Mudrc šesti cest aneb Narutovo poslání 14

„Naruto, ty brečíš?“ zeptal se Minato.
„To je nemožné, moje oči jsou poškozené na víc jak osmdesát procest.“ Pověděl Naruto. Jeho ruka zamířila k obličeji. Jeho prsty opatrně přejeli obličej a narazili na mokrý proužek.
„Co to znamená?“ zeptala se Mami dojatě z naleznutí Naruta.
„Nemám tušení!“ odpověděl Naruto a zmateně se podrbal na hlavě.
Sakura s Tsunade se na něj podívaly a chtěli mu odstranit obvaz ale nešel.
„Nejde to sundat, takže se ti na to nemůžeme podívat.“ Pravila Tsunade.
„Neva, stejně to přestalo.“ Odpověděl Naruto.
„Jestli se to stane ještě někdy, musíš nám to říct Naruto. Budeme informovat Kiru.“ Odpověděla Tsunade velitelsky. Když dívka ale uslyšela jméno trochu sebou škubla ale pak se zatvářila vyrovnaně a nasadila i milý úsměv.
„Půjdeš se projít se mnou Naruto? Chtěla bych ti toho tolik pověděť!“ pravila dívka a už táhla Naruta ke dveřím.
„Počkej! A jak ti můžeme věřit?“ zeptal se Minato.
„Věříte Narutovi? Jestli ano, mě můžete taky.“ Pověděla vážným hlasem dívka.
„Dobře,“ odpověděl Minato rezignovaně. Dívka mu poděkovala úsměvem a odešla s Narutem do vesnice. Šli dost dlouhou dobu zticha. Skoro to vypadalo, že se teprve seznámili. Když měl Naruto jistotu, že je nesledují chytnul dívku za ramena a silně jí stiskl.
„Kdo sakra jsi?“ zeptal se Naruto se zamračeným výrazem.
„Skoro jsem si myslela, že se nezeptáš! A co to bylo za divné jméno? Mami? Kde jsi takovou blbost slyšel?“ ptala se taky rozčíleně dívka a odstrčila ho kousek dozadu.
„Promiň, ale žádný lepší jméno mě v té chvíli nenapadlo! A nemáš zač!“ dodal Naruto jízlivě.
„Já ti chtěla poděkovat!“ začala se bránit dívka.
„Fajn!“ ohradil se Naruto.
„Fajn!“ opakovala dívka a sklopila oči.
Znovu mezi nimi zavládlo ticho.
„Tak díky.“ Prolomila dívka hrobové ticho.
„Nemáš zač,“ odpověděl Naruto „A kdo tedy jsi?“ zeptal se Naruto a už důrazněji.
„Mé pravé jméno je Suzume, jako vrabec.“ Odpověděla popravdě.
„Suzume? Dobré jméno. Ale proč jsi nechtěla prozradit své jméno? A jak to, že jsi mě znala?“ ptal se dál Naruto.
„Já… no a proč ty jsi mi vlastně věřil?“ změnila téma a Naruto překvapeně pozvednul obočí.
„Já? No …. Nevím…. Možná jsem naivní, ale něco uvnitř mi říkalo, že ti můžu důvěřovat a že tě opravdu znám. Nedokážutu lépe popsat. Nikdy jsem nebyl machr na vysvětlování.“ Přiznal se Naruto a usmál se rozpačitě. Dívka se nahlas rozesmála. Ale jen decentně.
„No vidíš, a já jsem měla divný pocit taky, když jsem tě poznala. Prostě jsem věděla, že mi pomůžeš. Něco v tobě mi připadá povědomé.“ Odpověděla Suzume a usmála se.
Naruto musel uznat, jednu věc, když se usměje je pěknější, než když se zašklebila na Tsunade.
„Buď jsme se měli potkat a pomoc nebo jsme úplní magoři!“ pravil vesele a rozesmál se.
„Souhlasím!“ pravila dívka a smála se s Narutem nahlas.
Dlouhou dobu se tomu řehtali. Připadali si jako děti, které nastoupili na akademii a tak se poznali. Jako by jim znovu bylo devět let.
„Tak jo, kam půjdeme?“ zeptal se Naruto a ještě se snažil ukočírovat svůj smích.
„Nemám tušení. Neznám to tady.“ Pravila provinile dívka.
„Nemáš na něco chuď?“ zeptal se rychle Naruto
Dívka se na něj překvapeně podívala.
„Možná, že bych něco i zakousla.“ Pověděla Suzume a zavěsila se do Naruta.
„Tak vyrazíme do nějakého občerstvení!“ rozhodl Naruto a dal se do pohybu.
