Kytička má holku!? ep.17...I mstitelé mají někde hluboko, hluboko, hluboko v sobě ukryté city...!

"Takže skutečně chcete zradit lorda Orochimaru," pokračoval příchozí s úsměvem na rtech, líně protahujíc každé slovo.
"No, my..." pípla Sagi.
Netušila, co má dělat. Skončí snad plán útěku dříve, než vůbec nastane jeho začátek? Znamená to tedy, že už nikdy neuvidí Kytičku, nedostane příležitost se mu omluvit a všechno vysvětlit? Byla náhle tak bezradná, jak se krčila vedle Kabuta, probodnuta pohledem obsidiánově černých očí.
Chvíli bylo ticho, než se brýlatý rozhodl promluvit.
"To, co my dva tu děláme, tebe nemusí vůbec zajímat, milý Sasuke," oznámil co nejpovýšenějším hlasem, jaký zvládl.
"Opravdu?" ušklíbl se černovlasý, "ale mě to skutečně velmi, velmi zajímá. Víc než si myslíš."

Mei seděla na posteli a přemýšlela jak to zaonačit, aby její neposlušné dlouhé kadeře nepůsobily nepořádek. Nechtěla zlobit tyhle sympatické zabijáky, kteří ji narozdíl od jejího otce dokonce mezi sebe přijali bez větších potíží. Už nechtěla ztratit tenhle pocit. Pocit, že někam patří.
A hlavně se k smrti děsila toho, že zklame osobu, která ji neodsoudila, ačkoliv byli nepřátelé. Toho, jenž jí nechal žít, ačkoliv stačilo tak málo a skončila by v náruči smrti. Svého Itachiho.
Z myšlenek jí náhle vytrhl něčí příchod.
"Mei-chan, Mei-chan!" vtrhlo do místnosti stvořeníčko v oranžové masce.
"Ahoj...Toni?" tipla jeho jméno.
Smutné, že špatně.
"Tobi není Toni," pípl mužíček, "už Mei-chan ví?"
"Ach promiň, já a moje paměť na jména," usmála se dívka omluvně.
"Nevadí, Tobi chápe," přiskočil k ní, v ruce kunai,"Mei-chan je vážně hodná holka, že jo?"
'Hodná holka? Jak to myslí?' podivila se v duchu, 'a co proboha chce dělat s tím kunaiem?'
"No...asi jsem, proč?"
"Protože Tobi ví, co dělat s neposlušnýma zlobivýma vláskama!" vykřikl radostně a vrazil onen kunai přímo do dívčina účesu-neúčesu.
"A protože je Mei-chan móc hodná holčička, tak jí Tobi pomůže!"
Vyděsila se. To trdlo jí snad chce...řezat vlasy kunaiem? Proboha, jen to ne!
Nevěděla sice o tomhle Tobim skoro nic, ale už od začátku dokázala tipnout, že svěřit mu svou hlavu není moc dobrý nápad.

Jenže už bylo pozdě.
Zpoza masky ďábelsky pomrkávalo očičko a potutelně se chechtající Tobík už labužnicky likvidoval dlouhé černé kadeře...
...Úsviťáciým sídlem se rozlehl šílený dívčí jekot. Hlas plný panické hrůzy vykřikl jedinou větu:
"Itachi, pomóóóc, lízátko mě zničí!!"

