NFFORPG - Kirigakure no Sato

Seiichi Oshitari
Tým C
Cesta do nemocnice

Pozoroval svojich tímových kolegov a premýšľal nad tým ako sa dostať s tej situácie v sklade. Tak trochu sa spoliehal že niečo vymyslia ostatní a jeho prianie sa splnilo. Nijako sa nenechal Funovým počinom vyviesť z miery. Počul čo Fun povedal a iba sa pozrel na Isamua, skoro okamžite šiel k nemu a pokúsil sa podoprieť správcu. Vedel že sa ho musí pokúsiť zachrániť. Čo najrýchlejšie vyrazil za Funom a sám vedel že je to ich jediná šanca. Spoznal smer kam Fun zamieril a snažil sa ísť čo najrýchlejšie aby sa mu nestratil z dohľadu.

Renjiro Kaiba
Tým G
Neznámý ostrov
„Yosh!“ usmál se v duchu Renjiro, když jeho manévr vyšel a Kenshin se dostal z obklíčení, díky čemuž mohl zaútočit na Inariho. Ten ale stihl dát povel sochám k útoku, a ty se teď všechny vrhly na Renjira.
Mladík se proto dal rychle do vyhýbání, šetřící chakrou, aby si trochu lépe zmapoval pohyby soch. Byly podstatněn hbytější, než ty ostatní, co doteď potkali!
Jedné se během toho podařilo dostat se mu do slepého místa a zasáhnout ho úderem do zad.
„Guh!“ hekl Renjiro, když ho výpad odmrštil a on udělal pár kotrmelců.
Ve snaze nabýt znovu rovnováhu skončil z kotoulu v podřepu, přímo před další sochou, která měla nakročeno svou mohutnou nohou k rozšlápnutí bělovláska.
Ten se ale jen zamračil a napřáhl proti ní modře zářící dlaň, čímž kamennou nohu zastavil hned, jak se jí dotkl.
„Na tohle nemám čas!“ zavrčel bělovlásek a sehnul se. Noze sochy v tu samou chvíli dodal kinetickou energii a mrštil s ní za sebe, kde se socha srazila s další, která se k mladíkovi hnala.
To bylo ale jen dočasné řešení. Renjiro se už přesvědčil, že se sochy umí znovu poskládat, takže bylo nutné se jich zkusit zbavit jinak, jestli je chtěl vyřadit ze hry na dobro.
„Shunshin no Jutsu!“ rozproudil po svém těle chakru a rychle se přemístil k nejbližší ze zbývajících tří soch, načež jí plácl oběma dlaněmi do trupu. V tu ránu se socha rozletěla k okraji sopky, jako kdyby ji srazil vlak. Snad ji aspoň pád do propasti s lávou vyřadí z boje na dobro.
„Kde je Yui!?“ rozhlédl se kolem bělovlásek, hledající svou kamarádku.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Yuri Gateba
Tím D
Ostrov

Ieyasu Kitabatake
Tým D
paseka –> genjutsu

Přemýšlením nad Kaijuovými rozkazy nehodlal ztrácet čas. Intuice, ten tichý šepot uvnitř hlavy, kterému se při práci v nemocnici naučil naslouchat, mu radil být na pozoru. Varoval ho před blížícími se událostmi. Medik ho vyslyšel.
Jakmile se ozvalo zašustění vějíře ostnů a jeho sítnici oslnila notná dávka jeho odlesků, posadil se Ieyasu v klidu na zem do tureckého sedu a ruce složil volně do klína. Cítil, jak ho opouští vědomí, jak se celý svět točí. Bylo mu na zvracení. Instinktivně zavřel oči, než se dostal do moci dikobrazovy iluzorní techniky.

Jakoby vzduch kolem prošel znatelnou obměnou. Byl sušší, sladčí, voňavější… zkrátka příjemný. Ten pocit mu nebyl příliš známý. Čistý filtr masky poskytoval čichovým buňkám zona olfactoria spíše sterilní podněty – jako v nemocnici – a vydechované vodní páry pod ním tvořily jakýsi vlhký opar. Obojí však bylo pryč.
Vztáhl ruku k výměníku filtru. Místo kovově chladného plátování respiračního přístroje však jeho prsty zachytily krátce střižené vousy.
Nával nových podnětů byl tak značný, že si ani neuvědomil, kde je. Kovový stůl s plastovou, lehce omyvatelnou deskou bílé barvy, posetý lejstry papírů, odrážel lenivé letní paprsky – podobně jako dikobrazův ostnatý vějíř, jenž z hlavy úspěšně vytěsnil. Prostě zařízené místnosti dominovala kartotéka srovnatelné barvy jako stůl. V rohu, hned vedle ní, byla skříň, na jejímž madle byl zavěšený stestoskop. V druhém rohu se nacházela váha s metrem.
Celý zmatený si promnul oči, vstal z kancelářské židle a namířil si to k otevřenému oknu. V čerstvě pokosené trávě pobíhaly mezi venkovskými domy děti. Smích byl slyšet snad i za nedalekým kopcem a listnatým lesem na jeho pravém srázu.
Tmavovlasý chlapeček kopnul fotbalový míč mezi improvizovanou branku, sestávající se z obyčejných sandálů, rozhozených zhruba metr a půl od sebe. Devčátko s vlasy barvy seschlé slámy míč hbitým kopem odrazilo a donutilo tak hocha pro míč běžet až mimo Ieyasovo zorné pole. Upravujíce si vlásky v roztomilém drdolu zamávala směrem do okna a zazubila se na mladého lékaře.
Ieyasu jí nejprve věnoval rozpačitý úsměv, poté však odhodil rozpaky stranou a energicky jí zamával nazpět. Poté se zpoza rohu ozval další dětský smích a holčička také odběhla.
Vztáhl oči směrem k obloze. Zlatavě naoranžovělá barva v kombinaci s pohybem slunce za kopec naznačovaly, že se blíží večer. Táhlým pohybem v ramenou ze sebe shodil bílý lékařský plášť a pověsil ho na židli, jakoby to dělal snad už milionkrát. Chmátl po klíčích, volně visících v zámku dveří a s pískotem opustil svou ordinaci.

