V klubu 1. kapitola

U něj ve dveřích, u ní ve dveřích a někde mezi regály

Hanabi... hanabi... ohňostroj... To jméno se ke mně nikdy nehodilo. Ohňostroj, copak já jsem nějakej ohňostroj? Jasně, hezká jsem. Sice jen po matce, protože otec je příšera, ale to je jedno. Jsem hezká. Nikdy bych to neřekla nahlas. Ale nevím, je ohňostroj dost hezkej na to, abych mohla mít takové jméno? Pochybuju. Jméno je to hrozný, proč mě nepojmenovali třeba jen Hana? Květina, ano, ano to je mnohem lepší. Hana... asi tak pojmenuju svoje dítě. Moje děti, ty si nikdy nebudou moct na jména stěžovat, budou mít krásná jména. Holka Hana a kluk... Myslím, že by se taky měl jmenovat na “H“. Je to takové nepsané pravidlo. Hiashi, Hanabi, Hinata...
Hinata... Chudinka maličká onemocněla, co jen si počneme?! Hlavně že zrovna já za ni musím jít k tomu smrdutci a říct mu, že nepřijde. Ale pořád lepší než jít za hmyzákem. Nesnášim brouky. Fuj. Jsou to odporný nechutný bestie, co ti vlezou do ucha a v noci tě zabijou. Jsou fakt strašný. Jo, vybrala jsem si dobře. Pořád lepší velká chlupatá koule plná slin než brouci.
Sakra, jsem na dobrý ulici, ne? Jasně, že jsem! Dvakrát jsem to kontrolovala. Barák číslo třicet šest. Tohle je jednačtyřicítka. To jsem to zase přešla?! Sakra, to přemejšlení je ale náročný. Takže otočka. A zpět! Aspoň se uleju z tátovýho tréninku. Vždycky mě to strašně vyždímá. A to je potom sakra blbé.
Třicet devět... za chvíli jsem tam. Třicet sedum. Třicet pět... Počkat, pět! Pět! Kam se schovala šestka?! Sakra, sakra, sakra! Takhle to nikdy nenajdu! To je ten jejich barák v jiný realitě či co? Tak se ještě rozhlídnu. Jít sem zbytečně...! Určitě mi ta potvora dala špatnou adresu a ten její dvacetiletej smraďoch bydlí někde jinde. A... jé! Já jsem ale pitomá. Vždyť je to na druhý straně ulice. Uff...
„Idiote, dávej pozor!“ Debilní lidi, takhle do mě vrážet! Že mu to neni blbý.
„Nech si to, ty spratku! No já nechápu, kam na to ta dnešní mládež chodí.“
„No jo, no jo.“ Pitomci, hned jak je někomu nad osmnáct, tak si myslí, že se nade mě může povyšovat. Však já vám všem ještě ukážu, kdo je Hanabi – teda, Hana Hyuuga! Jasně, Hana Hyuuga.
Divný dveře, fakt že jo. Takový... evropský! Ten smradloun je divnej. Doufám, že to neni psychouš nebo tak něco. Sakra, infantilní melodie na zvonku, to tu ještě chybělo. Tak pohni, dělej, otevři ty divný dveře! Sezame, otevři se!
„Ááááá!“ Co to po mně leze? Fuj, to je odporný! „Slez! Okamžitě slez!“ Ne, jsem celá od chlupů! Doufám, že to nemá vzteklinu nebo tak něco.
„Akamaru! K noze!“
Hodnej páníček. A fakt hezoun. Snad si ze mě ta zavalitá koule už nikdy neudělá rohožku, je to fakt nepříjemnej pocit.
„Ahoj,“ vybafnul na mě a – sakra, čím jsem si to zasloužila?! – nabídnul mi ruku, abych mohla vstát. Incident, kterej by si moje sestra napsala do deníčku. Ještě štěstí, že já takový debiloviny nepotřebuju. Vstala jsem – ó, jaká to nestoudnost – bez jeho pomoci.
„Čus, mám ti sdělit, že Hinata je prostě marod, takže nepříde na trénink nebo tak něco.“
Vážně hezoun, to se musí nechat.
„Aha.“ Prohrábnul si vlasy – geniální gesto. „Nechceš jít dál? Dát si sprchu nebo tak?“
Já to věděla, je to úchyl! Tak to se odtud paku-
„Jseš celá oslintaná.“
Ne úchyl, jen ignorant! Ale teď nevím, co je horší.
