NFFORPG - Kirigakure no Sato

Renjiro Nishi
Dojo Oininů
Renjiro sebou škubl, když ho někdo pevně stiskl kolem hrdla. Stisk ovšem během chvilky povolil, po té, co mu někdo zašeptal u ucha, že je mrtvej.
Renjiro se prudce narovnal a otočil.
Za ním stál muž s řídkým plnovousem a s lehce delšími vlasy.
Ve tváři měl napůl zamyšlený a napůl hrubý výraz.
Už už chtěl zbrkle zareagovat, ale naštěstí si včas vzpomněl a ovládl se.
„Vy jste Keisuke?“ Zadíval se na muže.
„Renjiro Nishi,“ představil se a lehce se uklonil.
Tohle bude zajímavý…. Pomyslel si trochu sklesle Renjiro.
„Jsem připravený začít, pane!“ Narovnal se odhodlaně a opřel si ruce v bok.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Shirei-kan Keisuke
Oininové
Celou dobu čekal v Doju na ty usmrkance. Schválně se postavil ke dveřím a opřel se o zeď. Stalo se jak čekal. Dvě malý děcka vstoupily do Doja a ani si ho nevšimly. Využil situace kdy se rozhlíželi a pomalu se k nim tiše ze zadu připlížil a oba je chytnul drtivým stiskem za krky a zašeptal jim do uší.
"Jste mrtvý, hošani." Pak je pustil. Tvářil se zamračeně jako obvykle.
"Nechápu, jak takovým chcípákům jako jste vy dva povolili vstup k Oininům. Možná jste Oininy na cáru papíru, ale u mě jste nicky a já teprve rozhodnu, jestli má cenu se s vámi zabývat jasný?!" Podrbal se na bradě. "Samozřejmě za předpokladu, že jste ti koho myslím."

Renjiro Nishi
Dojo Oininů
Ne tak docela. Pomyslel si v duchu Renjiro.
„Taky tu nikoho nevidím, a pochybuju, že támhleta kunoichi bude chlap jménem Keisuke,“ pousmál se při té představě pobaveně Renjiro, když se podíval na nějakou opodál stojící ženu, která zrovna stavěla do latě nějakého červenovlasého kluka.
Že by další kolega? Zamyslel se Renjiro a jen tak se posadil na zem do tureckého sedu.
„No, tak na mistra Keisukeho počkáme, ne? Náborář říkal, že ho tu najdeme. Třeba si jen odskočil,“ podíval se na Wolfa, lehce se zaklonil a opřel se dlaněmi o podlahu za ním.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Daichi Takeru

Jako nikdy, dnes je krásný den, nemyslíš? Měli bychom vyrazit k Mizukage, slyšela si, co se o ní povídá? Prý ví úplně o všem, co se kde šustne. Já si ale nemyslím že je to pravda, nikdo nemůže vědět všechno... A plný sebevědomí vyrazil v čele dvojice směrem k sídlu vůdkyně vesnice. Přemýšlel, jak asi bude vypadat jejich nový mistr, a zda je ostatní oininové přijmou mezi sebe. Ale co, odbyl myšlenky pomyslným mávnutím rukou, věřil že vše se vyřeší, něco dříve a něco později, a tomu, co se bude řešit později, se často může pomoci.

Wolfgang Tori

Wolf si vyslechl Renjira a pousmál se "no z toho si nic nedělej, když budeš chtít klidně ti pomohu" řekl Wolf a kráčel s Renjirem dál. Když se ho zeptal na jeho KG, tak se pousmál "jop přesně to jsme my a pokud se nepletu, tak klan Nishi se zase specializuje na sníh, tak to si jsme schopnostmi hodně blízcí, bude to velmi zajímavé s tebou spolupracovat" dořekl Wolfgang a konečně došli do Doja a Wolfgang se začal rozhlížet kolem "no nikoho nevidím" řekl Wolfgang a čekal co na to Renjiro.

