec Samekiba

Iba počúval čo hovoril sensei a začal jesť. Iba nepatrne sa pousmial, keďže mu bolo jasné že sensei nechcel počuť to čo o sebe povedali spolu s Mitsuom.
Nad tým čo ako shinobi chcel dosiahnuť premýšľal už dlhšie no ako ubiehal čas sa jeho priority menili. Ani sám nevedel v tejto chvíli čo presne plánoval dosiahnuť. Sklonil iba pohľad ku svojej miske a počúval Mitsua.
„Čo sa mňa týka“ začal a pozrel na senseia. „Nie som si celkom istý čo chcem ako shinobi dosiahnuť“ hovoril potichu a nervózne sa hral s príveskami na retiazke. "Aj tak na tom veľmi nezáleží, nikdy nebudem dosť dobrý na to aby ma otec rešpektoval“ povedal a začal zas jesť. Aj keď vedel že by nemal takto hovoriť, cítil že je to tak správne. Aj keby sa o tom dozvedel jeho otec.

Yui Endo
Tým G
Neznámý ostrov
„Buďte opatrní-nyan,“ šeptla dívka k osvobozeným lidem a vydala se za Renjirem.
„Sugoi nya,“ hlesla, když viděla tu spoušť, co tam Kenshin zanechal. Chodba je dovedla až k nějakému ústí. Yui vydechla a rozepla si zip. Bylo jí příšerné vedro.
„Krev,“ špitla najednou Tsuki, která kunichi vylezla na hlavu a ukázala tlapkou před sebe.
Pokračovali dál, až se jim naskytl dost nepříjemný výhled. „Kenshin-taichou,“ hlesla a stiskla ruce v pěst. Vypadal příšerně.
„Počkat,“ sykla, ale víc nestihla. Renjiro šel jejich kapitánovi na pomoc. „Sakra-nyan!“ zavrčela a zase se schovala. Neměla ona být ta zbrklá? „Dobře, Tsuki,“ oslovila kotě. „Nepozorovaně se k nim dostaneme a zaútočíme ze slepýho bodu!“

Mitsuo Yuki
Tým C
Hostinec Samekiba
Mitsuo se zadíval na Rena, když se dopopsal. Hlavně po té jeho poslední větě, když řekl, že jeho otec považuje koníčky a záliby za ztrátu času. Jeho otec na něj musel být určitě přísný. Tím to ale nemyslel nějak špatně, bylo to spíš tím, že to, co se Mitsuo rozhodne celý den dělat, to prostě udělá a jeho rodičům to nějak zvláště nevadí. Tedy alespoň každý den od osmi do jedenácti ráno, to každý den trénuje se svým otcem, pokud nemá nějakou důležitější věc na práci, jako například teď, když šel na oběd se svým novým týmem, i když dnes by asi stihl obojí, ale chtěl se vyspat, tak řekl otci, že dnes nestíhá.
Naopak sensei řekl přesně to, co od něj očekával. Nijak ho to nepřekvapilo, jen mu chyběla část, kde by řekl způsob, jakým bojuje, nebo něco v takovém stylu. Nejspíše to není vhodné, ale Mitsuovi přišlo, že taková je prostě doba a s tím se nic dělat nedá. No, nechtěl být nějak šťouravý, tak to radši nechal být.
Čeho chtěl jako shinobi dosáhnout mu bylo už nějakou tu dobu jasné. „Já nad tím přemýšlet nemusím. Už to mám celkem dlouho rozmyšlené. Stanu se vůdcem klanu Yuki.” Řekl sebejistě a pokračoval v jídle.

Ieyasu Kitabatake
Tým D
les

„Na mě tedy zbývá třetí hlídka,“ pravil s rukama založenýma na prsou, když ostatní domluvili. Nečekal, že celá domluva proběhne tak hladce – na výsledek si však nemohl stěžovat, eliminací dlouhého dohadování o tom, kdo kdy půjde, si ušetřili několik drahocenných minut spánku navíc.
Posbíral všechny své věci a kývl na černovlásku: „Vzbuď mě pak, prosím.“ Nehodlal plýtvat časem na dlouhé diskuze, proto pouze všem popřál dobrou noc a odebral se do vyspraveného přístřešku, kde na něj už čekaly vlněné deky.
Přikrývky byly po boji s kancem plné prachu a třísek, to však bylo poslední věcí, která ho v tuhle chvíli zajímala. Jediné, co si přál, bylo zalézt do provizorního pelechu a prospat se alespoň několik hodin.
„Tu masku musím předělat. Chybí jí pár detailů,“ přemítal ještě chvíli, než ho ruka spánku přívětivě pohladila po čele a on konečně usnul.

