Změna je život - 5.část Mám mu vrazit teď, nebo až potom

„Já už nemůžu! Dáme si pauzu.“ Rozhodl Zek a posadil se na pařez.
„Už zas? Vždyť jsme odpočívali ani ne před půl hodinou!“ plácla se do hlavy Tenten.
„Tak hele, tímhle tempem bychom se tam dostali nejdřív tak za rok. Proč sis teda nestopl nějakej taxík, aby tam ten tvůj línej zadek dovezl?“ rozkřikl se na něj už totálně rozzuřený Kiba.
„Chceš mi snad vyhrožovat?“ postavil se proti němu Zek. V tu chvíli ale už ruply nervy i ostatním.
„Tak hele, laskavě si na nás nevyskakuj!“ přidala se ke Kibovi Tenten.
„Nebo co?“ Otočil se na ni Zek. Tohle byla pro Nejiho poslední kapka.
„Tak takhle by to nešlo!“ vyjádřil se, i přes svou vnitřní zuřivost, svým ledovým klidem Neji.
„Ty budeš držet zobák a o pauzách tu budu rozhodovat já! A vy dva budete klidnit hormon.“ Rozkázal Neji, otočil se a jednoduše se vydal dál. Zek naposledy propálil oba očima a vydal se za Nejim. Tenten jenom sklopila hlavu a pokračovala za nima.
Kdežto Kiba tam pořád stál se zaťatými pěstmi a vraždil Zeka pohledem. Akamaru do něj dloubl čumákem na znamení, že by měli jít taky. Kiba se ale ani nepohnul. Měl téhle mise až po krk a nehorázně se těšil až skončí.
„No ták. To chce klid. Mě taky leze na nervy, ale zase vem si to takhle. Po skončení mise se ho zbavíme, kdežto tam u nich bude oxidovat už napořád.“ Dala mu na rameno ruku Saia a mile se na něj usmála. Ten úsměv Kibu okamžitě přivedl na jiné myšlenky. Oplatil jí úsměv a oba se pomalu vydali za ostatními.
Už se pomalu schylovalo k večeru. No k večeru bylo asi 5pět hodin, když Zek už asi po stý oznámil, že už nemůže, ale tentokrát si k tomu i protestačně dupnul a dal si ruce v bok.
Neji se na něj nevěřícně podíval, jestli tam opravdu hodlá trucovat jako malé děcko. Zek si ale tentokrát stál za svým.
„Schválně jak dlouho tam bude trucovat.“ Zasmála se Saia. Tak tam takhle stáli asi ještě deset minut.
„No to snad nemyslí vážně!“ zakroutila hlavou Tenten.
„Fajn vyhráls. Vážení utáboříme se.“ Zavelel Neji, protože ho už nebavilo stát. Zek šťastnej jak blecha vyskočil do vzduchu a vydal se sednout si pod nejbližší strom. Saia s Tenten šly připravit stany a kluci se vydali na dříví.
Když se vrátili, měli už holky postavený oba stany a čekali, až jim donesou dříví na oheň. Ani jednoho vůbec nepřekvapilo, že za celou tu dobu Zek absolutně nezměnil pozici. Podali holkám dřevo a sami si našli nějaké pohodlné místo kolem ohně. K večeři si každý opekl buřta, samozřejmě mimo Zeka, kterému ho museli opéct.
„Kibo, vem si hlídku jako první a potom se vystřídej se Saiou.“ Rozkázal Neji a oba mu na to kývli. Po večeři si šli lehnout a to by nebyl náš Zek, kdyby nemohl mít stan jenom pro sebe. Tudíž do druhého stanu se museli namáčknout zbylí tři. Kiba si v duchu představil, jak se tam nakonec bude cpát ještě on.
Ve stanu se Neji svalil k jedné straně, Tenten ke druhé, takže na Saiu zbyl prostředek.
‚Jak já to dělám, že to nejnepohodlnější místo mám vždycky já!!!‘ nadávala v duchu Saia, zatím co se snažila vytvořit si mezi nima alespoň trochu prostoru.
Ovšem bez úspěchu. Nakonec se na to vykašlala a vylezla ze stanu ven. Vtom se její pohled střetl s Kibovým.
„To se ti po mě tak stýskalo?“ střelil Kiba a nahodil šibalský úsměv.
„No po tobě zrovna.“ Odpálila ho Saia a sedla si vedle něj.
„Tak, co že nespíš?“ upřel na ní pohled Kiba zcela hypnotizován její krásou. Nedokázal se k ní chovat jako k ostatním. Jí považoval za něco zcela výjimečného. Vždycky se před ní cítil nesvůj.
„No třeba proto, že mě mezera o rozměrech šest centimetrů na spaní prostě nestačí.“ Seznámila ho s realitou ve stanu. Kiba se na ní mile usmál. Ano, teď už si byl jistý, ona je pro něj něco víc. Už jenom, když se na ni podívá, uslyší ten sladký hlásek, nebo spatří její oči …
„Co, co na mě zíráš jak na osmý div světa?“ zeptala se Saia…
„No… Já… Co?“ koktal zmateně Kiba. V tu chvíli Saie došlo, která uhodila. Oba se okamžitě upřeně zadívali na oheň a snažili se předstírat, že předešlý rozhovor se nikdy neuskutečnil. Ovšem z toho ohromného světla se oběma začali klížit oči a za chvilinku oba spokojeně chrupali.
Náhle ovšem začaly křupat větvičky. To probralo Kibu, který okamžitě vyskočil na nohy a začal se rozhlížet po okolí. Ovšem jelikož si jeho oči ještě nezvykly na tmu kolem, musel se spolehnout na svůj čich. Jenže to co ucítil, ho zděsilo. ‚Tak silná chakra!‘ proběhlo mu hlavou…