Vlčí tesák 23

Ležela jsem na posteli, když se ozvalo trochu naléhavé ťukání na dveře, které mi v mnoha ohledech připadalo spíš jako bušení.
Trochu jsem zapochybovala jestli by mě dotyčný slyšel, kdybych promluvila, tak jsem raději přerušila své rozjímání, o tom jestli by mi moc ublížilo, kdybych začala trénovat dřív, než mi to Sakura povolí, a šla jsem otevřít dveře.
Za nimi stál Kiba a já si až teď uvědomila, že bude osm večer.
„Můžeme jít?“ Zeptal se a vypadal přesně jako dítě s novou hračkou. Trochu mě znervózňovalo, že jsem ta hračka a že nejsem nijak psychicky ani fyzicky připravená, ale přikývla jsem a následovala ho.
Yasuo zůstala ležet na koberci a její jediná reakce byla, že zvedla hlavu a podívala se na nás. Když jsem opouštěla pokoj, ještě jsem periferně zahlédla jak položila hlavu a napadlo mě, jestli opravdu rozumí tomu, co se děje, nebo jen cítí, že by měla zůstat.
Když jsem vyšla ven, neviděla jsem nikde Akamara a to mě trochu uklidnilo, protože to nebyla jen Yasuo, kdo nám nechává soukromí. Znovu mi to připomnělo, že i když je Yasuo výjimečná, není nenormální.

„Kam jdeme?“ Zeptala jsem se, když jsme opustili dům.
„Kdybych ti to řekl, už by to nebylo překvapení.“ Odpověděl a jeho dětská radost se čím dál víc ztrácela.
Kiba začínal být vážnější a já klidnější, když jsme šli ulicemi Konohy.

Upřímně mě ani trochu nepřekvapilo, když jsme došli k jakémusi potůčku a Kiba zpoza stromu vytáhl košík.
„Takže bude piknik?“ Zeptala jsem se s úsměvem a periferně jsem ještě zahlédla mizícího Akamara, který nepochybně do teď hlídal jak košík tak místo.
„Ano.“ Odpověděl s úsměvem a roztáhl deku.
Úsměv jsem mu oplatila a posadila jsem se.
Chvilku jsme si povídali, než začalo zapadat slunce a já se přesunula na opačnou stranu deky, abych na něj viděla.
Kibovi očividně nevadilo, že teď sedím vedle něj, protože se přisunul ještě o kousek blíž. Dost blízko na to, abych se o něj mohla opřít.
Zůstala jsem sedět a opírala jsem se o levou ruku. Na sobě jsem cítila jeho pohled a byla jsem si jistá, že kdybych se skutečně opřela, zrudl by jako rak.
Sluníčko stále zapadalo a Kibův pohled jsem stále cítila, začínalo mě to rozčilovat, protože by se měl dívat na oblohu a ne na mě.
Chtěla jsem mu zabránit v tom pokračovat, tak jsem se ještě o něco zaklonila dozadu a směrem doprava, o dva nádechy později jsem se zastavila o jeho hrudník a cítila jsem jak nasucho polknul.
Hluboko uvnitř jsem se tomu smála, protože to byl on, kdo chtěl být blíž, ale navenek jsem nedala vůbec nic znát a se stejně klidným a uvolněným výrazem, jaký jsem měla před opřením, jsem se dál dívala na oblohu.
Požadovaný efekt se dostavil a já místo pohledu cítila jeho zrychlený dech. Byla jsem ráda, že mi nevidí do obličeje, protože teď už jsem se úsměvu neubránila.
Po chvíli se uvolnil a sedl si trochu jinak, aby mohl mou váhu nést o něco snáze.
Malinko mi překážel můj drdol, protože jsem si musela hlavu každou chvíli opírat trochu jinak. Nakonec jsem to už nevydržela, rozpustila jsem si vlasy a přehodila jsem si je přes levé rameno dopředu, potom jsem se zase opřela a tentokrát jsem cítila jen jeho pravidelný dech.
Neřekli jsem ani slovo a já dál zůstávala opřená, slunce už se téměř ztratilo a já jsem začala podřimovat.

Když jsem oči zase otevřela, byla už noc a já hleděla na hvězdy místo na slunce. Trochu zmateně jsem se zavrtěla a nadzvedla jsem se. Když jsem otočila hlavu za pravým ramenem, setkali jsme se očima ve vzdálenosti asi patnácti centimetrů a já ucítila jak se mi zrychlilo srdce a zalila mě horkost. Těsně před tím, než jsem se oba otočili na opačnou stranu, jsem ještě zahládla i v tomhle šeru, jak mu zrudly tváře a napadlo mě jestli vypadám stejně.
Zvedla jsem se z jeho hrudníku úplně a počkala až ta horkost přejde, jakmile se tak stalo, uvědomila jsem si, že už nenosím svetr a malinko jsem se zachvěla zimou. Kiba si toho nevšiml, protože byl ještě stále otočený na druhou stranu a já tiše promluvila: „Je už pozdě, měli bychom se vrátit.“ Jakmile jsem to řekla, zakručelo mi v žaludku a já jsem si uvědomila, že jsem neochutnala žádný z těch sendvičů, které Kiba postavil mezi nás po tom, co roztáhl deku.
Zaslechla jsem jeho tichý smích a otočila jsem se k němu čelem.
Naskytl se mi pohled na jeho úsměv od ucha k uchu a na nataženou ruku s talířem.
„Nejdřív něco sněz.“ Odpověděl na moje konstatování.
Jelikož se můj žaludek ozval podruhé, nepřela jsem se a jeden jsem si vzala.
Zatřásla jsem se zimou znovu, ale tentokrát si toho všiml, protože na mě upíral zrak od chvíle, co mi poprvé zakručelo v žaludku.
O chvíli později už jsem si oblékala jeho bundu a potom jsem se otřásala smíchy, když si přes ramena přehodil deku.
Se spokojeným výrazem na rozesmáté tváři vyrazil směrem k domu a já jsme jen kroutila hlavou a šla v jeho bundě vedle něj.
Až před mým pokojem jsem sundala jeho bundu a vrátila mu ji. Když jsem otvírala dveře, všimla jsem si jeho rozpačitého výrazu a ještě jsem se zastavila, abych mu dala pusu na pravou líci. Když jsem se odtáhla, spokojeně jsem viděla, že jeho znak na tváři není rozmazaný, a se slůvkem díky jsem zmizela za dveřmi.

Unaveně jsem padla na postel a přemýšlela jsem nad dnešním večerem. Po očku jsem se podívala na Yasuo, která můj pohled zvědavě oplácela, a se vzpomínkou na mé poslední probuzení jsem usnula.