Bloom - 43. kapitola - Na číhané

Krásce se loutkářův návrh po pečlivé úvaze přestával zamlouvat. Ale také věděla, že Sasori by jí neřekl to, po čem tolik touží, jelikož je tak strašně zlomyslný. Donutil by ji jiným způsobem. Opřela hlavu o stěnu a zaškaredila se. Byl k ní tvrdý, ale ona si o to koledovala. Neměla se ho na to ptát.

Zetsu měl opět stavy, během kterých býval značně nevrlý. Teď ho navíc sžíral ještě pocit obrovské nejistoty, protože si začínal připadat nemocný. Jak jinak by vysvětlil všechny ty divné nálady, co měl poslední dobou? V jeho hlavě uzrálo rozhodnutí. Sebral se a vydal se hledat ninju z Písečné.

Sasori ho uvítal s ledovým klidem. „Já vím, chceš se mnou mluvit.“ Hned uhodil hřebíček na hlavičku.
„Rád bych,“ zabručel kanibal, jak si připomněl nespočet jeho odmítnutí za poslední týden.
„Tak spusť, a zatímco budeš hovořit, namíchám si tu pár dryáků.“
„To určitě nebude nadlouho!“ namítl dvoubarevný ninja trochu podrážděně.
Sasori se na něho krátce podíval a pak se ušklíbl. „No ano, to známe. Tvůj problém je vždycky jednoduchý, ale když se ho pokoušíš vysvětlit, zadrháváš se v řeči a pak to nemá hlavu ani patu,“ usadil ho loutkář. „Ale pokud to tentokrát bude jinak, samozřejmě se ti omluvím.“
Zetsu zlostně bručel, ale protestovat se nedovážil. Písečný ninja naprosto bravurně odhalil jeho slabinu. Velice se za ni styděl, ale nemohl si pomoci. Uměl jen bojovat a schovávat se, na tlumočení nikdy moc nebyl.
„Mám určitě nějakou nemoc,“ vypravil ze sebe kanibal a tvářil se zadumaně.
Červenovlasý si ho přeměřil pohledem. „Jistě, máš hypochondrii.“
„To poznáš takhle na dálku?“
„Simulanta by poznal i naprostý idiot,“ zavrčel loutkář a odlil si vzorek do kádinky.
„Ale mně vážně něco je!“ Tentokrát žádnou odpověď nedostal. Chvíli čekal, a když situace nevykazovala pražádnou změnu, rozzlobeně vyhrkl: „Tak mě aspoň vyšetři!“
Loutkář se zašklebil. Zetsuův psychický stav musel být zřejmě doopravdy nalomený, když doslova žebrá o lékařskou prohlídku, které se vždycky tak urputně bránil. „No, tak se na to podíváme. Panenky nejsou zakalené. Vyplázni jazyk.“
Nechal ho několikrát přejít po místnosti, foukl mu do ucha a to, že se přitom kanibal otřásl, považoval za dobré znamení.
„No a kde že tě to teda bolí?“ Ninja s dvoubarevnou kůží si pomalu přejel po břiše a rukou se zastavil až na srdci. To už se loutkář začínal pochechtávat. Nemusel být dobrý psycholog, aby pochopil, že Zetsu má v břiše obávané motýly. „Takže žaludek. Tak já ti dám tenhle odvar. Bude ti po něm sice šíleně špatně, ale střeva se ti pak uklidní.“ Pak na něho mrkl. „A stává se ti to náhodně, během dne?“
„Uhm… ne.“
„A co takhle v přítomnosti konkrétní osoby?“
„Bloom,“ vyhrkl dvoubarevný ninja bez přemýšlení.
„Aha. No jo, Zetsu, ale na tohle nepotřebuješ doktora, ale psychiatra. Ale neboj, pomůžu ti. Přijď večer do Síně, tam nás nikdo poslouchat nebude.“
Jeho kolega z Akatsuki váhavě přikývl. Loutkář tušil, že ho právě teď vyděsil víc, než je zdrávo, ale nedbal na to. Jejich kanibal už šílenější být nemůže, a kdyby se k jeho neobvyklým stravovacím návykům a občasným psychopatickým stavům přidala navíc ještě paranoia, nebyla by to žádná velká změna.

