Přízrak je Stín? Posel smrti – díl 20.

Sagi s Expertem se vydali do míst, aby mohli dát nálože na generátor a srdce základny. Pak oznámili do vysílačky: „Máte na všechno všeho všudy pětadvacet minut.“ Oba se divili, že po základně nejsou skoro žádní vojáci, nějaký ten personál, prostě nikdo…
Kdyby věděli, že základna již byla pojištěna…
Na skoro stejném místě, kde byla umístěna Sagiho bomba, je jiná, jenže ta má vybuchnout, ne za pětadvacet minut, ale za čtrnáct. Neslyšně si tikala svoje poslední minuty.
„Fajn, je nám to jasné. Sagi, pojď vyzvednout Soijira, odvedeš ho do bezpečí a ty, Experte mohl by ses, prosím, postarat o jednoho zmetka?“ ptal se Naruto, kterému se vůbec nelíbil Itachiho přístup. Prostě nic nevnímal.
„Jasné, s radostí, Šéfe. Jdeme tam.“

Naruto se snažil Soijira zachránit z párů toho zmetka, co pocházel z Hebi týmu. Poznával ho, ale dříve spolu nebojovali, protože on byl Madarovou osobní stráží.
„Vzdej a možná tě ušetřím!“
„Nikdy, to radši umřu, než bych se měl vzdát!“ Naruto použil úhybný manévr, kdy ho úplně zmátl a dal si tak šanci, mu zlomit na dvakrát nohu. Což se konec konců podařilo. Naruto se zaradoval, že tím ho podstatně zpomalí, ale ono to se členem nic neudělalo, vstal, jako by ta zlomenina nebyla.
„Co to…?“ podivil se Naruto, který se již chtěl otáčet k Soijirovi.
„To koukáš, co? Mě taková triviální věc, jako je zlomenina, mě nemůže ohrozit, to bys mi musel useknout hlavu, aby něco pomohlo.“ Voják se mu vysmíval a to Naruto nestrpí!
„Tak useknout hlavu povídáš?“
„Jo, copak jsi nahluchlý?“ zasmál se voják, nebyl to typický smích, jako by se smála hyena.
„Ne, jen se ujišťuji.“ Nejrychleji, jako mohl, vyprostil druhou Soijirovu ruku z gilotiny a uvolnil mu nohy. Soijiro přes slzy a ztrátu krve skoro nic neviděl. Slyšel jen uklidňující Narutův hlas, že všechno bude v pořádku.
Pak ho vzal do náručí Sagi, který se tu objevil. „Jdeme domů.“ Řekl a Soijiro mohl omdlít… už nic nevnímal. Jako by mozek při zjištění vypnul a nechal tělo ve spásné tmě, kde si už může vydechnout.
Ne však na dlouho.

