manga_preview
Boruto TBV 07

V klubu 2. kapitola

Na rohu první a čtvrté ulice, před a za jeho dveřmi

„Miluju tvoji sestru.“
Nevím proč, ale najednou jsem zase chtěla odejít, a to rychle.
„Au!“ Sakra, pitomá kniha, praštila mě do hlavy!
„Jsi v pohodě?“
„Jasně, nic mi není.“ Vstala jsem. Připadalo mi to jako skvělá záminka odejít. Jasně, půjdu, protože tady už vlastně nemám co dělat. „Vlastně se mi nějak zamotala hlava. Půjdu se nadýchat čerstvého vzduchu.“
„Dobře.“
Vyšla jsem ven. V minisukni a ohavně vyzývavym tričku.
Co to sakra děláš? No a co? Tak miluje Hinatu, mělo ti to bejt jasný, sama jsi to řikala, tak proč se sakra chováš jako idiot?! Uklidni se. Vždyť je to debil, idiot a ignorant a největší baka pod sluncem! A je o pět let starší! Je to stařík! A vlastně se mi vůbec nelíbil a už vůbec ho nemám ráda! Nemám!
Viděla jsem, jak studený vítr rozfoukává mraky, které se na obloze nahromadily za odpoledne. Byla už zima a mně začaly modrat rty. Vím to, protože vždycky, když je mi zima, tak mi modrají. Vypadám pak trochu jako zombík a všichni se mě ptají, jestli mi něco není. Všimla jsem si, že ten vítr tam nejen rozfoukával mraky, ale taky s sebou přinášel nový, tmavší – takový ty bouřkový. Bude pršet, sakra. Měla bych jít dovnitř. Ale tam se mi nechce!
„Není ti nic?“
Ach, jo. I ten jeho hlas je sexy.
„Prostě mi nic není.“
... ‘miluju tvoji sestru.’
„Vážně? Máš úplně modrou pusu.“ Ukázal si na rty... Ou, to neměl dělat.
„Je mi jen zima.“
„Poď dovnitř, bude pršet a musíme to dodělat.“
„Jasně, už du.“ Vběhla jsem za nim dovnitř a popadla jsem bednu, kterou jsem předtím nedodělala. Vytáhla jsem z ní první knihu. Byla růžová, těžká, se semišovym obalem a hezkym potiskem. A byla hrozně přeslazená. Dala jsem ji na správné místo. Sakra, proč je tu takovej průvan, copak jsem nezavřela dveře? Otočila jsem se a... Co ta tady dělá?
„Ó, ahoj. Venku je strašně mokro,“ - No, nepovídej, když tam prší. - „tak jsem se sem přišla schovat. Ó, Kibo-kun. Copak tady děláš, medvídku?“
I ten její hlas mi lez na nervy. ‘Ó...’ Vždycky mluvila strašně protáhle. Byla to ženská, která bydlela v mojí ulici, narodila se bohatejm rodičům a byla úplně pitomá. Připomněla mi tu knihu, růžová, přeslazená... Jo, to je ono.
„Ahoj, Kanno-san. Jak se máš?“
„Je mi trošku zima.“
Bylo mi na zvracení z toho, jak se k němu lepila.
„Počkej chvilku, půjčím ti mikinu. Jen ji musim najít.“
Dál jsem si hleděla svojí práce, ale... ale. Mně taky byla zima a mně mikinu nepučil! Fakt nefér.
„Tady je, na.“
„Ó... Děkuju.“
Och, ten její hlásek a zpomalenej způsob mluvy. Přilepila se na Kibu a dala mu pusu na tvář. Jasně, na tvář, ale pořád to byla pusa. Tohle jí jen tak nedaruju! Blbý knihy! Blbej Smrdloun! Blbá Kanna! Blbá sestra! Blbý všechno!
