Skrytá vesnice, díl 5.

Ruce Haranimu vysely podél těla. V pravé stále v křeči svíral kunaj, který nestihl použít. Museli ho zabít těsně předtím, než na nás zaútočili. Zamáčkl jsem mu oči a prohlédl si jeho obličej. Byl klidný a uvolněný. Smrt si pro něj přišla rychle, nestačil si ani uvědomit co se děje.
Jednou rukou jsem vytáhl kopí z hrudi kamaráda a druhou přidržel jeho tělo, aby nespadlo na zem. Poté jsem ho odnesl k Mizunovi a oba je přikryl pláštěm z tajného úkrytu. Černá barva splývala s tmou a červené mraky doplňovaly násilnou atmosféru. Opět jsem pro své známé nemohl nic udělat, stejně jako v případě Jouka. Ani jim zachránit život, ani jim dopřát pořádný pohřeb.
„Co teď,“ řekl jsem pro sebe.
Sedl jsem si na zem a začal přemítat, jak se z obtížné situace dostat. Přestože mi už nikdo nemohl pomoci, moje nasazení splnit úkol nepolevovalo. Najít způsob, jak zachránit vesnici, nebylo nic jednoduchého. Stále jsem se nezbavil ani jednoho ze strážných a od zbytku vesničanů mě dělily dvě zdi. Nakonec se mi však podařilo vymyslet plán.
Plán stále zahrnoval svitek, takže bylo potřeba najít někoho, kdo mi dodá chakru na provedení pečetícího jutsu. A takových bylo v ohradě pro zajatce plno. Stačilo se tam jen dostat.
Přehodil jsem přes sebe deku a zahalil se do ní. Moje kroky směřovaly na skálu nad hlavní budovou tábora. Vypadalo to, že okolí nepozoruje víc hlídek. Možná, že další byla na druhé straně průsmyku, avšak ta mě nemusela trápit. Na vrcholku skály jsem našel staré ohniště. Asi odtud dříve někdo hlídal, než bylo postaveno dílo, které nyní na hranicích obě země oddělovalo.
Začal jsem svůj sestup. Chakra v chodidlech a rukou mě držela přilepeného na skále. Z výšek jsem nikdy strach neměl, ale v tu chvíli mi běhal mráz po zádech. Kámen už byl celkem zvětralý a tak se co chvíli uvolnil nějaký kousek, který jsem zrovna držel v ruce nebo na něj pokládal nohu.
Posledních pár metrů na střechu domu jsem překonal skokem. Odkutálel jsem se stranou a rozhlédl se po okolí. Seskočil jsem na jeden z balkónů a opatrně sestupoval níž.
Najednou uslyšel zpoza rohu se přibližující se kroky. Vrazil jsem do nejbližších dveří a rychle jsem za sebou zabouchl. V místnosti se všude válelo plno výzbroje a výstroje. Bohužel mi ty věci byli na nic. Vláčet s sebou další vybavení bylo zbytečné.
„Co tady děláš? Sem lovci nesmí bez povolení!“ Ozvalo se mi zpoza zad a na rameno mi dopadla těžká ruka.
Pomalu jsem se otočil a podíval se na dva muže stojící za mnou. Oba byli ze Země skal, měli na sobě lehké brnění a třímali v ruce kopí.
„Konečně někdo živý, úplně jsem se ztratil a už nějakou dobu zkouším všechny dveře, co najdu. V téhle místnosti jsem už podruhé. Nemohli byste mi říct, kde se můžu vyspat? Nejlíp, kdybyste mě dovedli.“ Odpověděl jsem.
„Nejsme žádný chůvy,“ řekl jeden.
„Táhni odtud, nebo tě vykopem,“ řekl druhý.
„Heh,“ zaskočilo mi.
Muž držící mé rameno zesílil stisk a trhnul rukou ke vchodu do zbrojnice. Zakopl jsem o vlastní nohu a vypadl na zem přede dveře zbrojnice.
„Cestu odtud si najdi sám,“ pronesl jeden ze strážců, když mi nohou podtrhával ruku, když jsem se zvedal. Než jsem se zvedl znovu jejich smích se ozýval za rohem a i ten po chvíli umlkl.
