NFFORPG - Kirigakure no Sato

Isamu Kenji
Tým Yuurei
konferenční místnost

Problém byl jasný. Museli se dostat ven. Isamu ani Fun ale nehodlali se dostat ven v pytli na mrtvoly a s koronerem v patách. Doufám, že myslíme na to samé. Oba chlapci potměšile byli připraveni k úniku. Svědí to. Až moc... Musí to být bojový plyn. A Yuurei ví, co je jeho zdrojem. Pohledem na svou ruku to si ověřil tím, že se mu vytvořily první malé puchýře.
Po Funových slovech směrem k jejich novému veliteli zpozorněl a všiml si, že z kapsy něco vytahuje. Mohl by to být... Ne. Musí to být... Ihned mu bylo jasné, že se má krýt. I kdyby útočil na mě, o čemž pochybuju, je lepší se schovat. Na jeho slova o krytí se Isamu pousmál a pomohl Funovi převrhnout stůl. Pak se za něj schoval. Doufám, že to zafunguje. A i kdyby ne... Chlapec skrčený za stolem sledoval senseie. Buď je mu to úplně jedno, nebo nás nebere jako vážné oponenty. Výbušný lístek ho však přiměl vstát. Zneškodnění bylo příliš velkou prioritou. To se však Isamuovi hodilo. Všiml si, že Yuurei vypustil z úst jakousi žíravou látku, aby zneškodnil výbušný lístek. Zbytky slin, které byly rozprášeny proudem kyselé mlhy, ho však prozradily. Pak o tom není pochyb. To on je tím zdrojem. A pokud je to tak... Musíme ho rozhodit, nebo narušit okolí. "Fune, to on je zdrojem toho plynu. Vypouští ho z úst. Ale mám nápad," řekl tlumeným hlasem přes rukáv. Jsme slabě poleptaní, pravděpodobně látkou s vysokým obsahem chloru nebo síry. Což by způsobovalo ty puchýře. Nepochybně musíme zředit tenhle plyn, nebo co to teda je. Využil okamžiku, cvrnknul do Funa a složil pečeť. "Suiton: Kirigakure no Jutsu," pronesl v duchu. Namíchám tu nejsilnější mlhu, která půjde.

Fumihiro Yarui
Tým Yuurei
konferenční místnost

Držení těla sedícího muže se nezměnilo ani ve chvíli, když začali jeho svěřenci propadat panice; stále nehybně seděl a skrze úzké štěrbiny nefritově zeleným lakem prokryté masky bedlivě pozoroval jejich reakce. Byl toho názoru, že povaha člověka se nejlépe ukáže ve chvíli, když se ocitne v úzkých a nablízku není přítomna pomoc.
'Zajimavé,' pomyslil si a začal si o dvojici geninů v duchu vytvářet jakýsi "obrázek" z prvních dojmů.
Když zpozoroval slepce tasit kunai, neobtěžoval se reagovat - jeho spis si pozorně pročetl a naznal, že ho vrhací zbraní nemůže příliš ohrozit. Letícího projektilu, který mu proletěl kolem hlavy, si tak nevšímal.
Yuureiův klid narušilo až tlumené syčení výbušného lístku, na to už reagovat musel. Možná patřil do řad nelítostných shinobi - a to i na poměry oininů - byl si však jistý, že za zbytečné civilní ztráty na životech by ho vedení nepochválilo. A vzhledem k tomu, že o statice budově neměl dostatek informací, vyhodnotil zneškodnění lístku jako nejlepší řešení. Rychle otočil hlavu ke kunai a skrze otvor v masce zalil svůj cíl plivancem kyseliny, jež kus chakrového papíru rychle rozložila. Jakmile syčení ustalo, usadil se opět do strnulé polohy, v níž setrvával před chvílí.

Ryo Yoshitsune
Tým Yoshitsune
Cvičiště
„Díky za potvrzení mých slov,“ povytáhla poťouchle oči na Enu. Bylo fajn, že se od začátku nechtěli její podřízení zabít. Týmy v oininech si potřebují být jisté svými společníky. Na druhou stranu by se nemělo nic přehánět.
„Výborně,“ oznámila a postavila se. „Přesně tohle jsem dneska chtěla slyšet. Tak jako tak nám pobyt v lázních stejně končí, takže navrhuju jít dneska domů. Zejtra na vás budu čekat s misí. V osm buďte na velitelství. Střízlivý,“ mrkla na Taka, aby ho trochu pošťouchla.

Yui Endo
Tým Kenshin
Ostrov
„Taichou,“ zamrkala dívka a po tváři jí stekly slzy. Zněl, jak kdyby mluvil z posledních sil. Tohle se přeci nemohlo stát. „Vydržte,“ fňukla, „Musíte se s náma vrátit domů,“ stiskla jeho ruku. Nato se ozval hluk a Yui se ohlédla. „Rina-san!“ objevila se jí v očích naděje. Renjiro měl ten samý nápad.
Pohlédla do svého klína a odhodlaně na Renjira kývla. „Rojaa!“ postavila se a rozeběhla se nejbližší cestou k lávě. Musela tu helmu zničit ohněm!

Fun Kotoshi
Tým Yuurei
Yuurei

Isamu se zjevně choval stejně jako Fun. Byla by to fakt blbá náhoda, kdybychom měli oba alergii na to samý. To není možný. Něco ho začalo dráždit už i v krku, takže se neubránil zakašlání. Po dalších mužových slovech se musel zamračit. Chce nás snad oddělat? Prudce vyskočil na nohy a ruku si položil na svou trojdílnou hůl, která mu zatím neškodně visela složená za pasem. Vždycky když vycítil nebezpečí, jeho první myšlenka byla vrhnout se do boje. Co ale zmůžeme proti tomuhle? Jedna věc je pomalý samurai a druhá elitní oinin. Dřevo černá?! Cože? Kdyby neměl zavřené oči, nejspíš by je vykulil. Isamu se mezitím začal pokrývat látkou, podal Funovi krytí obličeje, aby přes něj dýchal a také se postavil. Takže je to ve vzduchu, když si máme zakrýt obličej. Díky Isamu. Fun nebyl žádný stratég, ale nebyl ani tak blbý, aby nevěděl, že když je problém ve vzduchu, musí se vyvětrat. Detail, kterého si při zkoumání místnosti se svou novou aktivovanou technikou všiml byl, že zdi docela slušně izolují zvuky. Kdyby to byly jen obyčejné papírové zdi, slyšel by toho mnohem víc. Po oknech nebylo ani stopy, takže jedinou možností byly dveře, kterými všichni tři vešli.
Celé jeho tělo ho popohánělo, aby se rozběhl ke dveřím a všechno vyřešil obyčejným otevřením. Mělo to ale velmi zřetelný háček. Pokud je tohle práce Yuureie, nenechá ho dveře otevřít. Na hubeném muži nebyl zřetelný ani ten nejmenší náznak, že by trpěl stejně jako dva chlapci. Podle pověsti oininů byl mnohem silnější a rychlejší, než jejich dosavadní sensei a také nikdo nemohl zaručit, že nejsou dveře zamčené. Kdyby Funa poslední mise nezahnala do úzkých a nepřiměla ho udělat tak drastický krok, nejspíš by ho to v této situaci nikdy nenapadlo. Teď tady ale on i Isamu stáli právě kvůli onomu rozhodnutí. Nebyl čas na přemýšlení, což si uvědomil díky tomu, že ho kůže s každou vteřinou víc štípala. Musel si ukrást vlastní nápad ze včerejšího odpoledne. Neměli cestu ven, tak si ji museli udělat sami. A o to stejné se teď pokusí tady. Nenasadil jsem za Isamua život jenom proto, aby o něho hned další den přišel, pomyslel si. Směrem k maskovanému muži pronesl – „rozkaz, Yuurei-taichou“ a s rozhněvaným výrazem se naposledy ujistil, že z něj necítí ani kapku soucitu.
Fun sáhl do své kapsičky s vybavením a vytáhl jeden z kunaiů. Ten, na kterém měl už předem přivázaný výbušný lístek. Při vytahování ho držel tak, aby lístek zakrýval rukou a zaujal pózu jako by se chystal na Yuureie zaútočit. S vrhacími zbraněmi byl příšerný, ale naštěstí si vybral takový cíl, na který nemusí moc mířit. S hlavou a celým tělem stále otočeným proti maskovanému muži mrštil připravený kunai. Ten ale neletěl proti senseiovi. Právě naopak. Zabodl se do dřevěného křídla dveří a ve stejném momentu Fun zařval, „kryj se!“ Napjal všechny svaly svého těla a pokusil se urychleně převrhnout stůl, na kterém před pár minutami podepsali oininskou smlouvu, aby se měli čím krýt. Urychleně ukončil svou techniku, aby mu to neurvalo uši. Na blbý nový dveře mám buď prachů dost nebo je ze mě už stejně nikdo nedostane, když budu mrtvej, uvědomil si ironickou pravdu, když výbušný lístek postupně odhoříval a jeho detonace se nevyhnutelně blížila.

