Super Sestry 1

(Předem upozorňuji na hrubky a nedostatečnou slovní zásobu gomenasai.. až bude více času, celý příběh přepíšu a vše opravím, děkuji za pochopení :)- a jestli to někdo nechápe, tak mu to ráda objasnim xD)

V lese....
Tokime : „Přidej ségra, takhle tam budem až večer,“ volala jsem na ségru za sebou.
„Jojo vždyť přidávám,“ řekla. Už jsme se pomalu blížily ke Konoze.
„Myslíš, že si nás babča ještě pamatuje?“ ptala se mě.
„Nevím, ale doufám, že jo. Vždyť jsme její jediné vnučky, tak snad si nás ještě pamatuje,“ vrátila jsem jí trochu sklesle. Ušly jsme další kilometr a trochu zvolnily, protože už jsme byly jen kousek od Konohy. Ale já jsem nezpomalila jen díky tomu, začala jsem si uvědomovat, že ona nás sice vychovala, ale ve čtyřech letech nás opustila, že se musíme o sebe naučit starat sami. Věděla jsem, že až jí po dlouhé době uvidím, bude to těžké a myslím, že ségra to měla stejně. Ale musím říct, že kdyby to babča neudělala, nestaly by jsme se tak silné.

U Tsunade v kanceláři........
Tsunade : „Shizune, kde mám kafe?!“ ječela jsem.
„Už ho nesu Tsunade-sama,“ vydala ze sebe stresovitě Shizune.
„Dnes jsem nějaká nesvá, ale nemám ponětí proč,“ řekla jsem jí. Zvláštně se na mě podívala.
„Že vy nechcete vyřizovat dokumenty a různé zprávy?“ ptala se trochu naštvaně.
„Možná jo, možná ne,“ zvedla jsem na ni obočí. Shizune byla červená jak rajče, valila na mě oči a začala jí jít pára z uší. Byla příšerně naštvaná, ale ignorovala jsem to. I když jsem se chtěla vyhnout těm dokumentům a ostatním blbostem, stejně jsem věděla, že tím to není, prostě jsem měla zvláštní pocit, až trochu mrazivý. Najednou někdo zaklepal na dveře.
„Vy jste někoho volala Tsunade-sama?“ ptala se mě Shizune.
„Ne,“ odpověděla jsem, ale nemohla jsem toho dotyčného nechat čekat za dveřmi, ať už to byl kdokoliv.
„Vstupte,“ řekla jsem tedy. Do místnosti vešly dvě dívky, neměla jsem ponětí kdo jsou, ale přišly mi povědomé.
„Kdo jste?“ rychle jsem zareagovala.

Meshiki : „Kdo jste?“ zeptala se Tsunade.
„Vidíš? Já jsem ti říkala, že si nás nebude pamatovat,“ řekla jsem směrem k ségře.
„No jo no, byla jsem naivní,“ utrousila.
„Tak kdo jste?“ ptala se znovu.
„No třeba ti napoví tohle.... Ahoj babičko,“ pronesla jsem k ní naštvaně. V babče hrklo.
„To není pravda, to nemůže být možné,“ mluvila si pro sebe.
„No i když, nemůžeme se jí divit, už je to dvanáct let,“ řekla ségra.
„Jste to vážně vy? Meshiki? Tokime?“ ptala se. Jenom jsme kývly.
„Bože je to tak dlouho,“ šla nás obejmout. Viděla jsem ji ráda, ale zároveň jsem na ni byla ještě mírně naštvaná, že nás tehdy opustila.
„Víš, ještě jsme na tebe naštvané,“ zamračila jsem se. Babča se trochu zarazila a malinko zesmutněla.
„To chápu, byly vám čtyři roky,“ řekla. Ta druhá žena co byla v místnosti na nás jen zírala.
„Tak moment. Tohle jsou vaše vnučky a vy jste je ve čtyřech letech opustila a nechala s rodiči?“ ptala se ta žena. Babča sklopila oči.
„Ne, opustila jsem je a ony zůstaly úplně sami,“. Žena se na ni zamračila, ale nic neřekla.
„A zapomněla jsi zmínit, že jsme neměly kde bydlet,“ naštvala se Tokime.
„Ano to je pravda, ale musela jsem odejít,“ zesmutněla. Se ségrou jsme to nechtěly řešit, už jsme se nechtěly zabývat minulostí.

