Mudrc šesti cest aneb Narutovo poslání 13

„Stalo.“ Odpověděl Sho popravdě.
„Tak vidíte, třeba to je jen nějaký malý problém.“ Pravil Minato a usmál se.
„Když se ztratí spojení tak ten dotyční člověk zemřel!“ dopověděla Kira otevřeně. Minato se podíval vyděšenýma očima na oba ninji. Jeho pohled dával jasně najevo strach o syna.
„Kdy se to ztratilo?“ zeptal se zvědavě Minato.
„Bylo to kolem třetí hodiny.“ Odpověděl Sho a zamračil se.
„Ale to přišel Naruto v pořádku domů.“ Odpověděl Minato s výraznou úlevou.
„Takže byl v pořádku?“ zeptala se Kira s nadějí v hlase.
„Jo, v pohodě přišel domů. To vám může potvrdit i Kushina. A dokonce i jeho přátelé. Byli s ním i po třetí hodině venku na večeři.“ Pravil Minato a usmál se.
„Co se tady děje?“ zeptal se ospale přicházející Naruto.
Všichni se za hlasem otočili. Naruto stojící na schodech se začal protahovat.
„Naruto, bože, tolik jsem se bála!“ pravila Kira a běžela ho obejmout.
„Proč?“ nechápal Naruto. Ale její objetí sdílel.
„Mysleli jsme, že jsi mrtví!“ podal mu vysvětlení Sho a trochu se uklidnil a začal zajíždět do starých kolej.
„Cože? A jak jste na takovouhle hloupost vůbec přišli?“ ptal se neustále Naruto.
„Přerušilo se spojení mezi tebou a námi.“ Pravila Kira a urovnávala mu vlasy a usmívala se jako matka, která našla ztracené dítě.
„My měli spojení mezi sobou?“ vůbec to nechápal Naruto.
„Jo. To je naše pojistka. Kdybys byl v nesnázích, tak abychom se k tobě rychle dostali.“ Vysvětloval Sho a gestikuloval rukama.
„Aha, a nemohl jsem to přerušit nějak já? Jako myslím omylem!“ pravil Naruto snažící se najít důvod.
„Ne, ty to vůbec neovlivníš. Ale nevím důvod jaký by to mohl způsobit.“ Přiznala Kira.
„Jsme vážně nějaký zvláštní.“ Pravil Naruto a usmál se. Byla to narážka na jeho vnitřní zrak. Sho i Kira to pochopili a hlasitě se zasmáli. Jediný Minato na ně nechápavě koukal. Neměl vůbec ponětí o čem se tady mluví.
„Zkusíme obnovit spojení, ano Naruto?“ zeptala se Kira a usmála se na něj.
„Jo, myslím, že by se mi to mohlo hodit.“ Pravil Naruto „Co mám udělat?“ zeptal se Naruto.
„Nic, jen otevři svou mysl. To nám stačí.“ Pravil Sho a vyložil speciální svitek se zvláštním zapečetěním, bylo to opatření na krádeže.
„To by se mi líbilo. Jen tak stát a vy to za mě zmáknete.“ Pravil Naruto a usmál se. Tomu se i Minato musel zasmát. Tohle od svého syna nečekal.
„Bude to bolet?“ zeptal se ještě pro jistotu Naruto. Kdyby ano, tak aby se na to připravil.
„Ne, nebude!“ pravila Kira a ustoupila kousek dál od Naruta.
„Můžeme začít?“ zeptal se Sho.
„Jasnačka!“ odpověděl Naruto.
Svitek se rozzářil zeleným světlem. Minato se na to díval a snažil se pochopit o co přesně jde. I když byl zběhlí ve svitcích a papírech o minulosti, žádný znak mu nepřipadal povědomí. Naruto se zhluboka nadechl a otevřel svou mysl. Sho se ale zamračil.
„Naruto, otevři svou mysl!“ nařídil mu Sho.
„Vždyť jí mám otevřenou!“ nenechal se napomínat Naruto.
„Nic nevidím. Kiro, opravdu má otevřenou mysl?“ zeptal se Sho své přítelkyně.
Kira přistoupila k Narutovi a dotkla se jeho ruky. Zavřela oči. Chvíli bylo ticho a pak dala odpověď svému společníkovi.
„Jeho mysl je otevřená na sto procent“ pravila to profesionálně, bez citu a bez náznaku nějaké starosti.
„Divné, jeho mysl nemůžu najít. Počkat, něco jsem našel!“ pravil Sho a zaměřil se na to.
Sho si myslel, že to je Narutova mysl, ale když se podíval pořádně, byla to mysl Minata.