Isamu Kenji
Tým Yuurei
konferenční místnost

Neklidný Fun na polštářku vedle něj ho uvedl v realitu. Jejich nový velitel proti nim měl ustálený výraz. Zelená maska je probodávala docela děsivým pohledem. Neviděl, co je pod maskou, ale rozhodně to byl dobře trénovaný člověk, jeho ustálený, pravidelný dech napovídal chladnému klidu uvnitř Oinina naproti nim.
Jak dokáže skrz ty otvory na masce vidět a dýchat? Zvlášť v tomhle... Isamu přes několik slz spatřil Funa, jak se lehce zakuckává vedle něj a mne si oči. Dokonce se podrbal skoro stejně na ruce. Co to je? Snad ten parfém? Hloupost. Nemůže to být parfém... Co teď? Zkusím to vydržet. První část rozkazu už Isamua trochu rozhodila. Dva z nás? Jak to myslí?
V tu ránu však v chlapci hrklo. C-cože?! V pytli na mrtvoly? Ne, to nemůže být pravda! Nenápadně si odkašlal a v náporu situace se snažil odvrátit pohled od muže před nimi, aby nedal najevo strach. V koutku oka ho zarazila noha stolu, jehož dřevo v tuto chvíli černalo. Hm? To je divné. Jak by se mohl stůl poškodit takhle rychle? Nikde nehoří. Pak se rozhlédl vedle sebe a uviděl tu černou spoušť na zbytku nábytku. Sakra. Jsme v háji. Musím přemýšlet rychle. Určitě to má být nějaká technika. V odvráceném pohledu se přesto nesnažil dávat překvapení víceméně najevo.
Je to genjutsu? Ne... Nemůže to být genjutsu. Musel by být opravdu zručný, aby zaměstnal zrak, hmat i čich takhle živě. A taky, přes co by nás mohl uvalit do iluze? Fun má také svědění a slzí mu oči. Musel by být chycen promluvením. Musíme předpokládat, že se jedná o ninjutsu nebo o předem připravený jed.
Isamu usilovně šrotoval. "Fune..." promluvil opatrně ke svému kamarádovi, "v-všechno dřevo okolo... černá."
Co budeme dělat? Uposlechnout rozkaz a zradit svého jediného přítele... Neuposlechnout rozkaz... Černovlásek věděl, nemají šanci proti Yuureiovi. Už jen jeho styl vystupování vřel zkušenostmi. Stál proti nim shinobi o mnoho úrovní výše. Nemůžeme s ním bojovat. Nebo tedy... můžeme, ale jak to pro nás pak dopadne? Snažil se zachovat chladnou hlavu, ale vzhledem k okolnostem to nešlo. "Musí to být zkouška...! Nebo...? Nemůže to být pravda. Nesmí," křičel v duchu Isamu. Pak mu to ale docvaklo. Musí to být ten vzduch. Co jiného může erodovat dřevo než kontaminovaný vzduch nebo silné záření. Celá místnost je uzavřená... Takže jsme pravděpodobně v plynové komoře... Zdravotnický kurz mu teď přišel vhod. Na přednáškách se dozvěděli o pokročilejších metodách první pomoci. Pohotově serval serval ze svojí mikiny kapucu a stáhl ruku dovnitř rukávu. Pak si zakryl ústa rukou. Musím něco vymyslet. "Honem, zakrej si tim pusu!," podal Funovi sundanou kapucu a sám nadskočil.

Fumihiro Yarui
Tým Yuurei
konferenční místnost

Dvojice očí, modrých jako voda v těch nejidealizovanějších lagunách, se vpíjela pohledem do dvojice mladíků bez jediného mrknutí, což v kombinaci se zeleně nalakovaným kusem dřeva na obličeji - mistrné řezbářské práci pana Yamata z regionu Kanto ve tvaru Oni - působilo až hrůzným dojmem.
Když si všiml jejich neklidu, lehce pokýval hlavou; mohli začít.
"Skvěle. Přejdeme tedy k prvnímu rozkazu, po jehož vykonání dva z nás utvoří nové oininské komando," proťal nakonec krátký moment ticha začátkem svého monologu. Geninové si mohli všimnout, jak začínalo okolní dřevo, tvořící většinu místnosti, pomaličku černat pod náporem kyselých par. "Je jedno, kteří dva z nás to budou. Jedno je ovšem jisté - ten třetí opustí tuhle místnost v pytli na mrtvoly."
Fumihirova slova zněla téměř nelidsky. Nebylo v nich však ani špetky opovržení či povýšenosti.
Mluvení neměl příliš v lásce, přesto se však nakonec rozhodl své svěřence trošku popostrčit: "A být vámi, rozhodoval bych o neblahém osudu toho jednoho z nás rychle, nebo ven vyjdu jen já a tady zbydou dvě hromádky kostí." V tu chvíli se už chlapcům začínaly na odhalené, zarudlé kůži rýsovat první bolestivé puchýřky.

