NFFORPG - Kirigakure no Sato

Isamu Kenji
Tým Yuurei

"Postarám se o něj, neboj. Měj se a na zítřek se vyspi, ať tam nejsme jak boxovací pytle," rozloučil se se svým parťákem a pokračoval domů.
Ve skutečnosti nevěděl, co se svitkem udělat. Nevěděl, jestli má dědečkovi říct o svém zážitku dne. Dost dlouho jsem nespal. Bylo by špatné, kdybych dorazil na své, možná nové stanoviště jako mrtvola.
Posunky a unavenými, úsečnými větami dědečkovi naznačil zážitky z mise. Se smíšenými pocity se uložil ke spánku.

Takže Oininové, pomyslel si Isamu. Ráno toho dne bylo chladno, a tak si čas mezi četbou starých svitků o lékařských jutsu a vařením vody na čaj zkracoval přikládáním dříví. Podíval se naposledy na svitek od Oininů a vzápětí jej vhodil do kamen. Od papíru se zakouřilo a vzápětí shořel.

Po ranním rituálu se vydal na cestu. Přemýšlel o tom, co ho čeká, co se teď stane a hlavně myslel na okolnosti jeho předchozí mise a této události. Blížil se k velitelství Oininů. Jde se na to... Areál byl nenápadný, vypadal spíše jako několik kanceláří uvnitř obřího doja. Dobré krytí.
Na hlavních vratech stálo: "V údržbě, použijte vedlejší vchod". Isamu tedy obešel budovu, netuše, že by Fun nemusel tento vzkaz přečíst. Za malou chvíli už čekal za rohem. Během pár minut zaslechl přešlapování, proto vykouknul zpoza rohu a zavolal na čekajícího chlapce. "Fune, tyhle dveře jsou rozbitý, už jsem na tebe čekal za rohem," zavolal na něj černovlásek, "jinak, dobré ráno."

Po nesměle dodané poznámce vstoupil dovnitř. Vrátný shinobi chlapce požádal o identifikaci. Poskládal několik pečetí a položil na každého z nich ruku. Z nabubřelé tváře muže okolo čtyřiceti let se nakonec vyklubal celkem upřímný úsměv. Budova vypadala zvenku malá, ale uvnitř se nacházelo mnoho místností. Automat na kávu a vodu na chodbě však Isamua uklidnil. Byla to první běžná věc v této budově, kterou viděl. Po několika schodištích je vrátný dovedl k určené místnosti a popřál jim mnoho zdaru. "Připraven?" zeptal se nervózně Isamu Funa při pohledu na kliku.

Renjiro Kaiba
Tým G
Neznámý ostrov
Renjirovi se sevřelo hrdlo a on semkl rty do tenké linky.
Byl v koncích. Netušil, jak mohl Kenshinovi pomoci. Mohl jen bezmocně sledovat, jak umírá.
Kdyby jen byl rychlejší. Kdyby jen byl silnější...
Tu se ale od vchodu do jeskynního sálu ozval hluk a z prachu vyšla Rina, chovající se stejně zvláštně, jako před tím.
Renjiro na ni chvilku vyvedený z míry jen civěl, podobně jako jejich nepřítel, než si vzpomněl, že bělovláska umí léčit.
„Rino-san! Prosím! Kenshin-taichou potřebuje pomoc!“ zakřičel na ni okamžitě s novou nadějí v hlase, načež stočil pohled k helmě, kterou Yui svírala v náruči, a při rozpomenutí se na Kenshinova slova se otočil ke chřtánů sopky.
„Yui-chan! Já ho zaměstnám a ty tu helmu hoď do lávy!“ zamračil se bělovlásek, když svůj pohled stočil k muži opodál, a zatnul pěsti, zářící chakrou.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Mitsuo Yuki
Tým C
Severní cvičiště
Zahleděl se na červenovlasou dívku ještě jednou a zamyslel se, odkud by ji tak asi mohl znát. Mohl přemýšlet jak moc chtěl, ale vůbec nic ho nenapadalo. Moc mu v přemýšlení nepomohla, když mu řekla, že je jí také odněkud povědomý. Ne, že by to nějak nutně potřeboval zjistit, ale když s ní má být v týmu, tak by bylo dobré to zjistit.
Tak trochu ignoroval, co si říkala s prvním příchozím a poté s Renem a začal znovu vnímat, když se začala představovat. Trochu ho překvapilo, když řekla své jméno. Ona a z klanu Yuki? No, dávalo by to smysl, že ji párkrát uviděl například v klanové knihovně nebo v doju a odtud mu přijde povědomá. „Já jsem Mitsuo Yuki, nemám toho o sobě moc co říct, ale k vám chci říct, abyste mě nijak nezdržovali, ať už je to vaší hloupostí nebo slabostí.” Řekl na rovinu oboum dvoum nově příchozím. Chápal, že to na ně asi neudělá úplně nejlepší první dojem, ale prostě jim to říct musel.

Miki Yuki
Tým C
Severní cvičiště
Mladá Yuki koukala na svého nejspíše nového senseie, ale než cokoliv stačil říct přiběhl k nim bělovlasý chlapec. Vlásky bílý skoro jako sníh. Udiveně se na něj podívala a zapřemýšlela jestli se znají, když to tvrdí. " No já nevím...", na chvilku se odmlčela. "... Ale jsi mi nějak povědomý", přikývla mu na souhlas. Seiichi, který stál s katanou opodál se na něj otočila. " Neboj se nic. Chvilku jsem si poležela v nemocnici a je to dobrý. Hold za blbosti se platí. ", odpověděla mu na jeho dotaz na její zdraví z minulé mise. Takovou chybu už nesmím udělat., řekla si v duchu, když na to opět pomyslela. Když se s těmito dvěma chlapci vypořádala zaměřila se opět na brýlatého doktora. " Těší mě pane Jirou Kitabatake. Doufám, že z vašich tréninků si toho hodně odnesu, s úctou se poklonila jak byla vychovaná. " Vypadá to, že ano. Ze starého týmu jsme zbyli jen my dva", s touto větou se ještě otočila k Seechimu a tím mu potvrdila jeho slova.
Do třetice přiběhl další chlapec tentokrát blonďák. Ten vypadal, že bude dosti energetický. " Ehmm..ahoj..", oplatila mu pozdrav poslednímu chlapci a nadechla se a vydechla. " Tak ještě jednou ať se nemusím představovat milionkrát. Jmenuji se Miki Yuki a byla jsem tady se Seiichim v týmu než nás z nějakého důvodu rozpustili.", znovu a pořádně se představila.

