Ookami Shoujo 02 - Kitsune

„Konečně jsi tady, jsem ráda, že ses rozhodla přijít. Čekali jsme na tebe Kitsune.“ Řekla Tsunade a nalévala si další šálek saké. Enma mě upřeně sledovala a šťastně vrtěla ocasem. Velmi sexisticky jsem sena Tsunade usmála a zavrtěla ocasem stejně jako Enma.
„Taky jsem se na tebe těšila.“ Směřoval můj tichý, ostýchavý hlas směrem k Tsunade. Její usměvavá tvář se změnila ve vážnou, děsivou tvář ježibaby z dětských hororů. Přestala jsem se tak hloupě culit a zbystřila jsem uši. Zavětřila jsem někoho dalšího, kdo pomalu stoupal po schodech a tiše si stěžoval.
„Ty jsi sem někoho zavolala?“ Naléhala jsem na Tsunade a opět jsem změnila vzhled na rudovlásku, která se již dříve objevila ve vesnici. Kroky se přibližují a nadávání se zesiluje.
„Potřebovala bych tě poslat na pár misí. Proto jsem zavolala někoho, kdo tě zavede do tvého bytu, ukáže ti, jak to tady chodí.“ Sdělila mi vážně Tsunade a očekávala mou zápornou reakci.
„Ale musíš ze mě udělat ANBU. Nesmí nikdo vědět, jak opravdu vypadám. Nejsem teď v pozici, kdy bych mohla procházet ulicemi v přeměně. “ Odpověděla jsem nečekaně klidně a k tomu jsem se velmi mile usmála. Tsunade zůstala v šoku, protože nečekala, že má reakce bude tak klidná.
,To snad není ani Kitsune, dřív byla spíš jako Naruto. Od té doby co odešla, se změnila. Je klidná a tak elegantní. Její smysly se zlepšily. Pokud ji pošlu na misi s Narutem, nemusím se o něj bát.‘ Říkala si v duchu Tsunade a začala se hlasitě smát. Kroky se pořád blížily a já už cítila vůni člověka, kterého jsem dobře znala. Tiše nadával, založené ruce v kapsách, vlasy vyčesané a sepnuté gumičkou, neustále znuděný výraz a pohrdavý postoj. Šťastně jsem zavrtěla ocasem a dívala se na osobu stojící ve dveřích. Byla jsem ráda, že je to právě on. Nadšeně jsem ho objala.
„Shikamaru!“ On mě taky objal a usmál se. Nebyl to nucený úsměv, byl od srdce. Pravý přátelský úsměv.
„Čau Kitsune, dlouho jsem tě neviděl. Můžeme jít? Ukážu ti, kde budeš bydlet. Projdeme se a konečně zase všechny uvidíš.“ Byla jsem zase šťastná, Shikamaru mě popadl za zápěstí a rozběhl se směrem k otevřenému oknu. Když jsem probíhala kolem usmívající se Tsunade, tiše poznamenala.
„Vítej zpět, Kitsune.“

,Teď už vím, že vrátit se chyba nebyla. Cítím se tak plná. Konečně je tu někdo, kdo mě má rád.‘ a už jsme s Shikamaruem vyskočili z otevřeného okna páté hokage. Slunce mi na moment oslepilo oči, ale když jsem je pořádně otevřela a uviděla tu krásu z ptačí perspektivy, byla jsem štěstím bez sebe. Můj černý ocas, chvějící se štěstím mě následoval a Enma, která celou dobu stála po mém boku, mi skočila na rameno, protože Shikamaru byl opravdu rychlý. Viděla jsem pod sebou procházet spousty lidí, některé jsem znala, některé jsem nikdy neviděla, ani jsem neznala jejich pach. Bylo příjemné najít opět domov. Shikamaru mě vedl přes střechy domů až k místu, kde jsem měla bydlet.
,Tady to znám, bydlí tady Naruto. Proč mi To ta zatracená ženská dělá sakra? Co se dá dělat. Enmo, jak se cítíš?‘ Předala jsem své myšlenka Enmě a čekala jsem na odpověď.
,Jsem tady tak spokojená, doufám, že nám Tsunade dá i nějakou misi.‘
,Jasně že dá, potřebuje nás určitě někam poslat s Narutem, aby se mu nic nestalo. Je složité ho uhlídat. Ale my to zvládneme. Každopádně by mě zajímalo, koho k nám přidělí.‘ Shikamaru se otočil, usmál se a z jeho výrazu jsem četla povzbuzení, abych se ničeho nebála, ať už mi hlavou vrtá cokoliv.

