Bloom - 44. kapitola - Nečekaná skutečnost

Deidara se ještě trochu pochechtával, když si ráno oblékal kalhoty, košili a plášť. „Tak co? Už máš jasno, jestli tě to netáhne víc k holkám?“ Mrkl na spokojeně mlaskající mladou ženu.
„Chlapi to maj u mě jistý,“ zašklebila se a přejela si jazykem po rtech. „Jaký to bylo? Prozraď!“
Deidara se zakřenil. „Nepopsatelný!“ Rozhodil rukama a tváře mu zčervenaly. „Kdybys chtěla, klidně ještě někdy přijď, zase ti otevřu svojí „poradnu“,“ šklebil se a oči mu svítily.
Kanibalka se spokojeně zašklebila. Ještě jeden zbývá…

Sasori čekal na Zetsua ve sklepení, přesně jak bylo domluveno. Dokonce odněkud vytáhl starou matraci, aby byla atmosféra dokonalá. Poplašený kanibal dorazil na minutu přesně.
„Lehni si,“ vyzval ho červenovlasý a zkřížil si ruce na prsou.
„To se dělá?“
„Dělávalo a vždycky se dělat bude,“ zašklebil se ninja z Vesnice ukryté v písku. „Tak nezdržuj, nehodlám tu spát!“ Ten drsný tón kanibala probral, poslušně splnil rozkaz. Červenovlasý si k němu sedl, nechal ho chvíli zírat do stropu a pak se začal vyptávat. „Jak na tebe působí Bloom?“ začal zeširoka a pásl se na ninjově znepokojeném pohledu.
„Je divoká, drzá, sprostá a nepřístupná!“ vychrlil ze sebe Zetsu a málem se mu při tom zamotal jazyk.
„Hm, dobře. A proč je nepřístupná?“
„Kdes to sebral?“ vyjevil se „pacient“ okamžitě.
„Teď jsi mi to řek,“ nedal se zmást Sasori.
„Určitě ne!“
„Ale ano!“ Loutkář ho zpražil vražedným pohledem. „Nechal ses obelstít metodou, kterou jsem na tebe zkoušel. Právě za tebe promlouvají tvé přirozené pudy. Tak mi řekni, proč ti tak připadá. A nic si nevymýšlej, nebo s tebou končím!“ Pouštět hrůzu, to byla vždycky jediná strategie, která na Zetsua platila.
„Dyť se s ní nedá mluvit,“ zabručel neochotně. „Chová se příšerně, její žrací návyky jsou hrozný a mě si nechce pustit k tělu.“
Sasorimu v očích zasvítilo. Začínal se dostávat pod povrch celému tomu problému. „Chtěl bys, aby s tebou začala jednat jako s rovnocenným partnerem?“
„Ne, to ne. Spíš bych chtěl… aby se nechala obejmout, když spí.“
„Aha, ale vždyť jsi mi tvrdil, že je drzá, nepříjemná a divoká. Tak proč bys ji chtěl objímat a hladit?“
Sasoriho zvídavé otázky přiváděly kanibala do rozpaků. „No… to je těžký. Ona je někdy… krásná a… sladká.“
Červenovlasý pokýval soucitně hlavou. „Chápu tě, Zetsu. Ty nevíš, kterou z těch jejích dvou půlek si máš vybrat, viď? Ale nesmíš zapomínat na to, že ženu nemůžeš vnímat jenom napůl. A Bloom není ledajaká žena. Je to kanibalka jako ty, černý s bílým mají…“
„Je to černá a bílá,“ opravil ho Zetsu popuzeně.
„Tak se přeorientuj, protože dvě černé a dvě bílé by se v jednom sídle nesnesly. Takže si vnitřně vyřiď, jaké že to tvé pohlaví vlastně je.“
„Já sem chlap!“ vyštěkl ninja ze Skryté travnaté a zakoulel očima.
„Tak jí to dokaž! Musíš jí ukázat, že jenom s tebou bude v životě šťastná. Přijď na způsob, jak ji neodpuzovat, získej si její přízeň! Nezapomeň, že patříte k sobě! Jste jediní svého druhu!“ Povzbuzoval ho, aby ninju probudil. Bezva. S takovou vyřídilkou bych se mohl s klidem pokusit o převrat, ušklíbl se v duchu.
„Jo, já to udělám!“ vydechl dvoubarevný bojovník a rychle vstal. „Jenom… nevím jak.“ Zklamaně si sedl.
Loutkář mu položil ruku na rameno. „V tom už ti neporadím. Seznamovací rituály schizofrenních kanibalů mi nejsou známy. Musíš to zvládnout ty.“
Zetsu si položil ruce na obličej a začal kňučet. Červenovlasý ho nechal v Síni. Určitě teď potřebuje soukromí.