„Páni, hezky voní,“ rozplývala se nad jeho ‘bundičkou’. „Vážně... Odkud jsou vlastně všechny ty knížky?“
„Netuším. To víš, Naruto je vždycky strašně sdílnej.“
„Hmm, to je vlastně pravda pravdoucí.“ Otočila se na mě. „Ty jsi ta malá Hyuuga, viď? Jseš hezounká, určitě budeš krásná, až vyrosteš. To budeš muset kluky odhánět. A jak se vlastně jmenuješ?“
„Jsem Hana,“ procedila jsem skrz stisknuté zuby. Kráva jedna pitomá! Prej ‘malá’, ‘až vyrosteš’ a ‘budeš muset’. Tohle jí teda jen tak neprojde. Já přeci nejsem malá! A až vyrostu tak jí teprve ukážu. Náně jedný pitomý.
„Ó, to jméno nemám ráda, je moc obyčejné. Ale Kiba, emm, to je lepšejší.“
„Ehm, díky.“
„Ne, vážně. Je to krásný jméno. Jako jeho majitel. Hi, hi...“
Jak může někdo vlastnit jméno, ty huso blbá?
„Na tebe ale nemám.“ Kibovi její stupidita očividně nevadila.
„Ale... prosím tě. Zas tak hezká nejsem.“ - Ach, ta hraná skromnost. - „Vlastně vůbec nejsem hezká. Ty máš takovej hezkej úsměv, víš, Kibo-kun. Je ti vidět v očích.“ Šáhla mu prstem na špičku nosu. „Jseš roztomilej.“
Co maj sakra všichni s tou roztomilostí?
Do přihrádky jsem dala poslední knihu. A zamířila jsem ke dveřím. Stejně se tu po mně nikdo shánět nebude. Vyšla jsem ven. Pršelo, a to pořádně, ale mně to najednou nijak nevadilo.
Co si o sobě ten debil myslí? Nejdřív mi řekne, že miluje moji sestru a pak se nechá takhle oblbovat. Jasně, proto mi to vadilo, byla to skoro nevěra! Někoho milovat a s někým jiným spát... to je přeci špatný, ne? Jasně že je. Je to špatný.
Nikdy jsem si nemyslela, že by se do Hinaty mohl někdo zamilovat. Když jsem poznala Kibu, tak by mě vážně nenapadlo, že by to nebyl schopnej někomu říct. Možná jen nechce zničit ten její směšnej vztah s Narutem. I když ségra je teď vlastně šťastná a navíc není moc často doma, takže otec nemívá špatnou náladu.
Brouzdala jsem uličkami Konohagakure no sato a pomalu mi modraly rty. Celej tenhle den byl o nervy. Nejdřív ho nemůžu vystát, tak se na něj rozeřvu, pak je teda docela v pohodě, vzápětí mi řekne, že miluje moji sestru a pak se tam objeví ta lolita a lepí se na něj.
„Jsem doma!“ Kdyby to náhodu někoho zajímalo. Nesnášim ty schody! V pokoji jsem si sundala promočený oblečení a zalezla do sprchy. Dneska už po druhý. Rtům se vrátila jejich přirozená barva a do zkřehlých prstů jejich původní cit. Ach jo, dneska jsem na trénink ještě ani nesáhla. Měla bych si aspoň zaposilovat a nacvičit ten úder, kterej mi včera předvedl otec. Vypadalo to složitě, ale snad bych mohla říct Nejimu o pomoc. To bude zase to jeho: „Hanabi-sama, tuhle ruku máte špatně“ a „Hanabi-sama, tohle a tamto. Hanabi-sama…“ Ale to je jedno.