Měl pocit, že se štěstí přeměnilo do plynného skupenství a zaplavilo celou vesnici. S veselým hvízdotem oblíbené písničky zdravil jednoho ze sousedů za druhým.
„Dobrý podvečer, Shinza-san,“ zazubil se na staříka se slaměným kloboukem. Ten mu jeho pozdrav oplatil zamáváním rozklepanou rukou plnou mozolů.
„Dobrý den, pane doktore!“ Shluk dívek blízko místní hospůdky ho odměnil sladkým zaštěbetáním. Opáčil jim úsměvem od ucha k uchu a milým pokýváním hlavy.
Oranžová koule nad hlavou ho provázela po prašné cestičce až k malému domku s papírovými zdmi. Z komína se vinuly dlouhé kudrlinky šedavého dýmu.
Malou předsíň s dřevěným stojanem na boty, věšákem a šatní skříní osvětlovala olejová lampička na nosném trámu z dubového dřeva, natřeného příjemně vonící pryskyřicí. Vyzul tmavě modré sandály a vložil je do škvíry v botníku mezi černými botami a malými bačkůrkami. Při vstupu do kuchyně se neubránil a koutek úst mu zacukal úsměvem.
Na pánvi rozjařeně poskakovala dvě smažící se vejce a v plechovém hrnci spokojeně bublala voda. Žena v zástěře stála u kuchyňské linky a za rytmického klapání čepele nože o prkénko připravovala čerstvé bylinky do zeleninové polévky.
Tichými kroky připlul až k ní, lehce ji zezadu chytil za boky a věnoval jí něžný polibek do havraních vlasů.
„Jsem doma,“ zašeptal. Zmatenost a nejistota byly tatam.

Trénink na ostří nože

-Den pátý
Mia Sashikizu

Ren Nagayama
tým C
Cintorín, severné cvičisko

Ani neuvažoval že by teraz vyrazil domov. Poznal svojho otca až moc dobre a tak vedel že ak by teraz prišiel domov už by nesmel opustiť dom kde býval.
Šiel rovno na cintorín ku hrobu svojich sestier a posadil sa tam. Chodil tam často keď si potreboval utriediť svoje myšlienky.
"Tak som sa dnes stretol so svojím senseiom a členom tímu kde som bol zaradení v hostinci Samekiba" začal potichu hovoriť, akoby mu mohli jeho sestry odpovedať alebo ho čo i len počuť. "Volá sa Mitsuo a myslím že by som ho mohol nazývať priateľom, ak by som mu dovolil spoznať ma takého aký som skutočne. Už je to dlho čo som mohol byť sám sebou. Viete aký je náš otec, takže určite chápete prečo sa musím pretvarať" pousmial sa a položil ruku na rukoväť svojej katany. "Viem že kedy ste tu boli so mnou, už dávno by som mal ľudí ktorých by som nazýval priateľmi a trávil by som s nimi svoj voľný čas" položil obe ruky na svoje kolená. "Ďakujem že ste ma vypočuli a verím že Vám nebude vadiť keď tu ešte chvíľku pobudnem" sklonil hlavu a zavrel oči. V mysli si prechádzal spomienky na posledných pár hodín a to ako sa správal. Už dlho sa chránil takým správaním voči všetkým vo svojom okolí, vedel že to nebude tak jednoduché zmeniť z hodiny na hodinu, či zo dňa na deň. Mohol sa iba snažiť o to aby sa pred senseiom a ostatnými s tímu správal normálne, nechcel sa už pred nimi pretvarať.
Pri tom hrobe sedel ešte hodinu než sa zo sestrami rozlúčil a vybral sa na severné cvičisko. Nejak sa neponáhľal a ešte si v hlave prechádzal čo bude robiť. "Dobrý deň a ahoj Mitsuo" pozdravil keď zastal pri nich a mierne sa uklonil.

Satsuki Min, tým Delta

Tvářila se, jak se normálně tváří a k tomu přihodila složené ruce na prsou, takže celkově u ní normálka postoje. Sledovala sensei a psychicky se připravovala na to, co je tentokrát čeká. Horší než obří dikobraz či prase to být nemohlo. I když tyto věci lehce přehodnotila, když byl povolán jiný dikobraz. Ohromná velikost chyběla, ale velkolepost a jistá elegance tu byla. Díky Ieyasuovi, který si nějak stihl zapamatovat složité jméno, se dikobrazovi mírně uklonila, dokonce i ruce svěsila, a pravila:"Utoakupion-san,"načež se narovnala. Jejich dokonalá sensei nebyla ve všem dokonalá. Sat to velmi potěšilo. Na druhou stranu, dikobraz, který ovládá iluze nezněl zrovna nejlépe. Dívka na sucho polkla a zamračila se. Jestli přežijí i tohle, tak přežijí cokoli, co jim hodí život pod nohy.

Fun Kotoshi
Tým C
Boom!

