Nevýhoda nejmladšího 7 - Tak děje se už něco?

"Tak, Itachi, kudy chceš teda jít?" vyštěkl Fugaku na Itachiho. Stáli jsme na prašné stezce bůhvíkde a před námi byly dvě cesty.
"Půjdeme tou vlevo," řekl Itachi rozhodně, "je tam vesnice. Mám s sebou Sasukeho fotku, můžeme ji ukázat lidem a zeptat se, jestli ho neviděli."
"No dobře," souhlasí po chvilkovém zaváhání Fugaku. Projednou se tedy shodli. Vydáváme se směrem k vesnici, ale je jenom malá šance, že tentýž směr vede k Sasukemu. Opravdu pochybuji, že by ho takhle ukazovali. Určitě jim bylo jasné, že ho budeme hledat, stejně jako se hledají i ostatní děti. Těsně před naším odchodem jsem pověřila Fugakovu sestru jedním úkolem - měla odnést do televize fotku Sasukeho. Vždy, když nějaké dítě zmizelo, se to vysílalo ve zprávách. Nejdřív se každý večer objevovala ta samá fotografie malé blonďaté holčičky, ale brzy začaly obrázky dětí přibývat. Dnes večer bude mezi nimi i fotka ze Sasukeho sedmých narozenin. Vypadá na ní hrozně šťastně, jak se usmívá do foťáku a v drobných ručkách drží ty dětské kunaie. Od té doby, co se Sasuke ocitl v nebezpečí, jsem se každou chvíli modlila, aby ta fotka zůstala jenom v rodinném albu. Teď ale Itachi běhá po neznámé vesnici a tu narozeninovou fotku ukazuje úplně cizím lidem. Všichni vrtí hlavou a koukají na nás soucitným pohledem.
"Moje holka se taky jednou ztratila," říká jedna postarší dáma, "ale ještě ten den jsme ji našli v cukrárně. Jak dlouho je ten váš klučina pryč? A dívali jste se do cukrárny?"
"Sasuke je pryč od rána, ale nemyslím, že by odešel vědomě," odpovídám a rozbíhám se za Itachim, který už strká fotku pod nos hezké mladé slečně. Ta se rozplývá nad tím, jak je Sasuke roztomilý a pozorně si prohlíží Itachiho, ale když zavrtí hlavou, že Sasukeho neviděla, Itachi se bez jediného slova obrací a rozbíhá se za skupinou náctiletých.
"Myslíš, že tady bude hledat donekonečna?" zeptá se mě Fugaku, který mě konečně doběhl.
"Asi jo. Ale mám dojem, že je to ztráta času. Je přece absurdní, aby Sasukeho tahali po vesnicích když vědí, že se hledá."
"Máš pravdu. Itachi! Pojď sem!" zavolá Fugaku. Itachi ale ještě pár minut mluví se skupinou starších dětí, potom jim děkuje a konečně se k nám rozbíhá. V očích má naději. Že by něco zjistil?
"Oni ho viděli?" ptám se nevěřícně a přitom v duchu prosím vyšší moc, aby byla odpověď kladná.
"Ne, to ne. Ale ty děti říkaly, že už se jich na to někdo ptal. Taky prý všem ukazoval fotku malýho dítěte. Ale on- teda ona, říkaly, že to byla holka - to měla promyšlený. Mířila do země Rosy."
"Země Rosy? To existuje?" podivil se Fugaku. Musím říct, že i já jsem o takové zemi v životě neslyšela.
"Jo, existuje. Pamatuju si, že o ní jednou vyprávěl jeden ANBU. Je hodně chudá a mají tam problémy se zákonem. A co je důležitější - jsou tam skály a hory a hodně ztracených ninjů se tam uchyluje. Myslím, ne, vím, že bychom měli vyrazit tam." Itachi úplně září odhodláním a nadějí. Musím říct, že je to příjemná změna po těch záchvatech vzteku a zoufalství.
"Výborně. Páni, nikdy bych nevěřil, že tímhle způsobem něco zjistíš. Takže, kde je ta země Rosy?" I Fugakův postoj se změnil. Jako by na nás všechny zalila ta náhlá vlna naděje. Teď už víme, kam máme jít. Teď už budeme jednotní.

***
"Sasuke? Jsi v pohodě?"
"Jasně, je úplně v pohodě, až na to, že krvácí," odpoví za mě Yoake Adoremu a nešetří přitom sarkasmem.
