Syn svého otce 05

5.část: Mise

Objevil se za tou osobou vytáhl katanu a přiložil jí ji zezadu ke krku. Když ta osoba ucítila na svém krku kov otočila se. Byla to dívka. Byla krásná měla nafialovělé oči a modré vlasy.
„Kdo jsi a proč mě sleduješ.“ Zeptal se ji Itachi. Jeho katana byla stále na jejím krku.

Dívka mlčela a udiveně se na něj dívala. Ještě před chvílí stál na druhém konci louky a teď tu stál před ní s taseným mečem. Udivilo jí, že si ho nevšimla. Dál se probírala vlastními myšlenkami.
Itachi začal být netrpělivý. Znovu si ji prohlédl, tentokrát pořádně. Měla na sobě bledě modré tříčtvrťáky, rozepnutou šedou mikinu a pod ní fialové tričko. Hleděla na něj světlýma, nafialovělýma očima a vítr si při tom pohrával s jejími dlouhými tmavě modrými vlasy. Měla vylekaný ale zároveň udivený pohled.. Pak si něčeho všiml. Na krku měla ochrannou pásku Konohy. Došlo mu, že je také ninja a ještě k tomu z jeho vesnice. Spustil katanu z jejího štíhlého krčku a zandal ji zpět do pouzdra.
„Promiň mi mé chování. Myslel jsem si, že jsi nějaký zvěd z jiné vesnice. Omlouvám se, jestli jsem tě vylekal. Jmenuji se Uchiha Itachi a právě jsem se stal také ninjou této vesnice.“ Řekl Itachi a široce se na ni usmál. „Mohla by jsi mi prosím sdělit své ctěné jméno překrásná dívko?“
Dívce se naplnila líčka červení a bylo vidět, že ji přivedl do rozpaků. Najednou se rozběhla, odstrčila Itachiho stranou a běžela směrem k vesnici. Itachi se za ní díval a pozoroval její vzdalující se záda a její vlající dlouhé vlasy.
„Kdopak to asi byl? No, doufám, že když je také ninjou budu mít ještě příležitost zeptat se jí na jméno, protože byla moc roztomilá.“ Řekl si potichu sám pro sebe a na rtech se mu objevil úsměv.
Itachi dorazil domů. Otevřel dveře, sezul se a vyrazil ke kuchyni. Už měl celkem hlad. Vytáhl si z ledničky máslo a salám. Uřízl si kousek chleba, namazal na něj máslo a obložil ho salámem. Začal jíst. Najednou měl pocit, že tu něco chybí. Chvíli přemýšlel a pak mu to došlo. Uzume ho nepřišla přivítat a neukázala se, ani když si šel pro jídlo. Hodně ho to znepokojilo. Přestal jíst a začal ji hledat.
„Uzumé, Uzuméé. Kde jsi? Uzumé.“ Volal na ni, prohledával místnosti a v jeho hlase byl cítit strach, který ho začal naplňovat. Došel na dřevěnou verandu a tam ji spatřil. Ležela na tom samém místě, kde jí spící zanechal když odcházel. Došel k ní a pohladil ji. Nereagovala. Tak se na ni podíval pořádně. Ležela klidně na dřevěné podlaze, oči měla otevřené a dívala se do prázdna.
„Copak se stalo Uzume, proč mě ignoruješ?“ Ptal se jí a nepřestával ji hladit. Pak mu to konečně docvaklo. Posunul hlavu až k jejím malinkým ouškům.
„Promiň Uzme, že jsem tě nevzal s sebou, ale bál jsem se, že by se ti něco stalo. Vždyť víš, že té mám moc rád. Tak víš co? Odteď tě budu brát všude s sebou. Tak co říkáš? Odpustíš mi to?“ Šeptal do jejího ouška a přitom ji pořád hladil. Čekal na její reakci. Nakonec se zvedla, otočila se k němu a začala ho olizovat. Itachi se začal smát a vzal ji do náručí.