„No to nevadí, co bylo to bylo, ale teď jsme tady a chtěli by jsme tu zůstat a také by jsme tě chtěli požádat, jestli by jsi nám nemohla dát čelenky Listové. Samozřejmě až budou vyřešeny všechny úřednické věci ohledně našeho příchodu do vesnice,“ řekla jsem. Babča se usmála, protože věděla, že bereme přítomnost a ne minulost.
„Klidně vám dám tu čelenku hned,“ šibalsky se usmála.
„Ale?“ zeptala se Tokime.
„Ale vyřídíte za mě polovinu těhle dokumentů,“ ukázala na hromadu papírů. Se ségrou jsme vyvalily oči až nám málem vypadly z důlků. Obě jsme si vzdychly, ale tu čelenku jsme potřebovaly.
„Dobrá, ale hned potom nám ji dáš,“ přikázala jsem.
„Jistě a jakou máte hodnost?“ ptala se.
„No, byly jsme jen děti, co se naučily smrtící techniky, a potom jsme se přidaly k Anbu, ale odešly jsme od nich,“ řekla Tokime.
„Hm,“ kývla Tsunade.

Tsunade : Bože tolik zestárly. Když si na ně pamatuju, Meshiki mívala blonďaté vlasy ostříhané na kluka, zelené oči, malinká, vypadala, že bude menší postavy a nosila většinou tepláky a trika. A teď je vysoká přibližně 168 centimetrů, vlasy má trochu tmavší kousek nad ramena, pěkná postava, no kluci se rozhodně otočí a má na sobě úplně stejný spodek jako Sakura, ale celý černý a tričko na ramínka s výstřihem, ale má do něj rozhodně co dát, takže ať ho klidně má.
Musela jsem se usmát, když jsem porovnávala jak vypadala kdysi a jak vypadá teď a pohledem jsem sjela na Tokime. Ona se snad změnila ještě o trochu víc. Když byla malá, měla taky blonďaté krátké vlasy, modré oči, byla trošku při těle, ale ráda si hrála na princezničky, i když se nemohla do žádných svých šatů navléct. A teď má tmavší dlouhé vlasy po zadek. Měří asi stejně jako Meshiki, maximálně o jeden nebo dva centimetry navíc a má i podobnou postavu. A rozhodně už si nehrála na princeznu, její obličej byl tvrdý, ale zároveň v něm bylo vidět, že dokáže být i citlivá. Na sobě měla opravdu krátké kraťasy, triko měla krátké jako Sai, ale měla také výstřih.
Asi to zní úchylácky, ale začala jsem si prohlížet jejich poprsí, nevím jak v boji, ale v tomhle směru rozhodně hodně dívek z Konohy předčily. Potom jsem se podívala na svá prsa. No ale na mě ještě zdaleka nemají. Pořád jsem se usmívala, byla jsem opravdu moc ráda, že tu jsou a ne jenom proto, že už mi stihly rozdělit a vyřídit skoro polovinu co slíbily, ale proto, že mi chyběly.