Renjiro Nishi
Hlavní budova jednotek Oininů
„Tak to jsi z nás dvou ten zkušenější, jak jsem si myslel,“ pousmál se Renjiro.
„Já? No, moc toho není, já jsem geninem zatím jen necelej rok, ale už mám za sebou taky pár misí,“ řekl Renjiro. Jednu misi si pamatoval až příliš dobře. Ale víc toho o sobě nechtěl takhle najednou vyzradit. Kdo ví, jestli je jejich mistr nepošle proti sobě jako přijímací test. Pak by nebylo zrovna nejlepší, kdyby jeho potencionální soupeř věděl, do čeho jde. Bylo známo, že praktiky Oininů jsou poněkud, originální.
„Ty jsi z Tori klanu co? Ledový techniky?“ Podíval se zvědavě na Wolfa.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Wolfgang Tori

Wolf se pousmál "jo myslím, že to bude asi tím směrem" řekl a na jeho poznámku se pousmál "no tolik štěstí nás potkat nemůže" řekl a kráčel dál tím směrem, když pak se ho zeptal na to jestli je nějak drsný, Wolf na něj povytáhl obočí a odpověděl "drsný? no to zrovna nevím, jsem geninem už 2 roky a nějaké fígle jsem se naučil a dost toho zažil" řekl a pak se mu zase před očima ukázal umírající Seneke a ukápla mu slza, ale hned jí utřel "no prostě normálka" řekl a dál pokračoval dál "a co ty co povíš" zeptal se.

Renjiro Nishi
Hlavní budova jednotek Oininů
„Sem pro,“ kývl Renjiro a strčil si ruce do kapes.
„Pokud se dobře pamatuju, tak je dojo tímhle směrem,“ podíval se do chodby napravo a vydal se tím směrem.
„Jen doufám, že na tom nebude se zálibou v kouření náš sensei podobně jak ten chlápek uvnitř,“ ušklíbl se pobaveně a trošku kysele Renjiro a kývl směrem ke dveřím od přijímací kanceláře.
„Jinak mě říkej klidně jen Ren, Wolfe,“ dodal přátelským tónem.
„Takže, seš hodně drsnej?“ Zazubil se na Wolfa.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Wolfgang Tori

Wolfgang si vyposlechl rozkazy a měl co dělat aby se tam nerozkašlal, nějakou chvíli už zadržoval dech, protože ten kouř ho nutil ke kašlání. Když vyšel z kanceláře, tak se také zhluboka nadechl a řekl "vzduuch" řekl a pak se narovnal. Když k němu přišel jeho nový partner, tak si ho přeměřil pohledem a pak se pousmál a stiskl ruku "jop jsem Wolfgang Tori, ale stačí Wolfe" řekl a pak dodal "takže......Renjiro, že jo, měli by jsme jít hledat senseie co říkáš" zeptal se a čekal na jeho reakci.

Renjiro Nishi
Hlavní budova jednotek Oininů
Jakmile opustil kancelář, Renjiro byl rád, že se může nadechnout něčeho, co obsahuje méně dehtu.
„Ten chlap vydá za kotelnu celého Rongusutorīta,“ pousmál se Renjiro a podíval se na svého nového kolegu.
„Tak ještě jednou, Wolgang Tori, že? Renjiro Nishi, těší mě,“ otočil se k němu Renjiro čelem a podal mu ruku na pozdrav.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Aokawa Mizuiro

Zvědavě se rozhlížel okolo, bylo to hodně rozlehlé místo, když si ho všimla nějaká mladá žena, blondýnka, velmi pohledná. Chtěl se na ni pousmát, přičemž se jeho ruka pomalu zvedala vzhůru aby si prohrábl vlasy. Žena však na něj vyštěkla celou řadu otázek, její tón ho na chvíli zarazil v půli chystaných pohybů ale pak se vzpamatoval.
,,Aokawa Mizuiro! Přišel jsem hledat Kokoro-sensei!” vyhrkl a doslova měl chuť postavit se do pozoru.