„Ty jsi teda urážlivá. Pojď, dám ti něco k jídlu. Musíš být z toho trucování hladová.“ Říkal a nesl ji do kuchyně. Vzal další kousek salámu a podal jí ho. S chutí se po něm vrhla a začala ho přežvykovat. Itachi se na ni díval. Byla tak roztomilá. Poté se Itachimu objevil v mysli obraz červenající se dívky z dneška. Musel uznat, že ta byla mnohem roztomilejší a opět se široce usmál

Další den bylo pěkné počasí. Paprsky slunce ozařovaly vesnici skrytou v listí. Čerstvý vánek se proháněl jejími ulicemi a obdařoval obyvatele svěží vůní léta. Itachi si chtěl užít krásný den a nic nepovažoval za lepší strávení dne, než pořádný trénink. Oblékl se jen do tříčtvrťáků a trika, které mělo na zádech velký znak jeho klanu. Uzume se mu posadila na rameno a vyrazili hledat nějaké klidné místo na trénování.
Itachi se procházel se ulicemi vesnice a vnímal celou tu scenérii všemi svými smysly. Uklidňovalo ho to. Najednou poznal na ulici známou postavu, která kráčela k němu, s rukama za hlavou. Byl to Naruto.
„Nazdar Itachi, tak kam jsi dneska vyrazil?“ začal rozhovor Naruto.
„Čau Naruto, ále, řekl jsem si, že když je dnes tak pěkně, půjdu si zatrénovat.“ Odpověděl mu Itachi.
„Trénink, to zní dobře. Mohl bych se k tobě přidat?“
„Jasně, proč ne. Ve dvou se trénuje líp, ale nevím kam jít. Máš nějaký návrh?“
„Můžeme zajít na cvičiště sedm, tam určitě nikdo nebude.
„Ok, tak zajdeme tam“ Itachi a Naruto vyrazili na cvičiště.
Dorazili na louku se třemi kůly. Jak říkal Naruto, nikdo tam nebyl. Uzume seskočila z Itachiho ramenou a usadila se na jednom z kůlů. Itachi navrhl, že by se měli nejprve trochu protáhnout,a tak si dali menší zápas v taijutsu. Itachi měl díky své rychlosti trochu navrch, ale Naruto měl dobře vycvičené smysly. Po chvíli se Itachi zeptal „Naruto, jaké je tvé oblíbené jutsu? Já preferuji Raikiri ale moc rád používám také všechny druhy ohnivých jutsu.“
„No, moje nejoblíbenější jsou stínový klon a rasengan.“ Naruto vyvolal klon a za jeho pomoci se mu začala v pravé ruce objevovat rotující koule modré chakry. Rozběhl se ke stromu a rasenganem v ruce začal ukrajovat kousky kůry. Když rotující koule narazila do stromu naplno, kmen se rozletěl na kousky a strom se skácel k zemi. Itachi zíral na Naruta.
„To je úžasná technika!“ Žasl Itachi
„Jo, ale tohle je jen základní technika. Já jsem do ní ještě přidal svůj větrný element a tím jsem ji ještě víc zesílil.“ Chlubil se Naruto.
„Nevadilo by ti, kdybys mě tu techniku naučil?“ Žadonil Itachi.
„Jasně, klidně tě ji naučím, ale měl bys vědět, že je to dost náročná technika. Ty jsi dobrý v jutsu, která používají pečetě, ale tahle technika je nepoužívá. Je založená na extrémně dobrém ovládání chakry. Chceš se ji opravdu naučit?“ Tázal se ho Naruto.
„Naruto, ty mě podceňuješ. Sice je pravda, že se specializuji na jutsu, které používají pečetě, ale nezapomínej, že také ovládám lékařská jutsu. Na to je také potřeba velmi dobré ovládání chakry. Myslím, že toto jutsu zvládnu. Takže kdy začneme s tréninkem?“ Řekl Itachi a vítězoslavně se usmál.
„Tak dobře. Začneme hned, ale nejdřív musíme zajít do vesnice pro nějaké věci, které budou potřeba na trénink.“ Řekl Naruto a vyrazil zpátky k vesnici. Itachi jen pokrčil rameny a vyrazil za ním.
Naruto Itachimu vysvětlil, že trénink se skládá ze tří částí. První krok bylo prasknutí vodního míčku, druhý krok bylo prasknutí gumového míčku a třetí krok bylo udržet rotující chakry v nafouknutém balónku tak, aby se neroztrhl. Tři týdny utekly jako voda. Itachi zvládl první dva kroky během prvního týdne, ale třetí krok už mu tak lehce nešel. Míček se mu stále roztrhával, ať to zkoušel kolikrát chtěl. Za tu dobu se stali z Naruta a Itachiho dobří přátelé. Často zašli na rámen a sem tam se k nim přidala i Sakura. Itachimu konečně došlo, proč je vždycky tak nervózní v její přítomnosti, ale také zjistil, že na Sakuru má zálusk i Naruto.