„Nevidím tvojí mysl, Naruto.“ Pravil Sho.
„Zkus to znovu“ nabádala ho Kira.
Sho přikývl a začal se soustředit znovu. Tentokrát do toho dal víc síli i čakry. Jeho ústa se potěšeně zvedla. Našel Narutovu mysl. A tak začal proces. Jenže Naruto začal zrychleně dýchat a začal dělat bolestné grimasy.
„Sho, přestaň! To nepůjde!“ pravila Kira a trochu do Shoa šťouchla. Ten se překvapeně podíval po Narutovi, který se krčil v bobku u země.
„Co to proboha bylo?“ zeptal se Minato a šel k zhroucenému Narutovi. „Říkali jste přece, že to nebude bolet, a tohle se mi nezdálo jako bezbolestný procest!“ pravil Minato a zamračil se.
„To je v pohodě tati. Nic to nebylo. Jen jsem dostal křeč do břicha.“ Pravil Naruto.
„Podívám se ti na to.“ Pravila Kira a vyhrnula mu pyžamo. Narutovo břicho bylo ale v pořádku. Což je ještě víc znepokojilo.
„Tvoje břicho je ale v pohodě.“ Pravila Kira s náznakem překvapení.
„Hmm,“ odpověděl Naruto a pokusil se udělat krok vpřed. Bál se bolesti. Jeho strach z bolesti byl najednou tak silný od minulého zážitku, že se snažil nenechat se zranit. Ale v posledních dnech mu to vůbec nešlo.
„Možná to bude únavou. Ještě jsem se pořádně neprospal.“ Pověděl Naruto, který byl unavený ze včerejšího setkání kamarádů.
„Mohlo by to být. Necháme tě jít se dospat. Promiň nám to.“ Pravila Kira.
„Za nic se neomlouvejte. Jsem rád, že jste se tu ukázali.“ Pravil Naruto a snažil se usmát se na všechny, ale vyloudil na svém obličeji zoufalou grimasu.
„Takže ty jdeš ještě spát? To po tomhle ještě usneš?“ zeptal se syna Minato s překvapením.
„Jako zabitej!“ pravil Naruto a už byl v tahu.
„Myslím, že by jsme ti měli promluvit.“ Pravila Kira s upřeným pohledem na Minata.
„Taky si myslím.“ Pravil Minato na souhlas.
„Je tady i vaše žena?“ zeptal se Sho neutrálně.
„Není, je teď v nemocnici, má službu.“ Oznámil jim Minato.
„Tak jí to potom vyřídíte, to co jsme tady probírali, že?“ zeptal se Sho ale už předem znal odpověď.
„Samožřejmě. My před sebou nemáme žádná tajemství.“ Pravil Minato odhodlaně.
Sho přikývl a čekal až je Minato vyzve, aby se posadili do obýváku. Jejich rozhovor nebyl nijak moc dlouhý a spíš to byli jen dohady než rozhovor. Všichni tři namítali nějaké nápady, jak by se mohlo přerušit spojení mezi Kirou a Narutem. Nikdo si to neuměl vysvětlit.
Mezitím Naruto si lehnul do postele a usnul. Jenže ho ve snu nečekalo žádné příjemné překvapení. Spíše se před ním ve snu vynořil naprostý horor, ze kterého se nejde probudit. Na Naruta se upírali jasně oranžové oči vlka. Byli veliké a hrůzostrašné a nebylo před nimi žádný únik. Pořád vás sledovali. Dvě oranžové oči ale začali vystupovat ze tmy a Naruto uviděl tlamu plných špičatých a ostrých zubů zbarvené od krve. Naruto se podíval po okolí a uviděl spoustu znetvořených těl. Naruto šel k mrtvolám a obracel těla na světlo aby jim viděl do tvářích, ale to neměl dělat. Když otočil první tělo uskočil dozadu. Byl celý vyděšený a strachy se začal klepat. Jeho tep stoupnul na nepočitatelný a jeho oči se zúžili strachem.
„Poznáváš je?“ zeptal se ho vlk pobaveným hlasem.
„Proč – proč jsi je za – zabil?“ vypravil ze sebe Naruto a podívá se do žhnoucích oranžových očí.
„Já? Opravu jsem to byl jen já?“ zeptal se vlk a pobaveně se usměje.
„Jo ty! Máš na tlamě ještě krev!“ odpověděl Naruto ostře.
„Tak se podívej do zrcadla ty!“ odpověděl mu vlk a trochu poodešel.
Naruto uviděl zaluž vody a podíval se do ní. ŠOK !