Fun Kotoshi
Tým Yuurei
kancelář

Černovláska si nebrala servítky a hned po sbalení dokumentů se vypařila velkými dveřmi. Fun předpokládal, že to bude nějakou dobu trvat, než jejich sensei dorazí, takže se na polštářku vedle Isamua rozvalil jako v čajovně. Už jen tu dýmku do ruky.
Skoro okamžité otevření dveří způsobilo, že sebou Fun cukl, a i když se snažil vypadat co nejseriózněji, dopadlo to jen tak, že sebou chvíli plácal jako ryba na polštáři a pak vyskočil do pozoru. Uvědomil si, že si tohle bude muset vyžehlit, a tak přivítal muže úklonou, která byla při vítání starších lidí celkem běžná. V tělesných proporcích poznal oinina, který mu tehdy předal svitek. Když prošel kolem dvou geninů a usadil se na místě za stolem, Fun ho následoval a taky si sedl. Když muž začal mluvit, Funovi začaly nepříjemně štípat oči. Po zvážení, které mu bylo podobné, tudíž žádné, zavřel oči a doufal, že to oinin nebude brát jako urážku. Trochu vypadám jako by mě to nudilo a chtělo se mi spát. Výraz se mu podařilo zachovat pevný, ale uvnitř ho to k jeho smůle docela pobavilo. Tou dobou už ho začala svědit i kůže tváří a prstů, které neměl skryté pod oblečením.
Tak Yuurei. To jsou mi věci. Jméno nám řekl, ale masku má pořád na hlavě. „Ano, Yuurei-taichou!“ Zaznělo od obou chlapců jednohlasně. Aspoň tohle se nám povedlo, pomyslel si Fun, ale pořád měl oči zavřené, což mu bezděky ubíralo na vážnosti.
Co to sakra je? Dařilo se mu zůstat nehybný jako socha, ale byl si skoro jistý, že pokud to takhle půjde dál, za pár minut mu samým soustředěním, aby se nepoškrábal začne cukat tvář. Neměl ani zdání co je původcem toho dráždivého pocitu. Nic v poslední době nejedl, poslední, co cítil byla jen ta příjemná vůně parfému – počkat! Můžu bejt alergickej na jasmín? Při tom zamyšlení se bezděky poškrábal na hřbetu ruky. Když si to uvědomil, rázně vrátil své ruce na správné místo na kolena a rozhněvaný sám na sebe se znovu snažil udržet kamennou tvář. Vysvětlení alergií přijal bez delšího zvažování. Už se nemohl dočkat, až z té místnosti vypadne.

Isamu Kenji
Tým Yuurei
konferenční místnost

Jen co to dopsal, sebrala mu úhledná žena papír skoro pod rukama. Tak... Jsme se stali Oininy? Isamu si pohrával s představou toho, jaký bude jejich velitel. Nemusel pro ni chodit příliš daleko. Sotva se zaklaply dveře, otočil se přímo proti nim. Nevěděl, jak na něj reagovat. "Počkat, není to...," zacuklo Isamuovi v před očima, "ten shinobi z přístavu?"
Odpovědět si mohl sám. O té masce nebyl pochyb, neboť měla celkem unikátní řezbu. Teď si ho mohl prohlédnout podrobněji. V zádech cítil celkem mrazivý pocit. Z muže před nimi nešel vůbec tak přívětivý tón jako z ostatních ninjů, které potkali na chodbách, nebo od vrátného, tohle byl skutečný Oinin, z první linie. Isamu polknul a poslouchal, co jim muž chce sdělit. Mlha byla opravdu nenápadná. Dokonce se zdálo, jako by někdo zapnul klimatizaci. Nevěnoval tomu zprvu příliš velkou pozornost. "A-ano, Yuurei-taichou!," odpověděl černovlásek na pobídku svého nového velitele, teď už s méně nejistým výrazem, než když byl zmlklý. Ve skutečnosti měl obavy z nové osoby ve svém životě, a zároveň respekt z nového nadřízeného. Strach ho nezaslepoval, ba naopak, byl o to více ostražitý. Proč... se mi chce brečet? Co se to... děje? Pokusil se nedávat své zmatení příliš najevo, ale nešlo mu to. Ohromné nutkání se podrbat v oblasti zápěstí neskryl velmi snadno. Začal jemně nasávat nosem směs parfému a kyselých výparů, o čemž však ještě neměl ponětí.

Fumihiro Yarui
Tým Yuurei
konferenční místnost

Jakmile se ozvalo poslední zaškrábání kovového hrotu kaligrafického pera o kvalitní ruční papír, založila žena obě smlouvy do kartonového archu a zvedla se, načež se s formálním výrazem na tváři uklonila. „Počkejte prosím zde, váš velitel si vás za krátkou chvíli vyzvedne,“ předala jim instrukce chladným, zato však velice slušným tónem. Pak bez dalšího slova odešla a v místnosti se rozhostilo hrobové ticho. To však nevydrželo ani půl minuty.
Zničehonic se ozvalo tlumené cvaknutí mosazné kliky. Ve dveřích stál muž, čahoun, v oininské uniformě. Dlouhé vlasy barvy uhlu měl – stejně jako sekretářka – sražené do dlouhého ohonu, několik pramínků mu však z gumičky neposedně trčelo ven a splývalo po nefritově zelené masce znázorňující Oni. Ta kryla celý jeho obličej. Pokud alespoň jeden z geninů patřil k všímavějším jedincům, mohl si uvědomit, že muže už viděli na molu.
Šlachovitý shinobi se mlčky posadil na polštářek, na kterém před několika krátkými momenty spočívala tmavovlasá žena. Místnost jako by se najednou začala halit do jemňounké, okem téměř nepostřehnutelné mlhy.
„Říkají mi Yuurei, oslovujte mne Yuurei-taichou,“ pravil bezduchým tónem, který pasoval spíše ke stroji než k člověku. „Smlouvy jste četli – takže víte, že musíte bez otázek plnit veškeré rozkazy svých nadřízených. Jste připraveni dostát tomu, co jste před chvílí podepsali?“
Jakmile dokončil větu, začínali už oba geninové cítit jemné svědění na kůži a nepříjemné řezání v očích.

Seiichi Oshitari
Tím C
severné cvičisko

Nejak mu bolo jedno čo si hovorili ten chalan s Miki. Skoro okamžite na tvári vykúzlil úsmev keď mu Miki povedala že je v poriadku. "To som rád" povedal a pozrel na katanu vo svojich rukách. Potichu sa začal smiať keď si pozornejšie prezrel blondiaka ktorému patrila. "Prečo si som mal, Nagayama?" opýtal sa s úsmevom. "Niekto ako ty, nemá schopnosti na to vlastniť katanu" chcel ho vyprovokovať a vidieť ako na to zareaguje. "Som Seiichi Oshitari, rád ťa spoznávam" povedal a pozrel na Mitsua. Aj keď mal chuť mu niečo odseknút na jeho slová zostal ticho. Vedel že aj tak to nemení na tom že s ním bude musieť aspoň do nejakej miery spolupracovať.

Isamu Kenji
Tým Yuurei
konferenční místnost velitelství Oininů

Sotva to dořekl, cítil, jak se mu začal zrychlovat tep. Je to tu všechno nové. Kdybych teď řekl, že nemám strach, lhal bych sobě i jemu. Docela se bojím toho, kdo za těmi dveřmi bude... Z rozjímání ho vytrhnul Funův výraz přitom, když se soustředil na svou novou techniku. "Docela dost se posunul ve své podstatě a rozvinul původní schopnost tou další. Páni. Počakt... On se... usmívá?," říkal si v duchu, "takže to fakticky funguje. Docela mě zajímá, co tam slyší." Než se ho ale Isamu stihl vůbec zeptat na cokoli, Fun už vtrhnul dovnitř, a tak raději poskočil za ním. "D-dobrý de-," zadíval se překvapeně Kenji, zatímco z něj vypadl pozdrav.