Tým G: Ztracený ostrov

Dívenka přiběhla ke Kenshinovi a poklekla u jeho těla z ruhé strany, než byla Yui.
"Néé!" vydral se jí z hrdla zoufalý výkřik, uchopila muže za ruku a rozvzlikala se tak, že to trhalo srdce. Otřesy sopky, kráčejících soch, ba ani krutý smích boha z dávných byli najednou jen jako daleké ozvěny a čtveřici nakratičko obklopilo zvláštní ticho vzniklé nastalou situací. Yui najednou ucítila, jak se její ruky dotli Kenshinovi prsty.
"z... zničte tu helmu... ," ozvalo se zašeptání, které se vydralo z Kenshinových úst.
Chvilka pominula a všechno se vrátilo. Až na to, že sochy už musely dojít do jeskyně. Nebylo tomu tak. Zato se od vchodu ozvaly zvuky, které až moc podezřele připomínali zával. To stvrdil oblak prachu, který byl vehnán do místnosti. A právě z něho vyšla ona dívka z chatrče, mávajíc okolo sebe rukou a v závhvatu kašle.
"No fůj," prohlásila, když se snažila dostat prach z vlasů. Náhle však zpozorněla, protože cítila sílu pohledů. Přesněji, sílu jednoho jediného pohledu, který na ni vrhal bůh, kterému ztuhl úsměv na tváři. Rina jeho směrem pohlédla, ale jen ho bez zájmu přejela pohledem, načež vesele zamávala na dvojici shinobi.

Tako Jahiro
Tým Yoshitsune
Lázně
Velice těžko si prostá slova hledala cestu přes Takovo tvrdohlavou umíněnost, ale nakonec pronikla. Chlapec sklopil pohled a zamyslel se. By to snad opět problém ega? Vyžíval se ve své ublíženosti natolik, že už sám neviděl cestu ven? Nejspíš ano, ale dokáže... pche! Hloupá myšlenka. Jasně že to dokáže. Vždyť zatím dokázal všechno co si usmyslel. Dokonce získal si srdce nedobytné Mikayo. Prostě jen musí sklopit uši a nechat si poradit. A musí přitom zapomenout na svou bolest? Ani nápad! Musí ji akorát usměrnit a využít.
"Sóka," odpověděl tiše a pozvedl pohled k holkám, "Myslím... ne, vím že to zvládnu," zavázal se neproneseným slibem a v jeho očích se objevila zdravá jiskra jeho pravého já.

Fun Kotoshi
Tým Yuurei
Přelom kapitol

Nejdřív Funa překvapilo, že se v textu píše o obou chlapcích. To byl ale zanedbatelný pocit oproti tomu, jenž ho ovládl, když slyšel informaci o oininech. Bez sebemenšího přetvařování mu spadla brada a na moment zamyšleně zíral do prázdna. Díky tomu byl v mžiku rád za to, že v tom mají být společně.
„Co na to říkám?“ Pomyslel si v duchu Fun na Isamovu otázku. Jeho výraz mluvil za vše. Pak se ale trochu vrátil do přítomnosti, pomalu pusu zavřel a se staženým obočím úplně vážně pronesl – „Tak to abych se brzo naučil tu techniku, co mi má pomoct číst. Už na ní pracuju, ale zatím se mi extra nedaří.“
Na Isamův popis místa setkání pokynul hlavou. Bylo to jedno z těch, kam lidi z vesnice moc často nechodí, ale Fun měl ze svých častých tréninkových běhů docela slušný přehled o ulicích Kiri. Znal dokonce i pár tajných zákoutí, o kterých věděl jen málokdo. Když si na to vzpomněl, napadlo ho, že by se na jednom mohl dnes ještě zastavit a zapracovat na svém ovládání chakry. Vždycky když tam byl, přemýšlel o tom, jak úžasný musejí mít lidi se zdravým zrakem výhled. Ale i pro něj to byla úžasná atmosféra. Na otevřeném prostoru skoro v mracích a s divokým větrem, který si pohrával se vším, co mu přišlo do cesty.
„Hele mohl by ses o ten svitek postarat ty? Budeš mít větší jistotu, že už je potom nečitelnej.“ Řekl svému společníkovi a pomalu se hrabal na nohy. Automaticky si otřepal kalhoty od prachu a rozběhly se pryč. Ještě zavolal na Isamua, „uvidíme se tam, tak zatím!“ a namířil si to do sirotčince. Tam se jen spěšně umyl, pár slovy popsal své nejoblíbenější vychovatelce, co se stalo a vydal se znovu na trénink. „O oininech jim říkat nebudu. Stejně ještě ani nevím, jestli to vyjde.“

Dalšího dne brzy ráno nebyl příliš odpočatý, ale na takové vymoženosti jako dlouhý spánek bude čas, až nebude mít tak důležité úkoly. Bez problémů dorazil na zmiňované místo setkání a čekal na Isamua, který se měl každým momentem objevit.