„To – to nemůže být pra – pravda!“ šeptal Naruto zoufale.
„Ale je, drahý příteli. Zabil jsi je přesně tak jako já!“ pověděl vlk a jako by se zlomyslně zasmál.
„Ale vždyť jsou to přátelé! Moje rodina! Nic jiného nemám!“ pravil Naruto zoufale.
„Opravdu je to tvoje rodina? A jsi opravdu ten, za kterého se považuješ? Víš to?“ ptal se ho vlk a zajímavě si ho prohlížel.
„Cože?“ zeptal se Naruto.
„Zamysli se příteli.“ Pravil mu vlk
„Tohle je blbost! Je to jen sen!“ pověděl Naruto, s nadějí v hlase, že on má pravdu.
„Myslíš? Podívej se na ten přívěšek,“ povídal mu vlk a hodil mu malé klubko vlny.
„Je to obyčejné klubko. Žádný mocný přívěšek. Jestli je to jen sen, tak až se probudíš ho nebudeš držet v ruce. Ale co když jo?“ zeptal se vlk a odešel do temnoty. Naruto se zadíval na klubko. Teď měl i obavy se probudit. Jeho pohled ale zabloudil na mrtvá těla. Obraceli se k němu tvářemi. Naruto je sledoval a z očí mu tekli slzy. Byli tam všichni. Kiba, Shino, Shikamaru, Konohamaru, Hinata, Hanabi, Ino, Sai, Sakura, Sasuke, Rin, Gaaru, Temari, Kankura, Obita, Kakashi-sensei, Tenten, Neji, Lee, Udon, Moegi, Chouji, Gai-sensei, Kurenai-sensei, Asuma-sensei, jeho otec i matka, Tsunade, i stařík z krámku na rámen. Ještě tam uviděl i dívku s fialovými vlasy ale tu neznal. Ale byla mu povědomá. Z hrozného snu ho probudila rána dveří. Jeho postava se zvedla do sedu, že to překvapilo i návštěvníka jeho pokoje. Byla to jeho matka, která ho přišla vykopat z jeho postele, jelikož bylo už poledne.
„Panebože, Naruto ty jsi mě ale vyděsil.“ Pověděla mu Kushina a dala si ruku na srdce.
„Promiň, měl jsem ale noční můru.“ Odpověděl Naruto, který se musel taky vzpamatoval ze svého šoku.
„Noční? Spíš polední miláčku, už byl dávno čas vstávat, ale ne, ty tady spíš! Když nic nevydržíš tak neponocuj s kamarádíčkama.“ Pravila mu přísně Kushina.
„Jo,“ odpověděl Naruto a usmál se trochu.
„Tak jo, převleč se a pojď dolů na oběd a přidej jinak ti to vychledne!“ napomenula ho Kushina a zavřela za sebou dveře. Naruto si oddechl. Chtěl si otřít pot z čela ale zarazil se.
„Co?“ zeptal se Naruto sám sebe a podíval se na to vnitřím zrakem. V jeho dlani bylo klubíčko. Naruto naprázdno polknul.
„Asi to fakt nebyl jen sen! Doháje!“ zanadával Naruto. Jeho obvyklá barva mu o trochu pobledla. Naruto myslel celý den na sen. I ostatní si všimli, že se chová nějak podivně. Naruto to ale sváděl na nevolnost. A jedníný, kdo ho chápal, nebo aspoň si to myslel, byl jeho otec, který pokyvoval hlavou. Když Naruto usínal měl obavy, z onoho snu, ale k jeho štěstí se neopakoval. Několik týdnů se mu nezdál a Naruto na něj skoro zapomněl. I jeho ruka se zahojila naprosto perfektně, že nebylo vůbec poznat, že by tam byl někdy zraněn. Znovu se začal usmívat a bral život na lehkou váhu. Jeho vtipné narážky rozesmáli každého. A začal znovu trénovat. Lee ho v tom podporoval a snažil se mu dávat nějaké dobré rady, ale většinou to zkončilo tak, že Lee začal soutěžit sám se sebou a úplně zapomněl na Naruta. Ten to ale bral s úsměvem. Zrovna byl na obědě s Kakashim a povídali si, když tam vrazila Sakura a hledala Naruta.
„Naruto, pojď semnou do kanceláře Hokage! Někdo tě tam hledá!“ pravila přísným hlasem Sakura.
„A kdo je to?“ zeptal se Naruto, pomalu se zvedajíc ze židle.
„To nám povíš ty, milovníku!“ odpověděla mu Sakura naštvaně.
