Vlčí tesák 22

„Takže?“ Zeptal se mě Kiba. „Kdo začne?“
„Já, nevím co říkat.“ Odvětila jsem nervózně.
„Víš.“ Řekl a prudce se zvedl ze židle, na které do teď klidně seděl, a přešel k mé posteli. „Já jen chci, abys mi dala šanci!“
„A co když to nevyjde?“ Zeptala jsem se okamžitě, aniž by mi to nějak významněji projelo hlavou.
„A co když ano?“ Zeptal se na oplátku a přisunul se ještě o kousek blíž ke mně.
Chvíli jsem zůstala mlčet a prohlížela jsem si podlahu, než ze mě vyšla hloupá odpověď: „Ptala jsem se první.“
Kiba si zase unaveně sedl a velmi tiše a smutně odpověděl: „Pohádáme se, budeme se sobě navzájem vyhýbat, nebudeme spolu mluvit jinak než formálně a všichni kolem nás se s námi budou snažit mluvit, ale mi je odeženeme. Nakonec toho nechají a mi nakonec zapomeneme, ale už nikdy nebudeme tak dobří přátelé, jako jsme byli před tou hloupou misí.“
Nic jsem na to neřekla, vyjádřil téměř dokonale to, co jsem si sama myslela, až na možnost, že bych možná musela odejít z tohoto domu.
Když bylo z mé strany ticho, řekl: „Jsi na řadě.“
„Cože?“ Zeptala jsem se zmateně zcela ztracená v myšlenkách.
„Odpověděl jsem ti na otázku: A co když to nevyjde? Jsi na řadě.“ Odpověděl stejně tiše jako předtím.
„Já, nevím.“ Řekla jsem snad ještě tišeji než on.
„To je přesně tvůj problém.“ Prohlásil téměř neslyšně, a když jsem nic neříkala, pokračoval: „Zapomínáš na všechno dobré, co by tě mohlo potkat, a přemýšlíš jen nad tím zlým.“
„Možná.“ Řekla jsem, ale uvnitř jsem věděla, že má pravdu. Nikdy jsem nezapřemýšlela nad tím, že by to skutečně vyšlo.
„Ne možná, ale určitě.“ Řekl už zase hlasitým hlasem a přesunul se zase blíž ke mně.
Zvedla jsem k němu oči a čekala, co přijde.
„Ať už to skončí jakkoliv. Takoví přátelé, jací jsme byli před misí, už nikdy nebudeme. Buď se budeme cítit trapně, kdykoliv se uvidíme. Nebudeme spolu dlouhou dobu mluvit. Nebo spolu budeme šťastní. Můžeš si vybrat, kterou možnost chceš.“ Řekl trochu dramaticky se zvýšeným hlasem.
„Kdy a kde?“ Zeptala jsem se odevzdaně.
Na jeho tváři jsem na okamžik zahlédla nadšený výraz, než odpověděl neméně nadšeným hlasem: „Dnes večer v osm hodin a kde se nech překvapit.“

Abych toho dnes neměla málo, zavolala si mě ještě Tsume.
„Ano?“ Zeptala jsem se, když jsem vyšla na terasu, kde mě čekala.
„Posaď se.“ A pokynula mi rukou na volné místo vedle ní na lavičce.
Okamžitě jsem splnila její požadavek a nervózně jsem čekala, co mi řekne.
„Kdy budeš moct zase trénovat?“ Zeptala se mě svým obvyklým přísným hlasem.
Malinko jsem se zamyslela a v duchu jsem se vrátilo o čtyři dny zpět.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Tvé výsledky začínají vypadat slibně. Možná tě do týdne propustím.“ Řekla Sakura zamyšleným hlasem a zůstala začtená do papírů, které musely být moje dva dny staré testy.
„Vážně?“ Zeptala jsem se nadšeně.
„Ano, ale moc se neraduj.“ Řekla přísně aniž by zvedla oči od testů.
„Proč ne?“ Zeptala jsem se zvědavě s náznakem obav v hlase.
„Protože stejně nebudeš moct aspoň měsíc trénovat.“ Odpověděla stejně nezaujatým hlasem jakým vedla každý náš rozhovor obsahující nějaké dokumenty.
Otráveně jsem se ušklíbla a trochu podrážděně řekla: „Co přesně znamená termín aspoň?“
„To znamená, že měsíc po propuštění z nemocnice se mi přijdeš ukázat a já ti řeknu jestli už můžeš trénovat.“ Odpověděla už trochu zaujatějším tónem, protože položila papíry na stolek.
„A co mám teda v té domácí péči dělat?“ Zeptala jsem se otráveně.
„Můžeš se po dvou týdnech začít pomalu rozcvičovat, aby se ti vzpamatovaly svaly a tys pak mohla začít trénovat naplno bez nebezpečí, že si něco zbytečně natáhneš, protože to něco už nebude zvyklé na pohyb.“ Odpověděla a doplnila to pokrčením ramen.
„Jen to? Nic víc nemůžu?“ Zeptala jsem se sklesle a už předem jsem věděla, že řekne ne.
„Ještě se můžeš učit teorii, nepochybuju, že se ti bude hodit.“ Odpověděla mi kysele a mně přišlo, že naráží na mé špatně zvolené chování během boje.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Sakura říkala, že se jí mám za měsíc ukázat a podle toho se rozhodne.“ Odpověděla jsem stále trochu zamyšlená.
„Dobře.“ Řekla Tsume a na chvíli se odmlčela. „Tak můžeme alespoň projít strategie a jiné teoretické věci.“ Dokončila a mě napadlo co s tím s*kr* všichni mají!
Nahlas jsem ale neřekla nic a jen jsem přikývla.
„Pokud jde o Yasuo už jsem s ní nějaký čas na tréninku strávila, když ji zrovna nebrala Hana za tebou.“
„Vážně?“ Zeptala jsem se zaskočeně.
„Ano. Mám v plánu s tím pokračovat než se plně uzdravíš, ovšem jen s tvým svolením.“ Odpověděla mi.
„Samozřejmě, budu moc ráda.“ Odpověděla jsem aniž bych se zamyslela nad možností, že by to Yasuo nechtěla.
Tsume jen přikývla a prohlásila: „Můžeš jít. Uvidíme se zítra ráno.“
„Jistě.“ Řekla jsem a zamyšleně jsem opustila verandu.