NFFORPG - Kirigakure no Sato

Mia Sashikizu
"UAAAAAA."Zívnula si Mia a rozespale se rozhlédla kolem."Moment...já znova usnula?Pche To jsem nějaká stará bába, abych takhle vyspávala půl dne? Pfff dělat kvočnu těm pulcům ze mě dělá měkotu! Chce to zase nějakou pořádnou misi, nějakou vraždu nebo pořádné vydírání heh...tak kde jsou ty spratci!"Mumlala si pro sebe tlumeně, mezitím co slézala z koruny košatého stromu. Dole se ještě protáhla po kočičím způsobu a zamířila do tábora, kde už viděla dvojici Zakluklenec/Pidižvík. Kaiju vypadal pořád trochu jako zmoklá slepice, ale jinak byl v pořádku, mezitím co Ieyasu prostě jen seděl u ohniště a něco si tam pro sebe mumlal."Tak jak to šlo?" Oslovila je Sršeň a sedla si na druhou stranu ohniště.

Ieyasu Kitabatake
Ticho, panující v provizorním tábořišti týmu D, přetnul až rytmický hlas stříbrovlasé ženy. Odpovědí na její otázku se stalo zachrastění lékovky s analgetiky a výrazný zvuk polknutí.
„Ušlo to,“ odpověděl nevýrazným tónem medik po zapití hrsti prášků vydatným lokem z vaku na vodu. Naražená žebra patřila mezi nevinná, ale zato nepříjemná zranění, to mohl Ieyasu – v tuto chvíli pln nových zkušeností spojených s danou problematikou – jednoduše potvrdit. Na druhou stranu si nemohl stěžovat. Oproti rozpáranému stehnu se jednalo o pouhou „bolístku“.
Strach z toho, že v něm ostatní budou vidět slabocha a chronického „stěžovače“ odvrátil svou pozornost od svého hrudníku a namísto toho se zaměřil na nově příchozí osobu.
V kontrastu s barvou vlasů, evokující v medikově hlavě spíše dojem seniora, byla Sršeň mladá a atraktivní žena plná energie a elánu, který ji mohl kdejaký teenager jen a pouze závidět.
Ieyasův pohled však spíš než stříbřitě lesknoucí se vlasy a sporé odění sensei zaujala netradiční zbraň u jejího pasu. Několikrát už přemýšlel, jak k takovému nástroji vlastně přišla.
„Sensei, máte na mě chvilku?“ zeptal se a upřel na ni zvídavý pohled, načež se mimoděk zvednul ze svého místa na znamení, že by si rád promluvil v soukromí.

Mia Sashikizu
"Ušlo to? No čekala jsem trochu obšírnější report...heh na medika nejseš moc ukecanej."Poznamenala kysele stříbrnovláska a mrkla okem po Kaijuovi, jestli se pokusí situaci zachránit. Nemluvka mezitím spořádal pár svých prášků a zazíral na Miinu mechanickou šavli připnutou u jejího boku, načež jí oslovil s tím, že by si chtěl promluvit v soukromí."Klidně."Začala pomalu Mia."Ale aby bylo jasno, nic prodávat nehodlám a chlast ti taky kupovat nebudu." Dokončila s lehkým úšklebkem. Když poodešli kus do lesa, Mia se opřela o kmen blízkého stromu a zaměřila se na mladíka."Tak ven s tím!"

Ieyasu Kitabatake
„Bez obav, obojí si zvládnu sehnat sám,“ opáčil s náznakem mírného úsměvu na rtech a následoval ji do lesa.
Po krátké chvíli se dostali do dostatečné vzdálenosti od ostatních a mohli tak začít mluvit. Medik sice nevěděl, kde přesně má začít, ale rozhodl se rozhovor nastartovat tím nejméně příjemným tématem, aby se pak celá situace mohla už jen zlepšovat.
„Víte… jeden medik měl v práci volnou chvíli a tak si prostudoval vaši kartu, Suzumebachi-san [Sršeň],“ začal rozhovor s lehce přivřenýma očima. „A ten medik naznal, že je v té kartě zvláštně málo informací – a to i na obyčejného vidláka, natož na shinobi.“
Tento postup považoval za nejlepší možnou volbu. Neměl rád intrikaření a dlouhé nicneříkající rozhovory – přeferoval přímou, časově nenáročnou konfrontaci. Za normálních okolností by ho nedostatek údajů v nemocniční kartě nezajímal – tady šlo ale o člověka, se kterým má pracovat, a proto si ji také řádně proklepl. Co ho znervózňovalo, byl fakt, že o Sršni nenašel žádné relevantní informace – a ty mohly být ve vypjatých situacích kruciální.

Mia Sashikizu
První Miina myšlenka, která jí prolétla hlavou po mladíkových slovech byla:"Já mám nějakou nemocniční kartu?" Potom ale seznala, že bude lepší zachovat serióznější přístup a opět se ušklíbla."To víš narozdíl od někoho se jen málokdy nechám zranit, takže s felčarama moc do kontaktu nepřicházím." Následně věnovala jejímu studentovi hloubavý pohled s lehce přivřenýma očima a pokračovala. "Kam tím vlastně míříš? Určitě se mě neptáš jen z čisté starosti o to, aby byrokracie byla spokojená a kartotéka přeplněná, že ne..." Dokončila větu a byla v okamžiku připravena zprovodit mladíka ze světa, pokud by odpověděl kladně, protože pokud by existoval seznam věcí, co opravdu z duše nenávidí, tak byrokracie a papírování by na něm byly hodně vysoko.

Ieyasu Kitabatake
„V kartotéce se schovává každá druhá blbost,“ řekl narovinu. To byla pravda. On však neměl právo v ní jen tak listovat, pokud se hledání daných informací nevztahovalo k jeho povinnostem vůči dané osobě jako k pacientovi. Věděl tedy, že jakékoliv jiné hledání informací bylo zkrátka nezákonné. S tím si však hlavu nedělal.
Pobaveně se ušklíbl na její narážku ohledně zranění a pokračoval.
„Máloco je mi tak ukradený jako pár nevyplněných papírů,“ zasmál se, „chtěl jsem vás jen poprosit, jestli byste mi o sobě něco neřekla. Ostatně, máme spolu ještě dlouho spolupracovat, a tak bych byl klidnější, kdybych měl více informací.“
Ieyasu chápal, že po ní nemůže chtít vyprávět celý její životní příběh, a tak se rozhodl optat na pár konkrétních věcí.
„Asi bude jednodušší, když se zeptám přímo na pár věcí – třeba na ten divnej meč.“

Mia Sashikizu
Zatnuté prsty se zbělenými klouby Miini ruky pustili jílec její šavle, když jí mladík pověděl, že jí neotravuje jen kvůli nějakým papírům. "Uff dalšího lejstromola bych asi nepřežila." Pomyslela si Sršeň. Zaklukenec dále pokračoval a téma rozhovoru se přesunulo na podstatně... osobnější úroveň. "Mám ráda kuře na zázvoru, lososí sashimi, kvalitní rýžové víno a mrholivé počasí...Tím vším mě můžeš zkusit uplatit. Jo a nemám ráda šťouraly, co se moc vyptávají."Oznámila jen tak mimochodem, načež se její obličej zkroutil do nepříjemné grimasy. "Divný meč? Divný meč?! Aby z tebe ten divný meč neudělal hned dva usoplence místo jednoho! Tohle..." Zvolala Mia a obnažila za zaskřípání mechaniky čepel své zbraně. "...Je Š-A-V-L-E mladíku...Pro mě na zakázku vyrobená u jednoho z nejlepších mečířů známého světa z ušlechtilé oceli tavené v Zemi železa." Vypálila na chudáka Ieyasua, který neměl jinou možnost než si prohlédnout čepel, která mu mířila do obličeje. "Sice nemá zatím žádnou svoji osobitou věhlasnou historii opředenou příběhy, které si vypráví ožralové po putykách, ale kvalitnější zbraň by jsi jen těžko našel." Prudce se rozmáchla a ze zavištěním naznačila útok stranou, takže už Ieyasu nebyl v ohrožení. "A to se týká i Mlžné, která je zrovna svými meči vyhlášená, ale samozřejmě Sedmička se nepočítá." Dodala s potměšilým úsměvem. "Proč se vlastně ptáš? Kunaie ti přestali po posledním souboji stačit?"

