Mise v Lávové, závěr

Dano se zadíval na modrou světlici ve vzduchu: „musíme jít pane,“ lehce položil dlaň na mužovo rameno: „je čas.“

Dobrá tedy, vířily Narutovi v hlavě myšlenky. Zbýval už jen jeden pár ninjů. Skočil k Hinatě na střechu a zkoumavě se na nepřátele díval. Zbylí vojáci pána teď obklopili vůz ze všech stran. Proti nim byla už jen malá přesila.
„Kage Bunshin no Jutsu,“ udělal Naruto klony a vyrovnal tím skóre.
Několik chvilek se na sebe obě skupiny jen dívaly.
Hinata horečně přemýšlela. Nesmí nikoho pustit k vozu. Naruto si to očividně uvědomoval také.
„Ten vůz chráníme životem, jasné?“ seskočil k vojákům a mezi své klony.
„Jasné!“ odpověděla mu hromadně skupina. Stáli proti nepřátelům s napřaženými zbraněmi. Spousta z nich byla celá od krve.
Vedle vozu ležela poražená chobotnice.
Uběhla polovina noci.
Nepřátelům se po ztrátě velitele do boje moc nechtělo. To bylo špatné, mohli by se dát na útěk, napadalo Hinatu. Znepokojeně pohlédla na Naruta. Toho už ale napadla malá lest.
„Zabte je!“ křikl od nepřátel někdo.
Pár mužů ze skupiny vyběhlo a vrhli se na vojáky kolem vozu. Za nimi vyskočili zbylí dva ninjové a zbytek nepřátel je následoval. Teď už se bili z čiré zuřivosti.
Naruto přivolal třetí senju klon.
„Chou Oodama Rasengan!“ metal kolem sebe jednu ránu za druhou.
Ti dva pořád žili.
V nastalé vřavě si nikdo nevšiml, že první nepřátelští útočníci se proměnili v Narutovy klony.
„Fuuton: Tatsu no Oshigoto!“ „Suiton: Ja no Kuchi!“ letěly směrem k vozu dva útoky, které se v půlce cesty spojily vytvořili řezavé vodní tornádo…
„Shugohakke Rokujuuyon Shou!“ Hinata dala jasně najevo, že nemá v plánu se ochrany feudálního pána jen tak vzdát.
„Suiton: Mizu Kamikiri!“ „Fuuton: Reppushou!“ protivníci hodně přitvrdili a jejich útoky teď byly přesnější.
„Shugohakke Rokujuuyon Shou! Naruto, takhle už dlouho nevydržíme!“ vykřikla Hinata a vzápětí se hned roztočila, aby ochránila skupinu před dalšími smrtelnými střelami.
„Senjutsu: Fuuton sunabokori!“ zahalil Naruto nepřítele do mraku: „Shihou Happou Shuriken!“ objevilo se kolem něj plno klonů a všichni najednou vystřelili do oblaku kovové hvězdy.
Jeden ninja padl na zem, ten s větrnými technikami. Místo druhého se rozprskl vodní klon.
„Suiton: Ja no Kuchi!“ ozvalo se za nimi.
„Shugohakke Rokujuuyon Shou!“ Hinata začala být udýchaná. Naruto se spěšně rozhlížel.
Vojáci jsou na pokraji svých sil.
Sora a Yukio leželi bez hnutí u chobotnicové loutky.
Je jich moc.
Dělej něco.