„Ty jsi opravdu slepý?“ zeptala se nejistě a ostýchavě Suzume.
„Jo, ale dřív jsem viděl. Použil jsem nebezpečné jutsu a tohle byl následek.“ Povídal jí klidně Naruto. Vůbec se s ní necítil špatně a připadal si s ní i v bezpečí. Dokonce jí i za tu chvíli důvěřoval. Měl pocit, že jí může povědět úplně všechno. Ale s něčím ještě trochu vyčká.
„To jsem nevěděla, je mi to líto.“ Odpověděla Suzume lítostivím hlasem.
„V poho, není to tak hrozné jak se na první pohled zdá.“ Oznámil jí Naruto.
To na Suzume udělalo dojem. Sice potkala několik slepých lidí, ale ty se s tím prali už od narození. Jenže Naruto byl slepý jen chvilku.
„Víš, že jsi se strefil?“ změnila téma Suzume najednou.
„ V čem prosimtě?“ zeptal se Naruto ohromeně.
„Opravdu jsem stopovací ninja. Měl jsi štěstí aspoň v tomhle.“ Pravila Suzume.
„Já? Spíš ty ne? To by byla zábavy, kdyby tě poslali na misi a ty by jsi byla úplně mimo.“ Pravil vesele Naruto.
„Hale,“ pravila uraženě Suzume a trochu bouchla přátelsky Naruta do ramene a uraženě se usmála.
„Musel jsem to říct! Pochop to!“ začal se bránit Naruto.
„Jasně, …“ odpověděla Suzume naoko uraženě.
„Možná za tebe i zaplatím to jídlo. A to u mě něco neobvyklého!“ pravil Naruto s úsměvem.
„Mám se cítít poctěna?“ zeptala se ho Suzume.
„To určitě. Zeptej se mého senseie, ten to ví nejlépe.“ Prověděl jí Naruto.
„Možná později.“ Odpověděla Suzume a usmála se.
Byla ráda, že ho znovu našla. Věděla, že je to on. S nikým jiným ji nebylo tak dobře. Suzume přeci jen Narutovi neřekla celou pravdu. Ona věděla, proč se ptala zrovna po něm. Ale ještě nenastal ten pravý čas mu to zdělit. Jestli je poblíž Kira bude její úkol o něco obtížnější. Zrovna tohle potřebovala, aby jí Kira obtěžovala při jejím úkolu. Nechtěla aby se Narutovi něco stalo. Vždyť je to i on! Ale i nebezpečí číhající na každém kroku. Musí být Narutovi nablízku a podle jeho vnitřího citu to nebude tak moc těžké.
Naruto a Suzume společně trávili hodně času. Někdo jim to přál. Asuma tvrdil, že je přeci dobře, že se Naruto vrací do života. A to i s pěknou dívkou, kterou má rád. Jenže i to vyvolávalo vlnu strachu. O té dívce toho nevěděli moc. Neměla žádnou čelenku, žádné papíry, nic. Jako by neměla ani žádnou minulost. Suzume se také seznámila i s Narutovími přáteli a všem musela vysvětlovat problém s jménem, který vlastně vytvořil Naruto.
„Moje celé jméno je Mami Suzume. Ale říkejte mi radši jen Suzume. Připadá mi to lepší než Mami.“ Pravila Suzume a doufala, že to pochopí. Nikdo s tím neměl problém. Všichni si s ní rozuměli a byli nadšení jejími poznámkami na všechno. Nabízele i své schopnosti na nějaké mise, ale starší členové vesnice byli velice opatrní. Jako by si dávali načas, aby si jí mohli lépe proklepnout. Suzume se vyskytovala dost často v Narutově společnosti a to některé členy vesnice velice mrzelo. Hanabi se dívala smutnýma očima na šťastnou dvojici pochodující po ulici Konohy. Zkoušela odtáhnout Naruta od Suzume ale nikdy jí to nevyšlo na moc dlouho. Nebo se dohodla s některým známím, že zdrží Suzume aby mohla být s Narutem sama. Snažila se mu naznačit svoje city, ale nyjednou byla stejně stydlivá jako její sestra Hinata. Prostě z vyšlo jen nějaké trapné zakoktání a byl konec. Naruto se na ní vždycky přátelsky usmál a dál vyčkával, ale to se tam už přihnala Suzume celá udýchaná s výmluvou.