„Vím.“
„Co?“
„Že jsem prostě oslintaná.“
„A... půjdeš dovnitř?“
„Ne.“
„Vážně?“
Snaží se zpochybnit moje rozhodnutí? Všichni dospělí jsou stejný!
„Co jako?“
„Že mi pořád stojíš mezi dveřma, nemůžu zavřít.“
Výmluvu! Výmluvu! Výmluvu! Rychle!
„Bojim se, že když nastavim záda, tak mě ten pes rafne.“
„Myslíš Akamara?“
Koho jinýho, ty tupče?
„Ale on je hodnej.“
„Jo, jasně, člověk je kámoš, ne žrádlo?“
„Cože?“
„Prostě nic.“
Ticho, trapný ticho – nesnášim ho.
„Asi si jen opláchnu obličej, jsem oslintaná.“
„Já to říkal.“
„Cože?“
„Nic.“
Hmm, jasně. Budeme se tvářit, že jsem nic neslyšela. Tak uhneš už konečně z těch dveří, abych mohla projít? Ne? To se mám soukat vedle tebe?
„Uhneš?“
„Ne,“ řekl pobaveně, což mě na tom naštvalo nejvíc.
„Tak jdu prostě domů.“ Otočila jsem se, tohle si nenechám líbit! Žádný takový, to už radši budu oslintaná!
„Počkej, princezno.“
Princezno, jasně. Myslíš, že když mi řekneš ‘princezno’, tak nepůjdu? Demente!
„Co?“
„Jak se vlastně menuješ?“
„Jsem Hana-, prostě Hana.“
„Hinata říkala Hanabi.“
„Tak proč se na to ptáš, když už prostě všechno víš?“
„Chtěl jsem mít jistotu.“
„Jsem prostě Hana, jasný?“
„Jo, Kiba. Těší mě.“
„Mě ne.“ Parchant, myslí si, že si se mnou může hrát? Nejsem ničí hračka! Nejsem žádnej čokl! Jdu domů, ty imbecile, jasný?
„Měj se, princezno.“
„Ty ne!“

Pořádně si prásknu dveřma! To ještě uvidíte, kdo je Hanabi – teda, Hana Hyuuga!
„Jsem doma!“
Musím do koupelny, ty sliny jsou fakt nechutný.
„Kdes byla?“
Nesnášim tyhle jeho výslechy.
„Šla jsem přeci vyřídit, že je Hinata nemocná.“
„Příště ať se o to postará někdo jiný. Takhle jsi promeškala trénink.“
„Omlouvám se, otou-sama.“ Uctivá poklona, nevinný výraz. Že mi to vždycky zbaští...
„Můžeš jít, já teď nemám čas.“
„Děkuji.“
Rychle! Zdrhám, snad po mně už nic nebude chtít. Fuj! Uf, nesnášim tyhle schody. Moc vysoký a úzký na to, aby se po nich dalo chodit. Můj pokoj! Konečně... Miluju to tady. Á, koupelna. Miluju hygienu. Slovo, jehož význam ten zablešenec nikdy nepochopí. Vlezla jsem do sprchy. Když o tom přemýšlím, on neni zas tak k zahození. Vsadim se, že by mi ho všechny ostatní patnáctky záviděly. Jasně, starší, hezkej. Sice idiot, ale toho by si nevšimly. Byla bych ze všech těch holek nejlepší. Nejlepší!
Vždycky jsem chtěla bejt ve všem nejlepší. V rodině – jenže tady je nejlepší Neji. Ve škole – jenže tam je nejlepší ten nafintěnej blbeček z Béčka. V čemkoli. Vlastně jsem nikdy žádnýho kluka neměla. Smutný. Asi je odhánim. Ale hezká jsem. To nemůžou popřít. Tak co jim ksakru je? Ignoranti. Možná za to můžou ty moje malý prsa.
Vylezla jsem ze sprchy. Konečně čistá, bez psých slin. Fuj, to byl fakt humus.
Možná, že když si ty vlasy sčešu k jedný straně, tak to bude vypadat líp. Sakra, nedrží to. Tak nic, jako obvykle nudná pěšinka uprostřed. Ach jo, bude zas trvat hodiny, než mi to uschne. Půjdu do kuchyně, dát si něco na zub. Mám hlad. Tak, co si vezmu na sebe? Dlouhý tričko a pohodlný kraťásky stačí, nikdo mě neuvidí.