Ena Okeda
Tým Yoshitsune
Lázně

Její otázka, jak se nyní zdálo, měla na černovláska mnohem větší vliv, než by ona sama vůbec předpokládala. Tako byl už od pohledu člověk, kterému nebylo jednoduché se dostat pod kůži. Teď to ale rázem vypadalo, že tahle jeho tvrdá schránka má v sobě přeci jen nějaké skulinky. Jeho hlas ze začátku působil nejistě a zaskočeně. Postupně se ale zase uvolňoval, a když skončil, dívka musela uznat, že černovláskovi předtím možná trochu křivdila. Bylo vidět, že pro Miku chová velké city a o to víc překvapující bylo, že nechal věci dojít až do takového bodu, kdy skončil na úplném dně.
"Ryo-san má pravdu." Pokynula tiše a s povzdechem si poposedla o kousek blíž.
"Nemyslím si o tobě nic speciálního." Pronesla chladně při pohledu do černovláskových očí.
"Ale jsem ráda, že máš někoho, kdo je pro tebe důležitý." Její oči se náhle zahleděly do dáli. Kdo ví, kde by byla ona sama, kdyby nebylo Katsumi.

Isamu Kenji
Tým Yuurei

Isamu věděl, že nemusí být dvakrát pozorný, aby si všiml, že Funa to nepustilo. Vsadím se, že je v pořádku. Přestože jsem senseie neviděl mnohokrát bojovat nebo předvádět své podrobné schopnosti, neměl bych o něj strach. Je to docela i tvrďák.
Za chvíli už to ale hocha naproti němu skoro přešlo. Isamu si po Funově vzoru sednul. "Hm, to tedy," odpověděl Funovi na jeho závěrečnou poznámku a převzal si do ruky jeho svitek. Je to zvláštně srolované. Podobný svitek jsem neviděl. Co by mu jen mohli chtít? Rozvinul jej. Fun to moc detailně vidět nemohl, ale Isamu se po přelétnutí textu zarazil.
"Zdravím vás, členové týmu C, Fune a Isamu...," přečetl první větu a překvapeně se odmlčel. "Nemohu vám sdělit mnoho podrobností, proto mi dovolte přejít rovnou k věci. Z vyšších míst mi bylo nařízeno vám oznámit, abyste se zítra ráno dostavili na velitelství Oinin Butai," odmlčel se Isamu a díval se na Funovu reakci, pak ale pokračoval: "budeme vás očekávat na pohovoru ohledně vstupu do jedné z našich jednotek. Na konci tohoto svitku najdete plánek našich budov i přesnou adresu budovy. Bližší informace vám prozradíme tam. Prosíme, abyste tento dokument pečlivě uschovali nebo zničili. S pozdravem..." Isamu dlouze luštil, co je to za podpis. "V podpisu je nějakej... zvláštní klikyhák. Netuším, kdo to je. Ale je za ním tečka."
Podíval se na Funa. Páni. Tohle jsem nečekal. Že by nás vybrali do Oininů? To by byla čest. "Co na to říkáš?," řekl a sroloval svitek. Potom Funovi začal vysvětlovat, před jakou budovou se ráno mají setkat. Nemohl tomu stále moc uvěřit. Zajímalo ho, co na to říká jeho kolega.

Yuri Gateba
Tím D
Genjutsu svet

,,AAAAAA...” zakričal som akonáhle som otvoril oči a okamžite sa posadil. Prudko som dýchal a obzeral sa okolo seba. Neďaleko odomňa sa nachádzal Ieyasu, s oboma nohami a živý. Taktiež som uvidel Satsuki s normálnou farbou vlasov. Začal som si spomínať. Ľahké raňajky a potom tréning. Z môjho brucha sa začali ozývať divné zvuky a taktiež som si spomínal, že raňajky som vynechal.
,,Ieyasu...”začal som pomaly a potichu, akoby som bol stále v tranze, ,,Nemáš nejaké jedlo?”

Ieyasu Kitabatake
Tým D
genjutsu svět –> louka

Kolega v kožené bundě, jež nosil už celá léta, kolem lékaře mlčky prošel. Zdálo se, že o lékaře ani nezavadil okem, v němž se mísila nervozita s obavami. Ani mávání a ťukání na záda v získávání Yuriho pozornosti nepomohlo. Ieyasu pro něj zkrátka neexistoval. Unaveně si povzdechl, podrbal se na zátylku a jal se přítele v jeho cestě následovat. Ta vedla až do známého stavení.
Oba muži si v malé předsíňce zuli sandály a umístili je do botníku, stojícího hned vedle prostého věšáku. Ieyasu se na chvíli zastavil. Snažil se nasát příjemnou vůni čerstvé pryskyřice, kterou nedávno natíral dubové trámy v místnosti, nebyl však schopen ji zaznamenat. Světlo olejové lampy působilo mdle a pochmurně – jako když se plamínek svíčky jemně třepetá ve svistotu větru, proplétajícího se mezi náhrobky na hřbitově. Přemítání nad fungováním fundamentálních smyslů přerušil až zvuk vycházející z obrubně dveří, na níž Yuri rytmicky zaklepal, aby oznámil svůj příchod.
Blonďatý muž vešel do místnosti a jeho pohled se setkal s pohledem černovlásky sedící na židli, objímaje malou holčičku. Oči měla rudé a opuchlé.
„Já... je mi to líto...“ pravil Yuri tichým hlasem po krátké odmlce. Odpovědí mu bylo pouhé pokývání hlavou. Ieyasu, stojící ve dveřích, zmateně nadzvedl obočí – to, co přišlo, viděl poprvé. Kolega pomalu došel až ke stolu a bez zbytečných slov Satsuki, jejíž roztřesená brada mu spočinula na rameni, objal.
Ieyasu, nevěříc vlastním očím, zakroutil hlavou a založil ruce v bok – tedy, alespoň se o to pokusil. Jeho levačka totiž narazila na něco měkkého a teplého. Nechápavě sklopil zrak ke svému boku. Oči mu ulpěly na obří díře v břiše, ze které vyhřezávaly vnitřnosti. Těžce polknul, když si vzpomněl na další oběti výbuchu. Z očí mu vyhrkly slzy.
Chvíli jen postával na místě a sledoval, jak Yuri vzlykající ženu utišuje. Když se rozhodl přiblížit, ucítil na rameni chladný dotek. „Násilí vždy přináší další násilí. A to nevyhnutelně vyústí ve smrt. A ta si nevybírá,“ proneslo stvoření v černém rouchu s kápí za jeho zády obřadním hlasem. „Půjdeme?“
Lékař se znovu zahleděl na své nejbližší, neohlížeje se přes rameno. Pro ně by byl ochotný udělat cokoliv. Zabíjet, zotročovat, masakrovat. Nikdy si to nechtěl přiznat, uvnitř však cítil, že to tak je – a že je to špatné; že se touto cestou nikdy nesmí vydat. A to za žádnou cenu.
Zakroutil hlavou a smetl nelidskou ruku ze svého ramena. „Možná příště, prvně musím tohle všechno zpracovat a poučit se z toho,“ odpověděl pevným hlasem. „Doufám, že mi to nebudeš mít za zlé,“ zasmál se, „ale dokud budou naživu támhleti, budu naše shledání oddalovat, jak jen to půjde.“