Když se Fun přiřítil zpoza hromady beden od stěny skladu, řinčení samurajovy zbroje prozrazovalo, že se těžkopádnými kroky opět blíží ke slepému chlapci. Přes to všechno ale Fun dokázal zachytit slabé sténání Miki.
BOOM!
Svět se zatřásl, když samuraj vkročil na hranici Funovy techniky. Přerušil tak pomyslný čtverec a všechny výbušné lístky, které byly připevněny na bednách u samurajových nohou se naráz odpálily. Všem v blízkosti musel výbuch mírně zhoršit orientaci díky záblesku světla a hlasitému zvuku. I Fun byl mírně dezorientovaný. Výbuch sice neviděl, tudíž ho nemohl oslepit, ale jeho technika využívala sluch a proto, když se vrhl pro Miki, musel se orientovat skoro výhradně podle paměti. Když k ní běžel, hlasitě kašlal z kouře, který si vtahoval do plic spolu se vzduchem. Našel ji zkroucenou na zemi kus od místa výbuchu. Rychle si ji přehodil přes rameno a když ucítil železitý pach její krve, která mu začala stékat po krku, ještě zrychlil.
Isamu se Seiichim viděli výbušné lístky předem a Funovi nezbývalo nic jiného než doufat, že pochopili jeho plán a nenechali se výbuchem příliš rozhodit. Když s Miki vstal a vyběhl ke stěně, z plných plic na ty dva zakřičel, „za mnou!“ Sám sebe slyšel tlumeně a s trochou štěstí neměli jeho společníci příliš zraněné uši a oba ho zaslechli. Za rohem přibrzdil a složil oběma rukama pečeť. „Kai!“ Ozval se další výbuch. Tentokrát ale mnohem menší. Znovu se rozběhl před sebe a když dorazil ke stěně, mohl ještě cítit i teplo plamínků na okrajích kusů dřeva, které odlétly od stěny díky jeho výbušnému lístku. Ještě dvakrát musel botou kopnout do dřeva, aby vytvořil dost velký otvor a mohl se s Miki na rameni protáhnout skrz. Pak už jen s občasným kašlem a pálením v očích utíkal směrem k nejbližší nemocnici.
Ti dva musejí běžet za mnou! Museli to zvládnout, opakovalo se mu bez přestání v hlavě.

Tým C
starý sklad

Neurčité řinčení oceli a šum, tvořený pohybem všech zúčastněných, najednou pročísl nepříliš hlasitý, ale i tak snadno rozpoznatelný zvuk. Zvuk čepele, projíždějící masem. Lidským masem. Celá nešťastná scéna se odehrála v několika málo vteřinách, nebylo však pochyb, že mnohým mohla ta chvíle připadat více než dlouhá, ne-li přímo nekonečná.
Kolos podrážděně zamrkal, když mu vystříknuvší kapičky krve z Mikina břicha vlétly až do očí, a s hrdelním zavrčením jediným mocným švihem zbavil svou čepel nabodnuté dívky. Ta dopadla na zem mezi Isamovy klony a s hrůzou v očích se rukama marně snažila zastavit rozsáhlé krvácení z proťatého břicha.
Ve stejnou chvíli dorazil slepec k dřevěné zdi skladu a umístil na ni poslední z výbušných lístků; samuraj vyrazil těžkopádným poklusem naproti němu.

Tým G: Ztracemý ostrov

Socha vystřelila proti Inarimu takovou rychlostí, že se představa, jak tomu uhýbá, musela být směšná. Inari však zareagoval. Složil v rychlém sledu několik pečetí a plácl rozevřenými dlaněmi do země. Z té, těsně před ním vyrazil kužel kamene a odklonil dráhu letu sochy mimo něj.
"Shiné!" zařval zuřivě a napřáhl ruku v rozkazu. Po tomto rozkazu se do boje zapojil i zbytek soch, takže Renjiro proti sobě neměl dvě, ale rovnou pět soch, které se pohybovali rychleji, než bylo příjemné. První dvě si dokázal udržet od těla, ale třetí zaútočila bez varování nic zezadu a jediným tvrdým žderem mladíka odhodila několik metrů směrem ke třetí, která se upřipravovala svou oběť jednou pro vždy rozšlápnout.

Kenshin mezitím využil příležitosti a proskočil právě vytvořenou mezerou, aby zaútočil na svého bratra, který si stihl vytvořit raitonovou hůl. Zbraně se v jeden okamžil složili, jen proto, aby se od sebe opět oddělili a znovu spojili. Z bratrů se stal rozmazaný propletenec, jak spolu dva zbraňový specialiste sváděli nelítostný souboj.

Mezitím se za trůnem dívka snažila znovu vysvětlit Yui, jak to celé je a zuřivě gestikulovala. Yui se zdála, že to není schopná pobrat, proto nakonec pokrčila rameny a naznačila jí, aby počkala. Musela si to lépe promyslet. Kdyby jen mohla mluvit, hned by jí vysvětlila, jak se situace má, ale takhle... .
Dívka to zkusila naposledy. Ukázala dva vztyčené prsty. Poklepala na jeden a ukázala Yui na hlavu. Na to poklepala na druhý a ukázala na hlavu Tsuki. Poté uzálaza palcem na Inariho, vztyčila jeden prst, ukázala si na hlavu a zavrtěla jí v nesouhlasu. Poté vztyčila oba prsty, poklepala si na spánek a souhlasně přikývla. Kdyby ani nestačili, načrtla v popelu na zemi několik znaků pro dvě mysly v jednom těle. K jedné mysli udělala šipku s jménem Inari a k druhé šipku se znakem helmy.
Dívka zvedla hlavu a se zoufalstvím v očích upřela zrak na Yui.