Ieyasu Kitabatake
„Hai, hai,“ řekl klidně, mávajíce nervózně rukama na ostří mechanické šavle, „klasifikace zbraní není zrovna mou doménou.“
Za tu krátkou dobu, co strávil s týmem D, si už stačil Miu zařadit do škatulky naprosto nepředvídatelných individuí, na jejichž reakce by si měl dávat pozor. Známý fakt, že nenávidí papírování, mu však dodával odvahu – kdyby ho zabila, jistojistě by ji zavalila všemožná lejstra.
Informace o své osobě Mia vychrlila takovou rychlostí, že si je všechny ani nedokázal zapamatovat. Navíc pochyboval, že by byl kdy vůbec schopen přivolat mrholivé počasí. To ale ničemu nevadilo. I tak se za rekordní čas dozvěděl o člověku, který ho má ještě pěkně dlouhou dobu vést, velice slušné kvantum informací – ať už více či méně stěžejních.
„Řekněme, že preferuju jiný přístup k boji než většina mých vrstevníků,“ odpověděl šalamounsky na její otázku ohledně kunaiů.
„A když už jsme u Sedmičky, co s nimi vůbec je?“ Konečně se jejich hovor stočil takovým směrem, ve který medik doufal. „Mám takovej pocit, že jsem o nich slyšel naposled ve škole, což je na poměry legendárních šermířů z Mlžné docela slabota,“ dodal ještě, aby přiměl stříbrovlásku mluvit o tématu, které ho tak zajímalo.

Mia Sashikizu
"I když neumíš bojovat jako šermíř, můžeš jako šermíš zemřít." Pronesla stříbrnovláska na vyhýbavou odpověď jejího žáka o boji se zbraněmi. Mladý medik následně přesměroval rozhovor na slavnou sedmičku šermířů, na což Mia zareagovala nevinným uchechtnutím."Aaaale to by tě jistě nezajímalo...všechno to je jen pár legend od seschlých vypravěčů a nějaké ty klepy z mlžných putyk. Nic zajímavého pro takového mladého a slušného lapiducha, jako jsi ty chcichi." Dopřála si ještě pár vteřin přehnané teatrálnosti, načež smířlivě mávnula volnou rukou. "Dobrá dobrá máš to mít. Vem místo, nastraž uši a sleduj." Ostří se zablesklo, jak Mia rychlým pohybem načrtnula do zeminy před nima sedm symbolů. "Musíš pochopit, že tady se bavíme o skupině, která je a zároveň není součástí Skryté mlžné...A která je a zároveň není dědičného rázu...Hmm pověz mi nejdřív, co vám v té vaší zaostalé škole napovídali." Vyzvala mladíka a mezitím začala čistit ostří své šavle od zbytků hlíny a prachu.

Ieyasu Kitabatake
Naprosto nepředvídatelná osoba - ano, její zařazení v Ieyasuově hlavě bylo naprosto bezchybné. Chvíli si už totiž myslel, že bude muset pro kýžené informace zavítat do knihovny, sensei však jeho obavy vzápětí vyvrátila a vyzvala ho, ať se posadí.
„Hai,“ pravil vyrovnaným hlasem a vzal místo na zemi vedle své nadřízené.
„Abych řekl pravdu, nikdy jsem moc v dějepisu pozor nedával. Je to hrozná pavěda,“ neodpustil si lehké rýpnutí do oborů, nespadajících pod označení „exaktní vědy“.
„Vím jen, že mečů a jejich majitelů je sedm. A podle všeho to jsou opravdu kvalitní zbraně,“ osvětlil sebseu své nevelké vědomosti ohledně historie Mlžné a pokračoval:
„Co mi o nich můžete říct?“

Mia Sashikizu
"Heh proč mě to vlastně překvapuje."Poznamenala kysele Mia, když z mladíka vypadlo, že toho vlastně ví velký kulový. "Nu dobrá...V tom případě budeme muset začít od začátku. Taaakže musíš si uvědomit, že historie sedmičky je provázaná se samotnou historií skryté mlžné a naopak. Tahle banda byla podle všeho při samotném vzniku Kirigure a od té doby se podílela na jejím utváření a chodu po všechny ty roky a generace. Přirozeně jejich základem je sedm zbraní, sedm mečů vyrobené bohové-ví kým bohové-ví kdy s neobvyklými schopnostmi i atributy. No a jelikož je jejich počet limitovaný jen na sedm, tak takový meč mohl člověk získat, jen od předchozího majitele. Takže stručně řečeno, když natáhl bačkory."
Mezitím co Mia přednášela, tak dokreslila, teď už jen ulomenou větví, doprostřed kruhu znaků před nima znak Kirigure a celé to obkroužila jednoduchou linií."Je tak trochu národní hrdostí mlžné, aby vlastnila všechny tyhle meče a i jejich shinobi. Za prvé z čistě kvůli osobní hrdosti a pro udržení určitého statusu, vždyť je to Sedm šermířů z Mlžné ne Sedm šermířů z bůhvíodkud. No a za druhé kvůli tomu, že některé generace šermířů byly tak mocné, že byly schopné likvidovat celé národy a země. Samotné meče jsou podle všeho velmi nebezpečné, ale pokud je ovládá někdo, kdo je opravdu schopný noo...Takový nepřítel už je síla, se kterou musíš počítat, i když máš na palici klóbrc kageho..." Při posledních slovech se Sršeň lehce ušklíbla a pár vteřin si rovnala myšlenky, než pokračovala. "V minulosti byla teda tahle organizace více či méně na straně Skryté mlžné, ale před hromadou let se meče a jejich uživatelé začali z vesnice vytrácet. Někteří šermíři dezertovali, někteří se nechali zabít a meče si ukrást. Hmmm předtím než přejdeme, jak je jsou na tom teď, pochopil jsi tohle všechno, nebo to zase na tebe byla moc těžká pavěda?." Otázala se mladíka lehce rýpavým tónem.

Ieyasu Kitabatake
„Status dějepisu jakožto vědy přede mnou asi neobhájíte, i kdybyste se stavěla na hlavu, sensei,“ opáčil a lehce se zakřenil. „Řekl bych ale, že jsem důležité informace pochytil.“
Na mysli mu vyvstala vzpomínka na školní lavici a bílou drtí křídy zaprášenou tabuli zelené barvy, na které kdysi dávno poprvé spatřil obrazec, který Mia před chvílí vyryla do hlíny. Učitel tehdy vedl dlouhý monolog, označující dané symboly jako jedny ze stavebních pilířů Kirigakure no Sato.
Ano, Sedmička se stala jakýmsi symbolem Kirigakure no Sato, medik si však momentálně nebyl vůbec jistý tím, zda nějaká „Sedmička“ ještě oficiálně v Mlžné působí.
„Mluvíte o tom, jakoby už Mlžná o svou slávu na poli šermířství dávno přišla,“ řekl opatrným tónem a se zvědavým výrazem na tváři pokračoval. „Nechte mě hádat – Mizukage si nechala všechny ty legendární zbraně proklouznout mezi svými vznešenými prsty, že?“
Kyselost a škodolibá radost z něj přímo čišela, když vyslovoval poslední slova věty.

