V klubu 3. kapitola

U něj doma, na cvičišti číslo 10 a na nemocniční chodbě

„Že jsi jako moje malá sestra.“
Trochu jsem zamrzla. V klidu holka, co ti je? Vždyť je to tak správný, jako jeho malá sestra. Jo, chceš s nim přece kamarádit. Pět let, pět let! Na to mysli, ty naivní patnáctko.
„Jasně. Proč ne?“
„Hele, už je to hotový? Mám hlad.“
„Ještě chvíli, já to syrový prostě jíst nebudu.“
„Nečerti se, princezno.“
Vyplázla jsem na něj jazyk.
„Proč vlastně velkej schopnej ninja jako ty prostě třídil knihy v knihovně?“
„Měl jsem to za trest.“
„Cos proved?“
„To je jedno.“
„Ale no tak. Mně to můžeš říct, já to prostě nikomu neprásknu.“
„A to ti mám věřit?“
„Přirozeně...“
„Ne, neřeknu ti to.“
Však já to z tebe vytáhnu.
„Kde je vlastně ten pes?“
„Mámě utek a teď ho nemůže najít.“
„Nebojíš se, že se prostě ztratí?“
„Ne, udělal to už několikrát. Vrátí se.“
„A ty trénuješ bez něj?“
„Nějaká zvědavá, ne?“
„No a? Kdybych nebyla zvědavá, tak je tu prostě trapný ticho.“ Zašklebila jsem se. „Ty vajíčka už jsou.“
„Super, mám hlad.“
„Já taky.“ Naložila jsem vejce na talíře. Voněla báječně.
„To je vůně,“ řekl.
„Nech toho.“
„Já mám citlivej čich, musim si to užít.“
„Ty už jsi jounin, že jo?“
„Hmm...“
„Jsou ty zkoušky těžký?“
„Nič, čo by še nedalo pžežít.“
„Nemluv s plnou pusou.“
Polknul.
„Proč se ptáš?“
„Prostě je budu tenhle rok dělat.“
„Cože? Nejsi na to trochu malá?“
„Co s tim všichni furt máte? Jsem prostě dobrá. Skoro jako Neji v mym věku, možná lepší. Ale furt se všichni strachujou, jestli nejsem moc malá.“
„Kdy jsi udělala chuuninský?“
„Rok potom, co jsem vyšla z akademie.“
„Mělas tým?“
„Hmm, pak nás ale rozpustili, protože matka jednoho toho kluka děsně vyšilovala. Od tý doby mě trénuje táta. S vrstevníkama se prostě moc nestýkám. Vlastně vůbec.“
„Aha, to jsem nevěděl.“
Proč na mě tak kouká? Já přece nepotřebuju, aby mě litoval.
„Stejně jseš podle mě na jounina moc mrňavá.“
„Prostě mě nepoučuj! Ty vlastně ani nemáš vlastní studentíky, tak si to musíš kompenzovat!“
„Tak hele, princezno!“
„Hej, klid, klid. Už bysme měli jít. Teda, jestli pozvání furt platí.“
„To už je tolik? No, jo... máš recht. Tak dem.“
„Ne. Ještě umyju ty talíře.“
„Ále, nezdržuj se s tim.“
„Prostě to tady nenechám, jasný?“
„No jo, no jo. Tak si posluž.“
„Baka.“
„Nečerti se, princezno.“
Já jsem myla talíře a on se na mě koukal. Někdy by mě vážně zajímalo, co si myslí. Někdy? Vlastně skoro pořád. Umět číst myšlenky, to by bylo super.
„Můžem jít.“
„Tak jdem.“

„Jsme tu.“
„Hustý! Tak to je prostě dost dobrý!“
„Co říct? Jouninský cvičiště.“
„Moc se nevytahuj, právě teď tě dost nesnášim.“
„Závidíš, závidíš?“
„Strašně!“ Ale fakt, to cvičiště bylo sakra úžasný. Takovej prostor! Ani Hyuugové nic tak velkýho nemaj, teda, co vim... Takže hukot!
„Na co myslíš?“
Najednou se mi, a já vážně nevím proč, strašně chtělo říct: „Na tebe.“ Ale to by byla lež a blbost v jednom. Velká blbost. Nejsem přece nějaká zamilovaná husa.
„Že ani naše cvičiště není tak velký.“
„Tak už o tom přestaň básnit, princezno, a ukaž, co tě ten pitomec naučil.“
Vyplázla jsem na něj jazyk.
„Jasně...“ Já ti ještě ukážu, co jsou Hyuugové zač!
„Zatím dáme jen taijutsu.“
„A nebojíš se?“
„Tebe, skrčku?“
Idiot! Debil! Ignorant!