Ena Okeda
Tým Yoshitsune
Cvičiště

Tako, huh? Zopakovala si černovláskovo jméno ještě několikrát ve své hlavě. Před očima se jí při tom objevila rovnou celá řádka obličejů, ale nehledě na to, jak moc se dívka snažila, si je nedokázala správně přiřadit. Kolikátý člověk už to byl? Kolikátý člověk, který se v jejím životě objevil jen pro to, aby zase stejně rychle zmizel? Tok jejích myšlenek přerušil až hlas zelenovlásky.
Po oficiálním představení Ryo následovala jejich část. Slova se k jejímu překvapení ale ihned ujmul Tako. Bylo jí jasné, že Ryo s největší pravděpodobností dostala jejich spisy, takže nemělo sebemenší smysl si cokoliv vymýšlet. Takovi sice chvíli trvalo, než se vůbec dokázal vrátit k tématu, ale po jeho spíše strohé odpovědi nakonec přišla řada na ní.
„Okeda Ena. Jsem bývalou členkou týmu Hikigaya. Mojí specializací je Genjutsu. Mým cílem je…“ Zasekla se dívka na chvíli. Její oči se při tom podivně přimhouřili. „Na tom vlastně nezáleží.“ Dodala chladně nakonec a své oči opět rozevřela. Její pohled se při tom v očekávání upřel opět na Ryo

Yui Endo
Tým G
Ztracený ostrov
Yui na dívku zírala a hlava jí pomalu klesala ke straně. „Chápeš, co tím myslí-nyan?“ promluvila k Tsuki.
Ta vylezla už chvilku koukala z dívčina výstřihu a vydýchávala se po děsivém pádu. „Nyevím,“ zavrtěla hlavičkou. „Možnyá, že… když mu tu helmyu sundáme, porazíme ho-nyan?“ upřelo kotě své oči k dívce.
„Slyší nyás vůbec?“ zamrkala zelenovláska.

Renjiro Kaiba
Tým G
Neznámý ostrov
Ten chlap začínal znít jako úplný cvok. Nejprve mluvil sám o sobě a své slávě, a teď najednou o někom, nebo něčem, jiném, čemu měli všichni lidé sloužit?
„Musíme ho za každou cenu porazit!“ zamračil se bělovlásek, a sklouzl pohledem k Kenshinovi, kterého jedna ze soch dost surově vrátila zpátky do obklíčení, ve kterém se nacházeli. Evidentně to nebyli tak generičtí válečníci, jak se zdálo.
„Udělám cestu, taichou!“ řekl Kenshinovi a vyrazil proti soše, co stála mezi nimi a Inarim.
Když se vyhnul jejímu výpadu, přiložil jí obě dlaně na hruď a dodal jí tolik kinetické energie, že ji tím vystřelil přímo proti Inarimu.
„Běžte!“ křikl na Kenshina a sám se připravil čelit dalším dvoum suchám, co na něho zaútočily, aby umožnil muži dostat se z obklíčení a postavit se jeho bratru. Sám se k němu hodlal připojit hned, co z těch soch nadělá padrť, a nebo je hodí do chřtánu sochy, aby se nemohly znovu zregenerovat.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Tako Jahiro
Tým Yoshitsune
Kdesi v Kiri
"Tako," odpověděl, načež otočil pohled jinam a protočil je v sloup. V tuto chvíli byla Ena druhou nejotravnější osobou na světě. První byla samosebou Ryo. Proč ho jen prostě nenechali být?

"Kusó, nechal jsem tam to saké," postěžoval si, když Ryo domluvila, jako kdyby se ho ten proslov moc netýkal a trochu se zakolébal, jak hledal rovnováhu, kterou mu točící se svět sebral.
"Ryokai," (rozkaz) mávl rukou k Ryo, aby věděla, že na její výzvu nezapoměl, ale než se ji rozhodl chopit, začal tančit kuřákův čardáš. Plácáním po místech, kde se nacházely kapsy, jen aby posléze vytáhl krabičku v měkkém papíru. Na dlaň si z ní vyklepal cigaretu, tu zasunul do úst, načež se dal do zapalování. Takův zapalovač byl evidentně ve stejném stavu, jako jeho majitel, protože to chtělo třikrát škrtnout, aby se vůbec objevil plamen. Zhluboka si potáhl a pokračoval.
"Já jsem Jahiro Tako. Působil jsem v mnoha týmech a na mnoha postech. Především jsem ale byl lékař a šermíř." odmávl to, jako by to byla dávná minulost o které není potřeba mluvit. Jako kdyby chtěl otestovat jejich trpělivost, než začal mluvit dále, potáhl si a vyfoukl obláček modrého dýmu, "no a teď dělám na stavbě. Je to užitečná práce, kde nikomu nepřekážím a kde nikdo nepřekáží mě… teda až do teď. Někomu jsem asi moc chyběl," dodal se sarkastickým uchechtnutím a pohodil rukou k Eně, čímž ji vyzval, aby převzala štafetu.

Yuri Gateba
Tím D
Paseka

Tréning na ostrie noža

deň 5.