Tohle opravdu nečekal. Vypadalo to jako místnost, do které chodil jeho dědeček na čaj s obchodníky na jednání. Jenže... O dost úhlednější. Čekal jsem za dveřmi cokoliv, jen ne takhle... klidné místo. Lustr chlapce letmo upozornil na sekretářku sedící po straně stolu. Isamu následoval Funa a tiše obdivoval upravenou ženu. Má hezké oči a milou tvář. A přesto zní dost přísně. V tu ránu zaregistroval Funův rozpačitý výraz nad dokumenty, které před ně přesunula. Dvěma prsty na svého kamaráda klepnul a ujmul se čtení smlouvy. Sekretářce to mohlo připadat docela podezřelé, ale z toho, jak byl slepý chlapec pohledem mimo papíry, si mohla domyslet, že není schopen číst.

Člověk by si řekl, že musí jít o úřední kraviny, ale tohle je dost vitální záležitost. Musím si dát při tom čtení pozor na to, co se tam píše.
"Velitelství Oininů. Tento dokument je přísně tajný a je pouze určen pro signatáře, potažmo pověřeného úředníka, či nadřazeného člena organizace, který je uveden v příloze. Podpisem se zavazujete ke službě v našich jednotkách na dobu neurčitou," přečetl úvod Isamu. Odmlčel se, vydechnul a potom pokračoval pasážemi o mlčenlivosti, struktuře organizace a tak dále. Zkrátka, skoro jako běžná pracovní smlouva. Jenže... Potom následovala část "Přehled náplně práce." Tohle je něco jiného než práce klasických týmů, pomyslel si Isamu po přelétnutí této části očima a začal číst. "... Podrobnosti jednotlivých úkolů vždy zajišťuje nadřízený. Velitelství Oininů, případně zodpovědný velitel jsou povinní vždy poskytnout dostatek informací k provedení dané mise, aby se maximálně předešlo pochybení či selhání. Hlavní náplní a pracovní povinností je zajistit bezpečnost a blaho Země vody a Kirigakure no Sato, chránit její obyvatele a konkrétní, důležité osoby před vnějším i vnitřním nebezpečím, dále prosazovat zemské zájmy a být k službám současným i předešlým Mizukage..." Sekretářka si oba chlapce prohlížela, občas si něco napsala do svých papírů v deskách a popíjela čaj. "... Mezi možné náplně misí patří neutralizace dezertérů, infiltrace struktur, zneškodňování nebezpečných jednotek a jedinců, sabotáže operací nebo například ničení budov. Organizace si vyhrazuje právo na upřesnění znění tohoto paragrafu na místě pověřenou osobou," dočetl tuto část Isamu a sledoval výraz svého kamaráda. Ten byl relativně v klidu, ale přesto podupával nohou. Tady končí zábava. Je to vážné. Musím zachovat klid, přeci jsem si to vždycky přál. Vždy jsem chtěl chránit tuhle zemi a bojovat proti nukeninům, nesmím ztrácet hlavu, jen proto, že jsem nervózní z téhle sekretářky. Jsem připraven nasadit svůj život...
"Signatářům bude zajištěn speciální trénink a školení pro tyto potenciálně náročné mise, potažmo tréninky rozvíjející jejich schopnosti a dovednosti," četl dále Isamu. Oběma chlapcům jako by se rozsvítila žárovka po dočtení této části. Oba už teď věděli, že budou trénovat jako o život.

Isamu dočetl několik dalších ne tolik podstatných částí, mezi něž patřila mimo jiné zmínka o možnost odebírání obědů, umístění společných sociálních zařízení a také například provozní doba podatelny.

"S bezpečnostním protokolem seznámí velitel týmu signatáře v soukromí a ústně, pro možné vyzrazení citlivých informací... Za veškerá zdravotní a duševní rizika způsobující újmu po dobu výkonu služby přebírá zodpovědnost podepisující člen, nikoliv organizace Oininů. Berte tuto informaci, prosím, na vědomí," domluvil Isamu. Oběma teď vrtala hlavou právě dočtená část, která byla vyznačena obzvlášť tučně. Vím, že když se něco stane, budu vždy připraven. Musím to říct dědovi. Musím se s ním domluvit na tom, kdyby se mi něco stalo. Udělám všechno pro to, abych splnil to, co na nás čeká.

Nasměroval Funa do kolonky, kde se měl podepsat, a sám, přestože s těžkou hlavou, podepsal po jeho vzoru tuto smlouvu.

Fun Kotoshi
Tým Yuurei
Mezi papírovými zdmi

Zatím Isamua neslyšel, takže se rozhodl že na něj počká a při tom s nedočkavostí a zvědavostí zátáhl za kliku, aby nakoukl dovnitř. Trochu ho vystrašila skutečnost, že byly dveře zamčené. Hlavou mu začaly létat negativní myšlenky. Nespletl jsem si adresu? Nebo co když je tohle zkouška a mají tu nějaký tajný vchod?
Nenápadně aby ho nikdo nezaslechl začal ohmatávat okolní zdi s očekáváním nějakého speciálního mechanismu. Kdyby ho někdo zahlédl, myslel by si nejspíš že chce Fun tu budovu vykrást a možná by se při pohledu na jeho pohyby i docela pěkně zasmál.
Každopádně Funa nakonec zachránilo Isamovo volání, které ho, jak si Fun uvědomil, i vytrhlo z fantazírování. Následoval kamarádův hlas a okamžitě po setkání mu byl vysvětlen i důvod proč nemohl otevřít. Krátce si odfrkl. Tajný mechanismus by byl zajímavější. „Čau, čau. Neuvěříš, co jsem se včera stihl naučit,“ řekl Fun s nadšením a vstoupil do budovy. Obyčejnými dveřmi… Už už se chtěl rozpovídat o svých nových technikách, ale hned za dveřmi ho přerušila přítomnost vrátného. Představil se a během chvilky mu bylo jasné, že budou s obtloustlým chlapíkem dobří kámoši. Fun obecně vycházel skoro se všemi a tady na tom nehodlal nic měnit.
Když se k nim vrátný připojil, aby je doprovodil ke správným dveřím a vyšli chodbou, Fun nechal jít Isamua prvního a vzrušeným a nedočkavým hlasem mu vyprávěl o tom, jak se naučil svou první ohnivou techniku, i když je zatím dost jednoduchá a jak vylepšil funkčnost své techniky, díky které se orientuje v prostoru. Procházka budovou byla docela zajímavá. Cítil hned několik vůní, které neznal a zaslechl i několik tlumených nárazů čepele o čepel.
Dorazili k cíli. Mužík se s nimi rozloučil a šel se vrátit na svou pozici a dvěma chlapcům už nezbývalo nic jiného než zatáhnout za kliku velkých dveří. Na Isamovu otázku, jestli je připravený sám neznal odpověď, ale když se takhle cítil, měl ve zvyku myslet pozitivně a jít rovnou za nosem. Nejdřív se rozhodl použít svou novou techniku, aby si byl jistý, že mu v následující místnosti neunikne jediný detail a pak rázně přikývl. Zaklepal, a přitom si uvědomil, že už teď slyší v místnosti před nimi jen jednu osobu, šustění papírů a podle pohybů které zaslechl si byl skoro jistý, že jde o ženu. S touhle technikou bude ještě sranda.
Zatáhl za kliku a vešel dovnitř jako první. Svou domněnku si ihned potvrdil, když je žena přivítala a uvedla dovnitř. Když si klekal na polštářek u bytelného stolu, uvědomil si, jaký má žena parfém. Byl si jistý, že cítí santalové dřevo, které bylo moc čerstvé na to, aby pocházelo z interiéru a výrazný nádech jasmínového květu. UUU, byl bych docela dobrej na parfémy, pomyslel si. Aspoň vím, jaký mám možnosti na stáří. Zacukal mu koutek, ale pak ho znovu vrátil do reality zvuk papírů, které před dva geniny žena přisunula. Nejdřív ho to zaskočilo, protože nastala znovu stejná situace jako se svitkem, ale Isamu se skoro ihned zachoval tak, jako by mu četl myšlenky a začal body jejich smlouvy předčítat nahlas.
Tak nemají zodpovědnost za to, co se nám na misi stane jo? Neznělo to příliš dobře, ale Fun stejně neměl rodinu, která by potřebovala vysvětlení, kdyby se mu něco stalo. Připadalo mu to stejné jako v klasickém týmu, jen s lepším platem a příslibem mnohem zajímavějších misí. A s trochou štěstí se jim dostane také lepšího výcviku. Párkrát poklepal suchým koncem pera o stůl, ale nakonec smlouvu podepsal.