Mia Sashikizu
"Pfffff..." Odfrknula si mocně Mia nad mladíkovou poznámkou. "Nějaký nudný dějepis si můžeš strčit někam, tady jde o to, co ti já povídám a to je důležité...NEBO SNAD NE?" Zavrčela na něj tónem, který nepřipouštěl odpor, než pokračovala. "Jak jsem řekla...ty meče se začaly jeden po druhém ztrácet a zase objevovat. Samotná sedmička se občas dala do kupy a pak se zase rozpadna a tak pořád do kola. Nakonec, jak sis správně tipnul, většina se jich v průběhu času ztratila a celá organizace jako taková šla bohůmžel do kopru. Takžee tvoje poznámka o proklouznutí je tedy celkem trefná cheche." Ocenila Mia mladíkovu škodolibost vůči jejich společné nadřízené. "Ty asi zrovna nebudeš ukázkový mlžný patriot, možná tu mám před sebou dalšího pukavce v hnízdě spořádaných vojáčků chichi."Pomyslela si Mia a dovolila si letmý upřímný úsměv, když si vzpomněla na mladou dívku, ne o moc starší než před ní stojící Ieyasu, která byla taky takovým pukavcem. Ta dívka doslova hltala příběhy o Sedmičce šermířů, uznávala je za jejich mistrovství v tichém zabíjení a následně zažila kyselou pachuť zklamání, když začala zjišťovat, že momentální sedmička je jen pár zkomírajích uhlíků, kdysi velkého požáru, který likvidoval celá města.
"Z toho co vím a co se povídá."Začala opět pokračovat Mia."Je v tuto chvíli sedmička tvořená jen dvěma šermířema, kteří pracují pro Kirigure. Ti dva šermíři, respektivě šermíř a šermířka, mají ve svém držení Hrdlořez nebo-li popravčí meč..."Hrot klacku se zaryl do země a zakroužkoval znak připomínající přerostlý nůž."A Samehadu nebo-li velký meč..." Hrot se opět zaryl do země a obroužil znak připomínající podlouhlou šišku."No a podle všeho tak Kirigure má ve svém držení ještě meč Nuibari nebo-li Jehlu, kterou drží někdě pod zámkem a nechávají ji zanášet prachem heh."Dodala ještě s mírným povzdechnutím."Nebo ji má možná Shimiko prostě zaraženou v tý její obří zadnici pche."Pomyslela si stříbrnovláska při vzpomínce na uživatelku hrdlořezu.

Ieyasu Kitabatake
Úsměvu, jenž se Sršni mihnul na tváři, si všimnul – to byl totiž opravdu neobvyklý úkaz. Jeho pravý význam si však mohl jen a pouze domýšlet.
Stříbrovláska si mohla dost dobře povšimnout, jak Ieyasův zájem rostl společně s každou zmíněnou zbraní věhlasných šermířů. To ale nebylo tou nejpodivnější věcí, které se během podrobného výkladu dopustil.
Jakmile zazněly zmínky o majitelích mečů, tasil medik pohotově notes v koženém obalu a začal si do něj svižnými tahy měkké tuhy v tužce črtat myšlenkovou mapu s poznámkami.
„Musím uznat,“ nadhodil, aniž by vztáhl svou pozornost od zápisníku, „že dějepis ve vašem podání dokáže být užitečný.“
Lehce protočil tužku mezi prsty a letmo zabloudil pohledem do jejích očí.
„Ty meče musí mít pro Mizukage nezměrnou cenu, že…?“

Mia Sashikizu
Mladého gennina její přednáška evidetně zaujala. Zaujala ho evidetně tak moc, až si začal psát poznámky, když došlo na aktuální stav Sedmičky, což Mia ohodnotila zdviženým obočím. Na jeho další otázku, jestli jsou ty meče pro Mizukage důležité, odpověděla všeříkajícím máchnutím paže a silným odfrknutím, za které by se nestyděl ani urostlý kůň v nejlepších letech. "No co bys asi řekl...Ve vesnici, jak jsi teďka slyšel, jsou jen tři a jen dva mají majitele. Bleskové ostří, Výbušný meč, Helmodrť a Dvojitý meč jsou někde ztracený nebo v rukou nepřátel a jak jistě víš, kvůli momentální politické situaci s Listovou a Písečnou je každý takový meč potencionální výhra v loterii nebo potencionální pochodeň na hranici Mlžné...Jen hlupák by něco takového podcenil a naše všemi milovaná-úžasná-třpytivá-mometální Mizukage je mnoho věcí, ale hloupá není."Zamumlala Mia a na její tváři se objevil opět její standartní škleb.
Jasné oči stříbrnovlasé jouninky si chvíli prohlíželi směsici znaků a linek před nima, načež se stočili k Ieyasuovi, který se pořád hrabal v poznámkách a hrál si s tužkou. "Teď, když jsem se s tebou velkoryse podělila o část mých informací..."Začala Mia a položila hrot své šavle na horní hranu mladíkova zápisníku. "Mi povíš, proč tě to najednou všechno tak zajímá. To se chceš stát jedním z šermířů, nebo jsi našel doma na zahradě zahrabaný Hiramekarei? Abych řekla pravdu s tvým profesním zaměřením a zájmy si tě nějak nedokážu představit, jak tu běháš s jedním z těch mečů. K tomu všemu ses mě ani nezeptal, jestli momentální Šermíři přijímají uchazeče o Nuibari..." Na chvíli se odmlčela, aby tomu dodala správnou atmosféru a po pár vteřinách pokračovala. "No a jelikož jsi toho o nich věděl na začátku velkou prdlačku, tak nejsi ani nějaký jejich fanda či obdivovatel. Takže Ieyasu nestyď se...Tvůj sensei přímo zvědavostí ohledně toho, co mu teď povíš chech."Pronesla Sršeň medovým hlasem nespouštějíc své oči z těch mladíkových.

Ieyasu Kitabatake
„Ve skutečnosti byl zahrabanej v předzahráce u vchodu,“ oplatil jí její poznámku ohledně Hiramekarei a lišácky se zazubil.
Běžně nebylo možné podobné projevy na medikových ústech zahlédnout. Tentokrát však úsměv přišel tak nějak sám, poněvadž se mu sensei poprvé za celou dobu jejich spolupráce začínala zamlouvat.
Otázka ohledně důležitosti sedmi mečů pro Kirigakure no Sato byla pouze formativní. Moc dobře si jejich cenu uvědomoval.
„Dobrá,“ navázal na konverzaci a aniž by uhnul pohledem, zaklapnul kožené pouzdro zápisníku.
Notes nechal ležet v klíně, zatímco si založil ruce na prsou.
„Ty meče získám,“ pravil rezolutně a bez jakéhokoliv náznaku vtipu v hlase, „a pak je vrátím Mizukage výměnou za finanční podporu pro ty, které stíhají dopady války.“
Jeho slova se jounince musela dozajista jevit jako špatný vtip. Jeden genin proti legendárním Sedmi šermířům z Mlžné?
Šílené. V jeho očích však i přes veškerá fakta, stojící proti němu, možná.