Mia strach, ktorý som odprezentoval ja, nebrala vážne, no nemohol som sa jej čudovať. Bolo to naozaj nerealistické, ale niekto taký strach určite má, takže to od nej bolo diskriminujúce. Väčšmi ma ale iritovala Ieyasuova ignorácia verného kolegu, ktorý umieral od hladu.
Pché, veď nech počká, ak by si od neho jedlo pýtala Satsuki, určite by jej ho dal, zamračil som sa naňho, ale nahlas som nič nehovoril, pretože som mal svoju hrdosť. Sensei potom pomocou Kuchiyose no jutsu zvolala nejaké zviera.
Yare yare! To bude znova ten veľký dikobraz?! Akože sa volal? Poručík? Alebo nejaký iný vojenský titul? premýšľal som s pocitom nebezpečenstva. Bol to dikobraz, ale nie ten, ktorý predtým. Tento bol krajší, hlavne jeho ostne vyzerali dobre. Mia ho predstavila náročným menom, ktoré som si nezapamätal, na rozdiel od zakukleného tímového partnera. Ten nevyzeral byť novým zvieraťom ani zmienke o genjutsu nijak vystrašený, to mohlo byť ale tou maskou.
Ehm... Teší ma," odkašlal som si a povedal o dosť menej formálne než Ieyasu a takisto som vynechal meno, ktoré som zabudol.

Ieyasu Kitabatake
Tým D
paseka

Zvíře, které se před ním zjevilo, když kouř vyvolaný technikou opadl, nebyl zezačátku schopný rozpoznat. Až po delším prohlédnutí ho zařadil k zástupcům stejného druhu, který s Miou spolupracoval.
Jeho vzhled považoval za přinejmenším neobvyklý – nemohl však říct, že by se mu dikobraz po vzhledové stránce nelíbil. Ostny barvy tmavého kovu působily vskutku elegantně a na úrovni.
To, co na něm medikovi nesedělo, byla jeho specializace. Uvědomil si totiž, že proti genjutsu mu bude jeho maska – ať už sebelépe utěsněná – nejspíše úplně k ničemu. Ten fakt ho lehce znervózňoval, nedával to však na sobě znát.
„Utoakupion-san,“ pravil formálním tónem, zkresleným přes filtr masky, a pozdravil malého dikobraza mírným, veskrze uctivým pokývnutím hlavy.

Tým G: Ztracený ostrov

"Nééé!" vykřikl Kenshin a vyburcoval zbývající síly a vrhnul se vpřed, aby překonal hradbu z golemů. Muž se ladně vyhl drtivé pěsti jednoho z golemů, vyskočil a odrazem od golema vyskočil proti svému bratrovi. Svého cíle však nikdy nedosáhl, protože se mu kolem levého kotníku sevřela kamenná pěsta. Golem jediným mávnutím vrátil Kenshina zpět do kruhu a praštil s ním o zem nevybíravou silou. Meč při tomto nárazu vypadl muži z rukou a zůstal ležet na zemi.
"Zaplatím? Já?! Ne… to se nestane. To vy za to zaplatíte." skoro zakřičel, "Vy a celá vaše rasa," odfrkl si, jako kdyby sám nebyl člověk," "měli jste tu opovážlivost svrhnout boha! Ale boha se nejde tak snadno zbavit! Stanou se z vás otroci a budete sloužit jemu!" prohlásil polohlasem, jako kdyby částečně mluvil k sám sobě. Změny jeho nálad byli tak impulsivní, že je nebylo možné předvídat.
Inari došel k rukavici a sebral ji ze země. Zatím si ji však nenasadil.

Když Yui dala dívce ruku na ústa, zjistila, že se její ruka nedokáže jejích úst ani dotknout, jako kdyby tam byla nějaká neviditelná bariéra, která zabraňovala tomu, aby mohla vydat jakýkoliv zvuk.
Když dívky dopadly zpět na podlahu sálu, začalo děvče horečně gestikulovat a pokoušelo si strhnout neviditelnou bariéru. Nakonec však upřela prosebný pohled na Yui.
V odpověď na její otázku, kývla směrem k Inarimu a ukázala si na spánel. Poté naznačila, jako kdyby si něco sundavala z hlavy a ukázala dva vztyčené prsty. Na jeden takto vztyčený prst si poklepala a ukázala na svou hlavu. Poté poklepala na druhý vztyčený prst a znovu naznačila, jak si něco sundavá z hlavy a ukázala na onu věc. Nakonec opět upřela prosebný pohled na Yui.

Ryo Yoshitsune
Tým Yoshitsune
Samekiba > Cvičiště
Ryo pokračovala dál a pozorně poslouchala jejich rozhovor a v hlavě si dávala dohromady jejich psychologické profily. Teprve na cvičišti mezi stromy se zastavila a otočila k nim. Dlouze potáhla z dýmky a vyfoukla voňavý kouř.
„Takže si dáme malej lamač ledů, co vy na to? Pak zhodnotím vaši první zkoušku, která proběhla v Samekibě. Moje jméno je Yoshitsune Ryo a jsem vaše nová velitelka. Nemám ráda odmlouvání a vítám vynalézavou a bystrou mysl,“ pronesla a pokynula k nim dýmkou. „Teď vy. Představte se.“

