Vlčí tesák 21

Ráno jsem se probudila a tak, jak jsem byla před měsícem zvyklá, jsem vyrazila udělat snídani pro celý dům.
Když byla snídaně na stole, sedla jsem si na židli a čekala, až někdo přijde.
Prví přišla Hana, hned jak mě uviděla, začala se vyptávat jak mi je a proč neodpočívám a tak podobně. Bylo to docela otravné, ale zodpovědně jsem odpověděla na každou otázku.
Po Haně přišel Kiba a já se při pohledu na něj neubránila širokému úsměvu.
Chvíli na mě jen vyjeveně hleděl a potom na mě začal sypat podobnou sadu otázek jako Hana, která teď už odcházela do práce.
„Jak dlouho si tady?“ Zeptal se na úvod a posadil se.
„Myslíš u stolu nebo pryč z nemocnice?“ Zeptala jsem se ho ve snaze trochu oživit na můj vkus až moc vážnou atmosféru.
„To druhé.“ Odpověděl stejně vážně jako poprvé.
„A jak dlouho jsi ty doma?“ Zeptala jsem se a zazdila při tom jeho otázku.
„Přišel jsem včera v noci.“ Odpověděl stručně aniž by se v legraci osočil, že se ptal první.
To mě zaskočilo a tak jsem zůstala mlčet.
„Tak, jak dlouho už jsi mimo nemocnici?“ Připomněl mi původní otázku.
„Proč to děláš?“ Zeptala jsem se místo odpovědi.
„Odpovíš mi už?“ Zeptal se a znělo to podrážděně.
„Od odpoledne.“ Odpověděla jsem.
„Dobře a co si to teda chtěla vědět?“ Zeptal se už zase vážně bez stop po předešlém podráždění.
Chtěla jsem u něj vyprovokovat nějakou reakci, jakoukoliv, tak jsem bez jediného slova vstala od stolu a odešla.
Kiba zůstal sedět a místo toho, aby něco řekl nebo udělal, si přitáhl blíž talíř s jídlem a začal jíst.

Chtěla jsem být co nejdřív ve svém pokoji, protože se mi najednou začaly do očí drát slzy, ale nevěnovala jsem okolí dostatečnou pozornost a narazila jsem do Tsume, která vyšla zpoza rohu.
„Nestalo se ti nic?“ Zeptala se starostlivě, dobře si vědoma skutečnosti, že ještě nejsem v pořádku.
Neměla jsem odvahu cokoliv říct, protože by se mi určitě zlomil hlas, tak jsem jen zavrtěla hlavou. Nejrychleji, jak jsem ve svém stavu zvládla, jsem se zvedla a zmizela za rohem dřív, než si mohla má překvapená hostitelka všimnout slz, které mi už začaly stékat po tváři.
Do pokoje jsem se dostala celkem brzy, takže mi zpětně došlo, že jsem běžela jak teď tak před srážkou, i když bych běhat ještě neměla.
Svalila jsem se na postel a udusila první vzlyky v polštáři.

Moje máma vždycky říkala, že není dobré v sobě něco dusit. Teď jsem myslím pochopila, jak to myslela.
Všechny emoce, týkající se ho, jsem celou tu dobu dusila a teď už to prostě dál nešlo, vlastně ani nevím, proč jsem plakala, ale byla jsem ráda, že mě to během pěti minut přešlo. Naposledy jsem brečela, když máma umřela a pak přímo na pohřbu. Možná jsem se jen potřebovala vybrečet.

Byla jsem ráda, že mě to přešlo tak brzy, protože asi o půl hodiny později mi někdo zaklepal na dveře a já trochu váhavě řekla: „Dále.“
Dveře se pootevřeli a dovnitř strčil hlavu Kiba. „Můžu?“ Zeptal se trochu váhavě a já ještě váhavěji přikývla.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se, jakmile se posadil na židli u stolu, který jsem ještě nikdy nepoužila.
„Jo, nic mě zatím nebolí.“ Odpověděla jsem, dobře si vědoma skutečnosti, že nemyslí mou fyzickou kondici.
„To jsem sice rád, ale měl jsem na mysli něco jiného.“ Odpověděl trochu nejistě.
„Já vím.“ Prohlásila jsem, ale k úsměvu, který jsem původně plánovala, jsem se nedokázala přinutit.
„Když to víš, proč si neodpověděla hned?“ Zeptal se zvědavě a já měla pocit, že jsme si vyměnili role. Teď jsem to byla já, kdo byl jako kámen.
Nenapadalo mě nic rozumného, co bych mohla odpovědět, tak jsem jen pokrčila rameny.
„Aha, tak to jsem se toho zase dozvěděl.“ Řekl vesele a mě napadlo, že se vrátil k normálu.
Konečně se mi podařilo usmát se na něj. Chvilku jsme jen tak seděli a usmívali se na nebe navzájem, až nakonec Kiba přerušil ticho: „Nějak nám ta konverzace vázne co?“
Při těch slovech se jeho úsměv ještě o něco roztáhl a já se neubránila smíchu. Už to bylo dlouho, co jsem se s ním naposledy zasmála.
„Je to tím, že si nemáme co říct nebo jen nemáme svůj den?“
„No možné je oboje.“ Odpověděl vesele a mě napadlo, že oba utíkáme před realitou.
„Takhle to bude pořád?“ Zeptala jsem se už zase vážným hlasem.
Úsměv se z jeho tváře ztratil jako mávnutím kouzelného proutku a stejně vážným hlasem jako při našem rozhovoru v kuchyni odpověděl: „Nevím. Možná.“
Teď mě napadlo, že jsem to možná neměla vůbec říkat, protože jsme už zase mlčeli.
„Takže budeme dělat jako by se nic nestalo nebo si o tom promluvíme jako dospělí?“ Zeptala jsem se na otázku, která mě už dost dlouho tížila.
„Mám nějaký čas na rozmyšlenou?“ Zeptal se vážným hlasem a díval se při tom do země.
„Nevím co na to odpovědět.“ Přiznala jsem nezkušeně. V mé rodné vesnici mě kluci považovali za divnou a tak jsem neměla vůbec žádné zkušenosti v tomto ohledu.
„A ty už sis rozmyslela, co přesně budeš říkat?“ Zeptal se snad ve snaze vyhnout se odpovědi na svou vlastní otázku.
„Vlastně ne. Počkám, co z toho vyleze.“ Odpověděla jsem popravdě. Nemohla jsem se připravit, když jsem nevěděla kam až se dostaneme.
„Vidím to podobně.“ Odpověděl a mezi námi už zase zavládla chvíle ticha.