Banda tupců 05

Když dorazili zpět do sídla, začínalo zase svítat a Naruto se pomalu probouzel z mdlob.
„Udělej mi snídani mami,“ zamumlal ještě ze snu a až pak otevřel oči. „He?“
„Nazdar Narutó,“ zazubil se na něj Kisame a v úsměvu ukázal snad všechny své špičaté zuby.
„Fuj, smrdíš rybinou,“ zacpal si Naru nos.
„Díky,“ zas se rybák strašidelně usmál.
„Kisame uhni než ho vyděsíš,“ odstrčila ho Konan a dostala se do blonďáčkova zorného pole.
„Hm? Modrý vlasy, papírová růže, černej plášť a červený mráčky?“ přemýšlel nahlas Naruto. „Vy jste Akatsuki!“
„Vážně mu to pálí,“ rýpl si Sasori.
„Vy-vy chcete kyuubiho, žejo?“ lekl se.
„Ne, chytili jsme tě pro tvoje modrý oči, aby si támhle Deidara měl s čím hrát,“ nemohl si loutkař odpustit.
„Ale já jsem moc mladý na to, abych umřel,“ bránil se Naruto.
„Já jsem taky moc šikovný na to, abych hnil tady. A stěžuju si snad?“ hádal se s ním Kakuzu.
„Ale já nemůžu umří. Jsem hlavní postava seriálu!“
„A víš to jistě?“
„Ehm.. No.. Já..“ zaváhal Naruto. „Já ještě nechci umřít. Ještě jsem nestihl říct Sasukemu, že ho miluji. Já vím že jsem občas strašnej spratek, ale já se polepším, slibuji!“
„To nás nezajímá. Zítra tě obětujeme pro mír a domluvil jsem,“ oznámil Pein a vydal se pryč.
„Peine!“ rozběhla se za ním Konan. „Počkej!“ zastavila ho až v sídle.
„No? Co je?“
„Nepřipomíná ti ten kluk někoho?“ podívala se mu hluboko do Yahikových očích, které se skrývali kdesi za rinneganem.
„To s ním nemá vůbec co dělat,“ zavrtěl vůdce hlavou.
„Vždyť je to úplně druhý Yahiko. Přece si o něm slyšel. Bojuje za mír.“
„V tom případě určitě pochopí, k čemu Kyuubiho použijeme.“
„Jenže co jsme za tu dobu dokázali my a co on?“ dala se s ním modrovláska do pře. „Změnil tolik lidí k lepšímu. Nemůžeš ho jen tak zabít.“
„Vsadíš se?“
„Nagato! Nechci aby jsi Naruta zabíjel! Buď mě poslechneš, nebo budeš spát celý měsíc sám,“ začla Konan i vydírat.
„Ale miláčku..“ pokusil se modrovlásku obejmou, ale ta se mu vysmekla.
„Už jsem řekla!“
„Achjo. No dobře,“ svěsil Pein uši a šel zpátky.
„Odemkni mi,“ kývl na Itachiho, kterého nechali hlídat dveře. Uchiha nejdřív hledal klíč, pak nemohl najít dveře a než se strefil do klíčové dírky, začínal Pein už skoro šílet.
„Jé, ono je odemčeno,“ zazubil se Ita a otevřel šéfovi dveře, při čemž ho jimi ještě praštil do hlavy. Pein spokl pár nadávek a vešel dovnitř.
„Naruto vylez,“ vyzval ho, když ho hned neviděl.
„Naruto tady není,“ vykoukl zpoza gauče Zetsu a něco přežvykoval.
„Zetsu?!“ Peinovi to hned docvaklo. „Já ti snad říkal něco o tom, že ho můžeš sníst?!“
„Říkal jsi, že ho stejně obětujem.“
„Ale ne do tvého žaludku!“ vyrval mu zbytek Narutový ruky z rukou a až pak mu došlo, co to drží. „Fuj!“ hned to pusti.
„Stejně celou dobu jenom něco řval o prokletí. Toho budu trávit ještě dlouho.“
„Prokletí? Neříkej že nás proklel.“
„Jenom trošičku. Moc toho říct nestihl..“ A náš drahý vůdce si z toho sednul na zadek.