Jirou Kitabatake
Tým C
hostinec Samekiba

Jirouova ústa se zkroutila do lehce nervózního úsměvu. Vždy se považoval více za normálního člověka, nežli shinobi. Možná proto mu přišly výroky geninů tolik smutné.
„Kam jsme to dospěli, když mi tady děti dávají jako odpověď na otázku „co mi o sobě můžete říct“ seznam svých běžně užívaných zbraní...“ pomyslel a úsměv na jeho rtech nepatrně potemněl.
„Dobře teď já...“ začal a opatrně si k sobě přisunul jednu misku s Misem. „Jak jste si asi všimli, pracuji jako lékař na traumatologii. Tam trávím většinu svého času. Doma nedám dopustit na hrnek dobrého čaje a knihu na stolečku u křesla a zajímavou knihu v ruce.“
Detaily o svém arzenálu zbraní záměrně vynrchal, aby jim šel příkladem.
Oba studenti mu zničehonic položili na stůl peníze. Neměl jim to za zlé, ostatně v jejich letech také toužil po samostatnosti.
„Arigato. No, pusťme se do jídla. Mezitím, co budete dlabat, můžete přemýšlet o tom, čeho byste jakožto shinobi chtěli dosáhnout.“
Diskuzi zbytečně neprodlužoval a s neskrývaným nadšením se pustil do své porce.

Kaiju Hisayo
Team D
Ostrov

Trénink na ostří nože

Nějak ani nevnímá, co tam ostatní probírají. Jen lehce zbystří když mluví jejich sensei. Sice neposlouchá tak jak by se mělo, ale poslouchá alespoň jedním uchem. Je rád, že nemusí vyprávět žádný příběh a ani nemusí poslouchat nějakou teorii sensei a mohou se prospat.
Avšak sám se musel zamyslet nad její otázkou, kdo doopravdy je a jak se jeho pravé já liší od jeho nynějšího já. Zaklonil hlavu, zavřel oči a ponořil se do myšlenek. 'Kdo je mé pravé já? Jak se liší od mého nynějšího já?' To jsou otázky, které si v duchu pokládá. 'To je přeci jasné. Jsem samotář, který má jen svoji sestřičku a nikoho nepotřebuje. Nepotřebuju žádný team, žádného senseie a ani nikoho jiného. Vystačíme si samy. Proto se mé pravé já od nynějšího liší víc než ostatních.' poví si v duchu, jaké je jeho pravé já. Otevře oči a pohlédne na svůj team, ve kterém ani být nechce. Ale zákony vesnice mluví jasně a on to musí přetrpět. V nynějším stavu s tím nic neudělá, ani kdyby chtěl.
Když však přijde otázka ohledně hlídkování, Kaiju má jasno. Jako poslední, aby si mohl dopřát ranní trénink.
,,Já si vezmu poslední hlídku. Sem zvyknutý vstávat brzo a tak mi to nebude vadit. Vy si alespoň dostatečně odpočinete před ranním tréninkem." promluví a následně i vstane. Rozejde se ke svému spacímu místo, které ten kane rozbořil. Na tom místě se spát nedá a tak si musí najít jiné. Jestli někdo proti jeho návrhu protestoval, neposlouchal ho a všímal si svého. Sesbíral si své věci a našel si jiný strom, který nebyl poničený a dalo by se na něm spát. Nakonec ho našel kousek od ostatních. Jen se ohlédne, zda si ho Ieyasu viděl, aby si mohl jít lehnout.
,,Iyeasu pak mě vzbuď, až se budeš chtít vystřídat." křikne na něj pro jistotu, aby věděl, kde ho má hledat. Nakonec vyskočí na ten strom a uvelebí se na jedné z větví. Než usne však trvá dlouho, protože musí myslet na svoji sestřičku, jak se jí asi daří, když je několik dní pryč od ní. Opravdu se mu po ní stýská a rád by se za ní už vrátil. Nakonec i on sám usne a spí, dokud ho Ieyasu neprobudí.