„Promiň, že jsi na mě musel čekat, potkala jsem někoho a zapovídala jsem se.“ Hanabi to připadalo, že spolu uzavřeli manželství. Fakt! Vždy když mu to říkala měla tak milující pohled a její ruka si vyhledala Narutovu a spojili se. Ale milující pohled měla i Hanabi a proto to nevzdávala. Naruto si povšimnul milující pohledůch od Hanabi a to mu působilo někdy dost temné myšlenky. Vždycky si představil Hiashyho jak ho honí po celé vesnici a křicí na něj nadávky. Nebo měl představu jak všichni z Hyuuga klanu mají za úkol Narutovi znepříjemňovat život. Někdy si Naruto přál aby jeho představivost nebyla tak bujná. Někdy se tomu i zasmál ale to bylo opravdu jen zvácně. Naruto už neměl takové hororové sny o vlkovi a úplně na něj zapomněl. Vypařil se mu z hlavy. Teď se těšil přítomností.
„Naruto?“ zeptala se Suzume
„Ano?“ odpověděl jí
„Myslíš si, že jsme dobří kamarádi?“
„Jo, cítím se ve tvé přítomnosti hrozdě dobře… Jako by jsi byla má sestra!“ prozradil jí Naruto a usmál se. Byl chladný večer a jeho tvář přejel příjemně studený vánek. Leželi na střeše jednoho domu a povídali si. Suzume sledovala hvězdy a přemýšlela.
„To je dobře.“ Pověděla Suzume a trochu si oddechla.
„Myslím, že bych ti měl něco prozradit!“ pravil a opřel se o předloktí.
„Co?“ zeptala se Suzume a zhluboka se nadechla.
„Víš, já nejsem úplně slepý.“ Pravil trochu ostýchavě Naruto.
„Nejsi?“ opakovala po něm Suzume.
„Ne, vidím všechno Vnitřním zrakem.“ Obeznámil jí s tím Naruto. Ale Suzume nasadila nechápavý výraz a Naruto se dal do vysvětlování.
„Moje oči jsou opravdu naprosto k ničemu. Jsou opravdu zničeny. Ale Kira a její přátelé mě naučili vnímat svět jinýma očima. Aby mi usnadnili život. Proto se pohybuju normálně a nepotřebuji ničí pomoc. I teď vidím tvůj překvapený a udivený obličej.“ Pravil Naruto
„A co předvádím teď?“ zeptala se Suzume a zašklebila se.
„Šklebíš se.“ Odpověděl vyrovnaným hlasem Naruto.
„To byla náhoda. Zkus znovu!“ pravila Suzume a udělal si parohy a vyplázla jazyk.
„Děláš ze sebe jelena co na mě vyplazuje jazyk.“ Odpověděl trpělivě Naruto.
„Páni, ty si ze mě fakt neděláš srandu!“ sdělila ohromeně Suzume.
„Jo, ale nech si to pro sebe, prosím.“ Požádal jí Naruto.
„Ale proč? Víš jak by jsi se tím potěšíl? Víš jakou by z tebe měli radost?“ ptala se Suzume a snažila se pochopit Narutovi pohnutky.
„Oni na to nejsou ještě připraveni. A neříkej mi, že to tnení pravda. Nesnaž se mi to rozmluvit. To je moje rozhodnutí. Přeci víš, že mě oživili a tohle je to jediné co je přinutí si to uvědomit. Možná jsem teď sobeckej ale nechci aby na to zapomněli. Aby si mysleli, že se tak lehko dá něco znovu oživit. Kyuubi se pro mě objetoval. A oni si to skoro ani neuvědomili. To já jsem ho prosil aby to nedělal! Nechtěl jsem to. Ale neposlech mě.“ Povídal Naruto smutným hlasem.
„Tohle je to proč to děláš? Je to ten pravý důvod Naruto?“ zeptala se pro jistotu Suzume.
„Jo. To já mám špatný pocit z toho, že mě Kyuubi oživil. Já jsem se díval na jeho utrpení. Tohle je ta cena. Prosím pochop mě.“ Prosil jí Naruto.
„Dobře, i když to nedělám zrovna ráda neřeknu jim to. Bude to naše tajemství.“ Slíbila mu Suzume. Naruto se na ní děkovně usmál.
„Díky.“ Poděkoval vděčně.
„A proč jsi mi to řekl?“ zeptala se najednou Suzume.
„Protože jsem měl pocit, že to musíš vědět.“ Odpověděl jí po pravdě Naruto.
„Tak toho si budu muset asi cenit, že?“ pravila Suzume a spiklenecky mrkla.
„Asi budeš muset!“ odpověděl Naruto a zasmál se.
Znovu se okolo nic projevila jejich přátelská aura a celé je pohltila do snu bez potíží.
Jenže mezitím někdo napadl vesnici a vyčkával před budovou Hokage.