Mia Sashikizu
Mladík se nenechal vyvést z míry, neuhnul pohledem a ani se nepokusil jí podstrčit nějakou vyhýbavou odpověď, což Mia oceňovala. Ještě chvíli nechala její jedovatě zelené oči zaklesnuté v těch jeho barvy bezmračné oblohy, načež zanechala všho toho divadýlka, stáhla svoji šavli a zakroutila hlavou. "Heh snílci." Pomyslela si trpce. Neměla v plánu se mu kvůli jeho snu smát, nebo mu ho nějak racionálně vyvracet, to nebyla její práce. Jejím úkolem tady bylo je všechny naučit zabíjet a aby se nenechali zabít...Nic víc. "Hlavně neudělej nějakou pitomost, alespoň dokavaď jsem tvůj sensei. Jinak si to zbytek slízne s tebou a mě zase budou otravovat studení rýpáci z ANBU pche." Zakafrala Stříbrnovláska a plynulým pohybem uschovala svoji čepel do pochvy. "Každopádně ty pane šlechetná duše." Začala nanovo. "Potřebuješ se mě ještě na něco zeptat, třeba jak často si Mizukage vymáčkává uhry, nebo kde mají tajné jednotky jejich zašívárnu chlastu hm?" Zakřenila se stříbrnovláska. "No upřímně asi bych mu neměla takhle nahrávat, ale co. Pukavec je hold už pukavec a zdravým vejcem se už nikdy nestane hehe."

Ieyasu Kitabatake
Údiv se mu zakrýt nepodařilo.
„Čekal jsem aspoň výsměch nebo tak něco,“ rýpl si do sensei a lišácky se usmál. Tam někde uvnitř věděl, že si to k ní může dovolit, aniž by se proletěl přes celý les. Prostě to věděl. I tak ji ovšem pro jistotu ubezpečil, že s ANBU se do křížku pustit nehodlá… zatím.
V jeho hlavě se totiž začal rodit plán. Plán takových rozměrů, že ho nemohl domyslet za několik chvil, které s Miou strávil. Chtělo to čas. Kolik? To zatím nevěděl. Možná tolik času ani nebude mít. Jistý si byl jediným – určitě to stojí za zkoušku.
„Hmm, možná se mi to jen zdá, ale o ANBU toho víte docela dost,“ řekl a záměrně svou myšlenku nahlas nedokončil.

Postavil se na nohy a uklonil se tak, jak nařizovala etiketa.
„Arigato, Mia-sensei,“ řekl s ledovým klidem v hlase. Poslední slova už tolik jasně nevyzněla; ztlumila je dýchací masku, kterou si nacvičeným pohybem nandal.
„Jedna věc by tu vlastně byla – povězte mi… kde mám začít hledat?“

Mia Sashikizu
Mladíkovu poznámku o jeho očekávaní výsměchu přešla Mia pokrčením ramen. "Každý má nějaký pitomý sen, který se nikdy nesplní. Třeba já si naivně přeji, aby moji studenti nebyli jen banda uplakaných lenochů, šťouralů a invalidů pche." Odfrkla si záměrně přehnaně, načež ještě dodala. "Ohledně ANBU bych být tebou byla velice opatrná, hlavně neudělej tu blbost, že se na ně začneš ptát kvůli své zvědavosti třeba v knihovně nebo po putykách, nedej bože na ulici! Většina z nich jsou zabijáci z povolání trpící nemalou mírou paranoi...A teď už upaluj zpátky do tábora a řekni těm, co přežili ať rozdělají oheň a připraví se na večeři. Jak jste si jistě všimli, tady se smráká brzo."
Popohnala klanícího se genina a rychlým pohybem podrážky skryla sérii znaků, kterou předtím vytvořila. Následně ještě v reakci na jeho poslední otázku rozhodila rukama a zvýšeným hlasem zakafrala "Už tak mi platíš pořádnou večeři v té kvalitní restauračce za mostem Páté mizukage. Ptej se dál a zadlužíš se do konce svého pulčího života. Kromě toho...nebude větší sranda najít si to všechno sám hm? Tak upaluj." Ještě nějakou chvíli zamyšleně sledovala jeho záda, jak se jí ztrácí v okolní jungli z dohledu, než se s povzdechem sama vydala na svou cestu.

Ieyasu Kitabatake
„Na večeři bych se vykašlal. Berete hotovost nebo šeky?“ ohlédl se ještě přes rameno, jda směrem k ohništi. Jeho slova už zněla o poznání vážnějším dojmem, jakoby se z jeho hlasu nandáním dýchací masky vytratila část lidskosti a nahradila se notnou dávkou sarkasmu.
K jeho zklamání mu odmítla ulehčit práci a vybídla ho, ať si dodatečné informace dohledá sám. Tím se lehce pozměnily počáteční body plánu, rýsující se v jeho hlavě. „Dokončit trénink, vzít si dovolenou, jít do knihovny, najít informace, vyhodnotit je, uskutečnit přípravy na cestu.“ Podobně stručné a věcné myšlenky mu mezi mozkovými závity létaly často. Tentokráte měly však mnohem ucelenější, ryze unifikovaný charakter.

Když usedal na starý pařez u ohně, přemýšlel nad tím, jak dlouhý čas mohl s Miou v lese strávit. Možná by to zbytku týmu přišlo divné – byl tu však jen Kaiju. Při dostatečné přirozenosti a troše taktizování by nemělo utajení tématu rozhovoru se sensei před jednou osobou představovat přílišný problém. Ani pro někoho, kdo se v mluvení příliš nevyžíval.
„Možná bychom měli rozdělat oheň,“ kývl na Kaijua. „Za chvíli se setmí.“
V dálce spatřil Yuriho se Satsuki. Aby se vyhnul otázkám, zalezl radši ještě na chvíli pod provizorní přístřešek.

Spokojne som dojedával jedlo.
Nom, nom, nom, jedlo po dlhom čase, potom ako všetci dopovedali svoje slabiny sensei spustila opäť ďalšiu reč. Začala tým, že múdrejším z nás už asi došlo, o čom bude ďalší tréning. Týmto pravdepodobne narážala na mňa, tak som jej aj prikývol, aj keď som v skutočnosti nemal tucha. Najprv zadanie dostali Ieyasu a Kaiju, slová smerované im som viac menej odignoroval, ale niesli sa v duchu ‘bla bla, Taijutsu, bla bla, Ieyasu môže používať zbrane a klacek, bla bla”. Potom sa sensei obrátila k nám, teda ku mne a k Satsuki.
Eh, takže znova my dvaja? kládol som otázky sám sebe v hlave. Mii na tomto ostrove asi veľmi nezáleží, keď takto riskuje. Úloha bola rovnaká ako tá predtým, ibaže tentoraz sme mali vyrobiť páru. Potom ako dopovedala som sa postavil z miesta. Dala nám 20 minút.
,,Buď o 20 minút pri studni,” povedal som smerom k Satsuki a rozišiel som sa smerom k brehu. 20 minút, to by som mal stihnúť.
Pche, vraj para. Načo nám to bude? Oh, kebyže si na misii potrebujem vyžehliť trenky, ano, vtedy sa to zíjde, nadával som ironicky v duchu. Za pár chvíľ som došiel k brehu a tam si umyl ústa. Ano, to som mohol aj v studni, ale chcel som trochu času o samote pred tréningom so Satsuki. Chvíľu som sa zadíval do diaľky na more a potom sa postavil a smeroval naspäť. Snažil som sa podľa slnka usúdiť, že či to bolo zhruba 20 minút, ale nedokázal som to, avšak, cítil som, že to určite bolo o niečo viac. Satsuki nebude nadšená, že meškám, pomyslel som si.
,,Yare yare daze," to bola jediná vec, ktorú som hneď po predošlej myšlienke vyslovil nahlas, keď už som bol takmer na mieste. Keď som tam došiel, čakal som od Sat vrelé privítanie, ak tam bola.