„Áááá,“ zívla jsem. Bylo ráno a já si mínila vyvrátit hubu z pantů. Kolik je? Šest? Proč jsem vzhůru tak brzo? Mohla bych ještě hoďku spát. Vůbec nikam se mi nechce. Je tu dobře. Ještě že mám tu hodinu k dobru, můžu si poležet. Proč je tu taková zima? Sakra, já večer zapomněla zavřít okno? Ten trénink s Nejim včera mě fakt vyždímal. Ještě teď jsem ztuhlá, ještě že jsem na tohle zvyklá a díkybohu, že mi otec dneska zase odpustil trénink, má nějaký neodkladný povinnosti, to by mě zajímalo, co se zase stalo. I když vlastně ne, nějaká politika, to mě fakt nebere.
Au, co mě to sakra tlačí na zádech? Co to, sakra... Jo aha, kniha se seznamem Hyuuga technik. Vůbec nevim, proč mi ji máma dala k narozkám, když jsem mohla dostat ty úžasný boty. Hodila jsem knihu na zem. To ti patří, bichle! Vyplázla jsem jazyk. Zase jsem se zachumlala do peřin. Měla bych zavřít to okno, je tu fakt zima. Kdybych měla psa, tak bych ho naučila zavírat okno. Jo, hezky by šel a čumákem ho zavřel. Vsadim se, že tohle ten Kibův raťafák neumí. No, jo, Kiba... Kiba...
Sakra, na co to zas myslíš? Je to tvůj budoucí-možná-švagr, jasný? Tak se, holka, prober! Je rezervovanej tvojí vlastní sestrou... Ta o tom sice neví, ale to je šumák! Navíc, pět let! Pět let, jasný? Sakra, vždyť je to stařík!
Sakra, já o tom voslintovi přemejšlim jako o Kibovi! Kam jsem dala mozek? Sakra, sakra, sakra, sakra!
Zazvonil budík, zaplácla jsem ho. To už je to hodin! Vůbec jsem si neodpočinula! To není fér! Dneska se stejně budu jenom flákat někde v parku.
„Uá,“ zívla jsem. Vystrčila jsem nohu zpod peřiny. Kurňa, tady je fakt zima, zas mi zmodrá huba. Přišla jsem k oknu.
Ptáčci zpívali a první paprsky slunce si probojovávaly cestu skrz temné zbytky mračen, které zůstaly na obloze z včerejší bouřky. Prostě nuda. Zavřela jsem okno. Za tu chvilku mi samozřejmě stačila zmodrat pusa. Někdo mi říkal, že mám ty rty fialové, i když mi zima není, ale to je blbost! Když už nic jiného, tak vzhledově jsem normální. Koukala jsem se do zrcadla a při čištění zubů zdárně poprskala celé umyvadlo. Ještě že mám vlastní koupelnu.
Podívala jsem se zpátky do velkého, na fialovo natřeného pokoje. Svého pokoje.
Chce to změnu. Chvíli jsem přemýšlela, ale protože jsem měla hlad a byla mi zima, moc dlouho mě to nebavilo, takže jsem začala konat. Přesunula jsem psací stůl blíž k oknu a postel trochu doprava. Možná to nebyla nějak převratná změna, ale já byla spokojená.
Oblíkla jsem se a vletěla na prázdnou chodbu. Tahle chodba je vždycky prázdná, bydlí tu totiž teenageři z hlavní rodiny, což jsem já, Hinata a z – pro mě – neznámých důvodů Neji. Furt si stěžuje, ale vlastně to má nejlepší, nikdo ho neprudí a on si v klídku žije. Já bych něco takovýho dokázala ocenit. Sešla jsem dolů po těch strašnejch schodech a doskákala jsem do kuchyně.
„Dobré ráno, Hanabi-sama. Jak můžete mít po ránu tolik energie?“
„Dobrý, dobrý, Neji-san,“ odpálkovala jsem jeho pokus o zdvořilou konverzaci a nakoukla do potravinky. Vytáhla jsem lupínky a začala ujídat z krabice.
„Neměla byste to jíst takhle.“
„Na tvoje rozumy nejsem zvědavá.“
„Ale Neji-san má pravdu.“
Ach jo, máma. To zas bude snídaně, „drahoušku“.
„Dobře, fajn.“ Vrátila jsem krabici zpátky do skříňky.
„Proč jsi tak protivná, Hanabi?“
Jako by tě to trápilo, mami.
