Vlčí tesák 15

Po snídani jsme vyrazili na cestu a já osobně se snažila utéct myšlenkám na Kibovo divné chování. Ten nejlepší způsob, který jsem vymyslela, byl věnovat se problémům někoho jiného.
Pro mě to byla docela jasná volba, Shino by se se mnou nebavil, Kibovi jsem se vyhýbala a Hinata by mě se svým problémem nazvaným nedostatek sebevědomí asi velmi rychle odradila.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem slušně.
Dívka se na mě usmála a místo pozdravu se zeptala: „Co potřebuješ?“
„Chci si jen popovídat a tobě společnost prospěje, nebo chceš být raději sama?“ Zeptala jsem se trochu váhavě.
Sanami bez zaváhání otevřela dveře kočáru a pokynutím ruky mě pozvala dál.
Poslušně jsem se posadila naproti ní a spustila: „Tak jak se máš?“
Nejprve zvedla jedno obočí a její výraz se mě ptal něco ve stylu: ‚Děláš si ze mě legraci? Musíš to přece moc dobře vědět.‘ Ale nakonec zřejmě zvítězilo vychování a Sanami řekla: „Bylo mi i lépe.“
„Chceš si povídat?“ Zeptala jsem se hloupě, protože kdyby nechtěla nepustila by mě dál.
Ji to rozesmálo a zatímco já jsem se cítila trapně, ona se snažila přestat smát, což se jí naštěstí velmi brzo podařilo: „Ano.“
„A máš nějaké konkrétní téma?“ Zeptala jsem se už na něco rozumnějšího, ale v duchu jsem se cítila čím dál trapněji, to já jsem sem přišla mluvit, téma bych měla mít já.
„No minule jsme mluvili o mně, tak teď mi můžeš vyprávět o svých problémech zase ty.“
Na okamžik jsem měla pocit, že se ze mě stal kámen, který se každou chvílí prostě musí rozpadnout, ale nakonec to naštěstí přešlo a já došla k názoru, že jí to asi dlužím. Věděla jsem o jejích problémech a přesto jsem se věnovala vlastním a od našeho prvního rozhovoru s ní nemluvila.
„Mám trochu problémy s kolegou.“
„A s kterým?“ Zeptala se zvědavě a podívala se křes zasklené okno ven, snad ve snaze alespoň jednoho z nich vidět.
„Jmenuje se Kiba, poznáš ho podle toho obřího hafana, co mu pořád dělá ocásek.“
„Aha a co je to za problém?“ Zeptala se a konečně se na mě zase otočila.
„Chová se divně, pořád mě něčím rozčiluje.“ Řekla jsem tak, že to vyznělo ublíženě.
„Škádlí?“ Zeptala se okamžitě.
„No ano.“ Odpověděla jsem trochu zmatená její otázkou.
„A ty ho taky škádlíš?“
„No asi by se to tak dalo říct, i když mu to spíš tak nějak vracím.“
„Škádlíš? Ano nebo ne?“ Zeptala se tónem, za který očekávala okamžitou odpověď skoro stejně neodbytně, jak to uměla Tsunade-sama nebo Tsume.
„No asi ano.“ Řekla jsem nejistě.
„Budu to brát jako ano.“ Prohlásila spokojeně, a když jsem mlčela, pokračovala: „Vždyť víš, co se říká, co se škádlívá…“ Nedokončila, jako by to bylo jasné.
„Co?“
„Co co?“
„No jak to pokračuje.“ Odpověděl jsem už značně netrpělivě.
„Ty to vážně neznáš?“ Řekla to tak udiveně, že jsem si připadala jako p*k*, protože to zná asi každý kromě mě.
„Ne neznám, u nás se nic takového neříká, tak jak to pokračuje?“
„To se rádo mívá“ Řekla a já nepochopila.
„Cože?“
„Co se škádlívá, to se rádo mívá.“
„No jsme kamarádi takže se máme rádi.“ Řekla jsem pro ni asi hloupě, protože se začala smát.
„Není rádi jako rádi.“ Vysoukala ze sebe mezi záplavou smíchu.
„Prosím?“ Řekla jsem popuzeně.
Sanami se konečně uklidnila a odpověděla: „To přísloví říká, že když se dva pošťuchují v podstatě bezdůvodně tak se mají rádi, je tím myšleno jako muž a žena. Chápeš?“ Dokončila s pochybnostmi o mé inteligenci.
„Promiň musím jít, mám toho hodně na přemýšlení.“ V duchu jsem ještě dodala už zase a vyklouzla z kočáru aniž bych čekala na odpověď.