Černá se poradila s bílou a Bloom dospěla k názoru, že to zkusí. Samozřejmě zatím nevěděla, proč si na ni loutkář vymyslel zrovna toto. Kdyby jen tušila, že se Sasori právě teď snaží kráčet v Orochimarových stopách... určitě by ji to nejprve vyděsilo, pak rozzlobilo a nakonec udivilo. Když to její dvě poloviny mezi sebou probíraly, nejevil se líbací experiment jako úplně nereálný nápad. Ninjové si něco takového budou určitě pochvalovat a ona by mohla alespoň zahnat nudu, která už zase zalézala do všech koutů v sídle.
Konan teď byla až přehnaně vážná a zelenovlásce přicházelo na mysl tušení, že se z ní stává netečná socha, která postupně ztrácí veškeré své emoce.
Ninjům teď začalo období krátkých úderných misí, takže dívka mohla předpokládat, že zas tak velké pozdvižení svým činem nevyprovokuje. Začínala totiž (po předchozích zkušenostech) pochybovat o tom, že by se jí Sasori zastal, kdyby to náhodou přehnala. Cítila se vedle něj nejistá, zvláště po tom, co se tak rozpovídal o tom hadím ninjovi, Orochimarovi. Musel to být krutý muž, děsivý a nelítostný.

Ta myšlenka probudila její zvědavost. Vydala se mezi knihy, do té místnosti už teď skoro nikdo nechodil, proto tu nyní mohla nerušeně rozjímat.
Konečně našla, co hledala, výčet zločinů bojovníka ze Skryté listové. Žasla nad tím dlouhým seznamem, mračila se (dle očekávání) a dychtivě hledala nějakou podobiznu. Pohled na delší černé vlasy rozhodně její zvědavost uspokojit nemohl.
V těch starých knihách nenašla ani ty nejnutnější informace, natož pořádnou fotografii. Pak zjistila, že i v novějších mají lovci ninjů značené mezery. Zlostně s jednou bingo knihou zatřepala, vypadla z ní podobizna, která se musela uvolnit z některé ze stránek. Opatrně jednu po druhé prohlížela, a až na samém konci objevila galerii nejhledanějších podle stupně nebezpečnosti. Prohlédla si fotografii. Ten bledý muž byl velice pohledný. Podívala se, u kterého jména chybí podobenka. Jedno volné místo svítilo na stránce se jménem…
Chvíli do knihy nevěřícně zírala. Na tom listu bylo dvanáct fotografií, dvanáct různých podob hledaného, který byl výborným mistrem převleků, jedna z podobizen dokonce vypadala ryze žensky.
Musela si otřít pot z čela. Ty fámy o Orochimarovi byly všechny pravdivé, ale… on byl vážně kus chlapa.
Ještě si ovívala tváře, když ji vyrušil jízlivý hlas. „Je mi jasné, na co myslíš,“ prohlásil červenovlasý mladík. „Ale tenhle Shinobi nikdy neměl v srdci místo na city. Využil by tě a pak odkopl jako prašivého psa,“ dodal hlasem, ve kterém nebyla ani špetka veselosti.
„Mluvíš o tom, jako by se ti přesně tohle stalo,“ zabručela Bloom vztekle.
Sasori se ušklíbl. „Jo, řekl bych, že bych to k tomu mohl přirovnat. Nechal mě nahlédnout do tajů svých úchylných experimentů a šílených vizí a mě to zaujalo a chtěl jsem znát víc. Bylo bláhové myslet si, že mě připravuje na své nástupnictví, nicméně tahle horká hlava měla v plánu přesně tohle. A pak zmizel, všechno po sobě zničil a jeho odchod zanechal hluboké stopy. Teď nejsem sentimentální, jako jsem býval kdysi, kdy pro mě lidský život ještě něco znamenal. Orochimaru v tomhle smyslu hledá už jen rozptýlení. Radím ti dobře, už po tom nepátrej.“
„Jen jsem byla zvědavá.“
Loutkář po ní střelil pohledem. „A naše dohoda?“
„Přijímám,“ zabručela neochotně a podívala se na něj. „A co ty tu děláš takhle pozdě?“
„Paměť mi už po těch letech trochu vynechává. Přišel jsem si sem dohledat recept,“ odvětil klidně, aniž by jeho oči zabloudily k jejím žlutým panenkám. V duchu se usmál. Po tom všem, co dnes viděl, se jeho plán musí zdařit.