sekretářka Oininů
Tým Yuurei
konferenční místnost

Dvoukřídlé dveře s povrchem jemného dubového charakteru se díky pečlivě promazaným pantům tiše a plynule otevřely, jakmile geninové zabrali za zdobenou mosaznou kliku. Dvojici chlapců se tak zjevil pohled na prostornou, tradičně zařízenou konferenční místnost s podlahou pokrytou podložkami z rýžové slámy, papírovými zdmi a mírně klenutým dřevěným stropem téhož materiálu, z jakého byly zhotoveny dveře. Dominantou pokoje se stal masivní stolek, zhotovený tak, aby ladil s okolními předměty, obehnaný několika pohodlnými vycpávanými polštářky na sezení. Výrazný lustr nad stolem představoval hlavní zdroj světla pro celé zařízení.
Na jednom z polštářků už seděla žena v tmavém kostýmku, působící celkově upraveným dojmem. Dlouhé rovné vlasy měla umně shrnuté do ohonu a pohledem jasných očí hnědé barvy se vpíjela do příchozích shinobi. „Posaďte se, prosím,“ vybídla je úředním tónem. Jakmile tak učinili, ukázala prstem na předem připravené smlouvy, ležící na stole, a vyzvala je, aby si vše pečlivě pročetli a podepsali je, budou-li s nimi souhlasit. Obsahem byl mimo jiné i bod, který organizaci Oininů vylučoval jako viníka v případě, že by se signatáři během výkonu služby něco přihodilo.

Isamu Kenji
Tým Yuurei

"Postarám se o něj, neboj. Měj se a na zítřek se vyspi, ať tam nejsme jak boxovací pytle," rozloučil se se svým parťákem a pokračoval domů.
Ve skutečnosti nevěděl, co se svitkem udělat. Nevěděl, jestli má dědečkovi říct o svém zážitku dne. Dost dlouho jsem nespal. Bylo by špatné, kdybych dorazil na své, možná nové stanoviště jako mrtvola.
Posunky a unavenými, úsečnými větami dědečkovi naznačil zážitky z mise. Se smíšenými pocity se uložil ke spánku.

Takže Oininové, pomyslel si Isamu. Ráno toho dne bylo chladno, a tak si čas mezi četbou starých svitků o lékařských jutsu a vařením vody na čaj zkracoval přikládáním dříví. Podíval se naposledy na svitek od Oininů a vzápětí jej vhodil do kamen. Od papíru se zakouřilo a vzápětí shořel.

Po ranním rituálu se vydal na cestu. Přemýšlel o tom, co ho čeká, co se teď stane a hlavně myslel na okolnosti jeho předchozí mise a této události. Blížil se k velitelství Oininů. Jde se na to... Areál byl nenápadný, vypadal spíše jako několik kanceláří uvnitř obřího doja. Dobré krytí.
Na hlavních vratech stálo: "V údržbě, použijte vedlejší vchod". Isamu tedy obešel budovu, netuše, že by Fun nemusel tento vzkaz přečíst. Za malou chvíli už čekal za rohem. Během pár minut zaslechl přešlapování, proto vykouknul zpoza rohu a zavolal na čekajícího chlapce. "Fune, tyhle dveře jsou rozbitý, už jsem na tebe čekal za rohem," zavolal na něj černovlásek, "jinak, dobré ráno."

Po nesměle dodané poznámce vstoupil dovnitř. Vrátný shinobi chlapce požádal o identifikaci. Poskládal několik pečetí a položil na každého z nich ruku. Z nabubřelé tváře muže okolo čtyřiceti let se nakonec vyklubal celkem upřímný úsměv. Budova vypadala zvenku malá, ale uvnitř se nacházelo mnoho místností. Automat na kávu a vodu na chodbě však Isamua uklidnil. Byla to první běžná věc v této budově, kterou viděl. Po několika schodištích je vrátný dovedl k určené místnosti a popřál jim mnoho zdaru. "Připraven?" zeptal se nervózně Isamu Funa při pohledu na kliku.

Renjiro Kaiba
Tým G
Neznámý ostrov
Renjirovi se sevřelo hrdlo a on semkl rty do tenké linky.
Byl v koncích. Netušil, jak mohl Kenshinovi pomoci. Mohl jen bezmocně sledovat, jak umírá.
Kdyby jen byl rychlejší. Kdyby jen byl silnější...
Tu se ale od vchodu do jeskynního sálu ozval hluk a z prachu vyšla Rina, chovající se stejně zvláštně, jako před tím.
Renjiro na ni chvilku vyvedený z míry jen civěl, podobně jako jejich nepřítel, než si vzpomněl, že bělovláska umí léčit.
„Rino-san! Prosím! Kenshin-taichou potřebuje pomoc!“ zakřičel na ni okamžitě s novou nadějí v hlase, načež stočil pohled k helmě, kterou Yui svírala v náruči, a při rozpomenutí se na Kenshinova slova se otočil ke chřtánů sopky.
„Yui-chan! Já ho zaměstnám a ty tu helmu hoď do lávy!“ zamračil se bělovlásek, když svůj pohled stočil k muži opodál, a zatnul pěsti, zářící chakrou.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Mitsuo Yuki
Tým C
Severní cvičiště
Zahleděl se na červenovlasou dívku ještě jednou a zamyslel se, odkud by ji tak asi mohl znát. Mohl přemýšlet jak moc chtěl, ale vůbec nic ho nenapadalo. Moc mu v přemýšlení nepomohla, když mu řekla, že je jí také odněkud povědomý. Ne, že by to nějak nutně potřeboval zjistit, ale když s ní má být v týmu, tak by bylo dobré to zjistit.
Tak trochu ignoroval, co si říkala s prvním příchozím a poté s Renem a začal znovu vnímat, když se začala představovat. Trochu ho překvapilo, když řekla své jméno. Ona a z klanu Yuki? No, dávalo by to smysl, že ji párkrát uviděl například v klanové knihovně nebo v doju a odtud mu přijde povědomá. „Já jsem Mitsuo Yuki, nemám toho o sobě moc co říct, ale k vám chci říct, abyste mě nijak nezdržovali, ať už je to vaší hloupostí nebo slabostí.” Řekl na rovinu oboum dvoum nově příchozím. Chápal, že to na ně asi neudělá úplně nejlepší první dojem, ale prostě jim to říct musel.