„Špatně jsem spala.“ Oprava: spala jsem jako jezule a ještě se probudila dřív, ale nějaká výmluva přijít musela.
„Áha, tak to tě chápu, ale mám něco, co ti spraví náladu.“
„Eh?“
„Půjdeš zase za Hinatiným týmem. Pořád je nemocná, má angínu. Takže bys tam měla zajít. A můžeš se i zdržet.“ Mrkla na mě. Poslední dobou se máma chová divně. Asi někoho má nebo tak něco. Každopádně se změnila. A může za to chlap.
„Tak já půjdu.“ Ukousla jsem si z jabka a položila ho na stůl. Protáhla jsem se, až mi křupla záda a vylezla jsem ven. Jsem ráda, že to tentokrát už nemusim hledat, zas by se mi určitě někam schovala ta třicet šestka a všechno by šlo do kytek. Jen doufám, že mě tentokrát ten raťafák neposlintá. Kiba vůbec bydlí v hrozně divnym bytě. Bydlí sám? Docela by mě to zajímalo. Teda sám, sám s tim čoklíkem.
Stiskla jsem zvonek. Chvíli se nic neozývalo. Není doma? Pak se někdo kouknul přes kukátko ve dveřích. Rychle otevřel, prosmýknul se ven a zase přivřel dveře. Co to sakra dělá?
„A-Ahoj.“
Ups... on má na sobě jenom kalhoty. Není náhodou nezákonný, aby byl kluk takhle hezkej? Bože, to jeho břicho...!
„Ahoj, princezno,“ probral mě.
Tak jsme oba stáli na chodbě v tom baráku, on polonahej, já – samozřejmě – oblečená. Začala jsem rudnout.
„J-já... jen jsem ti prostě přišla vyřídit, že Hinata dneska nepříde a...“ Nějak mi to všechno došlo. „Tak to prostě vyklop!“ Přestala jsem rudnout.
„Co?“
„Hele, je mi sice patnáct, ale nejsem pitomá.“
„Tak jo, přiď na náš trénink v půl desátý na cvičiště číslo 10, óká?“
„Hej, mě se tak prostě nezbavíš!“
„Tak přídeš?“
„Jo, ale prostě... prostě tohle není správný! Sakra, lidi, který tvrdí, že jsou zamilovaný, se většinou nevyspěj s první holkou, která před nima prostě zvedne sukni!“
„Tak za prvý; ještě tomu moc nerozumíš.“ - Typickej přístup. - „A za druhý; jsem jí z tý sukně musel pomoct.“
„Idiote!“
A přijde moje oblíbené...
„Nečerti se, princezno.“
„Tahle ta tvoje věta mě prostě štve.“
„Hele, nemám teď moc čas se s tebou hádat, takže jestli máš ještě něco na srdci, tak mi to pověz.“
„Nemáš šanci.“ Dobře já! Na to se musí s určitou strategií.
„Cože?“
„Prostě nemáš šanci.“
„A?“
„U Hinaty, ty troubo.“ U mě bys hypoteticky nějakou měl, ale jelikož jsi baka, tak jen velmi malou.
„Proč?“
„No, protože chodí prostě s Narutem, to hlavně, a pak taky, že jim to papa konečně schválil. To víš, mít v rodině hokageho musí bejt prostě úctyhodný. A pak taky... Celou dobu jsi pro ni prostě jen starší brácha.“
„Jo? Fakt jim to schválil?“
„Jo.“
Pak jako by se probral.
„Proč mi to vlastně všechno říkáš?“
„No, prostě jsem ti chtěla pomoct.“ Nevinnej úsměv. Ou, to jeho břicho... Sestři, vážně nevíš, o co přicházíš.
Najednou se za ním otevřely dveře. To, co v nich stálo, bylo vysoké, blonďaté a rozhodně to nebyl ten jeho pes. Co to je? Jistě, Kanna. Takže se s ní fakt vyspal. Idiot.
„Ó, ahoj. Já už půjdu, přece jen, určitě máš dost práce. Povídáš si s tou svou malou kamarádkou?“
Ne, přes noc se z děvky dáma nestane.
„Hmm...“
Pak ho ocucala tak, že můj zvracivý reflex byl v pohotovosti. Fuj, fakt odporný! Strčila mu jazyk až někam do krku, tak jsem se musela odvrátit, nešlo na to koukat.
„Tak se měj, šmudlo,“ řekla a odcupitala o pár metrů dál.
„Zase někdy.“ Pak se podíval na mě. „Poď dovnitř.“ Zatáhnul mě do svého bytu, ale – bohužel – neměl žádný postranní úmysly.