Prudce otevřel oční víčka a na sítnici mu dolétly ostré paprsky světla. Prudce vypustil vzduch z plic a obměnil ho za čerstvý. Pohledem sjel všechny ostatní.

Fun Kotoshi
Tým Yuurei
molo

Odpověď oinina byla ostrá jako led, ale po ujištění, že senseiovi nic nehrozí se Funovi ulevilo. Nedokázal to vysvětlit. Nedávalo smysl, aby ten chlap věděl, jestli je sensei v pořádku. Z nějakého důvodu ale cítil, že mu může věřit a že by ho měl poslechnout.
Pomalu svou chůzi zastavil a poslouchal mužovy kroky, které se rychle vzdalovaly, když v tom ho dohnal Isamu. Otočil se na něj, s úšklebkem pokrčil rameny a přesně tam kde stál sebou plácl na zadek. Plíce už docela pročistil, ale pořád bylo jen pár minut po výbuchu a jeho smysly potřebovaly mnohem víc času na zotavení než jeho omlácené svaly. V duchu si udělal rychlou poznámku, že by se měl asi taky stavit cestou do sirotčince v nemocnici, ale pak to zamítl. Takový stresy sice ještě nezažil, ale zmlácenej byl z vlastních tréninků často skoro stejně.
Jen co se usadil do tureckého sedu, jako by nebyl jen kousek od předchozího bojiště a doutnající budovy, natáhl ruku se svitkem směrem k Isamuovi. „Mohl bys–“ Začal, ale přerušila ho Isamuova otázka. Zasmál se a svitek mu předal.
"Tak jsme to teda přežili." Odvětil Fun svým klasicky nevinným a přímočarým způsobem, zatím co si masíroval bolavé svaly.

Isamu Kenji
Zpátky do reality

Těžké oddechování, pot, krev a strach. To všechno pociťoval až teď. Bylo to jako by se čas zastavil na několik měsíců a on nebyl při smyslech. Dělal věci naprosto chladně, bez okolků, plnil je jako příkazy.
Ten kurz zdravovědy se přeci jen vyplatil, pomyslel si Isamu, zatímco sledoval oinina, který poskytoval zdravotní pomoc svou technikou. S obdivem sledoval, jak rychle se zranění hojila. V mžiku oka bylo z vážných zranění jen několik bolístek, které se musí doléčit.

Jeho přemítání nad Shousenem rozhodil Fun, který palchoval a snažil se komunikovat s oininem. "Neblbni, musíš taky někdy dýchat, jestli chceš mluvit," namítnul Isamu a poplácal ho po zádech při zjištění, že mladý Kotoshi má problém popadnout dech. Isamu se otočil zpět a po ujištění se, že Miki a Seiichi jsou v relativním pořádku, se mu docela ulevilo. Ani se nestihl zamyslet, a Fun už byl v patách oininů.
"Měj se, Seiichi, a dávej si pozor, a dej bacha i na Miki," zavolal na něj černovlásek, zatímco doháněl svého kolegu.
Slova oinina ho překvapila. Fun dostal svitek? Ale vždyť... si to nepřečte. O to víc ho zarazila odpověď na slepcovu poznámku. To nebylo moc ohleduplné. Možná bych... Možná bych mu mohl pomoct? Možná by to ocenil. Sledoval odchod mlčky odchod oininů.

"Hele, Fune...," prohodil zničehonic na Funa, který byl momentálně zahlcen myšlenkami na senseie, "já ti to klidně přečtu, pokud chceš... A teda, pokud by ti to nevadilo. Potom se na něj podíval a skoro nostalgicky se usmál. Byl Funovi vděčný za to, jak pohotově se choval ve skladu. A taky měl po dlouhé době radost ze života, přestože o něj mohl před minutami přijít. Věděl, že pro něj začala nová etapa, neboť to, co prožil na misi s těmito lidmi, ho bude dlouho provázet. Myšlenky mu zaběhly k tomu, co oinin řekl o senseiovi. Je to fakt, chápu, že je Fun tak dychtivý.

Ren Nagayama
tým C
severné cvičisko

Pohľadom sledoval aj prichádzajúcu dievčinu a musel sa pousmiať keď zasiahol Mitsua do ramena. Zostal stáť keď mu Mitsuo povedal aby chvíľu počkal. Pohľad mu padol na chlapca ktorý mal na chrbte katanu a na to čo držal v rukách. Skontroloval pohľadom miesto kde nechal katanu a takmer okamžite sa dal do kroku.
"Vráť mi ju" povedal potichu keď za zastavil a prezrel si jeho tvár pozornejšie. "Oshitari" povedal pokojne aj keď bolo na jeho postoji vidieť že ho štve to že mu ju zobral. Kedysi by sa bez premýšľania vrhol na neho a zobral by si svoju katanu nasilu. Teraz už bol vyrovnanejší a iba málokedy konal impulzívne. "Ahoj" pozdravil to dievča a mierne sa uklonil.