Rekrut Oininů

V klidu seděl ve své kanceláři a vykuřoval jednu cigaretu za druhou. V místnosti bylo pěkně bílo, ale tak to asi v Mlžné vesnici mělo vypadat.
Po chvíli ticha dovnitř vešly 2 osoby.
Rekrut pomalu dokouřil a típl cigaretu.
"Takže vy jste přišli do služeb Oininů... Zajímavé... Jste ještě děti, byly doby, kdy se zde braly výhradně elity... A teď, ale asi za to může nynější situace... Mno, podíváme se, co se s vámi dá udělat..."
Postavil se a přešel k šanonům na druhém konci kanceláře, vzal ten nejtenčí a prásknul s ním o stůl.
"R... R... Renjiri Nishi... Tady to je, byl jsi přiřazen nedávno, což mě opravdu nepřekvapuje. Hmm, tvůj nový sensei je Shirei-kan Keisuke. A koukněme! To je náhoda... Wolfgang Tori je taktéž pod Keisukem... Vypadá to, že jste noví kolegové, Keisukeho najdete někde v doju..."
Zavřel šano, opět si sedl do křesla a vyhodil nohy na stůl.
"Na co tu pořád čekáte?! Čas je drahý, jméno senseie znáte, tak jedu, jedu, jedu!" Prsknul po nich, a jakmile odešli, zapálil si další cigaretu.
"Tihle zelenáči..."

Kokoro

Jakmile dokončila trénink, rozhodla se, že se půjde projít okolo a zjistit, jestli tu krom ji ještě někdo je. Moc se jí nechtělo, ale jakmile ušla sotva kousek od doja, kde cvičila, uviděla tady neznámou tvář...
"Hej ty! Co tady děláš?! Nahlas svou funkci, koho tady hledáš, co tady chceš, proč jsi sem přišel?! Jedu, jedu, nemám na to celý den."
Na to, že byla celkem drobné postavy, její hlas zněl, jako by vyšel z úst tříhlavé saně.

Katsuo Shinichi

Pomalu se procházel uličkami skrze celý klášter. Poté se rozhodl si chvíli odpočinout. Sedl si na zem, opřel se o strom, vzal do ruky bublifuk a pomalu jej namáčel do kapaliny a vytvářel tak mnoho a mnoho duhových bublin, které poletovaly kolem něj a poté stoupaly směrem k nebesům. Měl rád, když bylo bezvětří, jeho bubliny tak pomalounku pluly vzduchem a vzdalovaly se, když do toho ještě zasvítilo Slunce, bubliny rozkládaly světlo a tvořily krásné barvy.
Takto vydržel asi necelou hodinu a poté si řekl, že by si mohl zahrát. Hudba byla jeho útěkem před realitou, jeho harmonií.
Vytvořil jednu velkou bublinu, ve které jakoby "Levitoval", ve skutečnosti seděl na vnitřní straně bubliny, která byla pevnější a používal ji jako prostředek k dopravě.
Pomalu se vznesl, vzal si Biwu, kterou někdy nosil u sebe, sedl si do tureckého sedu a opatrně začal brnkat.
Bublina se pomalu vznesla až doprostřed jezírka se sumci a tam se usadila těsně nad hladinou.
Katsuo mezitím začal pořádně hrát a prozpěvovat si písně. Jelikož byl uvnitř bubliny, hudba se z bubliny linula velmi málo, byla slyšet pouze v blízkém okolí a dala by se označit jako hudba v pozadí.