„Hmm, nevypadá to tu tak zle.“ Ale bylo hrozně vidět, že je to mládenecký doupě. A ta kuchyň... Tady to fakt potřebuje ženskou ruku. „I když... je to prostě doupě.“
„Nekritizuj, jo?“
„Ty prostě nekritizuj! Udělám ti snídani.“
„Čím jsem si to zasloužil?“
„Ty? Ničím. Já mám hlad. Ráno jsem měla jen kousek jabka.“ Zakřenila jsem se.
„Milé... Proč jsi vlastně včera odešla? Vůbec jsem si toho nevšimnul.“
Ještě že jsem k němu byla otočená zády a snažila se naplnit dřez vodou, jinak by totiž viděl, jak smutně jsem se zatvářila. ‘Vůbec jsem si toho nevšimnul.’ A kdo je tady pak milej?
„Prostě jsem se vám tam nechtěla plíst. To víš, já tomu přeci ne-ro-zu-mím.“
Ironie... ach, ta ironie.
„Tohle se mi na tobě líbí, to Hin neumí.“
„Co?“
„Jak dokážeš všechno obrátit ve svůj prospěch.“
Usmála jsem se. Neviděl to, myla jsem pánvičky a snad radši ani nechtěla vědět, od čeho byly.
„Nemusíš to mejt.“
„Ale jo, mám totiž prostě pocit, že kdybych to neumyla, moh by se tu vyvinout nějakej vraždící virus. A to já na triku mít nechci. Kam tohle patří?“ Držela jsem v ruce fakt divnou naběračku.
„Třetí šuplík od shora v tý rohový skříňce...“
„Jo, tady.“
„Nechceš pomoct?“
„Vzhledem k tomu, jak jsi to tady až doteď ved, tak ne. Hinata tu prostě nikdy nebyla, co?“
„Proč myslíš?“
„Nikdy by tu nenechala takovej bordel, jsme čistotná rodina. Upřímně, já jsem z Hyuugů na pořádek asi nejmíň náchylná.“
„To to v tom vašem sídle snad ani radši nechci vidět.“
„Ty jsi u nás nikdy nebyl?“ To je překvapení.
„Ne, Hin se bála, co jí na to řekne ten váš prďola.“
„Jo, táta je prostě moc zásadovej. Někdy tě k nám propašuju.“
„Nebojíš se otce?“
„Prosím tě. Život chce trochu vzrůša. Stejně je to jedno, prostě bych z toho udělala skupinovou smrt.“
„Skupinovou smrt?“
„Jasně, prostě bych mu řekla, kdo leze už tři čtvrtě roku každou noc ven nebo kdo leze dovnitř. A taky kdopak to u Hin tuhle tak chrápal. Vymlouvala se na to, že má rýmu. Takový kecy!“
„Ty jseš pěkná potvora, víš to?“
„Jo, prostě bych to zakamuflovala tak, aby to nevypadalo jako práskačství. Prostě bych se jen ‘náhodou‘ podřekla. Ale on otec většinou nechodí k nám do křídla, takže je to v pohodě.“
„Jasně, nasupenej Hyuuga, pohodička.“
„Vždyť jo. Tak, už jsem to umyla a uklidila. Zejtra ti zas přídu vyřídit, že je Hinata nemocná, takže si to pěkně zkontroluju. Teď udělám ty vajíčka. Jak je máš rád?“
„Jak ty?“
„Tak fajn, budou míchaný.“
„Máš je nejradši?“
„Ne, jsou jediný, který umim. Fuj, co je tohle? Nějaká karikatura na mlíko? Běž to vyhodit!“
„Jo, už jdu. Co ještě umíš uvařit?“
„Vlastně nic, jsem na vaření dost levá.“
„Velká Hyuuga má taky nějakou chybu, jo?“
„Idiote!“
„Nečerti se, princezno.“
Zase ta věta... Začínala se mi líbit.
Šel s odpadkama a já si zatim smažila ty svoje vajíčka. Osolený jsou... mlíko neni, takže bez mlíka... hmm, na nic jsem nezapomněla. Zvláštní, vždycky na něco zapomenu. Tak proč se mi to nedělá? Vždyť je to úplně studený! Sakra, já zapomněla zapnout sporák. Tak jo, fajn, už se mi to dělá.
„Jsem zpátky. Jak jsou na tom tvoje vejce?“
Něco jsem si nalhávala nebo si vážně neuvědomil ten dvojsmysl?
„Už líp. Ale měla jsem menší technickej problém.“
„Hm?“
„To je jedno.“ Nebudu tě přece utvrzovat v myšlence, že jsem jen malá blbá holka.
„Víš, co mě teď napadlo?“
„Ne.“
„Že jsi jako moje malá sestra.“