„Ty jeden prašivej -“
„Nečerti se, princezno.“
„Já ti ještě ukážu.“ Zkřížila jsem ruce na prsou.
„Fajn. Nenech se prosit.“
„Počkej, počkej! Na první zásah?“
„Ne, na nůž u krku. Přece jen bych ti nerad něco udělal.“
„Víš co?“
„A já myslel, že budeš jančit...“
„Ještě uvidíš, jak ti prostě nakopu zadek!“
„To chci vidět!“
V tu chvíli jsem mu vážně chtěla rozbít hubu, doslova.
„Tak se dívej...“ Usmála jsem se... a přemístila se. Tedy, přemístila, jak se to vezme. Otec říká, že jsem v maskování nejrychlejší z celé rodiny. Je to moje specialitka.
Koukla jsem na něj – stál tam, v bojové pozici s kunaiem v ruce a já se schovávala na stromě z jihovýchodní strany. Na severu byla spousta kamenů, dala se využít, ale nesázela bych na ni, protože jsem neviděla na druhou stranu těch šutrů.
Mezi námi byla vysoká tráva a dost kopřiv na to, abych měla týden rudý nohy – vždycky strašně oteču. Podívala jsem se na něj znova. Zrovna v tu chvíli, kdy se mu v očích objevily jiskřičky poznání. Našel mě. Uskočila jsem před letícími shurikeny. Jak se dalo předpokládat – ten parchant to tu zná, takže byl ve výhodě.
„Oblíbená zbraň?“ houkla jsem na něj.
„Ne, kunaie mám radši.“
„Já taky.“ Skočila jsem ze stromu a uhla ke kamenům. Zeslabila jsem průtok chakry, bude složitější mě najít. Teď to chce nějakou past, něco, čím bych ho překvapila.
Poryv vzduchu! Uhnout! Vyskočila jsem na nejbližší větev. Jakto že mě našel tak rychle!? Co je tohle za bordel?!
„Koukám, že tě to schovávání baví.“
„To víš, je sranda koukat, jak tápeš, když se prostě scho-“ Uhnout! Po rukách dozadu a pak tři skoky pryč.
„Myslíš, že to dokážeš? Já tě vždycky najdu.“
„Jaká je tvoje oblíbená barva?“ zeptala jsem se jen tak. Překvapila jsem ho! Ze strany k němu.
„Co?!“
Úder! Tady jsi skončil, hochu!
Vyhnul se. Přivřela jsem oči. Protiútok! Odskočila jsem.
„Oblíbená barva?“ zeptala jsem se znovu.
„Červená.“
Oddechoval. A já? Já taky – to mě překvapilo.
„Tvoje?“ ptal se.
„Fialová. Světle fialová.“
Zaútočil. Nahoře, skok. Kryt!
„Oblíbené jídlo?“ zeptal se.
„Rýžové zákusky. Ty?“
„Hovězí maso a chrupavky.“
Úder! Zprava! Kryt! Skok! Znovu. Zablokoval mi ruku! Odskočit!
„Roční období?“
„Podzim,“ řekl.
„Jaro.“
„Proč jaro?“
„Je plný naděje.“
Zase jsem se schovala. Překvapilo mě, jak je rychlej. Dávala jsem do toho souboje skoro všechno, ale on vypadal, jako by se ho to netýkalo.
„Neutečeš!“
„Neutíkám!“
Přijde zprava! Kryt, kop, blok, dozadu! Uskočila jsem mu. Takhle to nepůjde.
Je na čase použít Byakugan. Tu legendární techniku klanu Hyuuga, co už je strašně ohraná.
Byl za kameny... a... čmuchal? Ale fakt, on čmuchal! Jeho chakra se koncentrovala v nose. Takže takhle to dělá? Zase mě našel, věděla jsem to. Bylo mu to vidět na očích. Takový krásný oči... Prober se!
Jenže on tam pořád seděl, nezaútočil.
„Co oblíbená kytka?“
„Cože?“
„To holky mívaj, ne?“
„No, asi jo... Já jsem o tomhle prostě moc nepřemýšlela.“
„Jseš divná...“
„A ty teplej,“ vyletělo mi z pusy.
Pozvednul obočí.
„Tak fajn, nejseš. Kanna o tom ví svý.“
„Jsem rád, že se do mě naváží někdo, kdo ještě ani neměl kluka.“
„Cože? Jak to víš?“ A do prde...
„Takže neměla!“ Začal se mi smát. Debil bakoidní! Idiot. Oslinta!