Michiko Takeru

Klidně spala, nijak ji nevzrušovalo, jak je dneska důležitý den, mohla pohodlně spát, ničím nerušena. Zdál se jí sen, krásný sen, Michiko byla sama na louce plné květů, daleko od starostí, daleko od života ninji z Mlžné, zrovna když si prohlížela zblízka rostoucí květiny, uslyšela klepání nejdřív tiché, poté až otravně hlasité, Michiko se lekla a rychle si v posteli sedla. Na hlavě měla vrabčí hnízdo a vypadala, jakoby proletěla komínem. Bratr jí vytrhl z krásného snu, ale než na něj stačila zařvat, uvědomila si, co je dnes za den. "Ježiš, já zaspala a zrovna první den!" vykřikla. Rychle běžela do koupelny, umýt se a upravit si její "noční" účes. Asi po 20 minutách vyletěla jako blesk z koupelny už oblečená a připravená na dnešní den. Dole pozdravila v rychlosti rodiče a ze stolu si vzala pečenou rybu na špejli do levé ruky, protože v pravé měla svůj batoh, aniž by si všimla dalších skvěle vypadajících věcí na krásně upraveném stole. Rychle si kousla a vyběhla před dům, tam stál její o pár minut starší bácha. Spolkla první sousto chutné ryby, kterou od mamky dostávala vždy, když se dělo něco významného. "Tak co? Připraven?" usmála se Michiko a ukousla další sousto.

Daichi Takeru

Probudil se, bylo krásné ráno dalšího jistě nádherného dne, tedy na poměry v mlžné. Dnešní den byl však důleitý ještě kvůli něčemu jinému. Dnes se poprvé měli dostavit na místo, kde budou brzy k vidění velmi často, a i když nevěděl, co má od toho očekávat, bylo mu jasné, že se sestrou zvládnou mnohé. Vstal proto, oblékl se a opustil pokoj. Po cestě do přízemí na snídani zaklepal sestře na dveře a zeptal se: jsi vzhůru? věděl, že odpověd bude kladná ale i tak se zeptat musel.... Dole už oba rodiče připravovali snídani, bylo jasné že naše jmenování k oininům pro ně bylo jako výhra v loterii, rodiny, které v této organizaci měli jednoho člena byly společensky vysoko ceněné, a oni tam mají dokonce obě děti. Zvláště pro otce to bylo jistě důležité, celou noc nespal, zjevně plánoval jak nově nabité možnosti co nejdříve využít. Jen jsem se usmál a dal se do jídla. I když snídaně byla bohatší než jindy, snědl jsem pouze pár soust a něco si připravil jako svačinu s sebou. Poděkoval jsem a vrátil se do svého pokoje, kvůli přípravě na odchod, shromáždění vybavení a jiných užitečných věcí. Když bylo vše v pořádku, sešel jsem opět dolů a zakřičel na sestru, že budu čekat před domem.

Renjiro Nishi
Jednotky Oininů
Slunce se vyhouplo na oblohu a začal nový den.
Renjiro tiše zabručel, když se ho pár slunečních paprsků pokusilo probudit, a otočil se na druhý bok. Další probuzení ale už úspěšné bylo. Leopard Sho, Renjirův věrný přítel a spolubojovník, ho olízl přes obličej. Tentokrát Renjiro zabručel poněkud hlasitěji, otevřel oči a trochu se narovnal.
Před ním svítil pár modrých šelmích očí.
„Oinini, pamatuješ?“ Připomněl mu Sho, seskočil z jeho postele na zem, při čemž Renjiro přestal mít konečně pocit, že je zavalený pod lavinou, a posadil se vedle Renjirovi postele.
„No jo! Díky Sho!“ Rozpomněl se Renjiro, otřel si obličej, a posadil se na posteli.
Dnes se posune o kus dál. Alespoň doufal.
Oblékl se, umyl a postavil se před Shoa.
„Promiň Sho, ale tohle chci začít sám,“ řekl Renjiro a zadíval se Shoovi do očí.
„Rozumím, tak to nezvorej a hodně štěstí,“ Kývl hlavou Sho a v jeho tváři se objevilo něco, co by se dalo považovat za úsměv.
„Až mě budeš potřebovat, tak mě zavolej,“ dodal Sho a zmizel v obláčku kouře.
Renjiro se nadechl, na chvilku zavřel oči a než je zase otevřel, ujistil se, že je klidný a vnímavý, jak má být.
Prošel hlavním pokojem a dorazil ke dveřím jejich domu, kde se jeho otec a matka zrovna také chystali k odchodu.
„Á, kotě vstalo! Tak se drž synku, a opovaž se mi udělat ostudu!“ Zazubil se na Renjira jeho otec a svou mohutnou paží ho poplácal po rameni.
Jeho matka mu jen věnovala povzbudivý úsměv. Přirozeně, měla o něj přece jen trochu obavy, ale věřila v něj.
„Tak zatím,“ předešel oba rodiče Renjiro a vydal se na cestu.
Po chvilce došel k budově Mizukage a chvilku se před ní zastavil. Požádat o přeložení do týmu Oininů byl už před týdnem, přeložení mu bylo uznáno a teď už se měl jen nahlásit u náboráře ve hlavním sídle Oininů, kde měl být zařazen do týmu.
Odbočil do postranní uličky a s rukama v kapsách kráčel vstříc budově, která se tyčila na jejím konci.
Rozvážnost, bystrý úsudek a rychlá akce v ten pravý moment. Tyto vlastnosti se staly během tréninku Leoparda Renjirovými přednostmi. A těch se musel také držet i teď. Hra dávno.
Renjiro došel až k budově a vstoupil. Uvnitř se podíval na rozcestník a vyrazil do kanceláře náboráře.
Došel k ní, zaklepal na dveře a vstoupil. Uvnitř stál jeden kluk, zhruba stejně starý nebo starší než Renjiro. Bylo jasné, že tam je za stejným účelem.
„Zdravím, jmenuji se Renjiro Nishi a jsem zde, abych byl přidělen do týmu,“ uklonil se Renjiro mírně a čekal na odpověď.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Tengoku no Senkyo