Jirou Kitabatake
Tým C
severní cvičiště

Druhý člen původní sestavy týmu C dorazil, sotva co se Jirovi podařilo identifikovat prvního. Dívku s vlasy barvy plápolajícího ohně však naštěstí poznal na první pohled – především právě díky vzhledu pro klan Yuki tak atypickému.
„Ano, jsem Jirou Kitabatake. Rád vás oba poznávám,“ pravil s úsměvem a zabořil obě ruce do hlubokých kapes lékařského pláště. Užuž se jim chystal předat další informace, když je svou přítomností zničehonic poctila dvojice nováčků, dávaje si pauzu od sparingu.

Fumihiro Yarui
Tým Yuurei
molo

Vyzáblý muž se kvůli ustaranému chování slepého chlapce neobtěžoval zastavit svou prudkou chůzi, ba ani otočit hlavu. I nadále si to dlouhými kroky rázoval směrem k místu, kde na něj čekaly další povinnosti.
„Nějak si poraď, hochu – ber to jako první zkoušku,“ odvětil chladně. Když přišlo na řeč o starém jouninovi, na moment se odmlčel, aby zvolil správných slov. „Nic mu už nehrozí,“ řekl nakonec opatrně, „vše se brzy dozvíš.“

Ryo Yoshitsune
Tým Yoshitsune
Cvičiště
„Asi se teď pro změnu poblinkám já,“ zakroutila očima Ryo, ale nakonec se uchechtla. „Je fajn, že o ní takhle smýšlíš a jsem za to svým způsobem ráda. Co ale ta naše horská bystřina nepotřebuje, je zoufalec, kterej se nedokáže vyrovnat sám se sebou. Měl by ses sebrat a pochlapit se. Když to neuděláš, očividně ti nezbude nic, Tako,“ odvětila a založila si ruce za hlavou. „Co se stalo, stalo se. Neodčiníš to ani tím, kdyby ses zabil. Tak co prostě vzít si poučení a naučit se ovládat? Protože přesně tohle, tě oinini naučí. Taky to nebyla mizukage, kdo s tím přišel.“

Yui Endo
Tým Kenshin
Ostrov
„Nyaah!“ vykřikla a pak ještě několikrát, jak se kutálela. Překvapeně skončila v sedu a v náručí svírala helmu. Nestihla se však zaradovat. Vypadalo to, že muž už helmu nepotřeboval.
Rychle se postavila, pustila kus zbroje a složila pečetě, ale čas nebyl na její straně. Kenshin na druhou stranu ano. Ne tak, jak by si přála.
„Taichou!“ vyjekla a vytřeštila oči, do kterých se jí seběhly slzy. Kapitán se nehýbal! „Kenshin-taichou!“ přiběhla k němu.

Renjiro Kaiba
Tým G
Neznámý ostrov
Renjiro napínal veškerou svou duševní sílu, aby muže udržel, dokud mu Yui nesejme přilbu.
Na kratičký moment se zaradoval, když se zdálo, že se to dívce povedlo, ale v tu chvíli jeho technika povolila a mladíka i s dívkou odhodila tlaková vlna, kterou mužova chakra způsobila.
„Guh...“ hekl Renjiro, když se na zemi podepřel loktem a vzhlédl, jen aby spatřil, jak se na ně řítí temná, energetická čepel.
„Kuso!“ zúžily se mladíkovi zorničky, ale dřív než stihl cokoliv udělat, vrhl se útoku do cesty Kenshin.
Následovala další exploze, která zvedla mrak prachu a úlomků skály, na kterou sopka odpověděla mohutným otřesem a erupcí lávy.
„Kuh, taichou! Hah!“ vyškrábal se Renjiro s kašlem na nohy, a rychle přispěchal ke Kenshinovi, načež se zhrozil.
Rána, která se táhla přes trup jejich velitele, vypadala příšerně. Nedovedl si představit, jak by se něco takového dalo přežít.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Tako Jahiro
Tým Yoshitsune
Lázně
Otázka proklouzla pod Takovým sarkasmem a sebepohrdáním a zasadila mu tvrdý direct do brady.
"Kdo je Mika?" optal se mladík zaskočeně a chvilku se nad tou otázkou zamyslel. Ena jistě nemohla vědět, jakou realci tím v mladíkovy vyvolá, protože se jeho střízlivějící myšlenky dostali někam, kde mu všechno stínil hluboký žal. Tedy až do teď.
"Mikayo je moje bývalá sensei a moje družka, začal váhavě, " je to velice krásná a ve všech ohledech neobyčejná žena," dodal a z jeho hlasu, jako by se najednou vytratily všechny křivdy, které mu život nastražil, "Je jako horská bystřina," použil zvláštní přirovnání a z jeho hlasu se dalo poznat, jak hluboce zmiňovanou ženu milije, "na venek chladná a prudká, ale uvnitř plná života, lásky a pochopení," básnil dál, ale síla jeho hladu s každým slovem slábla, že poslední slovo bylo jen šepotem. Bylo to, jako kdyby mu otevření vlastního srdce pomohlo nasadit vykolejená kolečka do kolejniček, 'plná lásky a pochopení, to jistě je, ale jak dlouho myslíš, že tím bude ochotná plýtvat na opilce, jako jsi ty?' ozval se Takovy tichý hlásek v hlavě. Proč vlastně pil? Kvůli žalu? Ne, to neznělo správně. Smrt jeho duševního dvojčete v něm zanechala hlubokou propast, která byla vyplněna nenávistí. Pil, prozože se té nenávisti bál. Jedinkrát ji pustil ze řetězu a zabil každého, kdo byl na blízku. Muže, ženy a dokonce i děti. Celou tu proklatou vesnici.
"Mika je všechno, co mám," prolomil po chvilce ticho tónem, který zněl rozhodně, i když trochu ztraceně. Jedna věc mu byla ale jasná. Nemohl dovolit, aby o ni přišel.