Trénink na ostří nože

-Den pátý
Mia Sashikizu
"Hmm zajímavější, než jsem čekala." Ohodnotila jejich odpovědi Mia, mezitím co si namotávala pramen stříbřitých vlasů na prst levé ruky. Satsuki s Ieyasuem se k její otázce postavili až překvapivě racionálně, Kaiju vypadal duchem nepřítomný, že si říkala, jestli ji vůbec slyšel a u Yuriho si jako obvykle nebyla jistá, jestli si z ní střílí, nebo to myslí vážně. "Zdibořící obři se slabým krkem vážně Yuri? To máš z nějaké třetiřadé mangy? Pff taková pitomost, to se nikdy prodávat nebude." Zakafrala Mia.
Ještě jednou si každého změřila pohledem, než znova promluvila. "Důvod proč jsem se vás na to ptala je, že strach je jeden z nejniternějších pocitů našeho nitra. No a jelikož se teď zaměříme na sílu vašeho ducha, je dobré si uvědomit čeho se vlastně každý z vás bojí." Rychle mrkla na Yuriho. "Nebo čeho ne." Rychlým pohybem obnažila prvních pár palců svojí šavle a rozřízla si o ni bříško palce. "Svolávací jutsu: Utoakupion pán blyštivé temnoty!" Jakmile se oblak kouře rozplynul, na kládě vedle Mii se objevil dikobraz o velikosti mohutného psa. Většina jeho těla přes tmavou kůži, úzké drápy, silně pigmentované sliznice pysků až po oči připomínající dva kusy vyhlazeného antracitu byla černá. Nejvýraznější na něm byly ale jeho dlouhé ostny. Každý z nich vypadal jako vykovaný z nějaké tmavé slitiny chromu a podmanivě se v paprscích světla lesknul a vysílal jeho odrazy na všechny strany. "Mia-Hime." Zašišlal překvapivě melodicky dikobraz. "Utoakupion-Oji." Odpověděla Mia a lehce sklonila hlavu. "Těší mě, že jsi přijal mé pozvání, tvé ostny jsou jako vždy dechberoucí." Dikobraz se taktéž uklonil a jeho oči se energicky zaleskly. "Vždyšky rád pomůšu tobě i tvým vlašům, které jšou radoští pro oko, Ale Mio... Šo to vidím. Všdyť jšou šelé zašmodrchané a bez lesku. Měla byš o ně lépe pešovat ts ts ts." Kriticky zhodnotil stříbrnou hřívu a nespokojeně zamlaskal. "Víš není zrovna jednoduché udržet styl, když vězíš na divokém ostrově míle od pořádné sprchy a šampónu." Načepířila se dotčeně Mia a mimoděk si vytáhla z vlasů větvičku. "Každopádně ráda bych využila tvé umění pro trénink mých studentů." Pokračovala už vyrovnanějším tónem a otočila se na její čtyřlístek. "Pulci tohle je Utoakupion dikobrazí specialista na iluze a slabosti duše. Vzhledem k tomu, že já iluze nepoužívám, bude on nyní vaším trenérem. No a pomocí jeho technik odhalíme to nejstrašnější, co se ve vás skrývá, takže jste všichni připraveni na cestu do temnot vašeho nitra?"

Mitsuo Yuki
Tým C
Domov -> Severní cvičiště

Mitsuo měl z hostince namířeno zpět domů, kam také za nějakých dvacet minut došel. „Jsem doma!” Zařval, aby ho bylo slyšet i na druhé straně domu, ale odpovědi se nedočkal. Nikdo nejspíš nebyl doma, což Mitsua ani tak moc netrápilo, protože by dělal to samé, i kdyby u něj doma někdo byl.
Lehl si na postel a začal přemýšlet o tom, co dnes Ren řekl a jestli si to třeba Mitsuo nepobral špatně nebo zda by mu měl dát druhou šanci. Normálně Mitsuo o takových věcech nepřemýšlel, ale tentokrát to bylo jiné. Měl takový pocit, že je na Renovi něco speciálního a že oni dva by si měli rozumět. Nevěděl, proč si to myslel, ale nemohl se té myšlenky zbavit.
Po chvíli přemýšlení nad tím vším a stále nedospění k žádnému názoru si začal číst knihu. Když uviděl, že by měl vyrazit, aby na cvičiště dorazil včas, tak odložil knihu, oblékl se a vyrazil na cvičiště, kde už na něj čekal sensei.
„Tak jsem tu.” Řekl Mitsuo při příchodu na cvičiště a rozhlédl se po cvičišti, jelikož tam ještě nikdy nebyl.

Ena Okeda
Tým Yoshitsune
Kirigakure no Sato

Tako z výstupu Ryo nevypadal o nic víc odvařený, než byla Ena. Na druhou stranu by se ale dalo říct, že do pomyslného ohně přiložil úplně stejně, jako právě Ryo. Ena stále nevěděla, co si o svém novém kolegovi myslet a tak se jen mlčky soustředila na cestu. K jejímu překvapení však ustálené ticho zničehonic přerušil černovláskův hlas. Jeho hlas byl tichý a dodával jeho omluvě značnou váhu, skoro jako by se opravdu styděl za to, v jakém stavu ho Ena viděla. Přesto ale dívka mlčky pokračovala v cestě. Až po chvilce, kdy už se zdálo, že Takův projev byl jen pouhým výkřikem do prázdna se na něj mladá kunoichi konečně otočila.
“Omluva není nutná. Nevím, co špatného se ti stalo a ani neočekávám, že by se ti chtělo o tom mluvit.” Její hlas byl tichý, ale zároveň ne tolik, aby měla Ryo problém jí slyšet. Její tón byl přitom chladný, ale přesto z něj sršilo cosi vlídného.
“Nemyslím si, že jsi tak špatný, jak si o sobě myslíš.” Její pohled se přitom opět ocitl v zádech Ryo, která stále kráčela vpředu. Povšimla si černovláskova tichého kroku, ale pro jistotu se to rozhodla zatím nekomentovat. Koneckonců, mohlo to být pouze tím, že Tako nenosil žádné boty.
“Ena... Minochodem.” Špitla dívka tiše nakonec, než se opět odmlčela.