Pláž.
„Tati, tati!“
„Co je, koblížku?“
„Neříkej mi koblížek! Nejsem koblížek!“
„Tak promiň miláčku. Copak chceš?“
„Dívej, chobotnička. Že je hezká, že ano?“
„Ukaž…? Krásná, koblížku. Uděláme spolu stejnou, chceš? Ještě nemáš žádnou svou loutku.“
„Takovou…? Ano! Chci, chci!“
Sora omámeně kývala rukou do vzduchu, jakoby myslela, že jí z prstů stále vedou vlákna. Ztratila hodně krve a každým okamžikem její díla slábla. V hlavě jí vířilo snad tisíc vzpomínek, na které už dávno zapomněla…
„Tým šest, Hayiu Sora, Hikki Dano, Akaru Yukio.“
„Hai.“
„Pod vedením Hyuugy Hinaty.“
„Hai.“
Yukio se držel při vědomí díky rámusu všude kolem. Neohrabaně zvednul ze země a plouživě se k Soře plazil. Kleknul nad ni. Všechnu svou mysl soustředil na čakru a přiložil ruce k jejímu boku, zatímco svou vlastní bolest se snažil nevnímat. Musí jí pomoct. Musí. Udělal základní léčitelské pečetě a začal – tak, jak to vždycky viděl u Hinaty-sama.
„Yukio, znáš základní pravidla týmu?“
„Splnit misi?“
„A chránit se navzájem.“
„Hinato-sama… a když to nepůjde?“
„Musí.“
V ústech pocítil železnatou pachuť krve. Nedokáže jí pomoct. Rána v jejím boku nevypadala o moc lépe než před chvílí, nedokáže to! Sořina bledá tvář se usmívala, Yukia to děsilo mnohem víc, než kdyby jen bezvýrazně ležela. Chtěl na ni vykřiknout, ale vlastní bolest ho konečně přeprala. Rukou si podepřel tělo, které ho právě přestalo poslouchat.
Pak upadl do bezvědomí.
„Yukio,“ špitlo vedle něj a z prachu se třaslavě hnula Sořina ruka…

Dívčí výkřik byl přehlušen řevem vojáků.

Naruto nenadále vrazil do vozu a vyskočil z něj s překvapeným feudálním pánem v náručí: „Chcete ho? Tak si pro něj pojďte!“ zařval na nepřátelskou skupinu s šílenstvím v očích a dal se na útěk.
„Naruto! Ty blázne!“ zakřičela na něj Hinata.
Utíkal lesem, jak rychle mu vlastní tělo dovolilo. Uslyšel za sebou kroky ninji. Zabralo to. Když poodběhl dost daleko, zastavil se a čekal na něj.
Nepřátelská skupina se dala na útěk. Dveře vozu byly rozražené, feudální pán unesen, proč bojovat? Rozprchli se lesem jako myši, toho se Hinata bála. Ochránci kolem vozu se s ní pustili za nimi a postupně je zajímali. Už jich nezbývalo moc.
„Juuken!“ poslední z nich padali jako mouchy. Hinata už ale spěchala jinam.
Mezitím Naruto seděl na větvi a za ním feudální pán.
„Neprojdeš!“ křikl na ninju.
Odpověď mu došla záhy: „Suiton: Mizujinheki!“ nepřítel se s ním nepáral.
Strom, na kterém Naruto a feudální pán stáli, byl okamžitě smeten.
„Senjutsu: Fuuton sunabokori!“ tohle byla poslední senju čakra, kterou Naruto měl.
„Rasengan!“ skočil vzápětí rovnou po vodní cloně, kterou nepřítel stihl vytvořit.
Naruto kolem něj proletěl a dopadl na zem, stále držel feudálního pána a oddechoval.
„Proč?“ otočil se na nepřítele.
„Pro peníze,“ odpověděl mu ninja na otázku: „Suiton: Suihachi!“ rozprsknul kolem sebe kouřovou clonu a pokračoval ve skládání pečetí: „Suiton: Suiryuudan no Jutsu!“ tomuhle už se Naruto nestihl vyhnout. Dračí tlama ho bolestně zasáhla do ramene. Psí maska mu sletěla z hlavy. Jediné, na co mu zbyly síly bylo, že odhodil feudálního pána od sebe a ten se okamžitě dal na útěk.
„Suiton: Suiryuudan no Jutsu!“ namířil na pána ninja. Druhý drak s rozevřenou tlamou mířil přímo na jeho hlavu a přesně se trefil.
Zabil jsem ho?
Muž ležel na zemi jako mrtvý. Ninjovi se zajiskřilo v očích a zatajil dech…-
Najednou tělo s tlumeným *puf* zmizelo.
V ninjovi začala vařit krev. Klon???
„Za to chcípneš!“ zařval na ležícího Naruta. Udělal pár pečetí-
„Hakke Sanbyaku Rokujuuisshiki!“ ozvalo se zvrchu a Hinata do ninji pálila jednu ránu za druhou.
Pečetě už nedodělal.
Ze stromu sletěl stejně rychle, jako před chvílí Naruto. Ten se na zemi překulil na záda.
Ninja byl mimo hru.
„Jsi skvělá, Hinato!“ šťastně vleže oddechoval Naruto.
„Já vím,“ skočila vedle něj a hlasitě funěla. Podívali se na sebe a začali se úlevou smát.
Bylo po všem.