"To se musíš zeptat!" brání se Adore, "copak nekoukáš na filmy? V televizi se pokaždý zeptaj raněnýho, jestli mu něco neni, i když je třeba mrtvej."
"To je teda pěkná pitomost. Už chápu, proč mě Itachi od televize odhání," řeknu a posadím se, "proč se proboha ptaj mrtvýho, jestli mu něco neni? Jakej to má smysl?"
"To já nevim. Ale dělaj to. Teď vážně, vy dva se nedíváte na televizi?" Hlas Adoreho zní stejně, jako by se dozvěděl, že doma chováme lamu.
"No, já se koukám na zprávy. A někdy na ty dětský pořady. Na takový ty krváky koukat nemůžu," prohlásí Yoake diplomatickým tónem a založí si ruce na prsou.
"Já na telku koukat vůbec nemůžu. Prý kazí oči a nic pořádnýho tam nedávaj. Buďto jsou to pořady vymývající mozky, nebo zprávy, který teda rodiče schvalujou, ale na ty jsem podle nich ještě moc malej."
"Přesně! Neboj, Sasuke, nejsi v tom sám. Já jsem na to prý taky malá."
"Nepřijde vám, že jsme moc malý na všechno zábavný?" zeptá se Adore. Už chci odpovědět, že má naprostou pravdu, ale nějak na to nemám sílu. Při té debatě o televizi jsem zapomněl na svoje břicho. Asi jsem opravdu ztratil moc krve. Už ani nemám sílu sedět, nemám sílu udržet víčka...
Poslední, co uvidím, než zavřu, oči jsou viděšené tváře Adoreho a Yoake. No, já bych se asi taky leknul, kdybych viděl jednoho z nich zkolabovat. Už už si myslím, že je to asi konec a že už se neproberu, ale ani nemůžu pořádně omdlít. Yoake se totiž tak strašně hlasitě rozječí, že mi málem prasknou ušní bubínky. Všechny děti si zakrývají uši, ale já mám tu nevýhodu, že se nepohnu.
Nechci ještě umřít. Vždycky jsem si myslel, že před smrtí stihnu něco udělat. Něco velkého. Ale ne, mně se nikdy nic nepovede. Já musím zemřít v 7 letech. Za normálních okolností bych už si začal stěžovat, jak moc je to nespravedlivý (nevím teda, komu bych si stěžoval, protože na mluvení nemám sílu ani náladu), ale teď je tady takový kravál, že umřít je v podstatě nemožné. Aspoň něco.
"Ježišimarja, co tady vy spratci vyvádíte?!" ozve se z chodby. To přiběhl ten Saru.
"SASUKE KRVÁCÍ A UŽ ANI NEODPOVÍDÁ!!! VY JSTE HO ZABILI!!!" kvílí Yoake.
"Drž hubu, jo? Kterej z vás je Sasuke?" Saru se rozhlédne po cele a jeho pohled padne na mě, jak ležím na zemi v stále se zvětšující kaluži krve. Nejspíš pochopí, že je situace celkem vážná. Otevře dveře, popadne mě a napůl mě nese a napůl táhne pryč. Dvířka nezapomíná zamknout.
Cesta vede dlouhou černou chodbou. Už si začínám myslet, že nikdy neskončí a že tady v té temnotě budu muset zůstat navždy. To vždycky bývaly moje nejhorší noční můry, ale ve snech mě nikdy nic tak nebolelo. Začal bych panikařit, ale ta bolest je opravdu moc velká.
Nevím, jestli jsem byl vzhůru celou cestu, nebo jestli jsem párkrát upadl do bezvědomí, každopádně jsme byli u konce. Vešli jsme do velké místnosti. Všude bylo spousta lidí, a všichni po nás koukali. Párkrát jsem zaslech posměšnou poznámku, jak to Saru zase zvoral. Docela by mě zajímalo, jestli mě Soru hodlá zabít, nebo vyléčit.
Najednou ale uslyším hlasitou ránu, ještě mnohem hlasitější, než bylo Yoakeino ječení. Všichni zvednou oči ke stropu, ze kterého se nyní valí kouř. Někdo ho proboural. A ten někdo není sám. Zničeno nic se uprostřed místnosti objevuje asi tucet zamaskovaných ninjů. Na pásce mají jako symbol vesnice notu. Kromě nich zde ještě stojí asi 15tiletý mladík a vysoký muž s dlouhými černými vlasy a křídově bílou kůži. Kdybych ho měl charakterizovat jedním slovem, byl by to strach.