Vyklonil jsem se přes zábradlí a zkontroloval, zda je balkón o patro níž nehlídaný. Nikdo na něm nebyl a tak mě rychlé přehoupnutí přeneslo o kus blíž k zemi. Opakoval jsem tento posup ještě dvakrát, než jsem se nohama dotkl pevné země.
Přímo přede mnou se tyčil krásně vyřezávaný hlavní vchod do budovy. Pokud jsem chtěl zachránit obyvatele mé vesnice, muselo být zničeno zařízení na detekci pečetí, kterými byli moji přátelé označeni. Tento detektor nemohl být nikde jinde, než v budově, kterou jsem právě slezl. Alespoň příchod hlavním vchodem nebude tak nápadný.

Uvítací místnost byla obrovská. Musela být zakomponovaná nejméně do tří pater budovy. Podél stěn stála stará brnění a různé umělecké předměty od váz s květinami po zdobené zbraně.
Několik kroků mě dostalo k dalším mistrně vyřezávaným dveřím. Odsunul jsem je stranou a nahlédl do další místnosti. Stráže nedaly znát, že by mi věnovaly pozornost, avšak já cítil jejich pohledy a soustředění na moji osobu. Dva prázdné trůny vytesané do skály, o kterou se budova opírala, napovídaly, že jsem v nejdůležitější místnosti domu. Mezi trůny byl podstavec, nad kterým se vznášel zelený orb.
Na kouli upíral zrak muž v dlouhém bílém kimonu. Na rozdíl od stráží mi on pozornost nevěnoval doopravdy. Zpoza jednoho z masivních sloupů se vynořil člověk.
„Zdravím. Vy jste zde nový, že? Co byste potřeboval? A jak jste se sem dostal, stráže by neměly nikoho pouštět dál,“ Promluvil.
„Jmenuji se Namura Katari, jsem žoldákem a doslechl jsem se, že zde nabízíte práci pro takové jako jsem já, pro lidi, co zvládnou víc než běžné stráže,“ zaimprovizoval jsem s odpovědí. Rukou jsem nenápadně otevřel zátku u jedné ze svých lahví.
„Například?“ Zeptal se muž.
„Dostat se do střeženého tábora.“ Zažeřtoval jsem. Voda z mojí lahve se v malém čůrku linula po mých nohou na zem, kde se usazovala ve škvírách dřevěné podlahy.
„Ah,“ usmál se muž, „promiňte moji nevychovanost. Mé jmeno je Ora Zato a jsem velitelem ozbrojených jednotek tohoto tábora. Pokud hledáte práci, mohl bych vám něco nabídnout. Jedná se o hlídání vězňů, je to povětšinou klidná práce, která nevyžaduje přiliš úsilí. Ale obávám se, že není příliš dobře placená, dokud nedojde k vyjímečné situaci.“
„Hledal jsem něco klidnějšího. Neustále boje mě poslední dobou velmi vysílily.“ Odpověděl jsem a vedl vodu dál místností, pokud možno co nejblíže detekční kouli.
„Dobrá tedy, ukážu vám, co a jak, pak se budete moci ubytovat. Vypadáte jako byste právě prošel válkou.“
„Nejste daleko od pravdy. Pokračujte prosím,“ řekl jsem. Odpovědí mi bylo zvedlé levé obočí.
„Zde,“ ukázal na muže v kimonu u orbu, „máme detektor. Když některý z vězňů uteče okamžitě o tom víme a následuje lov. Zatím nám žádný neunikal déle než pár dní. Vaše práce, Namuro, je čekat na tento útěk a pak lovit uprchlíky. Za čekání neplatíme přiliš, avšak pokud chytíte uprchlíka, dostanete štědrou odměnu,“ pokynul ke dveřím, „ukážu vám, kde jsou uprchlíci.“
Rychle jsem většinu vody přesunul přímo pod orb do slepého místa muže, který sledoval změny.
Šel jsem vedle Zata ven. Ten udělal posunek na vojáky u dveří a ti nám otevřeli. Následovali nás dva strážci ve vzdálenosti dost velké na to, aby nerušili soukromý rozhovor, avšak dost blízko, aby mohli zakročit v případě potřeby. Nesly louče, aby osvětlily naše okolí.