Renjiro Kaiba
Tým G
Neznámý ostrov
Po osvobození věžnů neztráceli už ani vteřinu a vyrazili na pomoc Kenshinovi.
Zničené sochy napovídali, že si Kenshin vedl dobře. To, co se dělo v sále, tomu ale neodpovídalo.
Jejich kapitán vypadal jako pár vteřin před porážkou. Byly ty sochy v sále nějak výjimečné, nebo už byl prostě na kraji svého limitu? A proč na sobě neměl svou rukavici!?
A co ten muž na trůnu? Byl toto Kenshinův bratr, co měl tohle na svědomí? A ta žena tou ztracenou sestrou?
Tak či onak, museli něco udělat!
„Yui,“ obrátil se Renjiro šeptem na zelenovlásku vedle sebe.
„Půjdu pomoct Kenshinovi-taichou a odlákám pozornost toho muže v masce. Počkej na vhodnou příležitost a dostaň ho ze zálohy, dobře!?“ řekl dívce svůj plán a pak už na nic nečekal, rozproudil svým tělem chakru a odrazil se.
„Shunshin no Jutsu!“
Své problesknutí načasoval Renjiro tak, aby se dostal mezi Kenshina a útočící sochu akorát ve chvíli, kdy se kamenný válečník chystal znovu zaútočit.
Když stanul před sochou, vystřelil modře zářící pravačkou vzhůru proti jejímu výpadu, který se zastavil hned, jak se Renjirova dlaň dotknula kameného zápěstí sochy.
„Toki Fuuin,“ přiložil v tu samou chvíli bělovlásek druhou modře zářící dlaň na kamenný trup sochy, čímž na něj umístil černou pečeť v podobě znaku 時, znamenající „čas“.
„Soshite...(A dále...)
„Kami no Sesshoku!“ zvolal Renjiro, načež jeho dlaň na trupu sochy krátce zazářila a hned na to se kamenný válečník prudce rozletěl vzad, jako kdyby jej srazila neviditelná lokomotiva, přímo proti jedné z pěti soch, stojících opodál.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Tým G: Ztracený ostrov

Osvobození zajatci byli ve zbídačeném stavu, ale nový přísun naděje, kterou jim dvojice darovala zajistil dostatek sil na to, aby všichni živí opustili celu. Ti, kterým ještě zbývalo dostatek sil pomohli těm slabým a tak nebylo zapotřebí, aby jim Renjiro s Yui pomohli ven. Museli akorát doufat, že boj v hlavní chodbě nepřilákal další kamenné válečníky na které by skupina narazila. Mrtvá těla musela zůstat tam, kde ležela.
Když dvojice pokračovala chodbou dál, po několika zákrutech se chodba napojila na hlavní chodbu, kde se po zemi válela velká spousta zčásti roztavených soch. Zničené sochy doprovázeli cestu až do velkého sálu, odkud vycházela i rudá záře. S každým dalším krokem přibývala teplota a vzduch, který vysušoval hrdlo, houstl zápachem síry.
Kousek před vstupem do síně byly kamenné úlomky zbroceny kapkami krve, které však nebyli v rudém světle moc dobře vidět.

Velká síň byla půlkruhová a v jejím středu ležel otevřený sarkofág. Místnost nekončila stěnou, jak tomu běžně bývá. Tam kde platforma končila, začínal volný prostor, ze kterého se linula ona rudá záře. Přesně na okraji stál černý trůn, na němž ležérně, nohu přes nohu, seděla vysoká postava v černé samuraiské helmě s rudým lemováním. Po boku, hned vedle trůnu, seděla dívka s kaštanovými vlasy a s rukama, jež jí zakrývala ústa, sledovala, co se dělo před trůnem. Kenshin tam právě z posledních bojoval s jedním kamenným válečníkem. Bradu a ruce měl celé od krve a držel se tak tak na nohou. Stále však uhýbal a hledal pozici pro zdolání soupeře. Jeho meč už neplál a jeho rukavice se válela opodál na zemi.
V místnosti stálo dalších pět soch, které jen stáli a čekali na rozkazy.