Satsuki Min
Tým D

Satsuki se považovala za ty moudřejší, ale ani jí nebylo jasné, co vlastně budou dělat, a popravdě nikdy si u Mii nebyla jistá, co je čeká. Bylo to jako rozbalovat dárek k narozeninám, jen ten dárek byl zabalený do šmilgr papíru a po rozdělání tam byla krabice a v ní krabice a v ní krabice a celkově se to řadilo do nekonečného mučení a očekávání konce. Nakonec sensei vyhlásila dvě skupinky cvičících. Sat nedobrovolně jedla tuhé maso s kamínkovou oblohou a poslouchala, kdo co bude dělat. Ieyasu skončil s Kaijuem, což dívka zakuklencovi nezáviděla, avšak osud od ní byl odkloněn a opět skončila s jednonožkou. Vlastně si začala na to i zvykat, přeci spolu byli nejdéle v týmu a bylo to jen logické, aby se utvrzovali ve spolupráci. Když na ni Yuri promluvil, podívala se na něj a jen pokývla na srozumitelnou. Svých dvacet min využila vcelku dobře, odhodila zbytek jídla do ohně a vyrazila rovnou ke studánce. Tam si omyla obličej, načež se ukryla do stínů před sluncem a dovolila si opřít se o kmen stromu a zavřít oči. Během chvíle jí hlava už klimbala a vypadala tak mírumilovně. Její mírumilovnost se rychle vytratila, když jí ze šlofíka probudily něčí kroky. Rozespale si promnula oči a podívala se na Yuriho. Chvíli trvalo, než si uvědomila, že zaspala. Vyškrábala se na nohy a odkašlala si. Užuž otevírala pusu, že ho seřve za pozdní příchod, ale ona tu spala a on by to mohl vyslepičit, to zrovna nebylo příhodné.
“Ehm…takže páru máme dělat, že?“ vyšlo z ní ještě stále rozespale, ale ve tváři se zračil její ledové nic. V rychlosti se rozhlédla po okolí, když zjistila, že je nikdo, a hlavně nic nepozoruje, dodala o něco tišeji: “Nečekáš dlouho, že ne?“

Yuri Gateba
Tím D
Ostrov

Bol som už na mieste a naskytol sa mi nečakaný výjav. Satsuki sa práve zbierala zo zeme. Nad tým som iba pozdvihol obočie, ale neubránil som sa miernemu úsmevu v kútiku úst. Najprv sa spýtala, či máme robiť páru, na čo som len prikývol, stále s pozdvihnutým obočím. Potom sa spýtala, či čakám dlho a to mi v oku zapálilo iskru darebáctva.
Heheh, takže zaspala, ,,Nuž, čakám nejakú tú chvíľu, ale to nevadí. Spala si, a hovorila si zo spánku, tak som sa aspoň niečo dozvedel. Tak, pustíme sa do toho, nie? samozrejme, skoro každé slovo bola lož, povedal som to s pokojom a tak všedne ako sa len dalo. Po dopovedaní som sa otočil a usmieval som sa tak, aby to nevidela. Odkráčal som pár krokov, aby sme mali dostatoční odstup.
Hmmm, tak ako docielime toho, aby sme dostali paru? Asi by mal môj oheň byť dosť horúci a intenzívny, otočil som sa opäť k nej a nahodil vážnu tvár.
,,Dobre, Satsuki! Bude to ako minule, dám ti znamenie a ty sprav svoju techniku!“ zahlásil som jej. Začal som skladať pečate a po poslednej pečati, predtým, než som z úst vypustil oheň som jej prstami naznačil kruh.

Satsuki Min
Tým D

Byla v rozpacích, nemohla uhodnout, jestli si z ní jen Yuri utahuje, nebo opravdu mluvila ze spaní. Pokud ovšem mluvila ze spaní, nechtěla ani vědět, co plácala. Bez jakékoli známky rozpaků a ruměnce na tvářila, pohodila vlasy jako by nic a narovnala se pořádně.
"Já jsem připravena..." pronesla pevným hlasem. Takhle schovávala své rozpaky, dokonalé bezcitné chování, na které jednou narazí.
"Hlavně mě nezapal..." probodla ho pohledem, načež mírně se uchechtla. On moc dobře věděl rizika jejího ranění, byť sebevíce lehkého, i za škrábanec by po něm byla schopná hodil kládu. Zhluboka se nadechla připravena na počátek hromadné sebevraždy. Složila pečetě na mizzurapu a vyčkala na signál. Jakmile se objevil kruh z prstů, vypustila svoji z úst proud vody proti ohni. Poslední myšlenka před smrtí byla, že ta studánka plná vody je fakt blízko a neuhoří...a možná jí i někdo zachrání...

Yuri Gateba
Tím D
Ostrov

Satsuki nevyzerala, žeby ju moje poznámky nejak rozhodili, práve naopak, vyzerala chladne a vyrovnane. Pravdepodobne vedela, že ak by aj hovorila zo spánku, tak by nepovedala nič hlúpe, pretože ona sama nemá čo skrývať. Bolo to celkom desivé. Aj tieto myšlienky pomohli k tomu, že som sa ne techniku nesústredil dostatočne a tým pádom ani ohňa nebol dostatok. Namiesto grandióznej, horúcej, ohnivej gule mi z úst vyšla menej grandiózna a horúca guľa, navyše oveľa menšia o priemere, než by som chcel. To spôsobilo, že sa nemohla rovnať jej vlne. Guľa síce veľkú vlnu trochu zbrzdila, lenže nezastavila.
,,Oh...“ to bolo jediné, na čo som sa pri pohľade na svoj osud zmohol. Zavrel som oči a iba cítil, ako ma voda zavalila, pričom ma posunula o trochu ďalej. Chvíľu to trvalo, ale keď už vlna prešla, ja som sa celý zmočený postavil a ako pes som zavrtel hlavou, aby som vodu dostal z tváre a vlasov. Teraz som mal ale väčší problém než vodu samotnú. Predomnou totiž stála Satsuki, ktorá to celé videla.
Mám to ja ale šťastie, prečo práve ona? Teraz ma tu kvôli mojej neschopnosti trafila jej vlna a na to ona tak rýchlo nezabudne... Musím niečo vymyslieť...
,,Err, ehm... odkašľal som si, ,,Týmto som chcel demonštrovať aké nebezpečné je, keď sa ninja nesústredí na to čo robí... Ano, presne tak, spravil som to naschvál,“ dostal som zo seba rýchlo.
Heh, ano, teraz musím dúfať, že na to naletela... ,,Tak to teda skúsime znovu a tentoraz už naostro, dobre?

Satsuki Min
Tým D

Sledovala zkrat na Yuriho straně, když ho zaplavila její vodní vlna. Musela se usmát, hlavně když se kolega oklepal jako nějaký pes. Neměla ráda psy, vlastně spoustu věcí neměla ráda či ji iritovali, ale jeho chování hodlala tolerovat. Přeci po prohraném boji u Sokolovny si vybudovali určitý vztah, který z nich dělal super dvojku. Povytáhla obočí, když si Yuri odkašlal a tím si i vysloužil část její pozornosti. Po jeho skvělé výmluvě jen na něj nevěřícně zírala. On si snad myslel, že na tohle ona skočí.
"I ta uříznutá noha byla lepší výmluva než tohle," uchechtla se. Pohodila vlasy, načež se vrhla na pečetě. Nehodlala ho nijak šetřit. Když nedával pozor poprvé, doufala, že podruhé pozor dávat už bude. Ukázala jejich znamení a z pusy ji vylétla další přívalová vlna. Tohle ho naučí nedávat pozor a myslet na blbosti.