„Není ta ohrada příliš nízká?“ dotázal jsem se.
„Je,“ odpověděl Zato, „ale díky našemu systému detekce by stačila čára na zemi, kterou bychom zakázali překročit. Je to pouze psychologická zábrana.“
Ozvala se rána v boku od meče. Dlouho jsem ignoroval bolest, která zužovala můj bok, ale po množství zranění, které jsem v poslední době obdržel, bylo moje tělo náchylnější. Na chvíli jsem se zastavil, ale během chvíle opět srovnal krok s velitelem.
„Staré zranění,“ pronesl jsem.
„Chápu, také takové mám.“
Byli jsme dva metry od plotu vězení. Klopil jsem hlavu a odvracel se tak, aby mě náhodou někdo nepoznal. Naštěstí byli mí známí na podobné návštěvy zvyklí a přiliš se nezajímali o to, kdo si je přišel po západu slunce prohlédnout. Nakonec jsem si stoupl k plotu zády. Stál jsem od něj jen několik centimetrů.
„Ta rána, o které jste mluvil, není přiliš stará, že?“
Zatvářil jsem se upřímně zmateně a shlédl dolu. Skrze obvazy mi prosakovala krev. Když jsem zvedl pohled, mířila ke mně ruka velitele s roztaženými prsty. Vyhnul jsem se útoky skrčením se. Zatova ruka se dotkla plotu a na tom se sformovala pečeť.
„Co se děje?“ vykřikl jsem a snažil se využít čas k dokončení svého plánu. Uvolnil jsem svitek a pevně ho uchopil do levé ruky. V ten okamžik jsem čelil útoku dvou strážců, co nás doprovázeli.
„Vaše rána, je čerstvá a vím, že jedna z hlídek bojovala. Poslal jsem jim posily, ty se sice ješzě nevrátily, ale předpokládám, že jste byl úspěšnější, než moje hlídka. Škoda, ten kdo porazil toho zmetka Hiru musí být dobrý voják, pro kterého by se našlo uplatnění. Ale za těchto okolností se vzdáte nebo zemřete.“
Uskočil jsem stranou, abych se vyhnul hrotům kopí. Vyhodil jsem svitek za sebe a zakřičel: „Pomozte mi a připravte jutsu na svitku.“
V ohradě začal být šrumot, já se dál snažil dostat co nejdál od kopiníků a velitele, co stál za nimi.
„Je to marné, máme obrovskou přesilu,“ křičel velitel, „teď.“
Oba kopiníci jako jeden muž lehli na zem a přede mnou se objevila obrovská ohnivá koule. Zavřel jsem oči a zakryl jsem si hlavu rukama. Avšak očekávaný žár nepřišel.
„Vodní element: Vodní stěna.“ Zakřičel někdo a jeho technika se srazila s ohnivou koulí. Vodní element přemohl oheň a spláchl kopiníky i s velitelem.
„Rychle, ať plánuješ cokoliv, udělej to rychle,“ ozvalo se vedle mě, „nevydržím tě krýt dlouho.“
Soustředil jsem se na vodu, která byla promísena s mojí chakrou. Představil jsem si, jak obaluje zelený orb a pomocí několika pečetí jsem se pokoušel ujistit, že se moje představa přenese do skutečnosti. Další pečetě a další doufání.
„Vodní element: Vodní pohřeb.“ Zamumlal jsem. V tuhle chvíli měla být zelená koule rozdrcena vodou, která ji obalovala.
„Dokončím svitkové jutsu, musíš nás chránit, Juno,“ řekl jsem svému zachránci.
„Jasně, Azuro. Vodní element: Vodní stěna.“
Další příval vody znovu srazil kopiníky i velitele na zem. Přeskočil jsem plot a i přes bolest v boku se vydal najít svitek. Uprostřed ohrady dva lidi soustředili chakru na správná místa na svitku. Přidal jsem se. Opět jsem byl unesen silou, kterou jsem měl dispozici.
