Vlčí tesák 20

V mé rodné vesnici bydlel jeden pán. Na zdi měl takový ten trhací kalendář, neznala jsem nikoho jiného, kdo by ho měl taky. Vždycky se mi ten kalendář moc líbil. Každý večer, než šel spát, odtrhl jeden list a řekl: „Další den za námi.“
Nikdy jsem té frázi nevěnovala pozornost. Myslím, že dnes už to chápu. Ten muž byl velmi starý a nemocný. Jeho fráze znamenala něco ve smyslu: ‚Zvládl jsem další den v pořádku.‘
Co jsem ležela tady v té nudné nemocnici, měla jsem stejný pocit a každý večer, než jsem zavřela oči, jsem si představila ten kalendář a sama sebe, jak odtrhávám list.

Asi bych tu umřela nudou, kdyby za mnou nechodila Hinata a Hana, ale i tak jsem se nudila. Sakura mi donesla nějaké knížky, které jsem ještě neznala, byli o strategii.
Kiba za mnou přišel naposledy minulý týden a mně chyběl jeho trochu divoký humor.

Jednou za mnou přišla Hin a mě nenapadlo nic lepšího, než se jí zeptat jak se má Kiba. Hany jsem se ptát nechtěla, možná pro mě byla jako sestra, ale vždycky si z pro mě vážných otázek dělala legraci.
„Má se dobře, nebo aspoň myslím.“ Odpověděla mi nejistě.
„Jak dlouho si ho neviděla?“ Zeptala jsem se zvědavě.
„No, už jsou to tři dny, co odešel trénovat.“
„Rameno už má v pořádku?“ Přerušila jsem ji šokovaně.
„Více méně.“ Odpověděla nejistě. A vypadala, že má o něj obavy.
„No, určitě budu v pořádku, Akamaru ho pohlídá.“ Řekla jsem, abych ji uklidnila, ale svým slovům jsem ani já moc nevěřila.
„Snad, kdyby ho vzal sebou.“ Odpověděla smutně a teď jsem dostala strach já.
„Kde je Akamaru?!“ Vykřikla jsem a v duchu jsem byla ráda, že už tu ležím dva týdny a jsem téměř v pořádku, protože jinak bych byla nejspíš potrestána bolestí, že neodpočívám, ale křičím.
„Uklidni se, je doma s Hanou a Yasuo.“ Odpověděla hlasem plným autority, která mě zaskočila a umlčel mnohem spolehlivěji, než obsah jejích slov.
„Jestli je Akamaru v pořádku, proč nešli spolu?“ Zeptala jsem se hned, jakmile jsem se vzpamatovala.
„Kiba se chce naučit bojovat i bez něj.“ Odpověděla mi klidně a z hlasu se jí pomalu ztrácely poslední stopy autority.
„Proč? Jsou přece skvělý tým.“
„Jistě, ale na jouninské zkoušce je rozdělili a Kiba si uvědomil, že neumí bojovat bez Akamara.“ Odpověděla mi smutně.
„Proto prohrál?“ Zeptala jsem se jí zklamaně.
„Ano.“ Odpověděla mi tiše a mlčky seděla na židli.
Neměla jsem žádné další otázky, musela jsem zpracovat, co jsem se právě dozvěděla. Jistě už jsem dávno věděla, že to neudělal, ale až teď jsem se dozvěděla proč.
Hin po pár minutách ticha opustila můj pokoj se slovy, že na ni čeká její otec.
Jen jsem přikývla a zavřela oči.