Poznámky: 

Tak, je tu druhý díl. Děkuju himiTsume za korekturu. Ano, to ona zařídila, že se to dá číst.
Mám tuhle oddechovku strašně ráda. Hanabi je... jednoduchá. Myslím, že tohle slovo se na ní sakra hodí. Mám ji ráda, i když kdybych takovou Hanabi potkala ve skutečnosti, tak by mě svou debilitou hrozně štvala.
Další díl bude...
Nevím kdy, ale bude. A to je přeci důležité vědět ne? Jo a bude se jmenovat: "U něj doma, na cvičišti číslo 10 a na nemocniční chodbě" a bude to vážně drama. Začínáme totiž zklouzávat do té "vážnější" (v rámci komedie vážnější) části povídky.

4.90476
Průměr: 4.9 (21 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele akai
Vložil akai, Pá, 2011-02-04 15:35 | Ninja už: 5627 dní, Příspěvků: 1219 | Autor je: Asumův zapalovač

pět hvězdiček a divnej úsměv ^^ tak přesně toho jsi u mě touto povídkou dosáhla Smiling
Baví mě. Ona mě totiž strašně baví - žádné složité povahy, žádný sllžitý příběh. Jak to podáváš z Hanabina pohledu je geniální. Jak ona přemýšlí je geniální.
...a ještě něco - ze všeho nejvíc miluji sarkasmus. Kdykoliv v nějaké knížce je povedený, už nemůže být kniha úplně špatná. A tady je geniálně povedený ^^

you wanetd it; chtěla jsi to… tak si sakra nestěžuj!
Tanabata je svátek přání. A tak se ho pokouší najít; třeba i na dně flašky saké.

„What a world we live in, to see such unique idiots…?”

Obrázek uživatele Faileen
Vložil Faileen, St, 2011-01-26 15:26 | Ninja už: 4883 dní, Příspěvků: 61 | Autor je: Prostý občan

Boziii, tu povidku miluju pls napis dalsi dil Laughing out loud

Obrázek uživatele Haya
Vložil Haya, Čt, 2010-10-28 17:20 | Ninja už: 5855 dní, Příspěvků: 267 | Autor je: Prostý občan

Skvělá povídka, vážně skvělá Smiling Líbí se mi ta lehkost a vtip a zároven ty zápletky Smiling Hana(bi) je bezvadná Laughing out loud prostě patnáctka Smiling a Kiba je taky dobrý, ale nelíbilo se mi, že se vyspal s Kannou Laughing out loud
Perfektní Smiling

Obrázek uživatele Nara-chan
Vložil Nara-chan, Čt, 2010-10-28 01:56 | Ninja už: 5195 dní, Příspěvků: 46 | Autor je: Prostý občan

mooc povedený Eye-wink kdy bude další dílek ??