Lei Ming

Nacházíme se v krásném sídle v komplexu Tengoku no Senkyo, v samotném sídle žijí jen 2 osoby, jeto Lei Ming, nejstarší mnich v této organizaci, který ji velmi dlouho vedl, dokud se neobjevila vyvolená Atsuko-sama, která je druhou žijící v sídle. Lei se právě nacházel v malé oltářní místnosti ve svém podlaží a dokončoval modlitbu k bohu Amatatsu, pak se 3x uklonil a zvedl se ze země s menší obtíží, kvůli potížím se zády, ale nakonec to zvládl a vyšel ven. Pak se vydal ze sídla po klikatých cestičkách k Věži senzibilů, prošel kolem kolem pár rybníčku a po cestě pozdravil mnichy, kteří šli okolo. Když došel do věže, tak se vyštráchal až do hlavní místnosti senzibilů, přešel k velké mapě Mizu no Kuni a podíval se na hlavního senzibila "vše v pořádku?" zeptal se a ten pokyvl hlavou "v nejmenším všude je klid, což je velmi nezvyklé na to co Mizukáge vyvádí" řekl, ale Lei se na něj střelil pohledem a káravě se na něj díval "nám oběma se nelíbí postup Mizukáge, ale jsem zavázáni Kirigakure věrnou službou, místa která Mizukáge dobyla nejsme schopni pokrýt, proto hlídáme staré hranice" řekl Lei a hlavní senzibil se omluvně uklonil "promiňte mistře vím, že nemám právo tuto situaci kritizovat" řekl a Lei se jen pousmál "to máme všichni, ale máme i své povinnosti" řekl prošel kolem kolem hlavního senzibila a poplácal ho po rameni "bohužel doba se mění, ale vše dopadne dobře" řekl a vyšel z místnosti a zase se vydal po hustých cestičkách proplétající celý komplex.