„Co ti je do toho, prostě… ty jedna přerostlá testosteronová kobliho!“
„Nečerti se, princezno.“
„Prostě mi říkej ménem!“
„Nesnášim to tvoje vymyšlený jméno.“
„Nebo ho miluješ.“
„Je divný, když se obě moje sestry menujou stejně.“
‘Jsi jako moje malá sestra.’
„Přestaň už žvanit!“ zakřičela jsem na něj, protože tamto – byl to divnej pocit, takovej neurčitej, ale rozhodně ne příjemnej. Bolelo to. Bolelo, když mi říkal ‘sestro’, bolelo, když se mi smál, protože jsem ještě malá holka. Nevím proč.
Skočila jsem po něm. Úder z vrchu, zprava. Kop! Kryt! Skok na ruce, otočka. Zásah! Sakra! Pryč! Odskočila jsem. Tečka.
„Neříkej mi, že jsem tvoje sestra!“
„Proč?“
„Už mám jednoho pseudo-bráchu a ten mě dost štve.“
„... Aha.“ Podrbal se na hlavě.
Zaútočila jsem znovu a chakru, která mířila na jeho tělo, jsem ještě zesílila.
„Ty...“
Útok, otočka.
„... ses...“
Do hrudi! Uhnul! Stáhnout se! Znovu!
„... nějak...“
Zprava! Váhu na levou, skok! Kop!
„... rozjela.“
Zpět!
„No a?“
„Překvapuješ.“
„Já...“
Úder.
„... to...“
Další.
„... jinak...“
Ještě jeden.
„... neumím...“
Zpět! A pak jsem si toho všimla. Zranil mě, kopnul mě do hrudníku. Když to udělal, ani jsem to nepostřehla. Myslela jsem, že se mu úder nepovedl. Ale bolest nakonec vždycky všechny rány odhalí. Přesunula jsem váhu na druhou nohu a dělala, že mi nic není. Zřejmě to nepoznal, protože se na mě tak váhavě podíval... Asi si myslel, že se mu to nepovedlo. Ha, amatér! Takže to nemá sto procentní úspěšnost.
Schovala jsem se, abych si mohla prohmatat kosti. Asi mi jen narazil žebra a já to díky počátečnímu šoku necítila. Vyhrnula jsem si tričko – žádnou vnější ránu jsem neměla, takže to muselo být uvnitř a možná to bylo zlomený. Ach jo, budu muset jít do nemocnice... potom.
Našel mě! Odrazila jsem jeho útok a zase mu zmizela. Musela jsem počkat, dokud počáteční bolest trochu nepoleví. Po půl minutě jsem zjistila, že se to nezlepšuje.
„Máš ségru, co? Hanu, jak si říkal.“
„Ehm.“
„Je mladší?“
„Ne, starší o šest let, ale chová se jak pětiletá.“
„Jak se něco takového projevuje?“
„Je zodpovědná zhruba jako to pětiletý dítě. Někdy mám pocit, že přijde domů zbouchnutá.“
„Ou.“ Šáhla jsem si na to bolestivé místo.
„Jo, přesně tak, ou. Ty máš jen Hinatu, co? To musí být v pohodě.“
Neodpověděla jsem mu. Předpokládala jsem, že mě bude hledat. Vyskočila jsem na větev stromu. On byl pořád dole, čmuchal a rozhlížel se.
„Hanab... Hano?“ zavolal na mě. „Princezno, nedělej fóry!“
Zaútočila jsem na něj. Kryl se. Skočil! Kopnul mě do ruky a pak zmizel. Byl pryč. To si myslí, že ho s Byakuganem nenajdu?
Rozhlídla jsem se a už byl za mnou. Vysmekla jsem se mu. Chvíli jsme na sebe zírali a já musela uznat, že mu to fakt seklo. Ale vážně! Jak mu vlasy vlály ve větru a jak se mu zatínaly svaly, když se pohnul. Počkat, pohnul!
„Prohrála jsi, princezno.“
Měla jsem jeho nůž u krku.
„To ale vůbec nebylo fér!“
Dal kunai dolů.
„No a? Nespoléhej se na to, že všichni budou bojovat fér.“
Teď bude následovat přechytralej výklad... Ale mě ty naražený žebra fakt bolí, takže bych potřebovala buď jít do nemocnice anebo nějaký rozptýlení. Sedla jsem si k němu čelem a chytila se za hrudník. Jen tak, abych ho udržela pohromadě.