I když byl Naruto jeho přítel, nehodlal se Itachi Sakury jen tak vzdát.
Byl parný letní večer. Cvrčci hráli svoji písničku, kterou protrhávali ticho vládnoucí ve vesnici. U stánku s rámenem seděli tři lidé a jedli své objednané jídlo.
„Itachi, jak ti jde trénink? Už jsi rasengan zvládl?“ Zeptala se Sakura a otočila hlavu k černovlasému mladíkovi napravo. Ten na ni upřel své modré oči a zatvářil se rozpačitě. Sakura se pousmála a divila se, jak dokázal být roztomilý, když byl v rozpacích.
„No, ještě jsem to úplně nezvládl, ale cítím, že jsem blízko.“ Odpověděl ji Itachi a vykouzlil na svých rtech rozpačitý úsměv. Už nějakou chvíli věděl, že se Sakuře líbí když je rozpačitý, a tak toho hojně využíval.
„Říkal jsem ti, že je to dost náročná technika. I když musím uznat, že mě překvapilo, jak rychle jsi zvládl projít prvními dvěma kroky. Nic si z toho nedělej. Koukal jsem na tebe a myslím, že jsi na správné cestě. Určitě už rasengan brzo ovládneš.“ Povzbudil Itachiho Naruto a mrštil po kamarádech svůj blyštiví úsměv.
„Sakuro, nezajdeš s námi zase zítra na rámen?“ Navrhl jí Itachi. Sakura se zatvářila překvapeně a podívala se na Naruta přísným pohledem.
„Naruto, ty jsi mu ještě neřekl, že zítra vyrážíme na misi? Ty jsi vážně beznadějný.“ Naruto se poškrábal na hlavě a nahodil omluvný pohled.
„Takže máte misi. To se nedá nic dělat. Víte jaká to bude mise?“ vyzvídal Itachi
„No, moc toho nevíme. Jdeme já, Sakura, Sai i Kakashi-sensei. Je to mise typu A. Budeme pryč asi dva až tři měsíce. Více informací má Kakashi-sensei. Když s námi jde on, tak to znamená, že to bude konečně po dlouhé době pořádná akce.“ Zapáleně mu vysvětloval Naruto a hořečnatě u vysvětlování gestikuloval, až málem vylil svou misku rámenu.
„Naruto, dávej krucinál bacha, málem jsem ten rámen měla na novém tričku.“ Okřikla ho Sakura a Naruto se trochu uklidnil.
„Ano, to by byla škoda. Zvláště pak, když ti tolik sluší Sakuro.“ Využil informace Itachi a složil jí malý kompliment. Sakura se mírně začervenala a nejistě se na něj usmála.
„Itachi, už tě Tsunade přidělila k nějakému týmu?“ Ozval se nahlas Naruto, aby strhl jejich pozornost na sebe.
„Ne, ještě ne. Zkoušela mé lékařské dovednosti, takže předpokládám, že budu někam přidělen jako lékařský ninja.“ Odpověděl mu trochu naštvaně Itachi, protože mu Naruto přerušil jeho vítěznou chvilku.
„Slyšela jsem od Sensei, že jsi velmi nadaný,talentovaný a tvé léčení je hodně účinné.“
přidala se do rozhovoru Sakura.
„Mě taky říkala, že kdybych se na to zaměřil, mohl bych se jí možná i vyrovnat, ale sám ještě nevím. Popravdě řečeno, v bojích jsem radši vpředu než abych podporoval zezadu.“ Na Itachiho tváři bylo znát, že o tom hodně uvažuje. Pak už nikdo nepromluvil.
Naruto dojedl svoji poslední misku, protáhl se a obrátil se k přátelům.
„Měl bych vyrazit domů. Zítra vyrážíme už v šest ráno, tak se chci trošku prospat.“ Pronesl.
„Taky bych už měla jít. Ještě si potřebuji připravit nějaké věci na cestu.“ Souhlasila s ním Sakura. Itachi jen přikývl a vyšli ze stánku.