Můj imaginární kalendář přišel o dalších pět listů a Kiba mě stále ještě nenavštívil. Neměla jsem co číst, Hana měla moc práce. Hinata byla na misi a Yasuo měla ještě pořád zakázané být se mnou v nemocnici, protože jsem se o ni nemohla starat a ona se nesměla jen tak potulovat po nemocnici a ani po vesnici bez páníčka, jak říká Hana.
Už jsem si začínala myslet, že umřu nudou, když se ozvalo zaklepání. Ani na okamžik mě nenapadlo neříct dále, protože ten někdo by nakonec odešel a já bych se nudila dál.
Jakmile jsem to slovo vyslovila, pootevřeli se dveře a dovnitř vběhla Yasuo.
Měla jsem z toho radost, okamžitě jsem se posadila a nastavila ruce, do kterých mi strčila tlapy a vyzdvihla se tak dostatečně vysoko, aby se na mě dívala z vrchu.
„Jsem ráda, že je ti líp.“ Řekl hlas, který mě tak překvapil, že jsem povolila ruce a Yasuo dopadla zase na všechny čtyři.
Tsume se na mě usmála a přišla k mé posteli.
„Tak jak se cítíš?“ Zeptala se, aby mě vytrhla ze šoku.
Nečekala jsem, že přijde ona, s Yasuo vždycky přišla Hana, ale i tak jsem se vzpamatovala dostatečně na to, abych ze sebe vysoukala chabé: „Dobře.“
„To ráda slyším, skoro jsem ani nevěřila, že tě chce Sakura už propustit.“
„Vážně?“ Zeptala jsem se překvapeně.
„Jestli tě chce vážně propustit, nebo jestli tomu vážně skoro nevěřím?“ Zeptala se a úsměv na obvykle přísné a vážná tváři přetrvával.
„Propustit.“ Odpověděla jsem stručně a pokusila se najít ztracený klid a jistotu v hlase.
„Předpokládám, že ano, když to sama řekla při pohledu na tvé výsledky z včerejších testů.“ Řekla a do tváře se jí vrátila část obvyklé vážnosti.
V tu chvíli vstoupila Sakura a s úsměvem mi nesla nějaké věci.
„Tohle si vem ať tu nechodíš v tomhle mundůru.“ A při posledních slovech ukázala na mé nemocniční oblečení.
„Děkuju.“ Odpověděla jsem s nadšeným úsměvem, který nevyjadřoval ani z poloviny mou opravdovou radost.
Sakura se znovu usmála a odešla.
„Obleč se, počkám tě na chodbě.“ Prohlásila vážným hlasem Tsume a s Yasuo v patách opustila můj pokoj.
O pár minut později jsme už kráčely po ulicích Konohy a mířili k domu klanu Inuzuka.
Tsume se najednou zeptala: „Jsi moc unavená?“
„Ne.“ Odpověděla jsem malinko zmateně. Sakura jasně říkala, že se mám hodně šetřit a přijít za týden na kontrolu, jakou činnost si pro mě Tsume připravila?
„Tak to je na čase pořídit ti oblečení, které se do Konohy hodí víc.“ Prohlásila.
„Nemám peníze.“ Oponovala jsem jí okamžitě.
„Já ano. Jakmile si nějaké vyděláš vrátíš mi to.“ Prohlásila jakoby mi četla myšlenky a chtěla se vyhnout mému odmlouvání, že to nemůžu přijmout.
Faktem, ale zůstávalo, že nové oblečení potřebuju, tak jsem jen s úsměvem přikývla a v duchu si poznamenala, že si musím doma pečlivě poznamenat, kolik Tsume budu dlužit.

Abych byla sama k sobě upřímná, nakupování nebyla moje silná stránka. Tsume mě vláčela od obchodu k obchodu a já začínala ztrácet přehled kolik toho už bylo. Několikrát už Tsume poslala Yasuo s věcmi domů, abychom toho nevláčeli tolik.
Nakonec, za což byli moje nohy neskutečně vděčné, jsme se dostali domů a já padla na postel a trochu odevzdaně jsem se podívala na to množství věcí, které leželo na zemi. Tsume stála ve dveřích a zdála se být pobavená. Nejednou byla neodbytná, abych si něco zkusila nebo koupila i když to stálo na můj vkus trochu moc.
Teď aktivně sundávala všechny přebytečné cedulky a cenovky a k mému překvapení s nimi odešla. Až po chvíli mě napadlo, že je možná jen chce někde v klidu spočítat a pak mi je vrátí, abych mohla udělat to samé.

Když jsem si odpočinula a Tsume se stále nevracela, šla jsem za ní. Yasuo mě k ní dovedla a tak jsem se mohla zeptat: „Už to máte spočítané?“
„Co mám mít spočítané, Noriko?“ Zeptala se s naprosto vážnou tváří a mně tím malinko srazila odhodlání.
„To kolik vám dlužím.“ Odpověděla jsem a můj hlas zněl víc sebevědomě než jsem se cítila.
„Aha, jistě. Co takhle, že by si mi vrátila jenom půlku a tu druhou brala jako dárek?“ Sice to byla otázka, ale já měla pocit, že ne nepřichází v úvahu.
I tak jsem posbírala všechnu odvahu a odpověděla: „To nemůžu, je to určitě moc peněz.“
„Ano, ale já je na rozdíl od tebe mám, takže…“ Větu nechala nedokončenou a já nakonec odevzdaně přikývla.
Do ruky mi vtiskla papírek s číslem a řekla: „Přesně tolik mi dlužíš.“
Zatímco odcházela z verandy, já se unaveně posadila a přemýšlela, co se bude dít dál.