Vyběhla jsem z pokoje na prázdnou chodbu. Seběhla jsem schody - fuj, fakt je nesnášim - a zamířila do kuchyně. Proběhla jsem skrz vstupní halu, no přece se tu nebudu takhle promenádovat? Když už jsem byla u rámu dveří, někdo zazvonil.
„Hanabi, otevři!“
„No jo, už jdu.“
Sakra, jen doufám, že je to někdo normální. Stáhla jsem si tričko co nejníž. Schovala jsem se za dveře a pomalu je otevřela.
„Co tady sakra děláš?“
Nesnášim ho. Co si o sobě myslí, zablešenec jeden arogantní?
„Já? Přišel -“
„Prostě počkej, hned zavolám Hinatu.“ Otočila jsem se, jakože ji zavolám a on najednou strčil do dveří, takže se otevřely úplně.
„Hezký tričko.“
Otočila jsem se. Potutelně se usmíval a díval se na mě. Bylo to fakt nepříjemný, jak si mě prohlížel od hlavy k patě. Úchyl.
„Nepřišel jsem za Hinatou.“
„Tak za kym?“
„Za tebou, ‘prostě Hano‘.“
Už jsem se mu chystala jednu vrazit.
„Nechala sis u mě náušnici, asi ti vypadla, když se po tobě válel Akamaru.“
Teatrálním gestem jsem se mu ji pokusila vzít, ale uhnul rukou. Baka, co si o sobě sakra myslí?
„Hej, prostě mi to dej!“
„Tak si to vem.“ Dal ruku za sebe. Jenže to znamenalo, že bych se ho, za prvé, musela dotknout, což v tomhle úboru naprosto nepřipadalo v úvahu. A za druhé bych musela vylézt ven, což jsem už absolutně zavrhla.
Odporně se ušklíbnul. I když mu to vlastně strašně slušelo, ale to už je jedno.
„Tak si pro to přiď dneska v pět.“
To má bejt jako rande?
„Pomůžeš mi s jednou misí, je to strašná nuda.“
„Cože?“
Idiot, imbecil, debil! Nesnášim tě!
„Slyšela jsi. Takže v pět před knihovnou. Měj se, princezno.“
„To mě jako hodláš takhle vydírat?“
„Ber to jako nálezný.“
„Baka!“
Jasně, všichni dospělí jsou stejný. Chovaj se jak sv**ě a myslej si, že jsou něco víc než já.
Zavřela jsem dveře a nezapomněla s nimi náležitě prásknout.
„Hanabi, kdo to byl?“
Ještě tys mi tady chyběla, maminečko.
„Prostě nikdo.“
„Hn?“
Ó, božíčku, ta je ale zmatená! Jenže mně je to teď úplně jedno! Právě jsem strašně vytočená! Produpala jsem si to zpátky do pokoje po těch schodech, který nesnášim. Hinata o svejch týmovejch partnerech nikdy neřekla nic zlýho... vlastně neřekla vůbec nic, a tak jsem předpokládala, že budou docela v pohodě. Jsem pitomá, takhle mu naletět. Kdybych tam nenechala tu náušnici... Možná za ním ani nepudu. Jenže ty náušnice jsou zlatý a hrozně hezký, na něj nemaj, ale... Ještě že je to takovej dement, jinak bych se do něj mohla asi i zamilovat. Ale takhle to nepřipadá v úvahu.
Mám půl hodiny než se zas potkám s tím dementem. Takže... co si vezmu na sebe? Jasně, sukni, tu krátkou. Ha, to by byla sranda, kdyby se chytil. Ale nevysměje se mi? Ne. A kdyby, řeknu, že pak někam jdu. Takže... k tomu? K tomu... to modrý tričko s vlkem. Hňááá. Dokonalostní. Tak a teď jdu. Co za boty? Na podpatku? Ne, to by vypadalo moc uměle. Takže sandály. No, přece se nebudu teď pařit v botaskách? Jů, venku je krásně. Miluju léto!

Sakra, louže! Ještě že jsem si nevzala ty lodičky. No, to je jedno. Ups... já vlastně nestíhám. Sakra, nedostanu se tam za pět minut! No a běhat nebudu, s tim ať chlapeček nepočítá. Hezky si počká. Stejně nechápu, jak moh byť jen pomyslet na to, že mě bude vydírat. A navíc takhle sprostě. Moje oblíbený náušnice! Sáhla jsem si na ucho. Je to divný, když tam ty náušnice nejsou. No, to je jedno.
