Super Sestry 2

Meshiki : „Hele lidi byla s váma sranda, ale my už musíme jít, musíme se na něčem domluvit s babi,“ řekla jsem. Oni nevěděli, že naše babča je Hokage a ani jsme nechtěly, aby to věděli, protože jsme nechtěly, aby se nám nějak podřizovali a podobně, takže jsme jim to neřekly. Ostatní kývli a všichni jsme se rozloučili.
„Zajímalo by mě kde budeme bydlet,“ řekla jsem ségře.
„Hmmm taky by mě to zajímalo. U babči to nepůjde a kam jinam?“ ptala se ségra.
„Myslím si, že nás pošle k nějakým těm holkam, že musíme utvrzovat vztahy mezi sebou,“ řekla jsem otráveně.
„Asi máš pravdu,“ oddechla ségra. Zaklepaly jsme babče na dveře.
„Dále,“ ozvalo se zevnitř. Když jsme vešly hned jsme chtěly začít mluvit o tom bydlení, ale něco nás zarazilo, nebo spíš někdo.
„Ááá konečně vám můžu zdělit hoši, proč jsem vás přivolala,“ řekla bábi.
„Rozhodla jsem, že tyto dívky budou od teď bydlet u vás. Vím, že se zřejmě ještě neznáte, ale je to nutné, protože děvčata tady nemají bydlení a vy jste jediní ke komu by mohly,“ řekla babča ke klukům.
„No víte, my už se známe,“ řekl Shikamaru a podíval se ségře do očí. Na oba jsem se dívala, ani jeden z nich nechtěl uhnout pohledem od toho druhého. Bylo to zvláštní a myslím, že pro ostatní i trochu trapný.
„Co? Vy se znáte? Jak to?“ ptala se bábi.
„Potkali jsme se v Ichiraku, když jsme šli na něco k jídlu,“ odpověděla jsem za ostatní. Neji se tak zvláštně podíval.
„Jak to, že se o to tolik staráte Hokage-sama?“ zeptal se s přivřenými víčky a tázavým obličejem.
„No ony jsou mé jediné vnučky,“ řekla bábi a podívala se na nás. Kluci zvedli obočí a pootevřeli oči ve stylu cože prosim? Shikamaru chtěl už něco začít říkat, ale babča věděla, že by s ní hned začal nějakou diskuzi o tom, že se jim měla zmínit a o to opravdu nestála a tak ho přerušila.
„Nehodlám o tom s vámi diskutovat a teď jděte,“ řekla a už se nám nevěnovala. Oba nám věnovali nepříjemné pohledy. Když jsme vyšli z budovy hned jsme se všichni zastavili.
„No jo, ale babča nám neřekla, jak se máme rozdělit,“ řekla jsem. Shikamaru udělal úšklebek.
„Nehodlám to řešit,“ řekl, chytil Tokime surově za ruku a táhl ji směrem od nás zřejmě k nim domu. Takže já jsem s Nejim. Podíval se na mě a ve tváři neměl známku citlivosti. Nabíhala mi z něj husí kůže.
„Tak jdeme,“ řekl naštvaně. Celou cestu nepromluvil, ale nevadilo mi to, protože jejich dům byl opravdu blízko. A byl to opravdu velký dům. Vešli jsme dovnitř a Neji mě zastavil.
„Musím promluvit se strýcem,“ řekl a odešel někam pryč. Asi minutu jsem tam stála a pak jsem uslyšela někoho křičet.
„Je mi jedno, že to Tsunade nařídila, žádný volný pokoj tu není a nedovolím, aby nějaká přistěhovalkyně spala u mých dcer v pokoji,“ křičel někdo mi neznámí.
„A kam jí mám asi teda dát?“ slyšela jsem Nejiho. Když to řekl, jakoby mě bodl nožem, opravdu mě jeho slova ranila. Copak jsem nějaká věc?
„Odpověď je jednoduchá bude u tebe v pokoji a nechci slyšet žádný ale,“ řekl a slyšela jsem bouchnutí dveří. Po chvíli za mnou přišel Neji.