Ještě nějakou dobu jsem přemýšlela nad možností, že se s Kibou máme rádi a vzpomínala na události minulých dnů, počínaje Kibovým seznámením se zdí.
Vlastně jsem prohrála, nakonec jsem měla v hlavě ještě mnohem větší zmatek než předtím.

Naštěstí jsme, brzy po mém nepříjemném rozhovoru se Sanami, dorazili na panství našeho nového hostitele a museli se zabývat misí.
„Vítejte“ Pozdravil nás obřadně a trochu nervózně.
Byl to starý muž, ale zdál se velmi milý.
Shino ho za nás všechny pozdravil a představil nás: „Zdravím vás. Jsem Aburame Shino a toto jsou mí týmoví partneři: Hyuuga Hinata, Inuzuka Kiba a Noriko.“
„Á ano jistě, vy jste ti ninjové že?“
„Ano.“ Odpověděl Shino okamžitě.
„A mohl bych s vámi mluvit o samotě?“
„Jistě.“ Ujistil ho Shino bez dalších řečí a kývl na nás, abychom ho následovali za naším hostitelem s výjimkou Akamaru a Yasuo, kteří zůstali hlídat Sanami.

Společně jsme vešli do celkem malé místnosti, kde seděl hnědovlasý mladík a tvářil se otráveně.
„Toto je můj syn Arashi.“
„Velmi nás těší.“ Řekl Shino a opět nás všechny představil.
„Ta dívka? Jaká je?“ Zeptal se náš hostitel.
„Sanami je moc milá a hodná, určitě se vám bude líbit.“ Řekla jsem přesvědčivě a doufala, že tím zkrátím tento rozhovor.
„Víte můj syn není moc nadšený, že se bude ženit, takže…“
„Ona to cítí stejně.“ Přerušila jsem ho a dokončila: „A je docela nervózní a tak by asi bylo lepší, kdybychom se za ní vrátili, nemyslíte?“
„A…Ano, to by myslím bylo ze všeho nejlepší.“ Odpověděl pán domu trochu zmateně.
Ale já dosáhla svého a ani mi nevadilo, že do mě Shino nespokojeně šťouchl a připomněl mi, kdo tu velí: „Příště nech mluvit mě, ano?“
„Jistě.“ Odpověděla jsem automaticky, ale vážně jsem to nemyslela.

Sanami zatím nervózně přešlapovala a netrpělivě se na nás podívala hned jak jsme vešli.
„Tak.“ Prohlásil náš hostitel. „Měl bys provést svou snoubenku po domě, aby jste se lépe poznali, souhlasíš?“
„Jistě, otče.“ Odpověděl jako někdo, kdo nemá na vybranou.
Jakmile opustili místnost, otočil se Shino na Hin a zašeptal: „Pohlídej je ano?“
„Spolehni se.“ Odpověděla šeptem a zmizela ze síně, ale jinou chodbou než ti dva.
Moc jsem tomu nerozuměla, ale neměla jsem čas o tom přemýšlet, protože mě Kiba vytáhl ze síně.
„Co to děláš?“ Zeptala jsem se trochu naštvaně, protože se tu děli věci, kterým jsem nerozuměla.
„Jdeme si to tu prohlédnout a ujistit se, že nehrozí žádné nebezpečí.“
Yasuo i Akamaru nás následovali a tak jsem byla klidná, ale jen do chvíle, než jsme byli z doslechu všech okolo: „Ví Hin, že odešla špatnou chodbou?“
„Najde si tiché místečko, kde ji nikdo nebude rušit, a odtud je bude pozorovat. Bylo by neslušné, kdyby jim dělala ocásek ne?“
„Jistě, proč nevyužít Hyuugu, když už ho máme v týmu, že?“ Zeptala jsem se trochu naštvaně.
„Myslíš, že je to nemorální?“ Reagoval na můj naštvaný tón.
„Ne jen jsem naštvaná, že mi to hned nedošlo.“ Odpověděla jsem po pravdě.
„To nemusíš, Hin je první Hyuuga, se kterým se potkáváš. Vlastně je fajn, že ti to došlo tak rychle.“ Řekl a usmál se na mě.
„Jo, díky.“ Odpověděla jsem vděčně.
„Za co?“ Zeptal se zvědavě, ale já si byla celkem jistá, že to ví, a tak jsem jen pokrčila rameny a šla dál.