Najednou jsem stála před knihovnou. Bylo pět minut po pátý a smraďoch už tam čekal.
„Jdeš pozdě,“ řekl.
„Prostě ’Ahoj‘ by bylo fajn.“
„Ahoj. To ses tak vystrojila kvůli mně?“
„Ne, prostě pak někam jdu.“
„Aha, tak poď dovnitř, pomůžeš mi.“
Vlezli jsme dovnitř. Nemám ráda knihovny, připadaj mi starý, hnusný a plesnivý. Odporný.
„Mám za úkol sem dorovnat ty knihy, co jsou v těch bednách. Podle žánru, oblasti a nakonec podle abecedy. Abecedu umíš, ne?“
„Je mi prostě patnáct, ne pět!“
„No jo, no jo. Tak se hned nečerti, princezno.“
Princezno – řikal to strašně ironicky. Princezno, jako by na mě takový blbosti platily.
„Prostě mi tak neříkej.“
„Proč?“
„Je to hloupý, prostě nejsem žádná princezna.“
Ujala jsem se první bedny, do které jsem kopla. Něco zamrmlal a mě opravdu nezajímalo, co to bylo. Ať si ten smradloun myslí, cokoli chce. A tak bylo chvíli ticho, řadila jsem knihy o historii vesnice podle abecedy a on dělal to samé. Bylo to fakt divný a hlavně to byla nuda. Přešla jsem k další krabici.
„Vždyť je toho strašně moc.“
„Právě proto potřebuju pomoc. Navíc: bylo toho ještě víc, začal sem už ráno.“
„Ale to nestihnu schůzku!“ Muselo to mít aspoň pozlátko věrohodnosti.
„Neboj, vynahradim ti to, přece jenom toho po tobě chci asi moc.“
„Kdo se tě prosil?“
A... Ab... Ab... Aba... Abarono, sem.
„Nečerti se, princezno.“
„Říkala jsem ti, ať mi tak prostě neříkáš!“
„No jo, Hano.“ Prones to tak strašně sarkasticky, baka! On věděl, že to není moje jméno, já věděla, že to není moje jméno, oba jsme to věděli. A přesto mi tak říkal.
„Odkud vlastně všechny ty knihy jsou?“
„Nevim, koho to zajímá?“
„Mě jo!“
„Klídek, princezno. Mě vlastně taky, ale neptal jsem se. Víš, jak je Naruto vždycky strašně příjemnej, když ho někdo vzbudí.“
„Jo, to jo. Kde je vlastně ta tvoje uslintaná příšera?“
„Jsi tu právě se mnou, zařazuješ knihy.“
„Baka!“ I když jsi hrozně pěknej. „Myslela jsem toho tvýho čokla.“
Byl někde mezi regály, takže jsem na něj neviděla, ale určitě se ušklíbnul. Idiot.
„Jo, Akamaru... Eh, je s mámou doma nebo se fláká někde po vesnici a nahání nějakou hárající fenu. Tsunade nechce, aby se k těm knihám přiblížil víc jak na dvanáct metrů.“
„Zvláštní, že ty sem můžeš.“ Jak já miluju ironii.
„Ani ne, ale kdyby tady se mnou našli tebe, tak by to byl průšvih.“
To jsem fakt nepochopila.
„Proč?“
„Protože bych jim musel říct, že si tady dobrovolně, následně bysme se museli muchlat mezi regálama, aby to vypadalo věrohodně, načež by ses na mě naštvala, nejspíš bys mi jich několik vrazila a tím všechno pokazila.“
„Neříkej mi, co bych udělala nebo neudělala, ty baka, vůbec mě neznáš! A opovaž se na takový nechutnosti jenom pomyslet!“
„Pozdě.“
„Ty -“
„Ale no tak, princezno, už se zase čertíš.“
„No a? Co proti mně vůbec máš? Vždyť jsem jen pitomá mladší sestra holky, se kterou jsi v týmu! Tak co po mně sakra chceš!“
„Právě teď chci, abys mi pomohla s těma knihama, princezno.“
„Baka!“ A bude následovat: Nečerti se, princezno.
„Pšš, nečerti se, princezno.“
Nesnášim tuhle jeho větu!
