Sasuke a Amia - staří známí! 01

1 – Pozdě Uchiho, o pět let pozdě!

Uběhlo pět let od odchodu Sasukeho, Naruto se ho stále snaží najít. Vyrostl z něj nejlepší shinobi jakého kdy Konoha poznala, zvládl liščí sílu a teď ji dokáže plně ovládat. Když skončil boj s Peinem, dal se dohromady s Hinatou, která se vyslovila a i když ji to málem stálo život, je teď šťastná, že to udělala. Ino chodí se Saiem, který se nakonec vrátil k ANBU Root, ovšem pod jiným velením, Neji konečně vyjádřil svou lásku k Tenten a už jsou spolu dva roky, Shikamaru se odstěhoval do písečné za svou láskou Temari a Lee si přivedl z Vodopádové krásnou kunoichi, kterou si po roce vzal. Ovšem jediná osoba zbývá – Sakura.
Všichni to věděli, ale nikdo o tom nemluvil, chodila s nimi na barbecue a tak, ale vždy byla duchem nepřítomná. Po útoku Peina na Konohu se ztratila. Tsunade jim objasnila, že se přidala k ANBU. Neviděli ji skoro tři roky a teď je čas, kdy se i poslední z jejich party také zadá a bude šťastná.
ANBU se prochází Konohou. Jak dlouho ji neviděla. Konečně se vrátila z mise a nastal čas, aby se vrátila zpět do nemocnice a ke všemu, co ji před třemi lety pomohlo z největšího dna. Ovšem po třech letech v ANBU se cítila jinak. Byla bezcitná, krvelačná a hnala se za jakýmkoliv zvětšením své síly. Nikdy netušila, že ty tři roky z ní udělají stroj na zabíjení. Sama si to neuvědomovala, ale ostatní to brzy poznají…
Vstoupila do kanceláře Hokage, kde stáli všichni její kamarádi, čekalo se jen na ni.
„Vítej! Teď, když jsi konečně tady, můžeme přejít k věci. Ale nejdřív tě prosím, aby sis sundala masku, teď ji nebudeš potřebovat,“ kývla na mě Tsunade. Sundala jsem si masku ANBU a rozpustila své po pas dlouhé vlasy.
„Páni… Saky?“ pípla Hinata a zadívala se na mě zvláštním pohledem, stejně tak Ino i Tenten.
„Ano, jsem to já.“ Kývla jsem a nedala na sobě nic znát. Už nejsem ta uplakaná malá otravná holka, co každého jen tížila jako koule na noze. Kamenná tvář se u mě stala rutinou. Kluci na mě koukali jako na přelud.
„Teda Sakuro, koukám, že ti ty tři roky u ANBU dost prospěly, jsi ještě krásnější než dřív… No nic, tedy k vaší misi… Dostala jsem zprávu, že Uchiha Sasuke se objevil u bran Konohy a pravděpodobně bude ještě tady v okolí, máte za úkol ho dovést sem k výslechu. Živého! Máte den na sbalení a zítra v šest ráno u brány, kde vás bude čekat váš doprovod! Odchod!“ zavelila Tsunade a než se ke mně ostatní otočili, teleportačním jutsu jsem se přemístila do svého starého bytu.
Bylo zde plno prachu, takže jsem odložila věci a dala se do úklidu. Nakonec jsem padla vysílením na nově povlečenou postel a ihned usnula. Ráno mě vzbudil budík v půl šesté, pěstí jsem zpečetila jeho osud a mátožně došla do koupelny. Učesala jsem si své dlouhé vlasy, které po třech letech na konečcích zrudly a vypadalo to celkem efektně. Prohlédla jsem se v zrcadle, bledá bezchybná pleť a jasně tyrkysové oči. Dlouho jsem se takhle neprohlížela. Trochu jsem se namalovala, vzala jsem si na sebe úbor ANBU, což jsou černé kraťasy, černé tílko, na tom bílý komplet pro ANBU a plášť. Pak ještě maska kočky. Na záda katanu a pár svých věcí do uzlíku a mohla jsem vyrazit. Nandala jsem si své vysoké boty a zamkla byt. Cestou jsem si svázala vlasy do culíku a šla na smluvené místo ospalou a probouzející se Konohou, jež ozařovalo ranní slunce.
Všichni tam už stáli, jen ještě chyběl doprovod, bůh ví, kdo to bude. Hinata, Naruto, Neji, Tenten, Ino a Sai. Super, samé páry. To bude jen samé cukrování. Najednou se vedle nás zjevil nějaký týpek, kterého ani neznám. Byl blond, modré oči a výška asi sto osmdesát. Zamířil k Narutovi a hned se dali do řeči. Všichni ho znali.
Podíval se na mě a změřil si mě pohledem.