„Sakra co se tady děje?“ zeptala se Tsunade, která přiběhla s ostatními k neznámému.
„Opravdu jste si pospíšili.“ Pověděl jim neznámí a trochu se ironicky usmál.
„Proč si sem přišel?“ zeptala se Kushina.
„Přišel jsem se vám zeptat, jestli už jste našli mého bratra.“ Pravil muž a odhalil svojí bílou kápy. Byl to muž okolo dvaceti let s fialovými vlasy a očima stejné barvy.
„A proč bychom měli znát tvého bratra?“ zeptal se Kakashi unaveným hlasem.
„Jelikož se můj bratr pro vás obětoval. Hlavně pro Hyuuga klan. Nevzpomínáte si?“ zeptal se jízlivě muž a zamračil se.
„Pro Hyuuga klan?“ opakoval Minato překvapeně.
„Jo, nepamatuješ si na nás Kushino? Ty by jsi mohla.“ Pravil muž a podíval se na oslovenou osobu. Kushina se zamračila. Ihned jak se mu zadívala do očí jí bylo jasné, s kým to mají tu čest se seznámit.
„To není možné….“ Pravila překvapeným hlasem Kushina.
„Vidím, že jsi mě poznala.“ Odpověděl spokojeně muž a usmál se. Ale tento úsměv byl opravdu potěšující.
„Ty jsi Kaito.“ Pověděla Kushina a trochu jí zacukalo v koutku úst.
„Jo, a když jste si zodpověděli otázku, kdo já vlastně jsem, tak teď chci vědět na oplátku zase já, kde je můj bratr!“ jeho pořadavek byl vyřknut přísným hlasem plným autority.
„A jak by jsme měli vědět, kde je tvůj bratr?“ zeptala se Tsunade taky přísně.
„Jelikož ho tady cítí. Jeho přítomnost je ve vaší vesnici.“ Odpověděl Kaito znuděným hlasem.
„Kaito, ale tvůj bratr je několik let posmrti!“ pověděla mu smutně Kushina, který si vybavila velice smutný příběh toho hocha.
„Není,“ odpověděl Kaito hrdě.
„Je to tak. Zemřel při boji. Viděl jsi to přeci umírat. Nikdo ho nemohl zachránit. Přestaň si ubližovat.“ Snažila se mu domluvit Kushina.
„Ne, to není pravda. On žije!“ nenechal se Kaito obalamutit.
„Je to tak. Je mi to líto.“ Pravila smutným hlasem Kushina a oči se jí zalili slzami.
„Nepotřebuju váš soucit! Můj bratr žije a já vám to dokážu! A dokončíme co jsme začali!“ pravil Kaito odhodlaně.
„Proč Kaito? To je tvá bolest tak silná?“ zeptala se Kushina. Kaito se na Kushinu podíval. Jejich pohledy se setkali a jakoby spolu bojovali. Kaito neodpovídala a proto musela Kushina znovu promluvit do ticha.
„Proč se snažíte zničit Hyuuga klan?“ její otázka byla vyřčena zřetelně a jasně a každého občana Konohy zasáhla dost hruně.
„Zničit?“ opakoval po ní nechápavě Kaito.
„Ano, chtěli jste všechny zničit! Celou jejich rodinu. Ale proč? Co vám proboha udělali tak zlého, že za to musejí odnášet vinu i malé děti?“ její otázky byli chladné a jasné. Kaito se díval na Kushinu zaujímavím pohledem.
„Až přijdě čas, povím vám o co se pokoušíme.“ Pravil Kaito a zmizel v oblaku dýmu. Minato ještě chvíli sledoval místo, kde před několika okamžiky stál Kaito, než se podíval na svojí ženu.
„O kom jsi to sakra mluvila?“ zeptal se nechápavě Minato. Ostatní vyčkávali na odpověď.
„Mluvil o Renovi. Ren byl Kaitův mladší bratr. Povídalo se o něm, že je předurčen velkým věcem. Ale před pěti lety se jeho bratr postavil do řad jedné z vesnic a v boji zemřel pro záchranu nějaké dívky. Jeho bratr Kaito byl z toho dost psychycky nadně!“ vysvětlovala Kushina všem ostatním.
„A jak je vidět, ještě se z toho nedostal.“ Dodal poznámku Kakashi.
Kushina ho sjela káravým pohledem. Jasně mu říkala, POCHOP HO !
„A co je s Hyuuga klanem?“ zeptala se dál Tsunade.
„To přesně nevím, ale proslíchalo se, že ti dva chystají něco proti tomu klanu. Víc toho nevím.“ Pověděla po pravdě Kushina a zakroutila hlavou v zoufalém gestu.