Kasai Otoko

Nacházíme se u menšího vodopádu, protékala jim křišťálově čistá voda a jak padala z vodopádu, tak vytvářela menší duhu. Jediné co zde bylo neobvyklé byl Kasai pod vodopádem, seděl tam v tureckém sedě a meditoval. Hlavou se mu honila spousta myšlenek z minulosti a snažil se je zahnat meditací. Opět se mu vracely ty zvrácené vzpomínky, ty hlasy co křičely bolestí ze všech stran a nechtěly ustát, jeho hlas co je uklidňoval v jejich řevu zanikal, ale pak vše ustalo a nastal klid. Jen takhle Kasai dokázal zahnat své myšlenky, jen takhle se dokázal uklidnit, špatné vzpomínky konečně mohl nahradit těmi dobrými,najednou se mu objevil usmívající se mistr Lei, který ho dokázal přivést ke světlu a najít klid, také se mu ukázal obliej Katsua, jeho partnera, přítele a také rivala, který jemu životu dal nový směr a ukázal, že přátelství není slabost a spousta jiných mnichů, které v komplexu potkává. Takhle seděl pod vodopádem a uklidňoval svou mysl.

Jednotky Oininů

Wolfgang Tori

Wolfgang seděl u sebe doma na zemi a meditoval, kolem něj se vznášely ledové kuličky a jen, tak se vznášely kolem něj. Wolfgang se tak soustředil a trénoval své jutsu. Seděl, tam takhle nějakou dobu a ke kuličkám se přidalo dalších 5 ledových kuliček a po 5 minutách, kuličky najednou z ničeho nic spadly na zem, ale zůstaly v celku "chjo pořád je mé maximum 10 kuliček, pak je koncentrace mnohem těžší" řekl a podíval se na hodiny, vstal a šel se obléci a vyšel k místu kde sídlila organizace Oininů. Brouzdal se zamlženými ulicemi a počasí ho nijak moc netěšilo, konečně by také uvítal pro změnu trochu slunečního svitu, ale to by asi chtěl moc. Po chvilce došel k budově kde sídlili Oini a šel do kanceláře kde se hlásili noví rekruti. Když tam došel, tak zaklepal a vešel, viděl tam muže, který se nejspíše staral o nábor, přešel ke stolu a postavil se do pozoru "Wolfgang Tori, přišel jsem kvůli zařazení do týmu pane" řekl a čekal co se bude dít dál.

Shirei-kan Keisuke
Oininové
Seděl na své pohovce a z proskleného bytu se díval ven. Opět jako vždy toho viděl minimum, protože pořád tady byla ta zk*rvená mlha. A co víc. Mizukage udělala obrovskou chybu, když mu řekla, že bude mít na starost tým Oininů.
Nebyl žádnej fotr, aby se staral o ňáký haranty, prostě budou stíhat jeho tempo a budou se učit za pochodu, nebo pojdou jak zvířata, bylo to jednoduchý. Stejně tohle všechno se nemělo stát. Dávno měl sedět na židli místo tý sv*ně Ai. Ale ona prostě musela na něj naházet špínu...takovej je už holt posr*nej politickej svět.
Hodil do sebe kafe zamknul za sebou byt a vydal se směrem k Doju Oininů, kde měl na ty malý trosky čekat.

Muchi Endo
Oinínovia

Ďalší deň pomyslel si keď sa ráno zobudil. Vedel čo je dnes za deň. Dnes prichádzali zelenáči. On sa však kôli tomu nejak extra nevzrušoval, naopak bol extrémne kľudný. V jeho kariére Oinina bolo oveľa viac vzrušjucéjších vecí ako príchod nováčikov. Samozrejme, niakých bude mať aj on na starosť, no on sa vo výcviku snažiť bude. Ďalšia polovica bude na nich. A bol presvedčený, že pri ňom sa budú musieť aspoň tváriť že ich výcvik baví. Jeho predsavzatie bolo jasné : spraviť najlepší tím Oinínov v tejto generácii. Aj tak si uvedomoval, že musí byť realista a vedel si predstaviť jaké môžu nastať komplikácie. Neochota, minimum talentu... Radšej na to nebudem myslieť povedal si po chvíli rozmýšlania v duchu. Obliekol sa a vyrazil do svojej obľúbenej kaviarne. Z toho že ho budú hľadať si ťažkú hlavu nerobil : nejaká dobrá duša im to určite povie.