Ena Okeda
Tým Yoshitsune
Lázně

Tako se pokoušel z nařčení z alkoholismu nějakým způsobem vymluvit, ale zatím mu to moc dobře nešlo. Vypadalo to, že více než Ryo nebo Enu se pokouší o tom, že není alkoholik, přesvědčit hlavně sám sebe. Dívka si tiše povzdechla. Bylo jí černovláska líto, ale zároveň jí bylo jasné, že si za svůj stav může Tako hlavně sám. Ona sama navíc nebyla zrovna v pozici, aby ho mohla nějak soudit. Na rozdíl od Taka se sice nerozhodla svoje traumata řešit alkoholem, ale to bylo jednoduše pro to, že se je rozhodla neřešit vůbec. Nosem nasála horký vzduch, který pak ze sebe pomaličku zase vyfoukla. V tom se na ní černovlásek obrátil. Jejich oči se na chvíli střetli.
"Nevím, jaká je tvá definice úspěchu..." Na chvíli se odmlčela. "Ale něco málo za sebou mám. Ve směs normální mise. Nic speciálního." Nikdy nebyla dobrá v mluvení o sobě, ale ta otázka jí donutila se trochu zamyslet. Jak moc o ní vlastně Ryo vůbec věděla? Věděla o jejích rodičích? A jestli ano, věděla o nich něco, co Ena ne? Chvíli na zelenovlásku jen tak zírala, než se přeci jen otočila zpět k Takovi.
"Tahle Mika, o které jste mluvili... Kdo je to?" Dle jeho slov musela být pro Taka důležitá.

Satsuki Min
Tým D
Nikde a zároveň na ostrově

Ryo Yoshitsune
Tým Yoshitsune
Cvičiště
„Nejsem závislej na alkoholu, ale mám dost příznaků alkoholika. Oukej,“ povzdychla si Ryo a dál mladíka pozorovala. Už mu nechtěla nic říkat, alespoň nyní ne. Očividně byl přesvědčený o svém a bylo jen na něm, aby se z toho bláta sebral. Ona mu mohla pouze podat pomocnou ruku. Tak jako tak Mikayo ale nechápala. Tenhle hlupák o ni vůbec nebojoval. To ji asi štvalo nejvíc.
Tak jako tak nechala své dva podřízené mluvit.

Fun Kotoshi
Tajemný svitek

Až se Fun konečně zbavil škrábavého pocitu, jenž ho nutil kašlat, hubenější z oininů mu podával zarolovaný svitek. Zatvářil se nechápavě. Proč by mu dával někdo, kdo přišel pomoct v boji, něco takového.
„Ehm, děkuju,“ řekl opatrně, aby ho znovu nezačalo škrábat v krku. Co ho ale překvapilo ještě víc bylo, že mu maskovaný muž neřekl ani slovo, otočil se a prostě odešel.
Miki vypadala dobře a zdálo se, že se o ni Seiichi zvládne postarat, takže se Fun rozběhl za oininy. Ještě neměl plíce v tak dobrém stavu, aby na ně volal, ale nemohl prostě odejít s papírem v ruce bez vědomí, co se s jejich senseiem stalo.
Jen co je dostihl, promluvil na vyzáblejšího ze dvou mužů. „Promiňte, ale já jaksi nemůžu číst. Jsem slepý“ a trochu zbytečně si zamával rukou před očima. „Navíc můžu ještě pomoct. Sensei tam někde pořád je.“ Řekl trochu unaveně i ustaraně zároveň.

Seiichi Oshitari
Tím C
severné cvičisko

Došlo mu že bude asi jedného s tých chalanov. Nebol by to on ak by ho hneď nenapadla blbosť, prešiel k tej katane a zobral ju do rúk. Prešiel zas k tomu mužovi s úsmevom. Keď ho oslovilenom musel sa pousmiať, keďže nedostal priamu odpoveď na svoju otázku. "Som Seiichi" prikývol na súhlas a začal si prezerať pozornejšie katanu v svojich rukách. "Seiichi Oshitari, k vašim službám" mierne sa uklonil. "Ahoj Miki" pozdravil ju keď došla k nim. "Si v poriadku?" opýtal sa, keďže ho to skutočne zaujímalo. "Predpokladám že s pôvodného tímu sme ostali iba my dvaja že?" opýtal sa ešte toho muža a pozrel na blondáka ktorý držal v rukách boken. Bolo mu jasné že tá katana bude s najväčšou pravdepodobnosťou práve jeho. Sledoval ako ten druhý zastavil zápas a kráčal k nim. Pre tú chvíľu nemal už nemal čo povedať. Vyčkával iba na to kedy si všimne ten blondák že mu zobral katanu.