„Tak ten oběd je na vás Kakashi, musím bohužel letět!“ pravil Naruto a rychlím krokem šel za Sakurou, která ho táhla. Kakashi si jen povzdechl.
„Jako bych to nečekal. Když mě pozve Naruto na oběd stejně to zaplatím já!“ pověděl Kakashi sám sobě.
„Sakuro, zpomal, prosímtě. Ženeš se jako splašená!“ pověděl jí Naruto narovinu.
„Aby né,“ pravila Sakura a trochu škubla Narutovou rukou.
„Tak dobře, radši se nebudeme rozčilovat! Má to neblahé účinky na mohí ruku,“ rezignoval Naruto a cítil silné tisknutí Sakuřinou dlaní.
Zbytek cesty byli už potichu. Sakura rozrazila dveře od kanceláře a pozdravila.
„Už jsem tady. A přivedla jsem ho.“ Pravila a popostrčila Naruto do středu místnosti. Ten zmatený stál jako solný sloup.
V místnosti byl Minato, Tsunade, Yamato, Hinata, Kiba, Sasuke a Sakura a ještě jedna dívka otočená k Narutovi zády.
„Co se tady děje? Sakura mě naštvaně přivlekla!“ pravil Naruto na vysvětlenou.
„Možná by jsi nám něco měl vysvětlit, synu.“ Pravil Minato laskavým hlasem.
„Jasně, řekněte co, a možná budu i moc se obhájit.“ Pravil Naruto žertovným hlasem. Jenže nikdo se nezasmál a Naruto pocítil vlnu napětí.
„Znáš tuhle dívku Naruto?“ zeptal se Sasuke a přivedl dívku před Naruta, ten pořád si hrající na nevidícího si dívku ohmatal na obličeji ale vnitřím zrakem jasně viděl dívku s fialovými vlasy. Jeho tep se pomalu zrychloval. Byla pěkná a vyvinutá, to ano a dokonce i moc pěkná ale Naruto se spíš lekl. Jeho ruce padli kolem těla. Ztratil sílu. Dívka toho využila a rychle se k Narutovi přiblížila a políbila ho. Naruto udělal krok dozadu ale dívka se ho nepouštěla. Pořád ho líbala. V místnosti se každý překvapeně díval na onu scénu. Sakura byla naštvaná, i když teď chodila se Sasukem, vadilo jí to. Pořád brala Naruta za svého nejlepšího přítele. Hinata dostala tvrdý zásah do srdce. Když dívka konečně přestala s líbáním jí Naruto odstrčil a položil jí ruce na ramena. Dlouho tak zůstali.
„Vzpomínáš si na mě?“ zněla otázka na Naruta.
Naruto si prohlížel dívku. Opravdu mu někoho připomínala. Viděl jí, a nebylo to jen v tom snu, teď si je jist.
„To nemůže být pravda!“ vydal ze sebe Naruto potěšeně a trochu zdvyhl koutky úst.
„Pověz mi, poznáváš mě?“ ptala se dál dívka.
„Lhal bych, kdybych zapíral.“ Povídal Naruto šťastně.
„Tak jim pověz kdo jsem!“ prosila dívka s úsměvem.
„Tahle dívka, to musí být a je Mami.“ Pravil Naruto a objal dívku silně.
Mami se štěstím rozplakala.
„Vzpoměl jsi si!“ pravila dojatě Mami a zakryla svůj obličej do Narutových šatů.
Stáli tam a objímali se asi minutu, než se od sebe vůbec odtrhli.
„Jak jsi se sem dostala?“ zeptal se Naruto.
„Našli mě tady ti!“ pravila Mami a ukázala na Hinatu a Kibu.
„Potloukal se okolo vesnice a tak jsme jí zajali. Mysleli jsme si, že je to špeh. Ale když nám pověděla, že zná tebe a dokonale tě popsala tak jsme se museli přesvědčit o tom co je na tom pravdy. Dokonce nám nechtěla říct ani své jméno.“ Povídal mu Kiba a naštvaně zatnul zuby.
„Mami a špeh? Tak to jsem dlouho neslyšel. Ona je taky stopovací ninja. Před několika lety jsme se seznámili.“ Vysvětloval Naruto.
„Naruto, ty brečíš?“ zeptal se Minato.
„To je nemožné, moje oči jsou poškozené na víc jak osmdesát procest.“ Pověděl Naruto. Jeho ruka zamířila k obličeji. Jeho prsty opatrně přejeli obličej a narazili na mokrý proužek.
„Co to znamená?“ zeptala se Mami dojatě z naleznutí Naruta.