Obrázek uživatele Nyu-sama
Vložil Nyu-sama, Po, 2010-09-06 15:45 | Ninja už: 5214 dní, Příspěvků: 108 | Autor je: Prostý občan

on ji na konci vždycky musí potěšit že jo? xD

Jestliže padám zavři oči a něco si přej... Proř? Protože padá hvězda...Laughing out loud

Sasukeho a Sakuru miluju... Hlavou k zemi...

Zastávám názor že Hin a Naru patří k sobě a nikdo mi to nevymluvý...hlavně se se mnou nehádejte...:DDD

Miluju Ami-chan...a všeobecně všechny její povídky...Laughing out loud

Naella20 se mění na Nyu-sama ^__^...Smiling

Jak mě poznáš? Známá hláška: Heeem... Sakra JO!!!

Gobi no Houkou je to nejúžasnější stvoření na světě... Jakýkoli jiný n¨ázor nepříjmám...

Na můj seznam oblíbených lidí se přidala skvělá kreslířka Mívie... A to nejen proto, že mi nakreslila úžasný obrázek...
Obrázek By Mív to Nyu-sama a Ei-chan Laughing out loud.

Mou věčnou láskou je Neji-kun... Nikdy ho nezradím a přísahám mu věrnost po zbytek svého chudého života... Laughing out loud

Obrázek uživatele Loupák Anko
Vložil Loupák Anko, So, 2010-09-04 19:40 | Ninja už: 5865 dní, Příspěvků: 1031 | Autor je: Prostý občan

Paráda, paráda, paráda. Vážně podařené. To Hanabino prostě je prostě dokonalé Laughing out loud A Kibův charakter (a i ta mluva...) mi připomíná Hana Sola ze Star wars xD To, jak z nich děláš idioty... Ten sarkasmus... Dokonalé ^^


JE TO TU! Aneb seznam mých FF.

Obrázek uživatele Fňu
Vložil Fňu, So, 2010-09-04 19:12 | Ninja už: 6008 dní, Příspěvků: 6029 | Autor je: Prodavač v květinářství Yamanaka

Si ako moja malá sestra Laughing out loud Hah XD Tie postavy sú úžasné Laughing out loud Také tupučké, protivné, nevinné, sladké, prefíkané, reálne Laughing out loud
Prsot sa teším na ďalší diel ^^


Autori poviedok čítajte Pravidlá FF!! Smiling
Inak vaše poviedky skončia na našom externom blogu ^^
A takisto čítajte aj Důležitá sdělení pro spisovatele a čtenáře FanFiction!!!
Ak si nie ste istí písaním, nájdite si nejakú betu - Inzertní FF nástěnka.

----
Čiarka, taká maličkosť, ale dokáže úplne zmeniť význam vety.
Nezabúdajte na to.


Obrázek uživatele nettiex
Vložil nettiex, So, 2010-09-04 15:41 | Ninja už: 5877 dní, Příspěvků: 3653 | Autor je: Editor všeho, Kankurova kosmetička

Mno, já v komediích inteligentní postavy nehledám (to bych byla u povídky, jejíž protagonistkou je patnáctiletá zamilovaná holka, o pár dveří mimo xD), takže se mi to líbí. Pravda, prostě oddechovka, když se člověku nechce přemýšlet. A jako taková dobrá.

Obrázek uživatele Schrödingerova kočka
Vložil Schrödingerova kočka, Pá, 2010-09-03 22:19 | Ninja už: 5967 dní, Příspěvků: 2945 | Autor je: Prostý občan

Na jednu stranu jsem ráda, že píšeš o nich, ale na druhou...no děláš z nich voly xD a já cítím při čtení lehkou rozpačitost xD Občas mam pocit, že Hanabi zdrhla z nějakýho nápravnýho zařízení a Kibu radši nekomentuju, ještě žes mu nadělila svaly, když už ne mozek xD
Ale i tak se mi to líbí. Sarkasmus ti jde Smiling

“A clear conscience is usually the sign of a bad memory.”