Vlčí tesák 17

Den sedmý
Ráno mě probudilo slunce. Vstala jsem z postele a vůbec poprvé jsem si uvědomila, že jsem se včera nepřevlékla. Otráveně jsem si povzdychla a zkontrolovala Yasuo, ležela na stejném místě, na kterém jsem ji viděla naposledy.
Yasuo ještě spala a já tak měla čas ujasnit si včerejšek.
Z pokoje jsme odešly asi za půl hodiny a musím přiznat, že má nálada byla snad ještě černější než včera.

Mé nejhorší obavy se potvrdily, Kiba odešel od stolu ve stejnou chvíli, jako jsem já přišla.
Jistě ráno mě napadlo, že se mu budu vyhýbat, ale i když jsem se našeho setkání bála, nemyslela jsem si, že se mi bude vyhýbat on.
Očividně jsem se na chvíli ztratila v myšlenkách, protože na mě Hinata volala něco ve smyslu: „Haló, je někdo doma?“
„Co?“ Vyhrkla jsem v zápětí.
„Co vy dva máte za problém?“ Zeptal se mě Shino tónem, který mě děsil, stejně jako on sám.
„Nic.“ Zalhala jsem očividně nepřesvědčivě.
„Jestli o tom nechceš mluvit, tak stačilo říct.“ Prohlásil neméně děsivě a odešel, čímž mě ušetřil dalšího vymlouvání.
„Shino se ti jenom snaží pomoct.“ Řekla Hinata omluvně, jako by něco sama provedla.
„Já vím a cením si toho, ale jak už řekl Shino, nechci o tom mluvit.“
„Dobře, jak chceš.“ Odpověděla mi nejistě.

Po snídani jsem se vrátila do svého pokoje a navzdory tomu, že jsem před chvílí vstala, padla jsem vyčerpaně na postel.
Asi jsem usnula, protože se mi nějak ztratili dvě hodiny. Ze spánku nebo možná jen transu, mě vytrhlo zaťukání.
„Dále.“ Řekla jsem trochu váhavě, protože to mohl být klidně Kiba a já nestála o další nepříjemný rozhovor.
Mé obavy zažehnala Hinata, která proklouzla dovnitř.
„Ahoj.“ Pozdravila mě přátelsky a mě napadlo, že mě možná stejně čeká nepříjemný rozhovor, ale místo toho, aby byl s ním bude o něm.
„Ahoj, co potřebuješ?“ Zeptala jsem se taky přátelsky, ale hluboko uvnitř jsem už vymýšlela způsob, jak náš rozhovor co nejrychleji ukončit.
„Shina si dal zavolat náš hostitel.“ Odpověděla a buď nevěděla jak pokračovat nebo čekala na odezvu z mé strany.
„A co po něm chtěl?“ Zeptala jsem se, abych jí to ulehčila a taky, abych urychlila naše setkání.
„Sanami se asi Arashi líbil, protože souhlasila se sňatkem a tak už tu nejsme potřeba.“
„Takže ty svitky už máme?“
„Ano, předal je Shinovi před chvílí.“
„Aha“ Řekla jsem zamyšleně.
Z mého tichého rozjímání o lásce na první pohled mě Hin vytrhla slovy: „Za jak dlouho se sbalíš?“
„Cože?“ Vyhrkla jsem zmateně.
„Posloucháš mě vůbec?“
„No, mluvila jsi o balení.“
„Ano a ještě předtím o tom, že můžeme vyrazit domů.“
„Aha.“
„Tak za jak dlouho?“
„Co za jak dlouho?“
„Povíš mi co se stalo mezi vámi dvěma?“
„Jak to souvisí s misí?“
„Nijak, jen si myslím, že je to ten důvod, proč mě neposloucháš.“
„Aha. Tak promiň, na co si se to vlastně předtím ptala?“ Zeptala jsem se provinile.
„Za jak dlouho se sbalíš.“ Odpověděla trochu znaveně.
„No, já jsem sbalená pořád.“¨
„Výborně za hodinu před domem.“
„Dobře.“ Odpověděla jsem a uznávám, že moc nadšeně to neznělo.
Neměla jsem zrovna náladu na cestování a už vůbec ne na cestování s ním.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem Shina a opatrně jsem se podívala po okolí.
Shino mi odpověděl kývnutím a mě napadlo, že jsem ho možná urazila, ale jelikož stejnou odpověď dostala i Hinata, tak jsem se uklidnila, nebyl uražený, byl prostě jen sám sebou.
Brzy po Hinatě přišel i Kiba a tak jsme mohli vyrazit, kdyby k nám ovšem nechtěl promluvit náš velký vůdce: „Nebudu mít nijak dlouhý proslov.“ Uklidnil nás na začátek. „Takže, do našeho prvního stanoviště je to deset hodin cesty, což znamená, že si musíme pohnout.“
Všichni jsme to vzali na vědomí a přikývli.

Nevím jestli nás chtěl Shino jen vystrašit a vyhecovat, nebo jsme opravdu tak rychlí, ale na místo prvního tábora jsme dorazili už za osm a půl hodiny.
Nikdo z nás vlastně ani nebyl tak moc unavený, ale už se začalo stmívat a tak jsme nikdo nechtěli pokračovat dál, cesta ve tmě totiž bývá nebezpečná a my nesli, nebo spíš Shino nesl, velmi důležité informace pro vesnici.
Jednohlasně jsme se shodli na tom, že je čas jít spát. A tak jsme stanovili hlídky.