Na druhé straně hory vylezl z úkrytu Dano se skutečným feudálním pánem. Vůbec ten večer ve voze nebyli. Po cestě se k nim připojila přivolaná pomoc a lékaři byli posláni na místo boje.
Pomalu svítalo.
Když přiběhli doktoři k vozu, spatřili už jen pár mrtvých těl. Zbytek nepřátel utekl.
Yukio byl lepší, než myslel. Díky němu získala Sora dost síly na použití loutky. Celý bok měla neopatrně sevřený chapadlem, ale díky tomu nevykrvácela. On sám byl jen v bezvědomí. O oba bylo postaráno.
---
Uběhl týden.

„Tak Naruto jo…“ zašklebila se na příchozího Sora. Ležela v nemocnici vedle Yukia, když je Naruto navštívil. V psí masce.
„Nějaký konkrétní Naruto?“ zeptala se. Pokrčil rameny: „všichni máme tajemství.“
„Co budeš dělat?“ zeptal se Yukio, který se uzdravoval lépe.
„Nevím,“ upřímně odpověděl. Přemýšlel o tom celou cestu zpět. Už se nechtěl vracet k ANBU. Už nechtěl opouštět Hinatu. Ale vrátit se veřejně do vesnice? Akatsuki nejsou úplně poražení, co když si někdo vzpomene na Kyuubiho? Ohrozí zase vesnici?
„Hej,“ šťouchla do něj Sora: „vzbuď se! A rozhlídni se kolem. Nechceš nám trochu pomoct?“ přisunula k němu tvář a vzápětí tiše zaskučela: „třeba jako hokage?“ její důležito-významno-vykuleno-zaujatý pohled Naruta upřímně rozesmál. Sora zkřivila obličej bolestí a pomalu si zase lehala. Rána ji bolela.
Máte pravdu… říkal si cestou z nemocnice v duchu Naruto …vy bláznivé děcka.
Vyběhl dál za vesnici a psí masku schoval do díry ve stromu.
„Hej! Je tam někdo?“ dostihly ho za chvíli hlasy hlídek.

„Tsunade-sama! Tsunade-samááááá!“ vřítila se Sakura do kanceláře hokage. Ta si zrovna vychutnávala oběd, který leknutím skončil přímo na jejím klíně. Hned za ním skočila po kalhotách rozradostněná Tonton. Tsunade těžce vzdychla a pokoušela si prstem olíznout kousek omáčky.
„Tsunade-sama!“ Sakuřin divoký výraz měla nyní těsně u obličeje. Nechala prst s omáčkou viset ve vzduchu: „no tak co je!“ řekla trochu naštvaně.
„Hádejte, kdo se vrátil,“ napínala Sakura.
„Co já vím,“ olízla si prst hokage. Zrovna ji nenapadal nikdo, koho by vesnice postrádala.
„Vedou ho v želízkách,“ poznamenala Sakura směrem ven.
Tunade přistoupila k oknu a spadla jí čelist. Tu blonďatou hlavu si nemohla s nikým splést.
.
.
.

„Takže…“ poději ho vyslýchala, když ho k ní přivedli: „co teď?“
„Teď? Začnu znovu,“ stál před ní blonďák.
„Jen tak se vrátíš do vesnice a klidně oznámíš, že začneš znovu? Po tom, co jsem tě nechala oficiálně hledat, musela prohlásit nezvěstným a nakonec málem nechat zemřít??“ začala soptit Tsunade.
„Hmm, jo to sedí,“ pousmál se Naruto.
„Vypadni,“ žuchla hokage do křesla: „zmiz mi z očí, nebo se neznám!“
„Rád,“ zazubil se Naruto a vyběhl z kanceláře.
„Neříkala jsem to?“ otočila se hokage na svou asistentku. Ta zrovna z okna pozorovala, jak k Narutovi běží modrovláska.
„Říkala,“ odpověděla Shizune dobromyslně: „ale odhadla jste ho perfektně, to Vám povím.“
„Jistě, jsem přece hokage.“