Mitsuo Yuki
Tým C
Severní cvičiště
On sám nepřemýšlel nad tím, jestli by s Renem mohl vycházet dobře nebo špatně. Aby rozhodl něco takového, potřeboval na to o dost více času. Nesoudil lidi podle toho jak vypadají, ale podle toho jak se chovají. A na to, aby zjistil jaký je Ren opravdu uvnitř, potřeboval prostě více času. Dokázal si o lidech udělat obrázek, jací nejspíše jsou, ale podle toho se neřídil. Všiml si přicházejícího chlapce, ale moc ho v tento moment nezajímal, takže se dále soustředil na Rena. Holka, která ale přišla chvíli po chlapci mu byla odněkud povědomá. Věděl, že ji už někde viděl, jen si nemohl vzpomenout kde. Jejího jména se nedoslechl, takže stále nevěděl, odkud mu je dívka povědomá.
V tu chvíli, kdy přemýšlel odkud dívku zná, se směrem k němu rozběhl Ren, v danou chvíli chtěl zjistit, o koho se jedná a na chvíli pozastavit zápas. Zdálo se, že Ren nemyslel na to stejné, co Mitsuo. No, pravděpodobně ani jednoho z dvou příchozích neznal, takže se asi moc nedivil, že v zápase pokračoval. Nejspíš to bylo tím, že byl zrovna zaměřený na dívku, která přišla, ale Renovu útoku se nedokázal vyhnout úplně. Díky tomu, že to byl jen dřevěný meč se mu nic nestalo, ale kdyby se jednalo o opravdový meč, tak by měl u ramene právě sečnou ránu a poté i jizvu, kterou by se mohl dost pravděpodobně chlubit do konce života. „Počkej chvilku.” Rozkázal Renovi, když se vydal směrem k senseiovi a dvoum příchozím. „Neznáme se odněkud?“ Zeptal se červenovlasé dívky, když k ní nakráčel a hodil pohledem po klukovi, který přišel chvilku před dívkou.

Miki Yuki
Tým C
Probuzení v nemocnici --> Cesta na Severní cvičiště

Všichni mladí genini měli obrovské štěstí, že dokázali svému nepřiteli nějakým způsobem utéct. Fun to měl ještě o to těžší, když na zádech nesl zraněnou Miki. Mladá kunoichi byla v bezvědomí ještě na pár vteřin se probrala a v mlžně viděla tři ninji zahalené v pláštích s maskou na obličeji, potom hned opět upadla do bezvědomí.
Miki měla těžce zraněné břicho po tom co jí samuraj svou zbraní seknul. Díky tomu, že se objevili Oinini jeden z nich Miki dal perfektní první pomoc, aby vydržela cestu do nemocnice. Miki pomaličku otvírala očka, chvilku tak zmateně očima šmátrala kolem až se prudce zvedla do sedu. "K-kde to jsem? .. Au..". Byla celá zmatená a ještě jak se prudce zvedla sykla bolestí a pravou rukou se chytla za břicho kde měla ještě ránu, která se jí tím pohybem znovu otevřela. " Pro Shinigamiho klid mladá Yuki. Jste zraněna prosím nedělejte tak prudký pohyby musí se vám to zacelit." Ihned jí uklidňoval lékař, který byl zrovna na pokoji a dělal svou obvyklou práci jako je kontrola pacienta a jiné. Miki si teda znovu lehla a chvilku jen tak koukala do stropu. "Dobře a prosím vás nevíte jak jsou na tom ostatní z týmu? Byli jsme na misi a nějak se to zvrtlo... prosím řekněte, že jsou všichni v pořádku."Lékař si zapsal nějaká data a pak pohlédl na zraněnou dívku. " Neboj se nic. Všichni jsou v pořádku nemusíš mít žádné obavy. Tak a teď odpočívej a načerpej nové síly." Miki přikývla zavřela oči a pravou ruku si dala opřela o čelo. Přemýšlela co se to vlastně stalo na té misi. Také si začala uvědomovat své chyby co tam udělala a taky to, že kdyby nebyla tak zbrklá což u ní není takovým zvykem vůbec nic co se stalo se nemuselo stát. Takové myšlenky se jí honili hlavou až na konec se jí podařilo znovu usnout. Nebyl to zrovna klidný spánek pořád se jí ve snu objevovali krátké scénáře ze souboje se samurajem a hlavně okamžik kdy jí muž zranil svou zbraní. Takový neklid probíhal až do rána dalšího dne kdy byla vizita a lékař jí sdělil, že není třeba, aby dál byla v nemocnici a také jí sdělil to, že se má dostavit na Severní cvičiště kde by měl být jeho kolega Jirem. Miki se tedy sebrala za veškerou péči poděkovala a vyrazila z nemocnice pryč.
Možná bych se ještě před tím než zajdu na to místo mohla zastavit k nám domů. Přemýšlela cestou z nemocnice. No nebo radši ne myslím, že se tam zrovna teď nemůžu ukázat. Určitě to všichni z klanu vědí a říkají si jakou ostudu jsem hlavní větve klanu udělala. Nakonec se rozhodla, že rovnou půjde na Severní cvičiště. Během pár minut byla na onom cvičišti z dálky viděla, že se tam odehrává jakýsi souboj, nejspíš jen cvičný. Pomalým krokem se přibližovala a opodál si všimla postaršího muže s brýlemi a vedle něj stála tvář jí dobře známá. Byl to Seiichi a ráda viděla, že je v pořádku. Nechtěla vyrušovat, ale nakonec se nadechla a k muži přistoupila. "Ahoj Seiichi" Potichu pozdravila svého kamaráda a potom pohlédla na brýlatého muže. " Dobrý den.. prosím Vás nejste Vy náhodou Jirou? Právě mě propustili z nemocnice a ten lékař mi řekl ať se sem dostavím, že zde bude jeho kolega Jirou."Promluvila na muže a po chvilce jí došlo, že se zapomněla představit." Eh ještě se omlouvám jsem Miki Yuki"Ještě dodatečně se představila a uklonila se.