„Tak se teda mějte, dávejte na sebe při misi pozor a brzy se vraťte“ loučil se s kamarády Itachi. Najednou mu z kapuce skočila na rameno Uzume. Protáhla se a koukala kdo je kolem.
„Právě včas Uzme. Naruto a Sakura jdou na misi a budou dlouho pryč, tak se s nimi pěkně rozluč.“ Pobídnul Uzume Itachi.
Naruto natáhl ruku a pohladil fretku po hlavě. „Tak se tu měj Uzume a dej na svého pána pozor.“ Řekl a usmál se na ni. Pak k ní natáhla ruku Sakura, aby ji také pohladila. Uzume se po ní ohnala, ale Sakura uhnula rukou včas.
„Uzume co to zase bylo? Co jsem ti říkal, nepamatuješ?“ Káral ji Itachi. Uzume se mu přitulila ke krku a omluvně ho olízla.
„Tak se tu měj Itachi a doufám, že až přijdeme budeš už rasengan zvládat na jedničku.“ Rozloučil se Naruto a vydal se k odchodu.
„Ahoj Itachi, uvidíme se po misi. Dej na sebe pozor.“ Řekla Sakura a také se chystala odejít.
„Neboj, dám na sebe pozor. Ty na sebe dej taky pozor a šťastnou cestu.“ Zamával ji na rozloučenou Itachi. Sakura zašla za roh ulice a jediný kdo stál u stánku byl Itachi.
„Tak to vypadá Uzume, že budeme chvilku sami. Tak pojď, půjdeme domů.“ Podíval se na fretku Itachi. Ta jen kývla na souhlas. Itachi udělal pár pečetí a přemístil se.
Další den ráno vstal Itachi pozdě. Moc se mu z postele nechtělo, ale nakonec ho donutil hlad a tak vstal, oblékl se a zamířil rovnou do kuchyně. Dostal chuť na instantní rámen,a tak ho začal připravovat. Najednou se něco ozvalo za jeho zády. Otočil se. V okně stála zahalená postava a na hlavě měla masku.
„ Uchiha Itachi?“ Otázal se AMBU. Itachi jen přikývl.
„Máte se dostavit za Hokage-sama.“ Oznámil mu a zmizel v obláčku kouře.
Itachi dojedl. Vzbudil Uzume a vyrazil ke kanceláři Hokage. Netrvalo dlouho a stál před jejími dveřmi. Zaklepal.
„Dále.“ Ozvalo se zpoza dveří. Otevřel dveře a vešel do místnosti. Tsunade seděla za hromadou papírů a zadumaně je zkoumala. Když zachytila jeho pohled, zvedla k němu hlavu.
„Itachi, dnes budeš přidělen k jednomu týmu. V týmu jsou jenom dva členové, protože třetí z nich se přidal k AMBU. Ty převezmeš jeho místo. Už jsem jim oznámila, že k nim přiděluji lékařského ninju.“ Sdělila mu. Itachi jen přikývl na souhlas.
„Dobře. Sejdeš se s nimi na cvičišti číslo sedm dnes ve tři hodiny odpoledne. Teď můžeš jít. Jak vidíš, mám plno práce.“ Dodala a opět se zabrala do práce.
„Nashledanou Hokage-sama.“ Rozloučil se Itachi, zavřel za sebou dveře, a zmizel v obláčku kouře.
Bylo už půl druhé. Itachi celý den cvičil rasengan, ale moc velký pokrok neudělal. Koukl na hodinky a rozhodl se, že by měl vyrazit k místu setkání. Šel si dát sprchu. Oblékl se, spící Uzume si dal do kapuce a vyrazil. Cestou se zastavil ještě v pekárně a vzal si něco dobrého k snědku, aby doplnil síly.
Pomalu se blížil k místu setkání. Byl hrozně nervózní. Uvažoval, jací budou jeho nový týmový partneři. Doufal, že si s nimi bude rozumět. Konečně dorazil na místo. Nikdo tam ještě nebyl. Posadil se do trávy ke kůlu a čekal. Asi po deseti minutách zahlédl nějaké přibližující se postavy. Itachi se postavil, aby ho lépe viděli a čekal. Přišli blíž a Itachi si je mohl lépe prohlédnout. Náhle zůstal užasle stát a zíral na ně. Nemohl uvěřit vlastním očím…