„Ahoj, tebe ještě neznám, já jsem Kimiko a jsem Jounin z Písečné, budu vás vést… A ty jsi…?“
„Mé ANBU jméno je Amia. Prosím, aby mi tak říkali všichni. Můžeme vyrazit?“ houkla jsem.
„Jasně, jdeme…“ rozpačitě se poškrábal za uchem, otočil se k bráně Konohy a zavelel k odchodu. Běželi jsme dost rychle a zatím nenarazili na žádnou překážku, všichni se drželi u sebe a já byla v zadu. Když se setmělo, Kimiko zavelel k postavení stanů a rozdělání ohně. Ujala jsem se ohně a nasbírala nějaké dřevo. Ohnivým jutsu jsem rozdělala oheň a všichni kolem na mě koukali jak zjara. Dali jsme si instantní rámen a uložili se ke spánku.
„Budu mít hlídku, nepotřebuji vystřídat, klidně jděte spát.“ Zalezli do stanů a já vyskočila na nedaleký strom, kde jsem se uvelebila a sledovala okolí.
„Saky?“ ozvalo se ze zdola a já poznala Hinatu. Než jsem se přidala k ANBU, dost jsme se kamarádily, ale teď už je vše jinak. Seskočila jsem.
„Říkej mi Amio, buď tak hodná!“ zavrčela jsem. Zachvěla se. Můj tón hlasu se jí zřejmě vůbec nelíbil.
„Promiň. Já jen…. Chtěla jsem si popovídat, dlouho jsme se neviděly…“ pípla vyděšeně a podívala se na mě svýma bílýma očima, „a mohla by sis sundat masku? Je to trochu depresivní…“ Sundala jsem si ji a sedla si pod strom. Také se posadila a zadívala se mi do obličeje.
„Dost jsi se změnila, nikdy jsem neviděla krásnější děvče… Ale to není hlavní téma hovoru… chtěla jsem se zeptat, proč jsi tak bezcitná?“
„Jsem ANBU, musím být bezcitná.“
„Ale…“
„Promiň, musím jít hlídat, tak běž radši spát, dobrou,“ skočila jsem opět na strom a Hin se opět odebrala do stanu k Narutovi.
Kolem třetí jsem ucítila cizí chakru, byla vzdálená tak dva kilometry, poznala jsem ji! Jde mi přímo do náruče! Vyrazila jsem přímo za jeho stopou a když jsem byla skoro u něj, skryla jsem se neviditelným jutsu v koruně nejbližšího stromu. Seděli kolem ohně, jeho jsem poznala okamžitě, stejně tak i jeho partu – Suigetsu, Juugo a Karin. Seděl zamyšlený, Karin se na něj přímo lepila a on se snažil ji od sebe odehnat. Pod maskou jsem se usmála. Neslyšně jsem seskočila a přistoupila přímo do světla ohně. Mé jutsu je neodhalitelné a skrývá i mou obrovskou chakru.
„Zítra dorazíme do Konohy, budeme se muset připravit na výslech, ale pokud chceme být jejími členy, musíme to risknout, snad bude Hokage v dobrém rozmaru…“ zasmála jsem se a oni okamžitě vyskočili. Byla jsem tak blízko a oni nic nezaregistrovali, i když nemohli…
„Karin! Sakra, jak jsi mohla někoho přehlédnout, jako kdyby stál přímo u mě!“
„Což o to Sasuke, mě spíš udivuje, že to byla dívka… a s nejnádhernějším hlasem, jaký jsem kdy slyšel…“ rozplýval se Suigetsu.
„Drž hubu!“ zaječela Karin a nábožně se obrátila k Sasukemu. Stála jsem tam pořád a oni nic. Jak by mohli. Zviditelnila jsem se a oni na mě vyděšeně pohlédli. Sasuke sáhnul po kataně vedle sebe, bohužel už jsem ji měla v držení já.
„Jak-?“
„Smůla hošánku, tvou katanu jsem zkonfiskovala už dávno. Doufám, že ses poučil, že i otravné holky mohou být něco lepšího než ty… Uvidíme se… brzy!“ Otočila jsem se a než na mě všichni skočili, byla jsem fuč… Sasuke mě jen stihl chytit za vlasy a pár mi jich vytrhl… Bolelo to, ale což, ať si je nechá.
Vrátila jsem se zpět i s jeho katanou a dala si ji na záda k mé. Většina už byla vzhůru, ospale seděli u dohasínajícího ohně a klepali se zimou. Jediný kdo chyběl byli Naruto a Kimiko.
„Čí je ta druhá katana?“ všiml si Neji a pozorně se na ni zadíval.
„Sasukeho,“ kývla jsem pod maskou a znovu obnovila oheň.
„Cože?“ vyjekl Neji.