Tako Jahiro
Tým Yoshitsune
Lázně
"Nejsem závislej na alkoholu," nadzvedl jedno obočí, aby dal jasně najevo svůj údiv nad milnými drby, kterým se Ryo rozhodla věřit, "udělat si závislost na alkoholu trvá dost dlouho," prohlásil a na okamžik se odmlčel, "je ale pravda, že z dlouhého výčtu příznaků alkoholika jich mám dost i já," přiznal nahlas a ještě víc se zasmušil, "ty ale spíš ukazujou, že jsem naprosto k ničemu. Vlastně mě samotného překvapuje, že se mnou ještě Mika nevyrazila dveře," pokrčil rameny a z jeho slov jasně vyznělo znechucení nad sebou samým. Bez motivace byl Tako úplný nýmand.
"Tak to jsme sj ujasnili," obrátil rychle list, "Eno," obrátil se najednou k dívce a zpříma jí pohlédl do očí, "zatím se celou dobu probírá jen moje zbytečná existence, co takhle říct něco o sobě, třeba nějaký úspěchy z dosavadní dráhy kunoichi, nebo si snad stejná nula jako já? To by se mi nestalo poprvé. Tady v Kiri jsou vždy upřednostňováni silní jedinci a trosky hází do týmů k sobě, aby se tak dostali do ošemetných situací ze kterých by vyšli buď silnější, nebo vůbec."
Když mluvil o Ichinitsu, mluvil s takovým respektem, že nebylo pochyb o jeho bezvýhradné oddanosti i nyní, když byl na dně.

Ena Okeda
Tým Yoshitsune
Lázně

Dívka nechala své oči pozvolna klesat, zatímco se jí z těla uvolňovaly poslední zbytky jakéhokoliv napětí. Cítila se uvolněná, jako už dlouho ne, ale přesto byla zdánlivě na pozoru.
Na poznámku od Taka nereagovala, koneckonců to bylo spíš mezi ním a Ryo. Zvědavě ale pootevřela jedno oko, aby mohla sledovat, jaká bude zelenovlásčina reakce. Ta však vzala Takův drzý výjev k jejímu překvapení celkem klidně. Ena musela uznat, že její trpělivost byla obdivuhodná. Tako byl rozhodně shinobi s obrovským potenciálem, o tom nebyl pochyb, ale rozhodně nebyl ani zdaleka blízko toho potenciálu dosáhnout.

Jirou Kitabatake
Tým C
severní cvičiště

S nepřítomným výrazem na tváři sledoval dění před sebou. Sledování soubojů, natož šermířských, ho nikdy příliš nenaplňovalo; utíkal tedy myšlenkami úplně jinam (konkrétně k trávníku na severní straně rezidence rodiny Kitabatake, jenž potřeboval znovu zasít).
Z přemýšlení ho vytrhl až příchod rudovlasého mladíka – dle katany přehozené přes ramena a charakteristické barvy rozčepýřené kštice si chlapcův obličej zvládl rychle připodobnit k obrázku z jedné ninja-karet, kterou při přebírání týmu C obdržel.
„Ehmm, ty budeš Seiko–Seiichi, že?“ zeptal se nejistě a vrhl na chlapce zkoumavý pohled.

Tým G: Ztracený ostrov

Po modravé pasti se rozeběhly praskliny, když si uvědomil, co mají doopravdy za lubem. Chakra, kterou dokázal zburcovat byla téměř hmatatelná a její síla začala zvedat kamenné úkomky kolem a nesla je někam ke stropu. Ona síla byla temná a téměř ochromující. Jak by před něčím takovým mohl obstát prostý smrtelník.
Když však Yui odřízla kožené řemeny, ozval se z zvuk, jako by někdo udeřil kladivem do sleněné tabule a muž se uvolnil. Síla vyprostění oba shinobi z mlžné odhodila několik metrů dozadu a několikrát se odrazili od země v tvrdých kotoulech, než se úplně zastavili.
"Mě ne zastavit," prohlásil velice starým nářečím, kterému bylo jakž takž rozumět. Z tónu mu ale čišelo překvapení a vztek, protože jeho přilba zkončila v Yuiině náruči.
Svalnatý muž se napřáhl a sekl. Z meče proti dvojici vystřelila vlna černé energie a následoval výbuch, když se něco mihlo kolem a vlétlo to smrtící šavli do cesty. Výbuch otřásl slují, a sopka odpověděla. Celá se hrozivě otřásla a z hlubiny na okraji platformy vytrysko hned několik gejzýrů magmatu. Tam, kde magmat dopadl na platformu, začali hořet plameny.
Mezi Renjira a Yui dopadlo Kenshinovo tělo s hrůznou ranou přez celou hruď. Zbraně, kterými se pokoušel energetickou vlnu odrazit, byly roztrhány a kousky.
"Mě nedokáže zastavit nikdo! Zničím Národ Země a všecky pokleknou!" křičel svalovec za doprovodu krutého smíchu.

Ryo Yoshitsune
Tým Yoshitsune
Cvičiště
Ryo překvapeně zamrkala, jako kdyby nechápala, o čem ten člověk mluví. Vlastně ani nemohla říct, že by se jí nějak dotklo, že jí její podřízený tyká. „O čem to mluvíš, Tako? Ena-chan bude potřebovat pomoc nás obou, proto ten dril. A ty se zase potřebuješ zbavit závislosti na chlastu,“ oznámila, jako kdyby se nechumelilo. Pak se ale provokativně usmála. „Nebo si myslíš, že by nepřítel počkal, až se laskavě vyblinkáš?“ píchla si do něj.
Nakonec si povzdychla a vzhlédla k nebi. „Abych řekla pravdu, do formy se musíme dostat všichni tři. Válet šunky si nehodlám. Taky vás potřebuju poznat a vy potřebujete poznat mě. Jsem sice vaše velitelka, ale už nejsme sensei a žáci. Vy máte svoje způsoby a já svoje.“

Yui Endo
Tým G
Neznámý ostrov
Yui se rozeběhla, odrazila a doskočila muži přímo na ramena ve chvíli, kdy Renjiro uhnul s chakrou, aby nezastavil její pohyb. „Tu myáš!“ přeřízla popruhy držící helmu na místě a zabrala za kus zbroje. Nohama se pak zapřela a silou svalů na stehnech se pokusila helmici sejmout. „Ghhh! No taak!“ úpěla, jak se snažila. Bylo jasné, že Renjiro muže dlouho neudrží. Navíc se blížily posily nepřítele. Musela to všechno zastavit.