Vlčí tesák 19

Pootevřela jsem oči, ale nejdřív jsem neviděla nic jiného než tmu. Párkrát jsem zamrkala a pokusila jsem se zaostřit. Po chvíli jsem ve tmě rozpoznala skříň na konci pokoje, dveře, okno, svou vlastní postel a v rohu pokoje křeslo, ve kterém pravidelně oddechoval Kiba.
Pousmála jsem se a co nejtišeji zapískala. Yasuo, která do teď byla mimo mé zorné pole se zvedla a položila svou velkou hlavu k mé pravé ruce. Pomalu jsem zvedla ruku, která mi přišla aspoň třikrát těžší, než jsem si pamatovala, a pomalu pohladila Yasuo po hlavě.
I když jsem nechtěla spát, oči se mi klížily a nakonec jsem se únavě poddala.

Když jsem oči znovu otevřela, už svítilo slunce a dopadalo na Kibovu ještě stále spící tvář. Nadechla jsem se, abych na něj zavolala, ale Yasuo mi ušetřila námahu, když radostně zaštěkala.
Kiba sebou polekaně škubl a já se pokusila nesmát, protože mi to způsobovalo bolest, stejně jako každý pohyb.
„Jsi vzhůru!“ Zakřičel radostně a přesunul se z křesla na židli vedle postele.
„Jo.“ Odpověděla jsem a znělo to neuvěřitelně prázdně.
„Už se cítíš líp?“ Zeptal se se starostí v hlase.
„Jo.“ Odpověděla jsem úplně stejně jako poprvé, stejně prázdně a chraplavě.
Kiba se nejdřív nadechl a s úsměvem otevřel pusu jako by chtěl něco říct, ale nakonec ji zase zavřel aniž by z ní vyšlo cokoliv jiného než povzdech.
„No, měla by jsi teď hodně odpočívat, takže bych měl asi jít.“ Řekl tiše a nedíval se mi při tom do očí. Hlavou mi probleskly nepříliš staré vzpomínky a mně došlo, že se mi stále vyhýbá.
Byla jsem si jistá, že za mnou zase přijde, tak jsem přikývla a zavřela oči.
Po chvíli jsem uslyšela tiché zavření dveří. I když jsem si byla jistá, že odešel, neotevřela jsem oči. Chtěla jsem, aby si pro mě znovu přišla únava a já nemusela přemýšlet.
Přání se mi splnilo, velmi brzy.

Vzbudilo mě otevření dveří. Pomalu jsem otevřela oči a prohlédla jsem si nově příchozí. Byla to žena. První, co mě na ní upoutalo byly vlasy, měli podivně růžovou barvu.
Dívka, která nejspíš nebyla o moc starší než já, promluvila pro mě známým hlasem: „Tak už jsi vzhůru, výborně.“ Mile se na mě usmála, nejspíš už dávno nacvičeným úsměvem, který věnuje bez výjimky každému pacientovi, aby ho uklidnila a povzbudila.
Víc než její úsměv mě zajímal její hlas, byl mi povědomí, ale nemohla jsem si ho nikam zařadit.
„Jsem Sakura, mám tě na starost.“ Prohlásila a mně tím ještě ztížila pátrání.
Tu dívku jsem nikdy v životě neviděla a už vůbec s ní nemluvila. Byla to Kibova kamarádka, které je prý lepší neodmlouvat.
„Ošetřovala jsem tě, když jsi přišla a taky když sis roztrhla stehy.“ Řekla jakoby mi četla myšlenky a mně se rozsvítilo. Slyšela jsem její hlas, když na mě mluvila a snažila se mě udržet při vědomí. Alespoň malý úspěch, pokud jde o mou současnou situaci.
„Nějakou dobu tu budeš a pak…“ Nenechala jsem ji domluvit a vyhrkla jsem: „Jak dlouho je nějakou dobu?“
„To záleží na tobě, ale můj odhad je…“
„Tomu nerozumím, jak na mně?“ Znovu jsem ji přerušila a tentokrát vypadala už naštvaně.
„Tohle je hrozně individuální, buď se dáš dohromady za týden nebo za měsíc.“ Odpověděla a odmlčela se, aby mi dala prostor na otázky, které jsem neměla.
Nějakou dobu jsem mlčela a tak Sakura pokračovala: „A až ti bude lépe, což posoudím já, tak tě propustím do domácí péče.“ Skončila, ale já jsem neměla žádný dotaz, jen mi hlavou procházely myšlenky týkající se doby strávené v nemocnici.
Nakonec mě přeci jen něco napadlo: „Říkala jste, že máte odhad.“ Řekla jsem a neznělo to ani tak jako otázka, ale spíš jako připomínka, že něco zapomněla.
„Ano, ten odhad jsou tři týdny.“ Jen jsem přikývla a zavřela oči. Poslední dobou to pomáhalo, když jsem chtěla, aby ostatní odešli.
Vyšlo to i teď, Sakura opustila můj pokoj a já si byla jistá, že mě zase brzy navštíví.