Boj proti Osudu 26

Ucítila, jak se tělo jejího bratra napnulo.
Zadrkotala zuby. Mráz jí přejel po zádech jako ostrý rampouch a zanechal za sebou ledovou stopu. Zavřela oči a zkousla si spodní ret.
Nádech.
Výdech.
Věděla, že tahle situace bude muset někdy přijít. Věděla, že mu to bude muset někdy říct. Jenže tohle? Situace sice přišla, ale nebyla to ona, kdo mu to řekl. Prozradil mu to její kamarád. A co teď? Má se jen falešně usmát a říct: ,,Za pět měsíců?" Nebo se z toho vykroutit a se slovy - ,,Promiň, už musíme jít." - utéct pryč?
Srdce jí bušilo čím dál rychleji. Myšlenky skákaly jedna přes druhou a nedávaly jí tak možnost normálně uvažovat.
Byla v koncích.
,,Asi za pět měsíců," ozvalo se z ničeho nic za ní.
Vyvalila oči a zalapala po dechu.
,,Tak to máte to nejlepší ještě před sebou," zazubil se na ně oba Tai s jemnou úklonou.
Párkrát zamrkala, snažíc se dostat z prvotního šoku.
,,A-ano, to jistě," nepatrně se usmála a na důkaz důvěryhodnosti se k Nejimu naoko přitiskla.
,,No nic, ještě mám pár věcí na vyřizování, takže když mě omluvíte..."¨
,,Ale ovšem," zareagoval hbitě Neji.
Tai se naposledy usmál na svoji modrovlasou kamarádku, než se otočil a svižným krokem si to zamířil k budově Mizukage.
Začal foukat vítr.
Shinobi i obyčejní lidé, kteří se přišli podívat na nově zvoleného Mizukageho, se pomalu odebírali ke svým předešlým povinnostem. A nechali stát dva mladé lidi uprostřed ulice. Samotné.
Zvedla oči doteď upřené na sníh pod jejíma nohama. Chtěla tohle nic neříkající ticho ukončit a konečně si s ním promluvit. Teď už to přece nemůže odkládat.
Se strachem, nejistotou, se zmatením se mu podívala do bílých kukadel. Snažila se v nich vyčíst aspoň tolik si přející drobnou radost. A pochopení. Jenže tam nebylo nic. Nic víc než sdělení, že tady se o tom bavit nechce.

Otevřela dveře a vešla do domu. Kabát si pověsila na věšák vedle dveří a udělala pár kroků do chodby.
Čekala.
Čekala, co řekne. Jak zareaguje. Jak vysvětlí svoji odpověď Taiovi. Čekala, až jednoduše prolomí to svazující ticho, které mezi nimi vzniklo už na té ulici.
Mlčel.
Zul si boty a pár lehkými kroky ji obešel. Zahnul do obývacího pokoje a sedl si na pohovku. Zády se opřel o měkké polstrování a zavřel oči.
,,Nii-san..."
Nic, žádná odpověď.
,,Nii-san..."
Znovu nic.
,,Nii-san, prosím, promluv..."
,,A o čem chceš ještě mluvit?!"
Zarazila se.
S rukama zatnutýma v pěst vyskočil z gauče a otočil se čelem k ní. Jeho pohled byl tvrdý, neústupný. Takový, jaký jí věnoval na chuuninské zkoušce. Moc dobře si to pamatovala...i když by na to nejraději zapomněla.
,,Nii-san..."
,,Přestaň už s tím!"
Ustoupila o pár kroků dozadu. Tenhle tón od něj rozhodně nečekala. ,,Tady není nic, o čem bychom mohli mluvit!"
,,Mýlíš se," pípla.
Nakrčil obočí a upřel na ni své rozzlobené oči.
,,Co? Ne, nic..."
,,Jak jsi to věděl?"
Ztuhl. Teď od ní rozhodně žádné otázky nečekal. Navíc nevěděl, jak jí to říct. Těch pocitů v něm bylo tolik, že v tom i on sám měl zmatek. Ano, byl naštvaný, rozzlobený, plný nenávisti. Ale ne k ní. Tohle všechno cítil k sobě.
,,Cože?"
,,Jak jsi věděl odpověď na Taiovu otázku?" zeptala se už pevnějším hlasem.
Cukl s sebou.
Chvíli se jí díval do očí, potom ale ty svoje zavřel a beze slov zakroutil hlavou. Otočil se k modrovlásce zády a rukama se opřel o opěradlo gauče.
,,Ty se ještě ptáš jak?"
Neodpověděla.
,,Kdybych nebral v potaz tvé divné chování, to, jak ses mě neustále stranila nebo věčná vyžranost naší ledničky, stále mi zbývala ještě jedna účinná zbraň, na kterou jsi zřejmě zapomněla. A před kterou by ses nedokázala ochránit ani kdybys chtěla."
,,Eh?"
,,Byakugan, Hin."
Vyvala oči.
,,B-b-byakugan?"
,,Jo," odsekl.
