Nevýhoda nejmladšího 8 - Skoro

"Ale ale, co se to tady děje? Měl jsem za to, že ta děcka berete jako rukojmí, ne že je vraždíte. Copak vám to mrně udělalo?" zeptal se ten muž. Nevím, koho se ptal, ale odpovědi se nedočkal. Nejspíš se ho všichni báli stejně jako já. Ani se jim nedivím. Ti lidi tady, to nejsou ninjové. Teda alespoň většinou. Myslím, že ten jejich vůdce ninja je - mám pocit, že měl ninja pásku. Ale moc dobře to nevím a už v žádném případě si nepamatuju, z jaké vesnice by potenciální páska byla. Na to už jsem se mockrát praštil do hlavy. Každopádně, tenhle chlap ninja určitě byl. A jeho poskoci zrovna tak. Je mi jasné, že to jsou nepřátelé našich nepřátel, ale znamená to, že to jsou naši spojenci? Ten jejich šéf navíc úplně jasně patří mezi ty lidi, kvůli kterým mi doma nejmíň milionkrát opakovali: Nebav se s cizími lidmi! Tomuhle člověku bych se nejradši vyhnul širokým obloukem, ale jaksi se mi nenabízí možnost. Teď ale ani nevím, komu bych měl fandit. No, stejně je to jedno. Já za chvíli vykrvácím a pak budu mít pokoj.
"Orochimaru-sama," ozval se ten kluk, který jako jediný z poskoků nebyl maskovaný, "ten kluk támhle," podíval se mým směrem," to je Uchiha.
"Kabuto, já nejsem slepý. Jinak by mi přece bylo úplně jednou, jestli zemře nebo ne." Tak fajn, teď nevím, jestli je zájem o mně toho Orochimara špatná věc nebo dobrá. Plus je, že mě nenechá umřít, ale já se ho dost bojím. Co se mnou bude proboha dělat?
"A co s ním teda máte v plánu, Orochimaru-sama?" vyzvídal dál ten kluk. Asi mi přečetl myšlenky, ale já měl vždycky za to, že to umí jenom bráška. Nejspíš to udělal těma brejlema. Ty bych chtěl taky!
"Odmítám ti tady všechno vysvětlovat. Prostě s ním mám svoje plány. A teď pohni. Chci ještě omrknout tu z Hyuuga klanu. Bijagugan sice už ve sbírce mám, ale jestli bude vypadat silně, vezmeme ji taky." Byjagugan ve sbírce? BYJAGUGAN VE SBÍRCE? Takže on chce Sharingan! Ale já ho ještě nemám. To mě hodlá držet do tý doby, než ho ovládnu? Ale jak? Já nemám nejmenší tušení, jak se Sharingan aktivuje nebo jak se ovládá. Začínám se třást. Proč se tohle muselo stát? Proč prostě nemůžu být doma? A co se stane teď? Co bude s Yoake, s Adorem a s ostatními? Co bude se mnou? A co bude s Hinatou, když se mu nebude líbit? Hinatu znám, aspoň trochu, tak vím, že ona není zrovna bojový typ. Nedokáže promluvit cokoli na kohokoli, aniž by zrudla a málem omdlela. Taky se bojí lidí. Panebože, doufám, že jí neublíží. Tady zůstat nemůžu. Musím je varovat. Ale hrozně se třesu. Nohy mě unést nechtějí, ale já je k tomu nutím. Ale oni mají taky vlastní vůli! Nějak mě nechtějí udržet. Chci vstát ze stolu, na který mě položil, ale najednou padám dolů. Nevážím dost na to, abych udělal dostatečný randál a někdo si mě všimnul, ale kluk v brýlích se přesto otočil a vykročil směrem ke mně.
"Radši ho už vezmu s sebou. Měl bych se mu na ty zranění kouknout co nejdřív, abychom o něj nepřišli," oznámil ten brýlatý kluk tomu Orochimarovi. Myslím, že tenhle Kabuto nemůže být o moc starší než bráška, ale i tak mi nahání hrůzu. Věk přece nehraje nějakou velkou roli. Bráška je silnější než táta ve třinácti. Tomuhle klukovi je tak 14, 15 let. To je opravdu dost času na naučení spousty technik. Vím, že mi chce pomoct, ale taky vím proč. Mám strach. Těmhle slovům jsem se vždycky tolik bránil, ale v posledních 24 hodinách jsem je řekl fakt hodněkrát. Už je blízko. Kleká si a natahuje ke mně ruku, která najednou zeleně září. Pokládá mi ji na bok a bolest najednou mizí. Už mi ani není na omdlení. Teda aspoň ne z fyzické stránky, strachy bych omdlel bez váhání.

***

Pořád nevím, co si o tom mám myslet. Existuje vůbec ta země Rosy? Já jsem si spíš myslela, že v tom bude mít prsty Kamenná, když odtamtud žádné dítě nezmizelo. Tohle mě ale moc netíží. Mnohem větší starosti mám o Sasukeho. Co asi teď dělá? Na co myslí? Je v pořádku? Vždycky jsem věděla, že svoje děti miluju nadevše na světě. Na oba svoje kluky jsem dohlížela, až je to někdy otravovalo. Snažila jsem se jim dávat zdravé jídlo, spoustu ovoce a zeleniny (Sasuke s tímto pravidlem neměl nikdy žádný problém a za nejlahodnější pochoutku světa považoval rajče. Byla to vítaná změna po Itachim, který pro změnu miloval sladké. Jakékoli.), posílala jsem je brzo spát, dávala jsem pozor na to, s kým se stýkají, když byli nemocní, nalila jsem do nich postupně aspoň čtyři lahvičky sirupu, dezinfikovala jsem jim rány, když spadli, četla jsem jim a zpívala ukolébavky a na dobrou noc dávala pusu. Všechno jsem tolik milovala, ale Itachi o tyhle věci přestal stát dříve, než jsem čekala. Byl tady ale i Sasuke a on je pořád můj malej chlapeček. Pořád chce před spaním pohádky, pořád mi říká "maminko", pořád mě poslouchá. Pořád mě potřebuje. A já jsem ho zklamala. Nedokázala jsem ho ochránit. A Itachi, ten musí mít stejný pocit. Starší bratři ty mladší chrání. Itachi to vždycky dělal, byl skvělý starší bratr, přesně jak sliboval v dobách, kdy Sasuke ještě nebyl na světě a Itachi vytrvale škemral o sourozence. Ale i jemu se to teď vymklo z rukou. Ani on nedokázal Sasukeho ochránit. Ale i přes všechnu naši bolest, co jsme mohli já a Itachi říkat? My dva jsme tu pro Sasukeho byli vždycky, milovali jsme ho a on miloval nás. Ale Fugaku... On a Sasuke nikdy neměli ten vzorový vztah otce a syna. Kdyby se neměli rádi, bylo by to hrozné, ale situace jejich vztahu byla horší. Oni se měli rádi, ale Fugaku to Sasukemu nikdy nedal najevo a Sasuke se před svým tátou vždycky tak styděl, že byl taky zticha. Vím, že právě to si teď Fugaku vyčítá ze všeho nejvíc. I kvůli němu musím Sasukeho za každou cenu najít. Kvůli Fugakovi, kvůli Itachimu, kvůli sobě, a především kvůli Sasukemu.
"Mami!" vytrhne mě z pochmurných myšlenek Itachi, "jsme tady." Všichni tři se zastavíme. Opravdu jsme blízko. Pokud budeme mít štěstí, tak tam někde v horách je konec naší cesty.