„V noci jsem je překvapila a trochu si s nimi pohrála… a sebrala jsem mu katanu. Chtějí se vrátit do Konohy a nejspíš se k nám i přidat. Budou tu tak za půl hodiny, takže se sbalte, doprovodíme je.“
A opravdu, všichni se sbalili a do půl hodiny už se k nám prodírali křovím hustým jako džungle.
„No to je dost, kde se flákáte?“ houkla jsem na ně ze stromu, jakmile rozevřeli poslední křoví od našeho tábora a pohlédli na všechny na paloučku.
„Přišli jsme v míru, chceme zpět do Konohy… ale nejdřív… Ty mi vrať tu katanu!“ křikl na mě rozčíleně a já si ho mohla konečně pořádně prohlédnout. Měl na sobě normální ninja oblečení, ne ty hadry, co nosil u Orochimara, černé vlasy měl jako vždy trochu rozčepýřené a černé oči byly stále chladné, ale už ne tolik jako když jsme se setkali naposled. Byl ale stejně kus… i když kus pěkného vola.
„Ani nápad, počkej si do Konohy, a tam by ti ji stejně sebrali, Sasuke.“
„Jakto, že znáš mé jméno?“ zatvářil se vyjeveně a vytáhl z kapsy chomáč mých vlasů, které mi v noci vytrhl, „jo a tohle jsem ti přišel vrátit… ale takovou barvu vlasů měla jen…“ podíval se na mě znovu a v obličeji se mu objevil výraz poznání, „Sakura.“
„Ale, ty si ji ještě pamatuješ? Vždy to pro tebe byla jen přítěž… a navíc, stará Sakura je mrtvá…“ sundala jsem si masku a seskočila ze stromu. Podíval se mi do obličeje a byl jako politý horkou vodou – zrudnul.
„Sakuro?“ pípnul a já měla chuť mu jednu vrazit.
„No, myslím, že bylo dost minulosti, musíme vyrazit, mise splněna.“ Nasadila jsem si zpět masku a otočila se k němu zády.
Naruto se k němu rozběhl a objali se. Pak mu představili i zbytek týmu a Naruto si se všemi potřásl rukama. Rozběhli jsme se a já byla opět v zadu, přede mnou tým Hebi a před nimi ostatní, Kimiko je vedl ke Konoze a já už se těšila, až si zalezu do vany.
Prošli jsme branami Konohy a všichni se na nás dívali, nejvíc na Sasukeho, protože je Nukenin a pěkný vůl. Usmála jsem se nad svou myšlenkou a přemístila se k Hokage.
„Sakra! Sakuro, tohle mi nedělej, málem jsem si cákla do trikotu!“ vypískla Tsunade a sbírala zbytky stolu, který v úleku rozmlátila. Měla jsem chuť se zasmát.
„Mise splněna, ostatní už vedou Sasukeho a jeho tým, chce zpět. Mohu už jít?“
„Tvé zprávy jsou stručné a výsledky vynikající, jako vždy, ano, běž.“ Přemístila jsem se k sobě a sundala své oblečení. Oblékla se do normálního a uvařila si něco k snědku. Poté jsem se umyla a zalehla do mé měkké postele. Teď budu mít pár týdnů volna, tak to musím dospat.
Ráno mě vzbudilo bušení na dveře. Otevřela jsem dveře a za nimi stál sám Uchiha Sasuke.
„Co potřebuješ tak brzo ráno? Nevíš, že normální lidé ještě spí?“ štěkla jsem na něj a ani jsem si neuvědomila, co mám na sobě. Krátké kraťásky bílé barvy a bílé tílko s velkým výstřihem, který odkrýval pohled na mé plné poprsí.
„Okamžitě mi dej moji katanu! Už jsem zase oficiální člen Listové, takže už mi ji můžeš dát.“ Řekl to rozčíleně, ale nebyl. Civěl na mě jako na obrázek.
„Hele, nech si ty pohledy Uchiho a klídek, hned ti ji donesu. Počkej tady,“ A zavřela jsem mu dveře před nosem. Otevřela jsem je, hodila mu ji na hlavu a zase zavřela. Nedošla jsem ani do kuchyně a už mi zase bušil na dveře. Jeho chakru jsem pořád cítila, takže to byl zase on.
„Co zase?“ zavrčela jsem. Zase ten pohled, „nekoukej na mě tak blbě a koukej vybalit co chceš, já chci jít zase spát, víš?“
„Já jen… nechceš večer někam zajít?“ usmál se. Poprvé u něj vidím úsměv, ale ani to mě neobměkčí.
„Hráblo ti? Ani náhodou!“ a zase jsem mu zavřela dveře před nosem a už jsem nehodlala otevřít. Zase jsem zalehla do postele a usnula jako mimino.