Tako Jahiro
Tým Yoshitsune
Kirigakure no sato
Tako zůstal stát jako opařený, když ho Ryo prostě předešla, jako kdyby počítala, že jí bude následovat. V tom se nemýlila. Ať na tom byl Tako jakkoliv špatně, byl stále shinobi Kirigakure no sato, a jako takový měl hluboko v srdci zabudován respekt k rozkazům.
"Hmm... ," povzdechl si a ruce přitom rozhodil do stran ve známém gestu vyjadřující, "a mám snad na výběr?".
Chvilku pozoroval její vzdalující se záda, dokud po jeho boku nestanula Ena, které evidentně celý výstup vzal chuť a společně s ní následoval svou novou velitelku.
"Gomen, že musíš chytit zrovna mě," omluvil se dívce polohlasem a zastrčil si ruce hluboko do kapes. Dokázal si představit, její zklamání, když se ukázalo, že její nový týmový kolega je taková troska. Znal ten pocit z vlastní zkušenosti. Tako prošel už mnoha týmy a ve všech se našel někdo, kdo byl ostudou jejich řemesla.
Čeho si mohla Ena všimnout bylo, že Takův pohyb nevydal jediný zvuk. Chodil naprosto neslišně. Jestli to byl nějaký speciální trénink, nebo to bylo prostě tím, že nenosil boty, to už se nedalo odhadnout.

Ena Okeda
Samekiba

Konfrontaci mezi Takem a Ryo sledovala bez většího zaujetí v kteroukoliv stranu. Nemohla si ale pomoct, aby jí nebylo Taka aspoň trochu líto. Co strašného se mu asi tak mohlo stát, aby se z něj stala taková troska? V tu samou chvíli ale vstal Tako od stolu a po svém proslovu se rozešel pryč a spolu s ním i Ryo, která černovláska rovnou předběhla. Než se tedy Ena nadála, seděla u stolu sama. Bylo očividné, že Ryo chtěla, aby ji oba následovali, ale jestli se jim dvěma chtělo bylo něco jiného. Její pohled se přitom automaticky přesunul na černovláska, jako by čekala, jaká bude jeho reakce. Nakonec se po chvilce ale přeci jen sama od sebe zvedla.
"Čert to vem." Povzdechla si a následovala zelenovlásku ven.

Ryo Yoshitsune
Tým Yoshitsune
Samekiba
Než vůbec dořekl slovo odepsaný, ozval se ženin rázný hlas. „Kitabatake Ieyasu nedosahuje tvých kvalit, i když vypadáš jako naprostej zoufalec, Tako,“ oznámila mu a ukázala na něj dýmkou. „Tohle není žádost. Je to rozkaz. Vy dva jste teď moji podřízení,“ zvedla se konečně od stolu, na který cvrnkla několik ryou. Mince zazvonily a Ryo mladíka předešla. „Oba jdete se mnou,“ dodala a vydala se pryč. Věděla, že ji budou následovat.

Tako Jahiro
Stavební dělník a opilec
Samekiba
Tako vyjmul poslední ze střepů, který vězel pod kůží a zacelil si rány. Jeho ruka byla na půl cesty k míse z vodou, když k němu dolehla ta slova.
Tako ztuhl, rysy ve tváři mu ztvrdly a v očích se mu rozhořel plamen hněvu. Prudce otočil hlavu k Ryo a vypadalo to, že vybuchne, jenomže cestou se jeho oči střetli se zrdcádkem a jako kdyby někdo zmáčkl tlačítko na papiňáku. Hněv zmizel stejně náhle, jak se objevil a chlapec si vyměnil s Ryo dlouhý pohled. Pohled trval dostatečně dlouho na to, aby atmosféra nepříjemně zhoustla. První prolomil ticho Tako.
"Pokud sháníte schopného medika," prohodil tónem člověka, který ztratil vůli dál bojovat, "oslovte Kitebatakeho Ieyasa. Je to mladík se skvělým potenciálem a specializuje se na jedy. V tom si úžasně sednete," prohlásil a vstal od stolu. Konec jeho věty vyzněl jako nebezpečná narážka.
"Já sem odepsanej," dodal suše a vydal se ke dveřím. Jako kdyby čekal, že se ho bude Ryo pokoušet zastavit slovy, ukázal velice neslušné gesto rukou, aniž by se otočil a vyšel z podniku po schodech ven.

Ena Okeda
Samekiba

Když se černovlásek natočil tak, aby se jejich pohledy střetnuly a začal hovořit, její výraz v tváři na chvíli zamrznul. Před jejíma očima se objevil Gorův obličej a její ruka se automaticky sevřela v pěst. Jakmile však zaznělo jméno Ryo, všechno jí to docvaklo a její pěst se opět rozevřela. Tihle dva se znali a ona tady ze sebe dělala hlupáka úplně zbytečně. Na její tváři se opět objevil chladný výraz a ona zvažovala, jestli chce mít s jednotkami oininů ještě vůbec něco společného. Tssk, zasyčela, zatímco vedla černovláska k boxu. Jsem tu snad jen někomu pro smích?
Když stanuli před boxem, dívka propíchla Ryo pohledem, jako by očekávala nějaké vysvětlení. Její pozornost však mezitím upoutal černovlásek, který si ladnými pohyby ošetřoval svoji poraněnou hlavu, jako by to nic nebylo. Kdyby při tom nevypadal tak, jak vypadal, možná by to bylo i obdivuhodné.