„Pojď,“ řekl ještě naštvaně. Zavedl mě do pokoje, který nebyl zrovna veliký.
„Tak tady budeš ode dneška spát a přebývat většinu času,“ řekl a šel někam pryč, ale nezavřel za sebou. Zřejmě půjde spát někam jinam. Ale najednou se objevil ve dveřích a nesl sebou madraci.
„Co to děláš,“ ptala jsem se ho.
„Na tom budu spát já,“ řekl a dal si madraci k jedné stěně.
„Moment ty nepůjdeš do jiného pokoje?“ ptala jsem se.
„Ne. Je to můj pokoj a nikam jinam jít ani nemůžu,“ zvýšil hlas.
„A kde tady máte koupelnu?“ zeptala jsem se.
„Když výjdeš, tak do prava a jsou to druhé dveře od tohoto pokoje,“ řekl už trochu klidněji. Kývla jsem.
„A ještě něco, víš já nemám žádné oblečení, takže nemám v čem spát,“ řekla jsem a čekala na jeho reakci. Vzdychl.
„Jdi za Hinátou, třeba ti něco půjčí. Jsou to dveře hned naproti, ale hlavně ať tě nikdo nevidí,“ řekl. Vyšla jsem tedy z pokoje a zaklepala na protější dveře.
„Dále,“ řekl slabý hlásek. Vešla jsem tedy dovnitř a poprosila Hinátu o nějaké věci na spaní a ona, že zrovna dávala věci prát a má pouze košilku. Neřešila jsem to, pouze jsem chtěla něco na spaní. Vzala jsem si to, poděkovala a odešla. Rychle jsem se umyla a šla pryč. Vešla jsem do teď už i mého pokoje a podívala se na Nejiho. Už ležel na té madraci otočený ke zdi, a tak jsem se mohla obléct. Byla to košilka na ramínka a měla vzadu zapínání. Jenže já jsem jaksi nemohla došáhnout na ten zip. Asi dvě minuty jsem se o to pokoušela a pak se za mnou ozvalo.
„Chceš to zapnout?“ Otočila jsem se a Neji seděl na madraci a pozoroval mě.
„Asi jo,“ odpověděla jsem a usmála se na něj. Vstal z madrace a pomalu mi zapnul košilku.
„Děkuju,“ řekla jsem. Jenom kývl a znovu si lehl. Také jsem si šla lehnout, ale něco tvrdého jsem cítila pod polštářem. Zvedla jsem hlavu a začala jsem hmatat co to je a nakonec jsem nahmatala krabičku. Vyndala jsem ji a podívala se co to je. Když jsem to zjistila, trochu jsem ztuhla. Už jsem slyšela Nejiho oddechovat,takže už spal, dala jsem tu krabičku na zem a nemyslela na to co dělá u Nejiho pod polštářem.

Mezitím někde venku........
Tokime : Shikamaru mě za sebou táhl asi tři minuty, ale mě už to nebavilo, měl velmi silný stisk a tak jsem se mu vytrhla.
„To by stačilo,“ řekla jsem. Otočil se a otráveně se na mě podíval.
„Tak mákni,“ řekl. Sklopila jsem hlavu a šla rychlejší chůzí vedle něj.
„Jseš na mě naštvanej?“ ptala jsem se. Neodpověděl. Bylo mi jasný, že je naštvanej.
„Nechtěla jsem, aby jste se to dozvěděli,“ řekla jsem.
„Proč?“ zeptal se a nepříjemně se na mě podíval.
„Protože jsem chtěla mít přátele, kteří mě berou jako kamarádku proto, že jsem fajn nebo tak, ale nechtěla jsem mít kamarády, co mě berou za kamarádku jen proto, že jsem vnučka Hokage,“ odpověděla jsem mu. Také sklonil hlavu.