„Nesmíš se ukonejšit pocitem, že tvůj soupeř je slabší, nikdy nepodceňuj protivníka...“
„Zmlkneš už? Nebo si vyloženě užíváš, že můžeš někoho poučovat?“
„Nečerti se, princezno. Ňáká nervní, ne?“
„Nic mi není!“
„Klídek, princezno. A teď vážně... Co ti je?“
„Vždyť říkám, že nic!“
„Kytko* jedna pitomá.“
„Hlavně že se staráš! Jsem prostě jak tvoje mladší sestřička, cejtíš za mě zodpovědnost. Ale mě to nezajímá. Vystačila jsem si sama doteď, dokážu to i dál. Nejsem to něco, o co by ses moh starat, když se ti to bude hodit!“
„Fajn!“
„Fajn!“
Odešel, idiot. Hlavně že on mě může poučovat!
Vyškrábala jsem se na nohy. Musela jsem do nemocnice.
„To ti teda děkuju, ty smradloune!“ zařvala jsem. A tak jsem se plahočila ze cvičiště číslo deset, protože mě bolelo břicho, protože jsem nechtěla do té nemocnice, protože jsem ho nechtěla dneska potkat. Nechtěla jsem ho potkat ani zítra a ani pozítří.

Nemocnice... vždycky to byla a vždycky bude obrovská budova plná naštvaných lidí, kteří nevědí, kam dřív skočit. Nemám tu budovu ráda. Nemám vlastně ráda ani ty lidi. Bývaj takový moc uspěchaný, jako by je svět vlastně ani nezajímal.
„Prosím vás,“ oslovila jsem jednu pochodující sestru.
Nechápavě se na mě podívala.
„Můžete mi -“
A byla pryč, prostě odešla. Kráva jedna pitomá. Doufám, že se někde přerazí, třeba se jí pak rozsvítí. Tak jsem si sedla na lavičku. Vlastně už to skoro nebolelo. Zlomené jsem to určitě neměla... jenže... jestli otec uvidí tu modřinu, co tam začíná vznikat, tak mě sem stejně pošle. A budou z toho akorát potíže, takže jsem si tohle prostě vytrpět musela. Seděla jsem na tý lavičce a fakt jsem se modlila, aby si mě někdo všimnul. Posledně jsem tu byla asi před rokem a to jsem ještě byla v bezvědomí. Od tý doby byla Sakura i Tsunade několikrát naštvaný, takže se to tu rekonstruovalo.
Vlastně mi vůbec nic nebylo a to ještě umocňoval fakt, že si mě nikdo nevšímal. A navíc jsem byla fakt naštvaná.
Zvedla jsem se z tý hnusný bílý židle. Nebudu tady přece trčet ještě dalších několik hodin jen kvůli naraženejm žebrům!
„Hanabi?“ zaslechla jsem. „Hanabi?“
„No?“
„Co tady děláš?“
„Já... trénovala jsem a prostě mám asi naražený žebra. Radši se na to koukni, Sakuro.“
„Zase otec?“ Začala mi prohmatávat žebra.
„Ne, ne. Někdo jiný.“
„Hmm? Kdo?“
„Au, tohle bolí. No, toho neznáš.“
„Jak se jmenuje?“
„Prostě… to je jedno.“
Nadzvedla jedno obočí a důkladně si mě prohlédla. Cítila jsem, jak rudnu.
Nakonec se nade mnou slitovala. „Nic ti není, můžeš jít domů.“ Usmála se a ještě jednou se na mě zkoumavě podívala. Pak se chystala odejít.
„Sakuro? Mohla… mohla bys mi poradit?“
„Ano?“
„Moje kamarádka… prostě, ona má problém. Líbí se jí prostě starší kluk a on z ní má jen malou sestru… a no, prostě, co má dělat?“
„A o kolik je starší?“
„O tři roky.“
„Aha. No, myslím, že by mu to měla říct. Až s ním zase budeš trénovat, máš skvělou příležitost.“
„Já to zkusim. Díky. Už půjdu.“
Usmála se.
Odešla.
A teprve pak jsem si uvědomila, že neřekla ‚bude’ a ,má’ – ale ,budeš’ a ,máš’. To mě vyděsilo. Pro Sakuru nebude těžké zjistit, s kým jsem byla na tréninku. Pak poví Ino, že se mi Kiba líbí, ta to pak řekne někomu dalšímu a zase dalšímu a pak to budou vědět všichni. Ještě dřív než si tím budu jistá.
Všichni.
Úplně všichni.
I Kiba.
Rozbrečela jsem se. Nevěděla jsem proč, ale strašně moc mi na tom záleželo – aby se to nedozvěděl. Šla jsem z nemocnice a pár lidí mi věnovalo takovej ten pohled ‘Chudinka, kdopak jí asi umřel?’ Jenže mně nikdo neumřel.
Budou to vědět všichni.