Aokawa Mizuiro

Dnešní den byl pro Mizuira zásadní, před nějakou dobou podal žádost k přeložení k Oininům a teď konečně zjistí kdo bude jeho nový sensei. Pár let byl geninem v obyčejném týmu a nabyl tam několik zásadních zkušeností, věděl že být Oininem není nic lehkého, přece jen bude chytat nebezpečné zločince, proto k nim nechtěl vstoupit hned. Jeho mladší bratr mu to sice rozmlouval, ale Mizuiro se nenechal přemluvit, potřebuje zesílit a tohle byla pro něj nerychlejší a nejvhodnější cesta. Udělal si lehkou snídani a nezapomněl ani na bentou pro svého bratra, Kasumi byl odjakživa pěkný lenoch takže míval problémy s včasným docházením, jenže Mizuiro nikdy neměl to srdce ho budit ze spánku. Když bylo hotovo hodil na sebe mikinu a k řemínku na zádech si připl svůj meč, Touhyou Kazeshi, dědictví po předkovi který byl jedním z legendárních šermířů z Mlžné. Pak vystartoval z domova a zamířil přímo k budově Mizukage. Cestou samozřejmě neopoměl zdravit každé děvče na které narazil a s radostí se na všechny kolemjdoucí usmíval. Byl nádherný den a Mizuirův optimismus a dobrá nálada dosahovala svého největšího maxima. Do kanceláře vešel s nevídanou dychtivostí. Mizuiro miloval svou vesnici a neméně pak Mizukage což byl další důvod proč chtěl patřit k Oininům, likvidovat živly které jsou pro ně hrozbou. Nakonec se však informaci pro kterou vlastně přišel dověděl, sensei se jmenovala Kokoro, tedy Mizuiro byl přesvědčen o tom že je to žena aniž by ji kdykoliv viděl. Musela to být žena. Nakonec skončil až ve slepé uličce kde se nacházelo sídlo oininů, přemýšlel kde by ji tak asi mohl najít a zamířil do doja.

Ichimitsu Juerī

Chodila sem tam po kanceláři. Pohledem neustále sklouzávala na velkou mapu, kterou měla
na stěně a na ní byli i nějaké červené připínáčky.
„Jak vás odříznout od zdroje?? Zatracená Konoha, musím něco vymyslet…
Pokud je odříznu od surovin, budou odkázáni sami na sebe. Ale jak to udělat?
Zvědové zatím žádné dodávky nepředvídají. Že by Konoha něco chystala? Ale co?
Já tomu spratkovi dám… Z mé milované Kirigakure si nikdo střílet nebude, na to jsem
moc hrdá a ješitná!“ Práskla pěstí do stolu a ten se zachvěl.

Rekrut oininů

Tiše seděl za pracovním stolem a kolem lítalo snad milion papírů.
„Nesnáším to pitomé papírování, proč já s touhle prací prostě neseknu?!
Ale to by si mě pak Mizukage podala… To by nebylo dobré, ještě se ani neví,
jaké má schopnosti. Ale už ten její špičatý nos stačí k tomu, aby někoho podřízla…
Babizna jedna jedovatá… No co, tak budu čekat na ty ovečky jak idiot… Však já mám času…“
Lamentoval si pro sebe a kouřil jednu cigaretu za druhou.

Kokoro

Nacházela se v trénovacím doju. Skákala tam po celé místnosti jako smyslů zbavená, ale nebylo to jen tak. V rukách měla nunchaky. Bylo zde přibližně 5 cvičných panáků. Nyní už tedy jen 3. Kokoro byla mrštná jako šelma. Dopadla na nohy a už byla u dalšího panáka a udeřila takovou silou, že nunchaky udělaly v panákovi důlek. Skákala tak ještě chvíli, poté hodila salto a dopadla těsně před vchod do doja. Nunchaky hodila do pouzdra a luskla prsty.
V tom okamžiku se ozval nepříjemný zvuk a všichni panáci se najednou rozpadli, byl to zvuk tříštění dřeva.
„Hmm… Rychlost není pořád dost dobrá… Mám co zlepšovat!“