Miki Yuki
Tým C
Severní cvičiště
Mladá Yuki koukala na svého nejspíše nového senseie, ale než cokoliv stačil říct přiběhl k nim bělovlasý chlapec. Vlásky bílý skoro jako sníh. Udiveně se na něj podívala a zapřemýšlela jestli se znají, když to tvrdí. " No já nevím...", na chvilku se odmlčela. "... Ale jsi mi nějak povědomý", přikývla mu na souhlas. Seiichi, který stál s katanou opodál se na něj otočila. " Neboj se nic. Chvilku jsem si poležela v nemocnici a je to dobrý. Hold za blbosti se platí. ", odpověděla mu na jeho dotaz na její zdraví z minulé mise. Takovou chybu už nesmím udělat., řekla si v duchu, když na to opět pomyslela. Když se s těmito dvěma chlapci vypořádala zaměřila se opět na brýlatého doktora. " Těší mě pane Jirou Kitabatake. Doufám, že z vašich tréninků si toho hodně odnesu, s úctou se poklonila jak byla vychovaná. " Vypadá to, že ano. Ze starého týmu jsme zbyli jen my dva", s touto větou se ještě otočila k Seechimu a tím mu potvrdila jeho slova.
Do třetice přiběhl další chlapec tentokrát blonďák. Ten vypadal, že bude dosti energetický. " Ehmm..ahoj..", oplatila mu pozdrav poslednímu chlapci a nadechla se a vydechla. " Tak ještě jednou ať se nemusím představovat milionkrát. Jmenuji se Miki Yuki a byla jsem tady se Seiichim v týmu než nás z nějakého důvodu rozpustili.", znovu a pořádně se představila.

Tým G: Ztracený ostrov

Dívenka přiběhla ke Kenshinovi a poklekla u jeho těla z ruhé strany, než byla Yui.
"Néé!" vydral se jí z hrdla zoufalý výkřik, uchopila muže za ruku a rozvzlikala se tak, že to trhalo srdce. Otřesy sopky, kráčejících soch, ba ani krutý smích boha z dávných byli najednou jen jako daleké ozvěny a čtveřici nakratičko obklopilo zvláštní ticho vzniklé nastalou situací. Yui najednou ucítila, jak se její ruky dotli Kenshinovi prsty.
"z... zničte tu helmu... ," ozvalo se zašeptání, které se vydralo z Kenshinových úst.
Chvilka pominula a všechno se vrátilo. Až na to, že sochy už musely dojít do jeskyně. Nebylo tomu tak. Zato se od vchodu ozvaly zvuky, které až moc podezřele připomínali zával. To stvrdil oblak prachu, který byl vehnán do místnosti. A právě z něho vyšla ona dívka z chatrče, mávajíc okolo sebe rukou a v závhvatu kašle.
"No fůj," prohlásila, když se snažila dostat prach z vlasů. Náhle však zpozorněla, protože cítila sílu pohledů. Přesněji, sílu jednoho jediného pohledu, který na ni vrhal bůh, kterému ztuhl úsměv na tváři. Rina jeho směrem pohlédla, ale jen ho bez zájmu přejela pohledem, načež vesele zamávala na dvojici shinobi.

Tako Jahiro
Tým Yoshitsune
Lázně
Velice těžko si prostá slova hledala cestu přes Takovo tvrdohlavou umíněnost, ale nakonec pronikla. Chlapec sklopil pohled a zamyslel se. By to snad opět problém ega? Vyžíval se ve své ublíženosti natolik, že už sám neviděl cestu ven? Nejspíš ano, ale dokáže... pche! Hloupá myšlenka. Jasně že to dokáže. Vždyť zatím dokázal všechno co si usmyslel. Dokonce získal si srdce nedobytné Mikayo. Prostě jen musí sklopit uši a nechat si poradit. A musí přitom zapomenout na svou bolest? Ani nápad! Musí ji akorát usměrnit a využít.
"Sóka," odpověděl tiše a pozvedl pohled k holkám, "Myslím... ne, vím že to zvládnu," zavázal se neproneseným slibem a v jeho očích se objevila zdravá jiskra jeho pravého já.

Fun Kotoshi
Tým Yuurei
Přelom kapitol

Nejdřív Funa překvapilo, že se v textu píše o obou chlapcích. To byl ale zanedbatelný pocit oproti tomu, jenž ho ovládl, když slyšel informaci o oininech. Bez sebemenšího přetvařování mu spadla brada a na moment zamyšleně zíral do prázdna. Díky tomu byl v mžiku rád za to, že v tom mají být společně.
„Co na to říkám?“ Pomyslel si v duchu Fun na Isamovu otázku. Jeho výraz mluvil za vše. Pak se ale trochu vrátil do přítomnosti, pomalu pusu zavřel a se staženým obočím úplně vážně pronesl – „Tak to abych se brzo naučil tu techniku, co mi má pomoct číst. Už na ní pracuju, ale zatím se mi extra nedaří.“
Na Isamův popis místa setkání pokynul hlavou. Bylo to jedno z těch, kam lidi z vesnice moc často nechodí, ale Fun měl ze svých častých tréninkových běhů docela slušný přehled o ulicích Kiri. Znal dokonce i pár tajných zákoutí, o kterých věděl jen málokdo. Když si na to vzpomněl, napadlo ho, že by se na jednom mohl dnes ještě zastavit a zapracovat na svém ovládání chakry. Vždycky když tam byl, přemýšlel o tom, jak úžasný musejí mít lidi se zdravým zrakem výhled. Ale i pro něj to byla úžasná atmosféra. Na otevřeném prostoru skoro v mracích a s divokým větrem, který si pohrával se vším, co mu přišlo do cesty.
„Hele mohl by ses o ten svitek postarat ty? Budeš mít větší jistotu, že už je potom nečitelnej.“ Řekl svému společníkovi a pomalu se hrabal na nohy. Automaticky si otřepal kalhoty od prachu a rozběhly se pryč. Ještě zavolal na Isamua, „uvidíme se tam, tak zatím!“ a namířil si to do sirotčince. Tam se jen spěšně umyl, pár slovy popsal své nejoblíbenější vychovatelce, co se stalo a vydal se znovu na trénink. „O oininech jim říkat nebudu. Stejně ještě ani nevím, jestli to vyjde.“

Dalšího dne brzy ráno nebyl příliš odpočatý, ale na takové vymoženosti jako dlouhý spánek bude čas, až nebude mít tak důležité úkoly. Bez problémů dorazil na zmiňované místo setkání a čekal na Isamua, který se měl každým momentem objevit.

Ena Okeda
Tým Yoshitsune
Lázně

Její otázka, jak se nyní zdálo, měla na černovláska mnohem větší vliv, než by ona sama vůbec předpokládala. Tako byl už od pohledu člověk, kterému nebylo jednoduché se dostat pod kůži. Teď to ale rázem vypadalo, že tahle jeho tvrdá schránka má v sobě přeci jen nějaké skulinky. Jeho hlas ze začátku působil nejistě a zaskočeně. Postupně se ale zase uvolňoval, a když skončil, dívka musela uznat, že černovláskovi předtím možná trochu křivdila. Bylo vidět, že pro Miku chová velké city a o to víc překvapující bylo, že nechal věci dojít až do takového bodu, kdy skončil na úplném dně.
"Ryo-san má pravdu." Pokynula tiše a s povzdechem si poposedla o kousek blíž.
"Nemyslím si o tobě nic speciálního." Pronesla chladně při pohledu do černovláskových očí.
"Ale jsem ráda, že máš někoho, kdo je pro tebe důležitý." Její oči se náhle zahleděly do dáli. Kdo ví, kde by byla ona sama, kdyby nebylo Katsumi.

