Vzpomínky mrtvého 1.

Vzpomínky mrtvého

1. díl
Začátek konce

Před několika lety.
Foukal silný vítr, který si zároveň hrál s delšími černými vlasy mladého chlapce, který v ruce držel čelenku se znakem své malé vesnice. Člověk by řekl, že s titulem genina už začíná legrace, ale tento chlapec měl sklopenou hlavu a malé kapičky slz dopadaly na zem pod nim. Najednou na zem, rozmočenou slzami, dopadla i čelenka se znakem vesnice a černou stuhou, chlapec už ji nehodlal dále držet ve své ruce. Chlapec shrbený seděl na schodu před hnědými dvěřmi, které byly otevřené a ze vnitř se ozýval další pláč, ale byl to ženský pláč.

„Toshiro! Prosim tě, pojď ke mně.“ Ozývalo se z domu a chlapec sedící na schodu se pomalu začal zvedat. Když se postavil, tak ještě chvíli zůstal na tom místě a oči měl upřené na čelenku ležící na promočené zemi.
„Toshiro?“ Ozvalo se znovu z domu a chlapec už zvedl hlavu a jeho modré oči rozzářily celou ulici. Toshiro se otočil zády k čelence a rychle se slzami v očích vběhl do domu a zamířil ke své matce, která na něj celou dobu volala.
„Ano matko?“ Řekl ubrečený Toshiro a naklonil se k matce, která seděla na židli a také ji z očí stékaly slzy. V tu chvíli už Toshiro stál v objetí své matky a její slzy dopadaly na zašpiněné tričko mladého Toshira.
„Mami, my to bez táty zvládneme, neboj.“ Snažil se Toshiro zlepšit situaci, protože na tom byla jeho matka opravdu špatně. Což se dalo čekat, když ji zemřel manžel na misi a ona zůstala se svým synem Toshirem na všechno uplně sama.

Toshiro pustil z objetí svou matku a otřel si své slzy a následně popadl červený ubrousek, který ležel na stole pod vázou a otřel máminy oči, ze kterých pomalu přestávaly téct slzy. Toshiro, ač s těžkousti, se pousmál na svoji matku, čimž ji dodal jistotu, že vše dopadne dobře. Toshiro vzal červený ubrousek, který byl promočený od matčiných slz a pomalu ho zmačkal a hodil přímo do koše vedle stolu. Byl čas válek a to si vyžádalo i své oběti, ale na neštěstí Toshira, byla jedna z obětí i jeho otec, což jim nedávno oznámil jeden z ninjů, který také působí ve válce.

Venku pomalu, ale jistě přestal foukat chladný vítr, který předtim zahnal všechny obyvatele do svých domů, kvůli velké zimně. Nyní však začali všichni pomalu vylézat ze svých domů a procházet kolem ležící čelenky, před domem Toshira a jeho matky. Jenže jeden muž si ležící čelenky všiml a svoji velkou rukou ji zvedl a podíval se na ni.
„Už nechci být ninja! Nemá to cenu, akorát všichni kolem umírají, to je nespravedlivý.“ Ozývalo se z pokoje Toshira, do kterého vešla postava, která měla v ruce čelenku s černou stuhou. Postava položila svoji ruku na rameno rozčíleného Toshira a Toshiro se prudce otočil, s úmyslem bránit se, ale pak se mu na tváři objevil menší úsměv.
„Ale, ale, tak hrozné to zase nemůže být. Vim, že ztráta otce je těžká, ale život tim nekončí.“ Řekl muž, který držel Toshira za rameno, ale Toshiro svým ramenem ucukl dozadu a naštvaně zařval.
„Chci změnit tuhle krutost ve světě! Všichni akorát zbytečně umírají!“ Pak však muž přešel blíže k němu a pousmál se
„Pokud chceš změnit svět, tak začni tvrdě trénovat a pak ho můžeš změnit.“ s těmito slovy mu podal čelenku, kterou si Toshiro vzal, ikdyž chvíli váhal. „Pokud to je jediná možnost, jak změnit svět, sensei. Tak to podstoupim a pomstim svého otce!“ Zvolal Toshiro odhodlaně a odhrnul si své černé delší vlasy a přivázal si na čelo svoji čelenku, který byla ještě trochu od písku, kvůli tomu, jak ležela na zemi.
„Takhle se mi líbíš Toshiro-chan.“ Řekl sensei a pomalu vyšel zase z pokoje ven a čekal až vyjde i Toshiro, který se chvíli rozhlížel po svém pokoji, ale pak odhodlaně vyšel za svým senseiem.
„Tak jdeme na to Satoshi-sensei.“ Řekl mladý Toshiro.

„Takhle to všechno začalo. V tuhle chvíli jsem ještě nevěděl, jakou krutost v sobě tento svět skrývá, ale bohužel jsem to brzy zjistil a můj příběh se dal do pohybu.“