Zatímco loutkář hledal požadovanou knihu, snažila se z něj Bloom tahat rozumy. Když ji to pak přestalo bavit, beze slova ho opustila. Hlavou už jí proudily myšlenky na to, jak se svého ne tak úplně dobrovolného úkolu zhostit. Zavětřila, když ucítila známou vůni. Tenhle arogantní chlápek, její samozvaný šéf, se také měl stát jednou z jejích kořistí. Černá rozhodla za ni. Přiskočila k němu zezadu, pevně ho objala, a než mohl zjistit, kdo ho přepadl (a posvítit si na něho), předala mu žhavý polibek a rychle se ztratila ve stínu. Pein potřásl hlavou, zlehka si přejel rukou po rtech a uchechtl se. Taková překvapení by si mohl dopřát častěji.

Deidara přinesl do patra tác s jídlem. Zaklepal a počkal, až bude vyzván. „Nahlásila jsi jim dole, že jsi chorá?“ vyzvídal blonďáček a zelenovláska smutně pokývala hlavou.
„Ještě nejsem úplně v pořádku a podle Sasoriho bych měla odpočívat.“
„Jo, říkal něco takovýho,“ přikývl ninja s dalekohledem a položil tác na stůl. „Mám odejít a nechat tě relaxovat?“
Rychle ho zarazila. „Ne, zůstaň tady! Chtěla bych se s tebou poradit.“
Přisedl si k ní. „No, když budu vědět, tak ti poradím rád.“ Usmál se na ni a odhrnul si vlasy z čela.
Zelenovláska se zavrtěla. „No… Sasori tvrdí, že jsme zhruba ve stejném věku, tak bys tomu mohl rozumět,“ začala pomalu, aby to nevypadalo, že moc naléhá.
„Já bych řek, že budeš o něco starší. Ale tak je fakt, že z Uchihy nikdy dobrej poradce nebude.“
„Prý mu unesli bratra,“ ozvala se zamyšlená kráska.
„Odkud máš tyhle informace?“ podivil se mladík.
„Dostaly se ke mně nějaké zprávy o tom Orochimarovi, co odtud utekl. Měl něco takového v záznamech.“
„Jo, tak o tom vím. Ale v novym vydání binga z toho roku zase napsali, že s ním šel dobrovolně. Tak je to divný, spíš bych věřil tý první variantě, ale mezi náma…“ Deidara se jí sklonil k uchu a začal šeptat. „Všichni Uchihové jsou nějaký divný,“ dodal se smíchem. Zahihňala se a zabloudila pohledem k jeho botám. „Trápí tě naše přerostlé hádě?“ uchechtl se ninja, přestože kdyby se Ochorimaru nacházel někde blízko, nikdy by takhle lehkovážně nevtipkoval.
„Ne… mě spíš trápí… moje tělo a moje duše.“
V blonďáčkovi hrklo. „No, to teda nevim, jestli zrovna na tohle jsem povolanej.“
„Víš, mívám divné stavy. Tam uvnitř se pereme dvě – protiklady, něco jako dobro a zlo. A…“
„Počkej! Zadrž! Jestli je to tak, že začínáš být schizofrenní, tak to by ti měl poradit Zetsu. Budete mít stejné problémy.“
Bloom potřásla hlavou. „Ne, ty mi nerozumíš, Deidaro! Já musím zjistit, která z těch dvou mincí je pravá. Pomoz mi se najít, prosím…“
Blonďáček zamrkal. Ten chtivý pohled v jejích očích se přehlédnout vážně nedal. „Ale když ti to nepomůže, tak se zeptáš Zetsua, slibuješ?“
„Neboj se, budu hodná holka,“ zamumlala a pevně se k němu přitiskla. Něžně ji objal a pak ji políbil. Překvapilo ji to. Bylo to… zvláštní a příjemné, oba si to užívali. „Nepřestávej,“ vydechla, když se od ní odtáhl. Zacukaly mu koutky.
„No hele, ale jestli teď hned neodejdu, tak to skončí…“ Zbytek jí pošeptal, vůbec se přitom nezačervenala. „Protože rozhodně nepopírám, že bych s touhle nadpozemskou kráskou chtěl něco mít.“ Natáhl ruku k talíři s jídlem. Zatímco se pustila do jídla, sundal si z oka dalekohled a natáhl se do rohu postele. Šlehla po něm chtivým pohledem. Když se navečeřela, způsobně si otřela ústa, natáhla se vedle mladíka a nechala se obejmout. Noc bude dlouhá…