Vlčí tesák 16

Celé odpoledne jsme procházeli panství i zahrady a snažili se nenarazit na ty dva. A ještě k tomu jsme vůbec nemluvili, protože se do toho ani jednomu z nás očividně nechtělo. Nakonec, když jsme povečeřeli, vytáhla jsem Kibu ven na zahradu a vyhrkla jsem: „Musíme si promluvit!“

Když se posadil na zítku, hloupě se zeptal: „A o čem?“
„Chováš se divně.“ Odpověděla jsem suše.
„Myslíš?“
„Ano.“
„Tak dobře, mluv.“
„Cože?“ Zeptala jsem se nechápavě.
„No, řekla jsi: Musíme si promluvit. Tak můžeš začít.“
„Dobře. Proč se chováš divně?“ Přistoupila jsem na jeho hru.
„Definuj slovo divně.“ Odpověděl provokativně.
„Chceš mě naštvat?“
„Ne, jen odradit.“
„Aha. A můžeš toho nechat a mluvit vážně?“ Zeptala jsem se už hodně naštvaně.
„No, možná bych mohl, kdybychom to probrali někde jinde, tady je to tak neosobní.“
„Co je na úplně prázdné zahradě špatného?“
„No, není to naše zahrada, je to jakési uměle vytvořené místo, které…“
„Tak to by už stačilo.“ Přerušila jsem ho naštvaně. „Nech těch keců o zahradě a začni mluvit vážně, je úplně jedno, kde jsme!“
„A můžeš teda definovat to slovo divně?“
Na malou chvíli jsem si nebyla jistá jestli ho mám zabít nebo třeba jen praštit, či na něj křičet, ale nakonec jsem se prostě otočila na patě a odešla se slovy: „Na tohle nemám čas.“

Došla jsem až do svého pokoje, kde jsem si naštvaně hodila věci do kouta a sama jsem si sedla na postel.
Po několika minutách, kdy jen ležela u mích nohou a kňučela, zvedla Yasuo hlavu a zbystřila. Okamžitě jsem také zpozorněla a ruka mi sklouzla k pouzdru na kunae.
„Můžu dál?“ Zeptal se Kibův tichý hlas a mě napadlo, že zní smutně.
Možná to byl právě ten dojem, který mě donutil říct trochu neochotné: „Ano.“
„Ahoj.“ Pozdravil mě tím samým tichým hlasem a zavřel za sebou a Akamarem dveře.
„Co potřebuješ?“ Zeptala jsem se uraženě a dávala mu tak jasně najevo, že se pořád ještě zlobím.
„Přišel jsem se omluvit a taky si o všem promluvit jak jsi chtěla.“ Řekl stále ještě tiše.
Když jsem mlčela, tak pokračoval: „Takže nejdřív promiň a za další, můžu se posadit?“ A ukázal na mou postel, na které jsem ještě stále seděla.
Trochu neochotně jsem přikývla, zmatená jeho chováním, které mi, ale bylo mnohem příjemnější, než jak se choval před pár minutami.
Kiba si sedl a pokračoval: „Víš, choval jsem se jako naprostý *d**t, takže asi chceš vědět proč, že?“
Odpověděla jsem mu přikývnutím, příliš vyvedená z míry jeho chováním, než abych mluvila.
Když mu došlo, že ze mě žádná slova nedostane, pokračoval: „Chtěl jsem ti říct něco důležitého, ale vždycky jsem se nějak zadrhl a nevěděl jak to říct, tak jsem se snažit odvést od toho řeč plácáním nesmyslů.“
„Jsme přátelé, můžeš mi říct cokoliv.“ Řekla jsem s povzbudivým úsměvem.
„Jo já vím, ale je tu možnost, že bych tím ztratil kamarádku.“
„Mohl bys mě prosím přestat napínat a říct mi to na rovinu, protože tohle už mě vážně začíná hodně rozčilovat.“ Prohlásila jsem trochu netrpělivě.
„Mám tě rád.“ Řekl najednou a já to nějak nepobrala.
„Jsme kamarádi, takže je normální, že…“
„Ne takhle rád, ale však víš jak to myslím.“ Přerušil mě netrpělivě.
Jistě, že jsem věděla, jak to myslí, ale nějak jsem si tu možnost odmítala připustit.
„No víš, tohle je blbost. Jsme kolegové a navíc u vás bydlím.“
„A to nějak vadí?“ Zeptal se nechápavě.
„No ano, kdybychom se pohádali a měli spolu problém, už bych u vás nemohla bydle a já tam jsem moc ráda, jste jako moje rodina. Tvoje sestra je moje nejlepší kamarádka a zároveň první kamarádka, když teda nepočítám Yasuo, samozřejmě.“
Kiba dál čekal až řeknu něco dalšího, ale já už řekla snad všechno, ale on i nadále čekal a já to brala, jako že musím něco říct.
„Víš, nikoho dalšího tady neznám, takže jste pro mě strašně moc důležití i ty, ale tím, co po mně chceš, by se to zničilo a to nechci. Promiň jestli jsem ti ublížila.“ Dopověděla jsem svou váhavou řeč.
„V pořádku.“ Odpověděl tónem, který mě ničil a tiše vstal.
Kibův smutek se promítl i na Akamara, který zakňučel a se sklopeným ocasem i hlavou zamířil ke dveří, kde počkal až je jeho pán otevře a společně s ním zmizel za zavřenými dveřmi.

Ještě notnou chvíli jsem seděla bez hnutí na posteli a hypnotizovala dveře. Ani jsem neměla tušení kolik času uplynulo, ale byla jsem si jistá, že hodně.
Pořád jsem si nebyla jistá, jestli jsem udělala dobře a bolelo mě, že jsem mu ublížila.
Až nad ránem jsem usnula a mé sny byly stejně černé jako moje nálada.