Nad svitkem se objevil černý disk. Moje vůle jej dokázala naprosto volně ovládat. Nasměroval jsem ho tedy na velitele a kopiníky, kteří byli v tuto chvíli největším nebezpečím pro moji vesnici. Disk prolétl skrze každého z nich a vsál je do sebe. Oddechl jsem si. Fungovalo to přesně tak, jak jsem kdysi zjistil.
Na nádvoří vyběhl z budovy muž v bílém kimonu.
„Zničili detektor. Zabraňte jim utéci.“ Zakřičel. Takže se moje přání splnila a moje voda opravdu dokázala orb rozdrtit.
Muži se začali valit z ochozů hradeb i z budovy. Jejich počet byl rozhodně vyšší než náš. Během chvíle nás úplně obklíčili a pomalu začali postupovat dopředu.
Juno ke mně přiskočil: „Co teď? Zvládne to to jutsu?“
„Jutsu ano, já ne.“ Odpověděl jsem a poklesl v kolenou pod bolestí v boku. Černý disk zmizel.
„Udělám to za tebe.“
„Nemožné, nestihneš se to naučit. Do té doby nás pobijí.“
„Bleskový element: Omráčení.“
Skrze zemi probil elektrický náboj. Všichni vesničané, kteří neměli zkušenosti s ovládáním chakry, padli omráčení k zemi. Muž v bílém kimonu, přikročil k muži zodpovědnému za zkázu v našich řadách a něco mu řekl. Muž pustil dráty natažené pod ohradou a odstoupil dál.
„Vzdejte se!“ Zakřičel ten v bílém kimonu.
Znovu jsem se soustředil a znovu vytvořil černý disk.
„Máte na to třicet vteřin!“
„Co budeme dělat?“ Podíval se na mě Juno.
Nebyla šance pobít všechny nepřátele. Mnoho nás jich obklíčilo a mnoho jich bylo ještě na svých postech na hradbách a v budovách. Většina obyvatel vesnice navíc ležela na zemi v bezvědomí a bojeschopných nás bylo méně než dvě desítky. Moje schopnost ovládat techniku ze svitku byla omezena nedostatkem soustředění kvůli bolesti ve zraněném boku. Nebyla jiná možnost než riskovat.
Černý disk jsem vynesl k obloze. Pomalu jsem jej krmil chakrou svojí a svých dvou přátel. Disk rostl. Rostl čím dál tím pomaleji. Ale já byl již blízko svému cíli.
„Tak se vzdejte! Máte už jen 10 vteřin.“
„No tak?“ domáhal se Juno.
Disk už zakrýval skoro celou ohradu.
„Připravit k útoku!“
Jedno zaváhání a disk se o celou třetinu zmenšil.
„Pomoc nám.“ Zašeptal jsem.
Juno se rozhlédl a pochopil. Sepjal ruce a dupl na svitek. S jeho pomocí jsem dokázal disk rozšířit dost na to, aby zakryl celou ohradu.
„Zajměte je a všechny, co se budou bránit, zabijte!“
Nechal jsem disk spadnout. Všichni z vesnice včetně mě byli vcucnuti do černé nicoty. V okamžiku, kdy nás disk pohltil, přerušil se zdroj chakry, který ho krmil a disk zmizel spolu s námi. Na místě, kde předtím bylo dvě stě lidí, nezůstal nikdo, jen prázdná ohrada pro vězně.

Upadl jsem do bezvědomí a několik dní se z něj neprobral, alespoň to mi řekla má žena poté, co jsem se probudil. Objevili jsme se na novém místě. Na ostrově, který obklopuje oceán, je bohatý na ovoce i divokou zvěř a je neobydlený. Obnovili jsme vesnici. Velitel a dva kopiníci, které jsem sem přenesl dříve se k nám přidali a stali se součástí naší společnosti.
Ani se mi nechce domýšlet, co by se stalo, kdyby černý portál nevedl zrovna sem. Navždy chyceni v chladu cizí dimenze nebo pomalu umírající na nedostatek vody a jídla uprostřed pouště. Naše neštěstí se nakonec v dobré obrátilo a přineslo klidné místo pro život.
A co vy, jaký je váš příběh? Co vás sem přivedlo?