„Tak jsme tady. Tady budeš bydlet. Já mám teď ještě nějakou práci, takže se uvidíme později. Měl by za tebou za chvíli přijít někdo z ANBU. Ne že tě napadne někam odcházet.“ Jakmile to Shikamaru dořekl, rychle zase zmizel a já zůstala s Enmou sama v prostorném bytě 2+1. Všude bylo tak čisto a uklizeno. Oknem prostupovala denní záře. Hluk lidí skoro nešel slyšet, jen ptáčci poletovali a zpívali své milostné písně. Postel, na kterou dopadalo slunce, přímo z okna, se zdála být tak pohodlná. Natáhla jsem se na tu skvěle vypadající postel a polštář jsem položila Enmě na zem. Enma položila hlavu na polštář a usínala. Ležela jsem na posteli a užívala si nádherného dne. Snažila jsem se na nic nemyslet, jen jsem tak ležela, rozpoznávala různé vůně a poslouchala zpěv ptáčků za oknem.
„Supér! Cítím se tak odpočinutě. Myslím Enmo, že jsme udělaly dobře. Ale nesmíme zapomenout, že tu máme práci. Snad to nebude náročné. Hlídat nějakého člověka? To je přece jednoduché ne?“ A zamyšleně jsem zavřela oči.
,Jen abys nebyla překvapená Kitsu-chan. Víš jaký je. Myslím si, že to nebude lehké. Lepí se na něj jeden problém za druhým.‘ Položila Enma hlavu na polštář a pomalu usínala. Čas rychle ubíhal. Od chvíle, kdy jsem zavřela oči, uběhla celá hodina, ale pro mě se ta hodina zdál být krátká jako minuta. Najednou jsem slyšela zašumění a zapraskání. Zavětřila jsem a ucítila jsem, jak se někdo přibližuje k otevřenému oknu. Pořád jsem zůstávala klidná a neotevírala jsem oči.
„Kitsune? Jestli jsi to ty, máš jít podle příkazů paní Tsunade se mnou.“ Ozval se v okně cizí hlas a já znuděně otevřela jedno oko, naklonila hlavu a protivně odpověděla.
„Vždyť jo, člověk se nemůže ani vyspat.“ Pravou nohu jsem položila na podlahu a levou jsem se z postele odrazila tak, že jsem vystřelila oknem jako šíp. Neznámý ANBU nechápal, ale usoudil, že bude jistější běžet za mnou.

„Podle barev jsme rozdělili masky. Vyber si, jaká se ti líbí. Číslo ti přidělíme později a jméno? To ještě …“ Zarazil se velitel ANBU a pozoroval mou reakci.
„Budu Kitsune! Je to můj pseudonym. Nikdo mé jméno nezná.“ Hrdě jsem prohlásila a prošla kolem masek, zastavila se u modré a okamžitě bez rozmýšlení jsem sáhla po bílé vlčí masce s modrými znaky. Přesně taková se ke mně hodila.
,Shikamaru chtěl, abych měla modrou. Stejně se ke mně jiná nehodí.‘ Pousmála jsem se a čekala, co bude velitel ještě říkat. Velitel se na mě usmál, poděkoval mi a řekl mi, kdy a kde mám čekat na zbylé členy týmu. Naše mise byla jen průzkum okolí, ale upozornil mě na zvětšený výskyt Akatsuki.
„Už moc biju, nezbývá! Buď velmi opatrná aby se nikdo nedostal do vesnice.“
„A kdo se mnou bude v týmu?“ Zvědavě jsem se zeptala, ale velitel jen polkl a odmlčel se.

„Proč tady stojíme a nejdeme na misi?“ Zeptal se Naruto a rychle žuchnul na zadek.
„Tsunade říkala, že s námi pošle ještě někoho z ANBU. Musíme počkat, až přijde.“ Odpověděla stydlivě Hinata a přiložila ukazováčky k sobě. Chvíli panovalo hrobové ticho, ale najednou se zpoza keře ozvalo.
„Můžeme vyrazit na misi, zelenáči.“ Všichni tři se rychle otočili a Akamaru zavrčel. Ze stínu lesa vystoupila osoba, jejíž obličej byl zakryt v modrobílé masce. Na první pohled bylo zřejmé, že je to dívka. Vlasy se ve stínu zdály celé černé, ale jakmile dívka vystoupila na sluneční svit, zaleskly se ve vlasech azurově modré odlesky. Pod maskou čouhal pár černých, vlčích uší a za ní se v klidném tempu houpal stejně barevný, vlčí chvost. Na sobě měla typický ANBU oblek a na pravé noze přivázanou ochranou čelenku, které byla také znakem Konohy. Kiba a Naruto nechápavě civěli, ale Hinata se usmála, podala mi ruku a ostýchavě se představila.
„Ahoj! Jsem Hinata Hyuga a tihle dva jsou Kiba Inuzuka a Naruto Uzumaki.“ Podívala se na mě a Akamaru nesouhlasně zaštěkal.
„Ah ano, málem bych zapomněla. Tohle je Akamaru, Kibův přítel a parťák.“ Pohladila Hinata Akamara po hlavě a on jí to oplatil olíznutím ruky. Když se za mnou objevila Enma, představila jsem se také.
„Říkejte mi prosím Kitsune. A tohle roztomilé stvoření je Enma.“ Pod maskou jsem se spokojeně usmála, ale to už ani jeden z nich nevěděl. Naruto se zaradoval a vyrazil po cestě hluboko do lesa. Hinata ho následovala a poté se dal do pohybu i Kiba s Akamaruem.
,Tohle ještě bude zajímavé‘ Pomyslela jsem si a vykročila jsem vstříc novému dobrodružství.