Ryo Yoshitsune
Tým Yoshitsune
Samekiba
Ryo se opírala loktem o stůl a její oči se upíraly ke dvojici. Seděla dostatečně blízko, aby rozhovor slyšela a momentálně měla chuť se prostě zvednou, opustit hostinec a zažádat si o někoho, kdo je pro práci oinina vhodnější. Potáhla z dýmky a vyfoukla kouř. Byli k ní přiřazeni z určitého důvodu. Ai by přeci nevybírala někoho úplně marného.
Když se oba usadili, žena si povzdychla a vytáhla kosmetické zrcátko, které nastavila tak, aby na sebe mladík viděl.
„Z hrdýho doktora naprostým zoufalcem. Kdy ses naposled podíval do zrcadla? Pochybuju, že s tebou v tomhle stavu Mika vydrží, Tako,“ pronesla.
Eně zatím nic neřekla. Hodnocení jejích vyjednávacích schopností chtěla udělat jinde.

Yui Endo
Tým G
Neznámý ostrov
Yui vytřeštila oči a rychle se přichytila chakrou chodidly k zemi. Vítr byl ale šíleně silný a sebral ji i s dívkou. Pohlédla za sebe a polilo ji horko. Ten chlap je hodil do chřtánu sopky!
„Hyáááá!“ zaječela, jak padala, jenže najednou se jejich pád zastavil. Dívka si okamžitě vzpomněla na pečeť, kterou na ni její kamarád umístil, a plácla dívce ruku na ústa, aby neječela, když byly obě vymrštěny vzhůru.
Yui dopadla mimo dohled ostatních, jenže jak držela i dívku, ztratila rovnováhu a kecla si na zadek. Konečně dívku pustila a oddychla si. „Jsi v porádku-nyan?“ zajímala se. „O co tady jde-nyan?“
Tsuki zelenovlásce mezitím vylezla z výstřihu. Místo očí měla spirály, a jakmile o kousek poodešla, poblinkala se.

Jirou Kitabatake
Tým C
hostinec Samekiba –> nemocnice Kirigakure no Sato –> severní cvičiště

Dvojici geninů zanechal v Samekibě a sám se rychlým krokem odporoučel do kirigakurské nemocnice. Pracoval tam už pěknou řádku let, proto ho nepřekvapilo, když se návaly pacientů musel prodírat jako hustým porostem v džungli. Na rozdíl od většiny lidí měl však jednu výhodu – bílý plášť v kombinaci s visačkou zaručoval při spěšné chůzi téměř zaručenou imunitu vůči strkancům a nevrlým poznámkám kolemjdoucích, poněvadž v nich evokoval pocit, že lékař někam spěchá a je tak v jejich nejlepším zájmu umožnit mu co možná nejsnadnější průchod.
V rekordním čase se „probil“ až ke své kanceláři a ze stolu doslova shrábnul do tašky několik lejster, čekajících na vyplnění. Neměl čas vyplňovat je zde; práce musela počkat na volnou chvíli na tréninku nebo na doma.

Za dvě hodiny už šedovlasý muž netrpělivě přešlapoval v dřevem obložené konstrukci severního doja. V ruce svíral jeden z papírů a každou chvíli nenápadně pokukoval kolem, jestli neuvidí některého ze svých studentů.

Tako Jahiro
Stavební dělník a opilec
Samekiba
"Blbost," odbyl dívku surově a otočil se k jí čelem. Jeho pohled se přitom přejel od boxu, kde seděla osamělá Yoshitsune Ryo, zpět k Eně.
"Před chvilkou jsi seděla támhle v boxu a nevypadalo to, že by tě tam něco trápilo," ušklíbl se a jeho výraz dával jasně najevo, co si myslí o lhaní, jako takovém.
"Ryo ti nařídila, abys mě přivedla, co?" odfrkl si a ptočil se zpět k baru, jen aby si vzal mísu s čistou vodou a lahev saké s kalíškem, které tam barman mezitím donesl.
"fajn," vyplivl to slovo, jako by souhlasil s něčím, co se mu nelíbí, protočil oči a nechal se odvést k boxu. K němu se posadil, aniž by se na Ryo jedinkrát podíval, položil na stůl saké s mísou a dal se do vybírání střepů z hlavy. K tomu použil obou rukou. Pravou, kterou nechal s otevřenou dlaní kousek nad hlavou, obalio zelenou světélkující chakrou a levou rukou obratně vybíral střepy, které po kednom házel do mísy s vodou. Čas od času se bolestně zašklebil, když musel pro střep sáhnout pod kůži. V takovém okamžiku spojil dva prsty na pravé ruce a dopomohl si chakrovým skalpelem. Na to, že byl opilý a na svou práci vůbec neviděl, pracoval efektivně a bez chyby.

Ena Okeda
Samekiba

"Doktor Han? Nechat si to vzít?" Opakovala dívka slova zmateně, jako by nechápala jejich význam. To se mu ty střepy dostaly až do mozku? Pomyslela si a tiše si odfrkla. Její snaha vyřešit situaci rychle a pokud možno nenápadně úplně nevycházela, ale možná pořád byla naděje. Z mladíkových slov totiž usoudila, že nejspíše dříve vypomáhal v nemocnici. Představu, že by někdo takový někdy mohl být doktor v hlavě totiž raději rovnou zavrhla. V jejích očích se objevil náznak smutku.
"Moje sestra, ona... něco s ní je. Šli jsme zrovna domů, když v tom se jí zamotala hlava a ona upadla v bezvědomí. Mám o ni strach. Dokázala jsem jí probudit, ale myslím, že si něco udělala." Její hlas se lehce chvěl.
"Prosím. Já... Koupím vám sklenku saké." Její pohled se svěsil k podlaze. Nebylo jí příjemné černovláskovi lhát, ale bylo jí jasné, že jinak by s ní rozhodně nikam nešel.