Isamu Kenji
Tým Yuurei

Isamu věděl, že nemusí být dvakrát pozorný, aby si všiml, že Funa to nepustilo. Vsadím se, že je v pořádku. Přestože jsem senseie neviděl mnohokrát bojovat nebo předvádět své podrobné schopnosti, neměl bych o něj strach. Je to docela i tvrďák.
Za chvíli už to ale hocha naproti němu skoro přešlo. Isamu si po Funově vzoru sednul. "Hm, to tedy," odpověděl Funovi na jeho závěrečnou poznámku a převzal si do ruky jeho svitek. Je to zvláštně srolované. Podobný svitek jsem neviděl. Co by mu jen mohli chtít? Rozvinul jej. Fun to moc detailně vidět nemohl, ale Isamu se po přelétnutí textu zarazil.
"Zdravím vás, členové týmu C, Fune a Isamu...," přečetl první větu a překvapeně se odmlčel. "Nemohu vám sdělit mnoho podrobností, proto mi dovolte přejít rovnou k věci. Z vyšších míst mi bylo nařízeno vám oznámit, abyste se zítra ráno dostavili na velitelství Oinin Butai," odmlčel se Isamu a díval se na Funovu reakci, pak ale pokračoval: "budeme vás očekávat na pohovoru ohledně vstupu do jedné z našich jednotek. Na konci tohoto svitku najdete plánek našich budov i přesnou adresu budovy. Bližší informace vám prozradíme tam. Prosíme, abyste tento dokument pečlivě uschovali nebo zničili. S pozdravem..." Isamu dlouze luštil, co je to za podpis. "V podpisu je nějakej... zvláštní klikyhák. Netuším, kdo to je. Ale je za ním tečka."
Podíval se na Funa. Páni. Tohle jsem nečekal. Že by nás vybrali do Oininů? To by byla čest. "Co na to říkáš?," řekl a sroloval svitek. Potom Funovi začal vysvětlovat, před jakou budovou se ráno mají setkat. Nemohl tomu stále moc uvěřit. Zajímalo ho, co na to říká jeho kolega.

Yuri Gateba
Tím D
Genjutsu svet

,,AAAAAA...” zakričal som akonáhle som otvoril oči a okamžite sa posadil. Prudko som dýchal a obzeral sa okolo seba. Neďaleko odomňa sa nachádzal Ieyasu, s oboma nohami a živý. Taktiež som uvidel Satsuki s normálnou farbou vlasov. Začal som si spomínať. Ľahké raňajky a potom tréning. Z môjho brucha sa začali ozývať divné zvuky a taktiež som si spomínal, že raňajky som vynechal.
,,Ieyasu...”začal som pomaly a potichu, akoby som bol stále v tranze, ,,Nemáš nejaké jedlo?”

Ieyasu Kitabatake
Tým D
genjutsu svět –> louka

Kolega v kožené bundě, jež nosil už celá léta, kolem lékaře mlčky prošel. Zdálo se, že o lékaře ani nezavadil okem, v němž se mísila nervozita s obavami. Ani mávání a ťukání na záda v získávání Yuriho pozornosti nepomohlo. Ieyasu pro něj zkrátka neexistoval. Unaveně si povzdechl, podrbal se na zátylku a jal se přítele v jeho cestě následovat. Ta vedla až do známého stavení.
Oba muži si v malé předsíňce zuli sandály a umístili je do botníku, stojícího hned vedle prostého věšáku. Ieyasu se na chvíli zastavil. Snažil se nasát příjemnou vůni čerstvé pryskyřice, kterou nedávno natíral dubové trámy v místnosti, nebyl však schopen ji zaznamenat. Světlo olejové lampy působilo mdle a pochmurně – jako když se plamínek svíčky jemně třepetá ve svistotu větru, proplétajícího se mezi náhrobky na hřbitově. Přemítání nad fungováním fundamentálních smyslů přerušil až zvuk vycházející z obrubně dveří, na níž Yuri rytmicky zaklepal, aby oznámil svůj příchod.
Blonďatý muž vešel do místnosti a jeho pohled se setkal s pohledem černovlásky sedící na židli, objímaje malou holčičku. Oči měla rudé a opuchlé.
„Já... je mi to líto...“ pravil Yuri tichým hlasem po krátké odmlce. Odpovědí mu bylo pouhé pokývání hlavou. Ieyasu, stojící ve dveřích, zmateně nadzvedl obočí – to, co přišlo, viděl poprvé. Kolega pomalu došel až ke stolu a bez zbytečných slov Satsuki, jejíž roztřesená brada mu spočinula na rameni, objal.
Ieyasu, nevěříc vlastním očím, zakroutil hlavou a založil ruce v bok – tedy, alespoň se o to pokusil. Jeho levačka totiž narazila na něco měkkého a teplého. Nechápavě sklopil zrak ke svému boku. Oči mu ulpěly na obří díře v břiše, ze které vyhřezávaly vnitřnosti. Těžce polknul, když si vzpomněl na další oběti výbuchu. Z očí mu vyhrkly slzy.
Chvíli jen postával na místě a sledoval, jak Yuri vzlykající ženu utišuje. Když se rozhodl přiblížit, ucítil na rameni chladný dotek. „Násilí vždy přináší další násilí. A to nevyhnutelně vyústí ve smrt. A ta si nevybírá,“ proneslo stvoření v černém rouchu s kápí za jeho zády obřadním hlasem. „Půjdeme?“
Lékař se znovu zahleděl na své nejbližší, neohlížeje se přes rameno. Pro ně by byl ochotný udělat cokoliv. Zabíjet, zotročovat, masakrovat. Nikdy si to nechtěl přiznat, uvnitř však cítil, že to tak je – a že je to špatné; že se touto cestou nikdy nesmí vydat. A to za žádnou cenu.
Zakroutil hlavou a smetl nelidskou ruku ze svého ramena. „Možná příště, prvně musím tohle všechno zpracovat a poučit se z toho,“ odpověděl pevným hlasem. „Doufám, že mi to nebudeš mít za zlé,“ zasmál se, „ale dokud budou naživu támhleti, budu naše shledání oddalovat, jak jen to půjde.“

Prudce otevřel oční víčka a na sítnici mu dolétly ostré paprsky světla. Prudce vypustil vzduch z plic a obměnil ho za čerstvý. Pohledem sjel všechny ostatní.

Fun Kotoshi
Tým Yuurei
molo

Odpověď oinina byla ostrá jako led, ale po ujištění, že senseiovi nic nehrozí se Funovi ulevilo. Nedokázal to vysvětlit. Nedávalo smysl, aby ten chlap věděl, jestli je sensei v pořádku. Z nějakého důvodu ale cítil, že mu může věřit a že by ho měl poslechnout.
Pomalu svou chůzi zastavil a poslouchal mužovy kroky, které se rychle vzdalovaly, když v tom ho dohnal Isamu. Otočil se na něj, s úšklebkem pokrčil rameny a přesně tam kde stál sebou plácl na zadek. Plíce už docela pročistil, ale pořád bylo jen pár minut po výbuchu a jeho smysly potřebovaly mnohem víc času na zotavení než jeho omlácené svaly. V duchu si udělal rychlou poznámku, že by se měl asi taky stavit cestou do sirotčince v nemocnici, ale pak to zamítl. Takový stresy sice ještě nezažil, ale zmlácenej byl z vlastních tréninků často skoro stejně.
Jen co se usadil do tureckého sedu, jako by nebyl jen kousek od předchozího bojiště a doutnající budovy, natáhl ruku se svitkem směrem k Isamuovi. „Mohl bys–“ Začal, ale přerušila ho Isamuova otázka. Zasmál se a svitek mu předal.
"Tak jsme to teda přežili." Odvětil Fun svým klasicky nevinným a přímočarým způsobem, zatím co si masíroval bolavé svaly.