Zatímco milá Mei zakoušela muka z rukou potrhlého lízátka, na úplně jiném místě, v úplně jiném úkrytu, se řešila naprosto jiná, a v jistém smyslu závažnější věc.
Uchiha se odlepil od dvěřního rámu, o nějž byl do té doby opřený a velice pomalým krokem vykročil směrem ke zmatené modrovlásce.
"Skutečně," zavrtěl hlavou, "nechápu co na tobě ten had vidí."
Prohlížel dívku skutečně pečlivě, až to začínalo být opravdu nepříjemné.
"Nezírej na mě, sakra!" uthla se na něj.
"A proč ne?" ušklíbl se, "nevidím důvod toho nechávat."
"No protože, protože..." zamyslela se, "protože PROTO."
"Čím to je," zasmál se, "že mi tahle odpověď ale ani zdaleka nestačí?"
Sagi začínala být slušně vytočená. Tohleto černovlasý individuum...! Proč je na ní sakra takhle...takovej? Udělala mu snad někdy něco? Proč sakra? Vždyť...
Pořádně se nadechla, otevřela pusinku a nechala všechen vztek vyletět ven.
"Hele Uchiháči," zabodla prst Sasánovi přímo na místo na čele, kam ho kdysi cvrnkával jeho starší bratr.
"Abys věděl, tak nemáš naprosto žádný právo tu na mě zírat jako naprostej ignorant, co se ve mě snaží něco vyčíst a sám neví co! Co si vůbec dovoluješ tady mluvit o zradě?! Ty, kterej jsi zdrhnul z vlastní vesnice, jen abys moh zabít svýho bráchu, kterej i jako bručoun je mimochodem mnohem sympatičtější osoba! Jak si vůbec dovoluješ chtít mě obvinit, očernit před tim tvym slizkym lordem, po tom jak jsem se pro tebe před dvěma dny obětovala! Mohl tě zabít a já bych nemusela..."
...na víc už se nezmohla, došel jí dech. Sasí toho využil a než stačila znovu nabrat dostatečnou dávku vzduchu do plic, promluvil pro změnu on.
"Víš, mohla by sis dávat pozor na jazyk." odstrčil její ruku, do té doby nataženou k jeho čelu.
"Vážně?" odsekla.
"Jo," kývl hlavou, "ono to tak asi nemusí vypadat, ale i lidi zaslepený pomstou mají nějaký city."
"Cóžé?!" vypadlo náhle z brýlatého, který dosud mlčel.
Zhroutil se na zem jako hromádka smějícího se masa, vykřikujíc:
"Haháhahaha, Sasánek má city! Hhahahaha,áááááhahahááá, to je-hahaha-ten-haha-nejlepší-hahaha-vtíííp!"
Smál se a smál, až se Orosídlo otřásalo v základech. Smál se, až mu po tvářích tekly proudy slz, oči lezly z důlků a tělo sebou zmítalo jako při epileptickém záchvatu.
Smál se...až do prvního zásahu, kdy ho Uchihova pěst odeslala rovnou do blaženého bezvědomí. Zůstal ležet na zemi s přihlouplým úsměvem na rtech.

Sagi se na černovlasého zkoumavě podívala.
"Heleď, myslel jsi to vážně? To o těch pocitech?"
"Jo," zabručel, "sice jsou někde hluboko zakopaný, ale ještě nějaký mám."
"Tak promiň," povzdechla si, "ačkoliv to tak asi nevypadá, nechtěla jsem ti nijak ublížit."
"Hmm," dosedl na zem, zamyšleně pozorujíc odlesky své katany.
Chvíli tam tak tiše seděli.
"Sasuke?" oslovila ho dívka po chvíli.
"No?" zvedl hlavu.
"Proč mě vlastně tak nenávidíš?"
Trpce se zasmál, "to není tak, že bych nenáviděl tebe osobně. Hnusí se mi, jak Orochimaru zdržuje můj výcvik, jak to všechno oddaluje můj životní cíl, moji pomstu. A to všechno kvůli tobě. Je z tebe úplně vedle sebe a já nechápu proč."
"Ach tak," zašeptala, "já neměla nikdy v úmyslu tě zdržovat, obzvláště teď už ne. Promiň."
Nechápal čím to bylo, ale náhle pocítil zvláštní nutkání té holce pomoci. Připojit se ke zradě, kterou tu předtím chystala s nyní již omráčeným Kabutem, dostat ji zpět k Akatsuki, kam, jak se zdá, modrovláska skutečmě patří. A navíc, i logicky by to pro něj bylo mnohem lepší. Problém s nedostatkem slizounovy pozornosti by tím náhle zmizel.
"Hmm, každýmu asi někdy vytečou nervy, co?"
"Takže se nezlobíš?" rozzářila se.
"Jak bych se proboha moh zlobit na někoho, kdo se dokážě do přízně vetřít úplně komukoliv?" protočil oči vsloup.
"Taky pravda," přikývla, "takže o tomhle dnešním "sezení" Orochimarovi neřekneš?"
"Nejen to," po tváři mu přeběhl zvláštní výraz, "pomůžu ti ten útěk realizovat."