„A jak se jmenujou celým jménem?“ zeptal se Shikamaru, který chtěl projet kartotéku se všemi jmény Kaito a Ren.
„Kaito a Ren nemají žádné příjímení. Jsou to prostě jen Kaito a Ren.“ Odpověděla Kushina. To o nich ještě věděla.
„OK, tak se tedy dáme do práce. Myslím, že ten Kaito to nenechá jen u slov. Budeme muset chránit klan Hyuuga! A to v nejvyšším stupni!“ nařídil Minato velitelským hlasem. Vůbec se mu to nelíbilo. Něco z toho kluka vyzařovalo a toho se Minato obával. Jako by měl nějaký další smysl, který mu jasně dáva najevo, že si má dávat bacha. A to dost velkýho.
Další den ráno bylo v Konoze úplné pozdvižení. Naruto se motal v ulicích, kde do něj strkali lidé ze všech stran. Omlouvali se zdvořile ale zamyšleně. Naruto se dožadoval vysvětlení od svých přátel, ale ti rychle něco zamumlali a byli v tahu. Nechápal to pozdvižení a nikdo mu to nechtěl vysvětlit. Jeho nálada se začala opravdu měnit. Z normální na dost znuděnou a dost podrážděnou. A k tomu ho ještě začali pálit oči. Ne jako při tom večírku. Jakoby pod nimi. Naruto měl pocit, jako by mu tam někdo spaloval kůži. Snažil se to poškrábnat nebo smést tu nečistotu, kterou si tam asi zanesl ale nešlo to přes obvaz.
. Jako by toho nebylo dost i bez nějakého vnějšího problému, Naruto ztrácel i vnitřní zrak a to mu dělalo velikou starost. Snažil se to nějak pochopit a vysvětlit ale nešlo to. Věděl že mu Sho pověděl, že to může být jen dočasné ale Naruto tomu moc nevěřil. Ale proč se to stalo teď? Když se svěžil Suzume? Nechápal to načasování. Naruto se potácel Konohou a snažil se najít Kiru nebo někoho z jejich řad.
„Kiro,“ pravil už unaveným hlasem Naruto a pletl nohama. Nikdo se mu neozýval. Zkusil to ještě dvakrát ale to měl už větší štěstí.
„Kiro?“ zeptal se Naruto a posadil se na zem.
„Co se děje Naruto?“ zeptal se Sho a kleknul si k němu.
„Něco se děje s mým vnitřím zrakem.“ Pravil Naruto stručně.
„Co?“ zeptal se Sho a zvědavě si ho prohlížel. Nejdřív si myslel, že si z něj Naruto jen tropý nějaké žertíky ale když se Naruto nezačal smát tak zvžně.
„Už nevidím tak ostře. Všechno se mi rozmazává a ztrácí se.“ Vysvětloval mu své problémy Naruto unaveným hlasem a dal si na obvázané oči ruce ve snaze si je promnout.
„Úplně? Všechno? I barvy a tvary? Nebo jen barvy?“ snažil se to upřesnit Sho.
„Barvy i tvary. Nejdřív jsem si myslel, že jsem něco špatnýho snědl ale tohle nevypadá moc na něco nestravitelného. Co se to děje? Ztrácím i Vnitří zrak?“ zeptal se Naruto a v jeho otázce byla slyšet i obava.
„Počkej, sundám ti obvaz a podívám se ti na to. Mám na to zvláštní svitek.“ Pravil Sho a připevnil na obvaz malý lísteček s několika znaky. Sho chvíli vyčkávala, ale když se nic nezměnilo, tak se zamračil.
„Už to máč Sho?“ zeptal se Naruto zvědavě.
„Něco tu nehraje.“ Pravil Sho a sundal lístek aby ho překontroloval. Ale nic nebylo špatně. Tak ho připevnil znovu. Tentokrát se lísteček barvil do žluta. Sho se usmál. Lístek už začal fungovat. Když jeho ornamenty potemněli Sho se snažil obvaz odstranil ale jediné čeho dosáhl byla Narutova jílivá poznámka.
„Ty mi chceš snad utrhnout hlavu nebo co? Už to máš konečně nebo blbneš? Jestli jo tak to není vůbec zábavné.“
Sho se podíval na Naruta netušícím výrazem. Proč se všechno co se týkalo Naruto muselo najednou tak zhatit. Nejdřív se s ním přerušilo spojení a když ho chtěli obnovit tak to nešlo a teď mu nejde odstranit ani obvaz, který mu oni sami dali a vytvořili?
„Co se to tady sakra děje?“ pomyslel si Sho naštvaně