Udělala pár kroků dozadu, načež narazila na studenou zeď. ,,I kdybych byl opravdu hodně blbej, tak prostě nešlo si toho nevšimnout. Tok tvý chakry, tok chakry toho malýho a všechny ty věci kolem do sebe perfektně zapadaly."
,,Tys...tys to věděl...už od začátku..."
,,Věděl."
,,A...a nic jsi mi neřekl."
,,Ne."
Ticho.
Pět vteřin čistého, nerušeného ticha.
,,Proč jsi mi nic neřekl!"
Mihla se jako fialová šmouha a chytla svého bratra za ramena.
,,A proč bych měl?"
,,Proč?!" uhodila na něj tvrdým hlasem. ,,Jedná se o naše dítě, Neji! O naše dítě!"
,,O dítě, které vůbec nemělo existovat!"
Povolila sevření.
S překvapeným pohledem ucouvla dozadu.
,,Co...cos...ale..."
,,Nedívej se na mě tak!" zakřičel.
Už to neudržela. Slzy jí pálily v očích od doby, co na ni poprvé zařval. Snažila se je zadržet. Snažila se nevypadat před ním opět jako slaboška. Jenže tohle...tohle bylo i na ni moc.
,,Neji..."
,,To dítě je chyba! Neuvěřitelná chyba! Tohle se nikdy nemělo stát. Nikdy!"
,,Neji..."
,,Nikdy! Rozumíš?!" Přišel k ní a tentokrát to byl on, kdo ji hrubě chytil za ramena. Zatřepal s ní a přinutil ji, aby se mu podívala do očí.
Plakala.
Její tělo se nadzvedalo pod tichými vzlyky. Ale ani to ho neobměkčilo.
,,Víš, co to znamená? Uvědomuješ si to vůbec? Vždyť já jsem tvůj bratr, Hinato! Bratr! Věci, jako je tohle, by se dít neměly!"
Neodpověděla mu. Namísto toho se z jejich pomněnkových očí řinuly jen velké slzy.
,,Posloucháš mě?" uhodil na ni tvrdě.
,,Je..je to přece naše dítě...," zašeptala se slzami na rtech.
,,Ne!"
,,Neji...ať chceš nebo ne...ono existuje. Žije. Bije mu srdíčko. Tady uvnitř."
,,Nemluv už!"
,,Je tu. Pro nás oba. Protože jsme ho stvořili. Naší láskou. Co záleží na tom, že to není správné."
,,Ano! Přesně to je ono. Není to správné! Není! Je to velký omyl, který se musí vyřešit."
Vyděšeně na něj vyvalila oči a mírně pootevřela ústa.
,,Jak to myslíš..."
,,Ty víš jak," dodal tišším hlasem.
,,Ne...," zašeptala.
,,To dítě si nechat nemůžeš."
Setřásla ze sebe jeho ruce, které stále spočívaly na jejich ramenech.
,,Ne! Je to naše dítě! Přece mu nemůžu ublížit!"
,,Je to jediná možnost..."
,,Ne! Copak nemáš srdce, Neji? Copak to nechápeš? Je to malé, bezbranné miminko. Nemůže nic dělat. Ono na nás spoléhá. Na naši lásku. Na to, že se o něj budeme starat a přivedeme ho s ní na svět. Že ho obejmeme a políbíme na čelo. Že mu pomůžeme vyrůst, jako jsme my kdysi spoléhali na naše rodiče. Je to živá bytost, to nejnevinnější z nejnevinnějšího!"
,,Je to špatné."
,,Jdi k čertu!" šťouchla do něj rukama. ,,Copak všechno na světě musí být správné? Musí se všechny věci dělat správně? To, že mě miluješ, je tím pádem špatné. To, že mě objímáš a líbáš, že se vůbec pohybuješ v mé blízkosti ne jako můj bratr, ale můj přítel, to je taky špatné! Chceš to tedy zahodit jen proto, že to tak být nemá?"
,,Není to můj osud."
Nadechla se a podívala se mu hluboko do očí.
Plesk.
,,Blbečku!" prskla s poslední slzou, která se jí odlepila od tváře a přistála na hřbetu její ruky. Jak sakra můžeš vědět, co je tvůj osud, Neji? Jak můžeš vědět, že máš dělat právě ty věci, který teď děláš? Jak si můžeš být tak jistý, že je proti celýmu světu, aby se ten malej narodil? Jak sakra?!"
Uhnul svým pohledem.
,,Jsi egoistický sobec, Neji!" zařvala na něj. ,,Jestli ti jde o to dělat jenom správný věci, nikdy jsi mě neměl před otcem zachránit. Měl jsi mě tam nechat, aby mě zabil. Potom bys nemyl tady, se mnou, s naším dítětem! Žil by sis svůj spořádanej život. Život podle osudu. Život podle předlohy."
Mlčel.
,,Já se ho nevzdám, Neji. Je to na...je to moje dítě. A i když ho ty budeš nenávidět, i když se na něj budeš dívat skrz prsty, protože to není dítě podle předpisu, já ho budu milovat. Protože je to plod mé lásky."
,,To dítě...nebude v pořádku..."
Opovržlivě si odfrkla.
,,Ale bude to moje dítě. A na ničem jiném nezáleží."