Satsuki Min, tým D

V tábořišti si to zaplula k nejbližšímu stromu, o který se následně opřela. Vyčkávala na sensei a zbytek týmu, což netrvalo dlouho a sensei si je už volala. Na Miinu otázku chtěla odpovědět přesně tím způsobem, co jim zakázala. Na(ne)štěstí slova se ujal vyloženě mistr debilních výmluv. Sat si povzdechla, přičemž se plácla do čela.
"Šlo to..." přidala se k ubohému pokusu o hlášení, "přežili jsme to bez úhon na zdraví," pokrčila rameny a vydala se pro dřevo na podpal. Vrátila se s plnou náručí dřeva, které hodila do ohniště a čekala na žháře a jídlo. Na maso a lá umřeme na otravu bobulemi či ne se zrovna netvářila nadšeně, avšak do jídla se pustila. Sensei mezitím začala něco hovořit. Sat poslouchala na půl ucha a ještě méně po otázce, kdo jsou. Však ona věděla kdo je, proč by nad tím měla přemýšlet. Nedávalo jí to smysl, byli ovšem tací, kteří by nad sebou rozhodně měli popřemýšlet a vůbec při téhle myšlence jí oči nazajeli k nováčkovi.
"Jsme čtyři, za noc se prostřídáme všichni," střelila po Yurim pohledem, který naznačoval, že se odmítá jakkoli dohadovat.
"Půjdu druhá. Kdo půjde po mně? Ať si můžu jít lehnout," s těmito slovy vstala. Počkala, až se nabídne třetí hlídkař a vydala se do stanu si lehnout. Druhá hlídka ji vyhovovala. Mohla se na ni trochu prospat a hlavně, pak měla dost času prospat se do rána, prostě značka ideál.

Fun Kotoshi
Tým C
Kolem a kolem samuraje

Fun zaskřípal zuby, když mu Miki přispěchala na pomoc. „Měla být přece jen záloha z dálky,“ pomyslel si, ale nemohl si dovolit zpomalit. Každou vteřinou mohl nepřítel prohlédnout jeho plán.
Samuraj se odkryl, když prováděl výpad na Miki. Pro Funa už ale bylo pozdě. V té samé chvíli totiž dokončil pečetě na kawarimi a jediné co na nepřítele doletělo, byla čtvrtá bedna. Past byla kompletní a nezdálo se, že by si všiml výbušných lístků, přilepených na odlehlých stěnách beden.
„Fuubaku Houjin,“ pronesl chlapec v duchu, ale výbušný čtverec zatím neodpálil. Zasáhl by tak i Miki. S žilkou výrazně tepající na spánku uháněl pár metrů ke kraji skladu, kde umístil další výbušný lístek na stěnu. Doufal, že to stihne udělat dostatečně rychle. Samuraj přece jen musel čekat pokračování jeho výpadů zase z jiné strany. Po rychlém připlácnutí lístku na stěnu opět zadýchaně vyběhl ke svému týmu.

Renjiro Kaiba
Tým G
Neznámý ostrov
Z pohledu co se jim naskytl šla hrůza. Vězni, jak živí tak mrtví, tu byli zavření spolu, v otřesných podmínkách.
Renjiro se neubránil hořkému nakrčení obočí, smýšenému s narůstajícím hněvem vůči věznitěli těch lidí.
„Ano, přišli jsme pro vás!“ přiměl se k povzbudivému úsměvu a rychle se k nim vydal, aby je spolu s Yui mohl osvobodit. Zatímco dívka řetězy přesekávala, on pomocí své techniky vytahoval skoby ze zdi.
„Nemůžeme vás doprovodit až ven. Každopádně cesta je volná, tak běžte! Běžte a někam se schovejte! Až bude po všem, najdeme vás a dostaneme domů, dobře!? Honem!“ vyzval vězně a pomohl pár z nich na nohy. Museli se rychle vydat na pomoc Kenshinovi!

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!