Tokime : „Babča se furt směje, asi jí baví pohled na to, že makáme za ní,“ pošeptala jsem ségře. Meshiki se jen usmála.
...
Asi po pěti minutách...
„Tak hotovo,“ zajásala Meshiki. Babča se na nás podívala.
„Shizune, proveď holky tady po vesnici,“ řekla k ženě, která stále jen přihlížela.
„Ne kdepak, my si to tu rády projdeme samy, ale chtěly bychom ty čelenky prosím,“ přimhouřila jsem oči.
„Samozřejmě,“ vyndala ze šuplíku dvě čelenky Konohy a dala nám je.
„Teď jste oficiálně ninjové z Konohy. Celou tu dobu jsem vám tady totiž vyplňovala papíry,“ řekla hrdě.
„Moc děkujeme, tak my si to tu jdeme projít,“ zamířila Meshiki ke dveřím. Babča kývla a začala si prohlížet nějaký dokument. Když jsme vyšly z budovy po cestě jsme potkaly několik lidí co na nás zírali. Pak mi došlo, že je to asi díky našemu oblečení, ale rozhodně jsme ho měnit nechtěly. Byly přibližně tři hodiny odpoledne a tak jsme se rozhodli, že se půjdeme podívat do nějakého obchodu se zbraněmi. Při cestě jsme potkaly partu lidí asi v našem věku. Bylo to pět kluků a čtyři holky, a ještě jeden kluk se za nima táhnul. Když jsme okolo nich procházely, všichni se na nás podívali a tomu který byl ve předu začala téct krev z nosu a zastavil se u nás.
„Moc vtipný kluci. Tak kdo z vás použil mou známou techniku oiroke no jutsu,“ podíval se směrem ke skupině.
„Moment, ale vy tu všichni jste, takže...,“ načal větu.
„Nevim o čem to meleš, ale my teď někam musíme jít takže čau,“ chytla jsem ségru za ruku a šla jsem s ní pryč.
„Co to děláš? Mohly jsme si najít přátele,“ vyčetla mi.
„Vidělas ty holky?“ ptala jsem se jí.
„Moc jsem na ně nekoukala. Proč?“ zeptala se mě.
„Věř mi, ty se s náma rozhodně kamarádit nechtěly,“ řekla jsem. Zrovna jsme našly obchod se zbraněmi a tak jsme do něj vlezly. Měli tam samý kraviny, naše věci byly o hodně lepší kvality. Když jsme vyšly z obchodu dostaly jsme hlad a tak jsme řekly, že se půjdeme poohlédnout po nějakém jídle. Když jsme šly ulicí koukala jsem jen na své nohy, jak šlapou do prašné cesty a přemýšlela o tom kde budeme bydlet a jak to bude s misema a podobně, ale z mého přemýšlení mě vytrhla rána. Chytla jsem se za hlavu a zakroutila jsem s ní ze strany na stranu.
„Ou, promiň neviděl jsem tě,“ omluvil se muž.
„Evidentně,“ vrátila jsem mu.
„Já jsem Kakashi,“ a natahoval ke mně ruku, pak se podíval na Meshiki a hned k ní přiskočil.
„Ehmm, moc...mě..těší,“ vykoktal na ní a začervenal se. Ježiš to si snad dělá srandu, on jí fakt balí.
„Já jsem Meshiki,“ usmála se. Kakashi též smál. Viděl, že tam stojím jako jejich křoví, a tak se zeptal.
„A tvá kamarádka?“
„Tak za prvý, my jsme sestry, za druhý, jsem Tokime a za třetí, si myslím, že jsi na ségru trochu starej,“ řekla jsem mu na rovinu. Kakashi sklopil hlavu, asi jsem ho docela dost ztrapnila.
„No rád vás zase někdy uvidím děvčata, ale teď musím jít,“ běžel pryč.
„Chudák, tys mu dala,“ smála se Meshiki. O kousek dál jsme konečně našly obchod s jídlem, nebo jestli se tomu tedy dalo říkat obchod. Už v něm byli čtyři osoby, tři kluci a jedna dívka. Sedly jsme si vedle nich a čekaly až k nám příjde někdo, kdo to jídlo připravuje. Ten jeden se na nás podíval. Byl to ten který mlel něco o tom jutsu.
„Já vás znám, vy jste ty holky, co mě odpálkovaly,“ stěžoval si. Když to řekl otočili se i zbylí tři.
„No jo máš pravdu, tahle tě seriozně odpálkovala,“ řekl ten jeden a podíval se na mě.
„Moc mě těší. I když je to otrava, tak každej kdo takhle dokáže Naruta setřít, je náš kámoš,“ podal mi ruku.
„Já jsem Tokime,“ také jsem mu ji podala.
„Shikamaru,“ řekl. Pak jsme se všichni na vzájem poznali. Byl tam Naruto magor, Hinata stydlivá, Shikamaru znuděnej, Neji génius, a pak my dvě se ségrou. Tokime, až moc upřímná a Meshiki lehkomyslná. No prostě zajímavá parta.