Isamu Kenji
Zpátky do reality

Těžké oddechování, pot, krev a strach. To všechno pociťoval až teď. Bylo to jako by se čas zastavil na několik měsíců a on nebyl při smyslech. Dělal věci naprosto chladně, bez okolků, plnil je jako příkazy.
Ten kurz zdravovědy se přeci jen vyplatil, pomyslel si Isamu, zatímco sledoval oinina, který poskytoval zdravotní pomoc svou technikou. S obdivem sledoval, jak rychle se zranění hojila. V mžiku oka bylo z vážných zranění jen několik bolístek, které se musí doléčit.

Jeho přemítání nad Shousenem rozhodil Fun, který palchoval a snažil se komunikovat s oininem. "Neblbni, musíš taky někdy dýchat, jestli chceš mluvit," namítnul Isamu a poplácal ho po zádech při zjištění, že mladý Kotoshi má problém popadnout dech. Isamu se otočil zpět a po ujištění se, že Miki a Seiichi jsou v relativním pořádku, se mu docela ulevilo. Ani se nestihl zamyslet, a Fun už byl v patách oininů.
"Měj se, Seiichi, a dávej si pozor, a dej bacha i na Miki," zavolal na něj černovlásek, zatímco doháněl svého kolegu.
Slova oinina ho překvapila. Fun dostal svitek? Ale vždyť... si to nepřečte. O to víc ho zarazila odpověď na slepcovu poznámku. To nebylo moc ohleduplné. Možná bych... Možná bych mu mohl pomoct? Možná by to ocenil. Sledoval odchod mlčky odchod oininů.

"Hele, Fune...," prohodil zničehonic na Funa, který byl momentálně zahlcen myšlenkami na senseie, "já ti to klidně přečtu, pokud chceš... A teda, pokud by ti to nevadilo. Potom se na něj podíval a skoro nostalgicky se usmál. Byl Funovi vděčný za to, jak pohotově se choval ve skladu. A taky měl po dlouhé době radost ze života, přestože o něj mohl před minutami přijít. Věděl, že pro něj začala nová etapa, neboť to, co prožil na misi s těmito lidmi, ho bude dlouho provázet. Myšlenky mu zaběhly k tomu, co oinin řekl o senseiovi. Je to fakt, chápu, že je Fun tak dychtivý.

Ren Nagayama
tým C
severné cvičisko

Pohľadom sledoval aj prichádzajúcu dievčinu a musel sa pousmiať keď zasiahol Mitsua do ramena. Zostal stáť keď mu Mitsuo povedal aby chvíľu počkal. Pohľad mu padol na chlapca ktorý mal na chrbte katanu a na to čo držal v rukách. Skontroloval pohľadom miesto kde nechal katanu a takmer okamžite sa dal do kroku.
"Vráť mi ju" povedal potichu keď za zastavil a prezrel si jeho tvár pozornejšie. "Oshitari" povedal pokojne aj keď bolo na jeho postoji vidieť že ho štve to že mu ju zobral. Kedysi by sa bez premýšľania vrhol na neho a zobral by si svoju katanu nasilu. Teraz už bol vyrovnanejší a iba málokedy konal impulzívne. "Ahoj" pozdravil to dievča a mierne sa uklonil.

Jirou Kitabatake
Tým C
severní cvičiště

Druhý člen původní sestavy týmu C dorazil, sotva co se Jirovi podařilo identifikovat prvního. Dívku s vlasy barvy plápolajícího ohně však naštěstí poznal na první pohled – především právě díky vzhledu pro klan Yuki tak atypickému.
„Ano, jsem Jirou Kitabatake. Rád vás oba poznávám,“ pravil s úsměvem a zabořil obě ruce do hlubokých kapes lékařského pláště. Užuž se jim chystal předat další informace, když je svou přítomností zničehonic poctila dvojice nováčků, dávaje si pauzu od sparingu.

Fumihiro Yarui
Tým Yuurei
molo

Vyzáblý muž se kvůli ustaranému chování slepého chlapce neobtěžoval zastavit svou prudkou chůzi, ba ani otočit hlavu. I nadále si to dlouhými kroky rázoval směrem k místu, kde na něj čekaly další povinnosti.
„Nějak si poraď, hochu – ber to jako první zkoušku,“ odvětil chladně. Když přišlo na řeč o starém jouninovi, na moment se odmlčel, aby zvolil správných slov. „Nic mu už nehrozí,“ řekl nakonec opatrně, „vše se brzy dozvíš.“

Ryo Yoshitsune
Tým Yoshitsune
Cvičiště
„Asi se teď pro změnu poblinkám já,“ zakroutila očima Ryo, ale nakonec se uchechtla. „Je fajn, že o ní takhle smýšlíš a jsem za to svým způsobem ráda. Co ale ta naše horská bystřina nepotřebuje, je zoufalec, kterej se nedokáže vyrovnat sám se sebou. Měl by ses sebrat a pochlapit se. Když to neuděláš, očividně ti nezbude nic, Tako,“ odvětila a založila si ruce za hlavou. „Co se stalo, stalo se. Neodčiníš to ani tím, kdyby ses zabil. Tak co prostě vzít si poučení a naučit se ovládat? Protože přesně tohle, tě oinini naučí. Taky to nebyla mizukage, kdo s tím přišel.“

Yui Endo
Tým Kenshin
Ostrov
„Nyaah!“ vykřikla a pak ještě několikrát, jak se kutálela. Překvapeně skončila v sedu a v náručí svírala helmu. Nestihla se však zaradovat. Vypadalo to, že muž už helmu nepotřeboval.
Rychle se postavila, pustila kus zbroje a složila pečetě, ale čas nebyl na její straně. Kenshin na druhou stranu ano. Ne tak, jak by si přála.
„Taichou!“ vyjekla a vytřeštila oči, do kterých se jí seběhly slzy. Kapitán se nehýbal! „Kenshin-taichou!“ přiběhla k němu.

Renjiro Kaiba
Tým G
Neznámý ostrov
Renjiro napínal veškerou svou duševní sílu, aby muže udržel, dokud mu Yui nesejme přilbu.
Na kratičký moment se zaradoval, když se zdálo, že se to dívce povedlo, ale v tu chvíli jeho technika povolila a mladíka i s dívkou odhodila tlaková vlna, kterou mužova chakra způsobila.
„Guh...“ hekl Renjiro, když se na zemi podepřel loktem a vzhlédl, jen aby spatřil, jak se na ně řítí temná, energetická čepel.
„Kuso!“ zúžily se mladíkovi zorničky, ale dřív než stihl cokoliv udělat, vrhl se útoku do cesty Kenshin.
Následovala další exploze, která zvedla mrak prachu a úlomků skály, na kterou sopka odpověděla mohutným otřesem a erupcí lávy.
„Kuh, taichou! Hah!“ vyškrábal se Renjiro s kašlem na nohy, a rychle přispěchal ke Kenshinovi, načež se zhrozil.
Rána, která se táhla přes trup jejich velitele, vypadala příšerně. Nedovedl si představit, jak by se něco takového dalo přežít.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!