„Sakra, proč to pořád opakuješ?“
„Protože pořád ječíš.“
„Já neječim.“
„Tak vřískáš.“
„Prostě ne!“
„Proč musíš mít pořád poslední slovo?“
„Protože...“ Je to jeden ze způsobů, jak být nejlepší, ale to jsem mu nemohla říct.
„Protože?“
„Protože...“ A co já mu to vůbec budu vykládat. „Do toho ti prostě nic není!“
Vynořil se zpoza regálu a divně se na mě koukal. Možná sváděl ňákej vnitřní boj, co já vim? Nejspíš má fakt nějakej komplex. Každopádně šel pomalu ke mně. Idiot, sice hezkej idiot, ale to je jedno. Díky bohu za to, že je idiot, jinak bych se do něj asi fakt zamilovala. Nebo tak něco. Ale jelikož se chová jako blboun nejapnej, tak má smůlu, hoch, na mě si nepříde. Navíc je moc starej, vlastně je to děsnej stařík. Jasně, děsně hezkej, děsně sešlej, děsně bakoidní stařík. A podle všeho taky trochu úchyl, ale to už se vsákne. Navíc ho nesnášim, takže se vlastně nic nemůže stát.
„C-co je?“ zeptala jsem se, koukal fakt divně.
„Ty nevíš?“
„Ne.“
Zastavil se těsně u mě. Sehnul se ke mně...
„Princezno...“
A musim uznat, že jsem na něm nenašla jedinou chybu ani teď. Tak zblízka. A navíc ten jeho hlas, když mi řek ‘princezno’. Byl už fakt blízko.
„Jdu si pro další krabici,“ zakřenil se.
Idiot! Co si o sobě sakra myslí?! Dala jsem si ruce v bok.
„Dáš mi konečně tu náušnici?“
„A neutečeš mi?“
„Jak bych mohla?“ Nasadím ten nejnevinnější tón.
„Té tvé roztomilé tvářičce se nedá věřit.“
„Cože? Cože? ROZTOMILÉ?“
„Měla bys bejt polichocená, já jen tak něčí ksichtík nechválim.“
„Ale ROZTOMILÁ?“
„Nečerti se, princezno.“
„Prostě mi nikdo od mých tří let neřekl, že jsem ROZTOMILÁ!“
„Protože vyvádíš, když ti to někdo řekne. A já jsem si jistej, že si to všichni myslí.“
„Ne, nikdo si to nemyslí. Že neuhádneš proč?“
„To asi ne, no.“
„Protože nikdo z nich se nade mě nepovyšuje tolik jako ty! Prostě nikdo! Nikdo z nich si se mnou takhle nehraje! Jsem pořád malá holka, ale to neznamená, že jsem snad horší než ty! Jenom. Mě. Zneužíváš!“
A bylo ticho... Ale mně to nevadilo, měla jsem poslední slovo. Měla jsem navrch. A to bylo důležitý.
„Dej mi tu náušnici.“
„Dobře, jen už se nečerti, princezno,“ odpověděl trochu ublíženě.
Jasně, no tak co? Tak jsem udělala scénu! Smějte se mi, jestli se vám chce!
Nastavila jsem ruku, byla jsem na něj fakt naštvaná, protože to byl hnusnej parchant. A byla jsem fakt naštvaná taky na sebe, protože se mi tak líbil, i když to byl debil a o pět let starší a pořád se se mnou snažil manipulovat, i když se mi nelíbilo, jak se ke mně choval a i když asi miluje moji starší sestru... Sakra, jak jsem na tohle přišla?
„Tady ji máš a... promiň, já... Promiň.“
Na dlaň mi spadla zlatá náušnice, hned jsem si ji zasunula do ušní dírky.
„To je jedno, už jsem vychladla.“
A i když jsem tak moc chtěla pryč, tak jsem vlastně vůbec nechtěla... no, opouštět ho. Vypadal tak ublíženě.
„Pomůžu ti. Dobrovolně.“
„Tak... tak to dík.“ Podrbal se na hlavě.
„Proč jsem vlastně tady?“ zeptala jsem se.
„No, to já nevim... jsi tu přeci dobrovolně.“
„Já myslela jako proč se mnou mluvíš, proč se se mnou bavíš?“
„A není to jasný?“
„Ne, to teda není.“
Hele, jsem to jenom já? Nebo se fakt začal chovat jako normální člověk a ne jako rozmazlenej fakan?
„Miluju tvoji sestru.“