Yuri Gateba
Tím D
Ostrov

Takže mi to neverí... pomyslel som si s žalostným výrazom na tvári. Tak nepriestrelná výhovorka, a ona na to prišla a navyše si opäť uťahovala z mojej nohy. Trochu som plával vo svojom žiali, ale Satsuki tentoraz iniciovala tento pokus. Spravil som pečate a v momente keď som uvidel znamenie som vydýchol z úst oheň. Satsuki teda ničím nešetrila, táto vlna bola ešte väčšia než tá predtým.
Heh, hádam, že Sat ma naozaj prinúti dostať zo seba všetko. Som rád, že ma nebudeš šetriť, v duchu som sa sám pre seba pousmial a oheň, ktorý mi práve vyžaroval z úst začal byť ešte silnejší a horúcejší. Tak horúci, že takmer vysušil zvyšky vody, ktoré na mne po predošlom pokuse ostali. Oheň narazil na jej vodu a čakal som, čo sa stane, a ako zareaguje Satsuki.

Satsuki Min

Voda se střetla s ohněm. Pára stoupala vzhůru, avšak žádná pořádná mlha se netvořila. Sat si dala jednu ruku v bok a hleděla na jejich pokus, který byl více než k smíchu. Zamračila se. Nechápala sensei a tyhle stupidní úkoly. Jestli chtěla, aby se naučili nějaké spolupráci, měla jí dát do týmu s Kaijuem. Tam týmová práce byla minimálně sto let za opicemi.
"Tak ještě jednou a lépe? Pak bych se vrátila," oznámila Yurimu. Pustila se do skládání pečetí, načež ukázala znamení a z úst ji vytryskl proud vody.

Yuri Gateba
Tím D
Ostrov

Náš pokus nebol práve najlepší, ale zas bolo vidieť, že sme niečo podobné robili už predtým. Na jej návrh som prikývol hlavou. Satsuki sa opäť pustila do pečatí a techniky a ja som za ňou nezaostával. Naznačila znamenie a v ten moment mi z úst vyletel oheň oproti vlne vody. Tentoraz to dopadlo perfektne, presne ako to malo vyzerať. Oheň s vodou zreagoval a obaja sme mali dokonalé množstvo, vďaka čomu z ich stretnutia vznikla para. Vytvorila sa pomerne hustá hmla.
,,Hah! Zvládli sme to!“ zakričal som smerom na Sat. Hlavou som jej naznačil, že je čas sa vrátiť naspäť.
,,Ešte predtým, než sa vrátime... zastavil som sa a otočil sa na ňu,
,,Asi od teba budem žiadať priveľa, ale, err... ocenil by som, ak by si ten menší incident s vodou nikomu nespomínala... Ak by sa niekto pýtal, zvládli sme to na prvýkrát...“ navrhol som.

Satsuki Min

Voda a oheň se střetli a vytvořili hustou mlhu. Sat se usmála a pohodila vítězoslavně vlasy. Nakonec nebyli tak marní, jak asi vypadali v očích Mii-sensei. Došla k Yurimu a mírně se usmívala.
"Celkem se nám to i povedlo, jen čekám, kdy budeme dělat i něco, kde není šance umřít," pokrčila rameny. Musela unzat, že zatím trénink byl spíše vražedný, na druhou stranu aspoň trochu stmeloval tým, v rámci možností. Podívala se na něj při jeho prosbě a v očích ji probleskla menší rebélie, ale pak si vzpomněla, jak usnula a to by na oplátku mohl vyslepičit on, kdyby chtěl. Sice strach by mu to asi nedovolil, avšak nechtěla nic ponechávat v náhodě.
"Já o ničem nevím, ty o ničem nevíš. A samozřejmě, že to bylo na poprvé," drcla do něj ramenem s rozešla se k tábořišti.

Yuri Gateba
Tím D
Ostrov

Čakajúc na Satsukinu odpoveď som trochu stuhol, ale pri jej konečných slovách som sa uvolnil. S plánom súhlasila a pri tom som sa mierne pousmial. Potom sa vybrala smerom k táboru a ja som ju nasledoval. Po ceste som bol ticho, tréning nám skončil dobre, tak som to nechcel zbytočne kaziť, aj keď mi napadol veľmi dobrý vtip. Došli sme teda do tábora, kde sedel iba Kaiju.
,,Ahoj," povedal som mu veľmi nenútenne, snažiac sa predať dojem, že sme to naozaj zvládli na prvýkrát, a že to nič nebolo. Posadil som sa oproti nemu a až vtedy mi došlo, že sensei a Ieyasu tam niesú.
,,Oi, Kaiju... Kde sú Ieyasu a sensei? Niekde sa stratili?" spýtal som sa kolegu.

„Hai, sensei,“ řekl automaticky. Sensei měla pravdu, v tomto stavu nebyl pro tým při střetu žádnou oporou. Opravdu musel na svých bojových schopnostech zapracovat, a to i přes fakt, že se mnohem častěji tituloval jako lékař, nežli jako shinobi.
Prsty si jemně promnul suturu, načež vstal a oprášil si zadek od všudypřítomného prachu, klestí a podobných věcí, které se v lese běžně nacházejí.
„Dej mi prosím deset minut,“ otočil se k nejmenšímu z členů týmu D, „musím se připravit.“

Pomalým krokem došel až do stanu, kde vytáhl z batohu jeden ze svitků. Se slovem „kai“ z něj vyvolal náhradní části výbavy a začal se převlékat. Nejdříve se vsoukal do přiléhavého podvlékacího trička a legín. Ty mu zajišťovaly pohodlnost, poněvadž – narozdíl od zbytku jeho obleku – nebyly zhotoveny z nehořlavé kevlarové tkaniny. Další přišly na řadu obvazy, které si svěsil kolem krku. Obvazivem také těsně obmotal zápěstí a prostory mezi prsty. Poté už nasadil vrchní část oděvu, sestávající se z černých kalhot, černého trika a šedé vesty se spoustou kapes. Své zranění už nevnímal natolik, že se rozhodl vzít veškeré své taštice se zbraněmi a vybavením.
Oblékaní výstroje nenáviděl; byla to zdlouhavé a nepohodlné. Jedinou částí této procedury, kterou si byl schopný užít, bylo pomalé nasazování rukavic a dýchací masky s brýlemi. Díky těmto ochranným prvkům se cítil býti více v bezpečí (a navíc mu dovolovaly skrýt své emoce před lidmi). Vyšel ze stanu, kývl na Kaijua a maskou deformovaným hlasem pravil: „Já můžu.“

Kaiju Hisayo

Kaiju hledicí do země poslouchal dnešní plán tréninku. Koutkem oka pohlédl na Ieyasa, se kterým měl trénovat. Totálně ho to nazajímalo, ale protože to byl rozkaz sensei, musel poslechnout. ,,Hai sensei.” řekne a dál má opřenou hlavu o kolena hledíc do země. Chystal se zvednout, ale když mu kolega řekl, ať chvíli počká, zůstal na zemi. Zvedl se po pár minutách a poodstoupil kousek dál, ale zase tak, aby ho Ieyasu viděl. Začal se protahovat, aby byl na ten trénink připraven. Udělal si nějaké dřepy, kliky a párkrát se i přitáhl na větvi. Pak tam stál a čekal, až přijde jeho teamový kolega na trénink. Ten se po chvíli ukázal a Kai se na něj s nezájmem podíval. Nemohl se odhodlat k dobrému výkonu, když sám v sebe nevěřil. Ale tak bojovat musel. ,,Tak začni ty.” řekne a čeká co mu předvede jeho protivník.

Ieyasu Kitabatake

„Hai, hai,“ pronesl nezúčastněným tónem a táhlým pohybem ruky vyňal jeden kunai z vyztužené taštičky, upevněné na stehně. Už o něco rychleji pak zaujal základní bojový postoj, který ho naučili na Akademii.
Nemusel být génius na to, aby si uvědomil, že i přes možnost využívání zbraní je v pořádné nevýhodě. Taijutsu spadalo naprosto mimo jeho obor. Moc dobře věděl, že tento souboj nevyhraje, ať se bude snažit sebevíc. „Takže minimalizujeme ztráty,“ pomyslel si a pohledem změřil okolí.
Obří divočák všude kolem natropil spoustu nevítaných škod, některé z nich však medikovi hrály do karet. Šlo jen o to správně je použít.
Bez jakéhokoliv varování vyběhl proti svému protivníkovi, třímajíce kunai, jakoby ho chtěl Kaijuovi vrazit do břicha. Místo útoku nožem však prudce zabrzdil asi metr a půl od svého soka a dlouhým tahem podrážky o zem mrštil směsici třísek, prachu a kamínků směrem do Kaijuových očí.