Písečný ninja vyšel do patra a setkal se se svým týmovým partnerem, kterému nějak podezřele svítily oči. Ten náhlý nárůst jeho životního elánu byl vždycky špatným znamením. „Co tě tak rozveselilo?“ zeptal se podezřívavě a nespouštěl z něho zrak.
„Věř mi, že to nechceš vědět,“ uchechtl se blonďáček a chystal se nenápadně vytratit.
„Klidně mlč, ale já si to zjistím!“ varoval ho Sasori.
„No tak jo, dělal jsem terapeuta. Naše zelená chudinka si nebyla jistá svou sexuální orientací.“
Jeho společník v duchu zaúpěl, ale pak musel uznat, že to byl od Bloom chytrý tah. „Hm, takže sis užil. A co jste zjistili?“
„Že jí chlapi nevadí,“ uchechtl se ninja s dalekohledem.
„A nenapadlo tě, že by mohla být na obojí?“ dodal loutkář zlomyslně a rychlými kroky zamířil do laboratoře.

Sotva se Bloom objevila ve dveřích jeho nevelké pracovny, hned na ni vyštěkl: „Dohoda zněla, že budeš chlapy svádět, ne si je rovnou tahat do postele!“
„Aha, takže Deidara se pochlubil,“ zamumlala kráska sklesle. „A proč ti to vlastně tolik vadí?“
„Bývá pak hyperaktivní a já ještě nepřišel na způsob, jak ho na pár hodin spolehlivě zabavit,“ povzdychl si loutkář a předvedl utrápený výraz. Zelenovlasá to nevydržela a rozesmála se, střelil po ní naštvaným pohledem. „Jestli něco provedeš, neručím za tebe, pamatuj si to! A… ještě něco… nejsem ani gynekolog ani porodník, aby to bylo úplně jasné.“ Víc už jí neřekl a ona se neptala, přestože na ní bylo vidět, jak je z jeho slov strašně zmatená.

Kisame ji našel, když se koupala v říčce. Trochu vyplašeně se po něm podívala a ponořila se hlouběji do vody. Měla to v plánu od začátku, chtěla žraloka k sobě přilákat a on jí na vějičku velice ochotně skočil.
„Nevyrušil jsem tě?“ zeptal se zdvořile a taktně se k ní natočil bokem.
„Ne, to je v pořádku. Já jen…“
Náhle zasténala a ponořila se úplně. Několikrát jí vylétla ruka nad hladinu. Žralok neváhal, odhodil zbraně do trávy, svlékl rychle plášť a skočil do vody. Vytušil, že dívku dostihla křeč a topí se. Nahmatal její zmítající se tělo, jemně ji podepřel a vytáhl zelenovlásku na břeh. Nehýbala se, ale dýchala, snažila se, zápasila o život, alespoň tak to žralokovi připadalo. O příhodě, která se udála před několika měsíci jeho kolegovi z týmu, nic nevěděl, přihlížející ninjové si ji nechali pro sebe a škádlili s ní jen Uchihu.
Rychlým pohybem zkontroloval tep, opatrně se ke krásce sklonil a pokoušel se ji přivést k životu za pomoci umělého dýchání. Účinek byl samozřejmě okamžitý. Bloom se na modrého bojovníka zářivě usmála, cudně sklopila zrak a stydlivě se zavrtěla.
„Už je ta noha lepší?“
Přikývla. „Díky, Kisame…“
Pomohl jí vstát, posbíral si věci, přehodil přes sebe plášť se znaky organizace a společně se vraceli k sídlu.
„Mělas to chytře vymyšlené,“ prohlásil náhle.
„Co tím chceš říct?“ zeptala se nejistým hlasem.
„No, jen to, že tonoucí s křečí obvykle neudělá tolik pohybů a tak vůbec. Poznal jsem, že to hraješ,“ prohlásil se smíchem.
„A proč jsi mě teda neupozornil?“ nechápala.
„Protože jsem se chtěl nechat svést,“ řekl tiše a znovu jí na ústa vtiskl polibek.