„Poznala by si, kteří lidé tě opravdu berou jako kamarádku,“ řekl. Pak už nikdo z nás nepromluvil. Bydleli opravdu daleko, protože jsme šli asi tak půl hodiny. Potom se Shikamaru zastavil před jedním pěkným domkem. Vešel dovnitř a já hned za ním. Na chodbě jsme potkali muže a podle toho jak vypadal, to byl určitě Shikamarův otec. Když mě spatřil zarazil se.
„Neřekl jsi mi, že máš dívku,“ pošeptal směrem k Shikamarovi.
„Bože, tati to není má holka. Tsunade rozhodla, že u nás bude bydlet a tak jsem se tě chtěl zeptat,“ nakousl ale jeho otec ho zarazil.
„Ne,“ řekl a to Shikamaru ani nedokončil větu.
„Víš, že to tu sice máme dobře zařízený, ale máme tady pouze dvě koupelny, kuchyň, naší ložnici a tvůj pokoj,“ řekl jeho otec.
„A předsíň,“ řekl ještě Shikamaru a otec se na něho naštvaně podíval.
„Tak fajn. To je ale otrava,“ řekl Shikamaru a zase mě chytl, tentokrát ne tak silně a vlekl někam pryč.
„A ne abys ji nechal spát u sebe v koupelně,“ ještě volal na Shikamara. Ten jen protočil oči a šel dál. Pak se zastavil u dveří a vešel do nich.
„No tak tady budeš bydlet,“ řekl. Došlo mi, že když jeho otec říkal to o těch místnostech, znamenalo to, že budu s ním v pokoji. Ale když jsem vešla dovnitř uviděla jsem jen jednu velkou postel a žádný gauč kam bych si mohla lehnout já.
„A kde budu spát?“ zeptala jsem se nejistě. Shikamaru si povzdechl.
„Tady na tý posteli,“ řekl.
„A ty?“ hned jsem se zeptala.
„Na tý samí posteli,“ řekl a čekal co na to řeknu. Ale mě to bylo jedno, když jsme se ségrou byly venku a neměly domov, tak jsem často spala vedle někoho v jeskyních nebo nějakých úkrytech.
„Fajn, ale mám levou půlku,“ řekla jsem. Udiveně se na mě podíval, zřejmě nečekal takovou odpověď.
„No dobře,“ řekl.
„Víš a ještě něco. Nemám v čem spát,“ řekla jsem. Zase si povzdychl.
„Ježiš to je ale fakt otrava,“ řekl a začal hrabat ve skříni. Potom vytáhl takové veliké triko a podal mi ho. Vzala jsem si ho do ruky a poděkovala. Shikamaru kývl a jen tak stál. Chtěla jsem si začít sundavat oblečení, ale on na mě pořád koukal a nedocházelo mu to.
„Ehmm,“ zakašlala jsem a podívala se na něj. Konečně mu to došlo a otočil se. Jeho triko mi bylo nad kolena, ale bylo pohodlné. Ještě jsem se zeptala na koupelnu a když mi ukázal kde ji má, šla jsem se umýt. Naštěstí měl náhradní kartáčky, a tak jsem si jeden vzala. Když už jsem byla hotová, šla jsem si lehnou. Už jsem tam měla připravenou peřinu s polštářem, tak jsem zaplula do postele a ještě jsem si jen tak přemýšlela, co budu dělat zítra. Potom mě, ale na chvíli oslepilo světlo, které vyšlo z chodby, když dovnitř přišel Shikamaru. Zřejmě byl v té druhé koupelně, když jsem byla tak dlouho v té jeho. Také už byl převlečený a šel si lehnout. Snažila jsem se usnout, ale nešlo to, otočila jsem se tedy na druhý bok. Shikamaru ležel na zádech a koukal do stropu. Byla mi pěkná zima,a tak jsem si opřela hlavu o jeho rameno a přitulila se víc k němu, aby mi bylo větší teplo.
„Co to děláš?“ zeptal se mě potichu.
„Je mi zima,“ odpověděla jsem a ignorovala ho.
„Dobrou,“ řekla jsem ještě.
„Dobrou,“ vrátil mi a po chvíli jsem usnula.