Kaiju Hisayo

Kaiju tam jen stojí a čeká, až jeho protivník začne onen souboj. Po chvilce se rozeběhne a s Kaijuem to ani nehne. Ten tam stojí dále a sleduje ho jedním očkem. Druhým okem ho nevidí, protože k němu stojí bokem. Viděl i to, že na něj běží s kunaiem v ruce a tam se připravil na protiútok. Jenže než na něj stačil zaútočit, zastavil. Kaiju si z toho nic nedělal a jen tam stál přikrčený. Když si všiml, že nohou proti němu mrštil směsici hlíny, kusů dřeva, kamenů a prachu. Kaiovi to zasáhlo jedno oko, čímž si ho musel chytnout. Otočil se k němu zády, což udělal chybu a sám to věděl. Jenže nezůstal tak dlouho a vyskočil do výšky. Cestou ve vzduchu, se snažil vyčistit si ono oko a druhým pozoroval protivníka. Nakonec z něj něco málo dostal a dopadl zpět na zem. Otočil se na chemika a natáhl k němu dlaň. Nyní byl připraven na jakýkoliv souboj. Ačkoliv stále neměl to plné odhodlání na to, aby s ním bojoval na 100%. Naposledy zamrkal poškozením okem a pak ho sleduje oběma očima.

Ieyasu Kitabatake

Drobný chlapec se stále neměl k přestupu do ofenzivy, čehož Ieyasu plánoval patřičně využít. Každá chvíle, ve které mohl místo obrany útočit přišla vhod.
V duchu zalitoval, že mu sensei zakázala při souboji používat jakékoliv druhy jedů. Tento moment totiž přímo vybízel k utilizaci toxinu Kairen – nejhrůznější a nejméně etické zbraně v medikově arsenálu. Zmíněná látka by soupeři způsobila těžké křeče po celém těle, čímž by ochromila jeho schopnost efektivně využívat taijutsu.
„Pravidla jsou pravidla,“ pomyslel si a rychlým trhnutím předloktí mrštil držený kunai směrem ke Kaijuovým chodidlům na upoutání pozornosti. Celou sestavu se pak pokusil ukončit pravým direktem, mířeným do kolegova podbřišku.

Kaiju Hisayo

Kaiju jen dál stál s nataženou rukou k nepříteli a čekal na jeho proti útok. Chvíli se k ničemu neměl, ale chlapec ho dál sledovat stejným pohledem. Takovým tím nezaujatým, kdy ho to co dělá, nebaví. Hozeného kunae si moc nevšímal a jen uhnul levou nohou zpět, aby ho netrefil. Pravou stál pořád pevně na zemi. Jedno oko spočívalo stále na medikovi a druhé na kunai. Jeho útok vyblokoval levou rukou tak, že mu chytl pěst těsně před břichem. Sice musel svoji ruku zapřít o břicho, ale ustál to. Zatímco mu zaměstnával jednu ruku, druhou ho chytl za druhou ruku. Pak ho přitáhl k sobě a pravým kolenem mu uštědřil ránu do břicha. Když svoji nohu dal zpět na zem, pustil ho a oběma rukama ho praštil do zad, snažíc se o to aby spadl na zem. Dál jen nad ním stál a čekal na cokoliv.

Ieyasu Kitabatake

„Kuso,“ zasípal, když mu Kaijuovo koleno přistálo na podbřišku a donutilo ho ohnout se v pasu, aby úder něčím vykompenzoval. Pochopil, že zahozením kunaie pouze podpořil soupeřův postup z defenzivy do ofenzivy a v duchu si za to vynadal.
Na dlouhé výčitky však neměl čas, protože Kaiju navázal na svůj kopanec pořádnou herdou do zad. Tu Ieyasu neustál a hned vzápětí se rozplácl na zemi. Svému filtru v dýchací masce vděčil za to, že se při nepříliš ladném přistání na lesní podzol nenadýchal zvířeného prachu a jemných pilin ze zdevastovaného lesa.
Boj zblízka ho nikdy příliš nezajímal, nevěděl tedy, jak má v tuhle chvíli jednat. Pohled na v zemi zabodnutý černěný kunai ho však přivedl na plán, kterým mohl de facto Kaijua donutit alespoň lehce ustoupit.
Rychlým pohybem ruky vytáhl naostřenou čepel z hlíny a v leže mu s ní sekl po nohách. V ideálním případě tímto útokem donutí kolegu provést úhybný manévr a sám získá drahocenný čas na vyškrábání se zpět na nohy.

Kaiju Hisayo

Kaiju hleděl na své nynějšího protivníka zeshora a tak viděl jakýkoliv jeho pohyb. Proto včas zareagoval na jeho pohyb rukou a uskočil zpět, aniž by utržil zranění. Skočil deset metrů od něj a pak se zahleděl na něj. ,,Mohl sem tě dodělat, ale jelikož je to trénink, dám ti šanci tě něco naučit." poví mu chladným hlasem, který u něj doposud nebyl slyšet. Nakonec se postaví do bojové pozice. Postaví se k němu bokem, levou ruku dá za záda a pravou před sebe. Dlaň nechá otevřenou a tak ho sleduje s nezájmem. 'Měl sem ho dokončit, místo abych mu dal volnost. Ale tak je to jen trénink. S moji rychlostí ho zvládnu. Takže není potřeba to brát vážně.' pomyslel si, zatímco ho sledoval. ,,Tak pojď a zkus to znova." vybídne ho, aby na něj zaútočil. Nechtěl útočit sám, ale hodlal ho trochu naučit, jak bojovat zblízka. Proto mu dával šanci na útok a on se jen bránil.

Ieyasu Kitabatake

Spokojen z úspěšně provedeného klamného útoku se opět vyhoupl na nohy a zaujal obranný postoj. Kaiju se v tuto chvíli nacházel dostatečně daleko na to, aby měl medik čas na přemýšlení a případnou rychlou reakci na jeho ofenzivu.
„Pár modřin mě nezabije, nemusíš se držet tak zpátky,“ zareagoval pohotově na Kaijuovo prohlášení klidným, ryze informativním tónem.
Lékaři mají kvůli své práci hbité prsty – tento mýtus Ieyasu slýchával často. V jeho případě to však byla pravda; dlouhé tenké prsty měl díky faktu, že upřednostňoval užívání lékařského náčiní před chakrou, opravdu velice dobře vytrénované. Právě díky tomu změnil držení kunaie do reverzní formy pomocí protočení zbraně kolem malíčku bez větších obtíží.
Tentokrát se už do útoku tolik hrnout nebude. Je na čase, aby i jeho soupeř ukázal, čeho je schopen.

Kaiju Hisayo

'Takže ty nejdeš jo? Tak je teda řada na mě.' pomyslí si Kaiju a lehce se přikrčí. Nemůže používat zbraně a tak se musel spolehnout na své ruce. ,,Tak jdeme na to. Ukaž jak se umíš bránit." oznámí mu a pak vyběhne proti Ieyasovi. Celou dobu ho sledoval a v hlavě promítal svůj plán. Byl připraven reagovat na jeho útok kunaiem, který měl připravený. Jakmile se s ním rozmáchl, Kaiju ho chytnul tou samou rukou za zápěstí a pak se jen otočil a nohou se mu snažil nabrat v boku a trochu ho odhodit. Pak se na něj jen podíval a bojové póze ho jen sledoval.

Ieyasu Kitabatake

Silný stisk Kaijuovy ruky, jenž pocítil ihned po předvídatelném pokusu o výpad kunaiem, ho donutil zbraň sevřít ještě křečovitěji, aby mu z dlaně nevypadla. Na reakci neměl moc času – vlastně ani prostoru.
Fakt, že kolega medikova slova vyslyšel a přestal ho šetřit, však vyšel najevo až při ošklivém kopanci do žeber, který Ieyasua odhodil o pár metrů dál.
„Ku-saa,“ procedil skrze zaťaté zuby, když využil kinetické energie, dodané Kaijuovým kopnutím, aby se vyšvihl rychle zpět na nohy.
„Víš ty co? Co kdybychom si dali malou pauzu?“ řekl zadýchaně a promnul si pobolívající žebra.

Kaiju Hisayo

Fakt že jeho útok vyšel Kaijua ani nepřekvapil. Během tohoto souboje zjistil, že je silnější. Ale než aby vyhrál, snažil se něco protivníka naučit. Sleduje jak o kus odletě a taky něco procedil. Stojí na místě a čeká, co vymyslí. Když navrhne pauzu, pomalu se k němu rozejde až dojde k němu. Natáhne k němu ruku. ,,Promiň, asi sem to trochu přehnal. Si v pohodě?" zeptá se ho a když se chytne jeho ruky, pomůže mu vstát.

Ieyasu Kitabatake

Jeho překvapení nezakryl ani dýchací přístroj a zatmavené chemické brýle. Poněkud rozčarovaně však kolegův uctivý úkon napodobil a pevně mu stiskl ruku.
„Táta mi vždycky říká, že se shinobi učí skrze modřiny,“ řekl mimoděk, ignorujíce Kaijuovu otázku ohledně zranění, „…osobně s tím nesouhlasím, cvičná gelová torza v doju by pak totiž byla těmi nejzkušenějšími válečníky, kterými by Mlžná disponovala,“ dodal a zasmál se. „Chci říct – jsem v cajku. Díky za optání.“
Dosednutí na lesní podzol působilo těžkým a neohrabaným dojmem – nebylo tomu divu, vzhledem k modřině, jež se pod tlustou vrstvou oděvu vytvářela na jeho hrudníku. „Kde ses tohle sakra naučil?“ dotázal se a odepnul si přezky na popruzích masky. „Máš zatraceně velkou ránu.“

Kaiju Hisayo

Chlapec si byl vědom toho, že to přehnal a tak mu způsobil nemalé bolesti. To mu viděl na tváři. Aby svého kolegu zvednul, musel se pořádně zapřít nohama, aby nespadl. Nakonec se mu to povedlo a oba stali. Poslechl si ho a zasmál se s ním. Ovšem měl jiný názor. Čím více modřín, tím lepší bojovník. On sám byl většinou samý šrám nebo modřina, když se mu něco nepovedlo. ,,Alespoň že sem tě nezranil víc. Sem rád, že si v pořádku." odvětil a sledoval ho, jak si sedá. Sám jen stal. Nic moc mu nebylo, vlastně sám byl úplně v pohodě. ,,Možná na to nevypadám, ale trénují každý den, když teda nejsme tady. Jediný co mužů, je spoléhat se na moje taijutsu." Vysvětlí a podívá se směrem k druhé dvojici. ,,Můj kop bude silnější jak rána pěstí. Nejspíš kvůli těm závažím, co mám na nohou." dodá a ukáže na svoje nohy. ,,Kdybych si je zase sundal, byl by to nefér souboj. Protože by si my asi nestíhal očima." dovysvětlí. A podívá se zpět na sedícího medika. ,,Naučil si se během tohoto krátkého souboje něco?" Zeptá se jo, aby věděl zda jo něco naučil.

Ieyasu Kitabatake

„Že taijutsu opravdu není moje parketa,“ odvětil prostě na mrňousovu otázku.
Že si medik s taijutsu nevystačí, byl holý fakt. Sensei však nikdy netvrdila, že by měl k boji užívat pouze boj nablízko beze zbraně.
Hlavou mu svitl nápad, jenž mohl celý jeho problém s taijutsu vyřešit. Stačilo přeci dostatečně oslabit protivníka tak, aby ho zbavil jeho výhody. V Ieyasuově případě toho však rozhodně nešlo dosáhnout užíváním jakékoliv chladné zbraně. Ne, musel k tomu přistoupit po svém.
Tímto se v medikově mozku zrodila pravá odpověď na Kaijuovu otázku ohledně bojem nově nabytých zkušeností, kterou však její stvořitel nahlas nevyslovil – přece sám sebe neobere o výhodu momentu překvapení při dalším sparringu s kolegou.
„Chceš ještě pokračovat, nebo to už zabalíme?“

Kaiju Hisayo

Nad medicovou odpovědí se Kaiju pousmál. Takovouhle odpověď čekal. Přeci on není ten, co by měl bojovat v první linii. Od toho tu byl sám Kaiju, aby odnesl všechnu tvrdou práci. Avšak, tento krátký souboj mu ke zlepšení nálady moc nepomohl. Stále se cítil pořád stejně. Nechtěně a navíc. Nebyl si jist, jestli je to pravda, ale jak znal ostatní, jak si rozumí a tak, tak si připadal navíc. ,,Asi toho pro dnešek necháme. Můžeme si zatrénovat kdykoliv jindy." odpoví mu. Podá mu ruku, aby mu pomohl se postavil na nohy a když tak měl v plánu ho i podpírat, kdyby nemohl úplně chodit. ,,Asi zamíříme zpět, ne? Si odpočinout před tréninkem, který nám zadá Mia-sensei." řekne a jestli souhlasí, rozejde se s ním k táboru. Podle něj trénovali dost a zasloužili by si odpočinek.

Ieyasu Kitabatake

„Arigato, Kaiju-kun,“ řekl o něco milejším tónem a přijal kolegovu pomocnou ruku. Jakmile se dostal na nohy, ubezpečil Kaijua, že jde jen o obyčejnou naraženinu, a že dojít k táboru zvládne sám.
„Shichū [dusit]… Ano, Shichū mk. I, to bude dobrý název,“ mumlal si po cestě sám pro sebe. Jestli si toho nejmenší člen týmu D všimnul, to netušil – přemýšlení nad řešením svého problému s taijutsu zabíralo většinu jeho použitelné mozkové kapacity.
„Hmm, jo… Čas naplánovat dovolenou, cesta do Suny bude chvíli trvat...“ pomyslel si a zamířil směrem k pařezu u ohniště, kde se plánoval usadit.

Kaiju Hisayo

Jeho ruku přijal a tak se na něj pousmál. Následně si to oba mířili do tábora, každý po vlastních nohách. Kaiju byl relativně v pohodě, až na to oko, kterého si nevšímal. Medic měl víc zranění. To si v duchu začal vyčítat a přemýšlel o tom, že na něj mohl jít trochu mírněji. Sice to byl jen trénink, ale nemusel ho tak zmlátit. Po chvíli chůze se zastavil a nechal tak medica pokračovat samotného. Zvedl dlaň a podíval se na ní. Cítil se slabý a neužitečný. Nerad vyjadřoval své pocity před ostatními, tak se nejdřív ujistil, že ho nikdo nepozoruje. Sklopil hlavu a zatnul dlaň v pěst. 'Proč sem tam slabý? Proč sem k ničemu?' tohle byly myšlenky, které mu běhali myslí. Po chvíli, co se tam zastavil se opět rozešel a sedl si na své místo, kde seděl před tímto zápasem.