„Spoléhám na tebe.“ Sagi jen kývl a co nejrychleji se dostal ze základny. Právě v okamžiku, kdy první pojišťovací bomba byla na devíti minutách. A jejich na dvaceti.
Expert se pustil do předposledního člena Hebi, ale byla to zrada, protože se k němu přidal posední člen. Přesila, bude to muset zvládnout.
„To je od vás pěkná podrazárna.“
„Od vás taky nebylo fér se sem vloupat a zabít všechny.“
„Jak to myslíš?“ Tady Expertovi něco začínalo nesedět. A za chvíli se měl dozvědět, co. Akorát nevěděl, že tuhle informaci nedoručí. Nacházel se blízko centra výbuchu…
Boj začal v okamžiku, kdy se jeden Hebi vrhl na Experta. Vyhnul se tomu útoku. Zpočátku si myslel, že by mohl vyhrát, ale jakmile poznal jejich brutální sílu, snažil se uhýbat a přitom něco vymyslet. Uvědomil si, že je nemůže porazit sám…
„Jak to myslím? Jednoduše, co jsem řekl, to jsem řekl.“ Usmál se ďábelským úsměvem. Napřáhl pravou ruku, aby mu rozbil lebku. Jen o vlásek unikl této smrti, cítil tlak a sílu toho úderu. Uf, to bylo o chlup. Stačil jen kousek a skončil jsem, jak fašírka. Blesklo mu hlavou.
„Tím mi chceš říct, že už tady, kromě nás nikdo není?“ snažil se odvádět pozornost. Nevycházelo mu to.
„Konečně si to pochopil! Ještě takovou malou perličku ti před smrtí prozradím. Když jste sem vnikli, spustili jste bombu, která se nedá deaktivovat. Podle mých hodinek má dojít k jejímu uvolnění za šest minut?“
… a naše za sedmnáct. Doplnil si v duchu Expert. „Tak to je akorát čas, kdy vás porazím! Na to my, ani těch šest minut jste mi dávat neměli.“ Popravdě měl plán, s hrůzou zjistil, že nemá vysílačku.
„Hledáš tohle?“ druhý nastavil ruku, aby mu ukázal nefunkční přístroj. Lépe řečeno, zmačkanou.
Expert provedl fiktivní útok, kdy se mu podařilo nepozorovaně vložit do jedné boty malou bombičku, která při výbuchu uvolňovala kyselinu a velice účinný jed. Jenže výbuch spočíval v tom, že to vlastně ani výbuch nebyl, ale jen se při dotyku s pokožkou rozložila a vsákla se do kůže, pak dále do krevního systému… nejdříve působila kyselina, která při styku s krví nabrala vyšší koncentraci. Jed poškozoval stěny žil a tepen, takže člověk zemřel na vnitřní krvácení… pomalá a bolestivá smrt.
Tuhle věcičku má na svědomí Loutkář.
Na výsledek si musel chvilku počkat, čas trávil tím, že uhýbal útokům, ale jeho manévry se stávaly pomalejšími. Musel opět něco rychle vymyslet, aby se dostal včas k Narutovi a Itachimu. Měl na to slabé čtyři minuty.
Utržil již několik ran. Ovšem všiml si, že jeden také zpomaluje a má červené oči, celkově jeho tělo opuchalo. Za několik málo sekund se zhroutil, kašlal tmavou hmotu, to byly orgány. Expert toho využil a v kapse měl dost dlouhý drát, při otočení druhého člena se na něho vrhl, protože se podivil, proč jeho kolega zkolaboval. To byla jeho osudná chyba.
Expertovi se podařilo mu drát omotat kolem krku a silně, jak vládl, ho škrtil. I když byl Hebi silný, na tohle nebyl stavěný, nikdy se nedostali do téhle situace, a proto si nevěděl rady. Zkoušel známé chvaty, ale tohle si pojistil, aby se mu nepodařilo se osvobodit. Druhý byl již mrtvý, jeho tělo bylo uvnitř jako z rosolu, nikdo, ani patolog, by se v tom nevyznal. Prostě jedna velká hlenovitá hmota. Kyselina a jed zvýšily svoji koncentraci, díky kyslíku, který byl v srdci a mozku. Začal rozklad kůže a kostí…
První se jen díval, jak jeho kůže mizí, odhalují se kosti, hmota pomalu vytéká… zrak se mu mlžil, kyslíku mu ubývalo. Smrt měl na dosah. Což se také za půl minuty vyplnilo. Suigetsu mu dal raději ještě jed, kterým ho vybavil Loutkář. Musel se odtud rychle dostat. Jenže si musel na chvíli odpočinout. Byl vysílený a už nedokázal pořádně vstát. Boj ho vyčerpal víc, než si myslel. Oni u sebe vysílačky neměli, a proto je nemohl varovat.
Opřel se o zeď, vychutnával si odpočinek, ale v tu chvíli si uvědomil, že…

Bomba dospěla do fáze, kde se skvěl údaj a rychle se měnil:
00:00:04
00:00:03
00:00:02
00:00:01
00:00:00
Bomba explodovala! A spolu s ní i část komplexu, který byl poznamenán tolika úmrtími. Jako poslední byl Expert, který byl v té části, která byla zničena. Neměl sílu na nic, a když si to uvědomil, že bomba je zde. Nestačil již nic udělat. Jen se malinko usmál, podíval se, na své nepřátelé. Všechny vás dostaneme! Zbytek je na v… nedomyslel, protože ho zabila tlaková ohnivá vlna.

Naruto díky Sagimu měl o starost méně a mohl se věnovat poslednímu přeživšímu. Madara a Itachi někam zmizeli. Zde je neviděl. Netušil, že Expert svádí poslední a tuhou bitvu. Bomba si tiká, za sedm minut má bouchnout a jejich, se ráda přidá ke své sestře…
„Tak, na tohle jsem se těšil, a děkuji, že mi umožníš tvoji smrt.“
„Bohužel, musím tě zklamat, tohle nemám zatím v úmyslu, je ještě spousta věcí, které musím dořešit.“ Jako by se Naruto omlouval.
„Nevadí, i tak tě zabiju! Velkého Přízraka!“ Naruto na nic nečekal, hodil po něm granát, ten se taktak vyhnul. Měl jen škrábance, na řadu přišly kunaie a šurikeny, některé byly od krve…
Nechtěli se schovávat za zbraně, tak si je nechali, jako obrannou látku. Bylo to muž proti muži, kdy se střídaly, úhybné, obranné manévry. Úder stíhal úder, bojovalo se na plno. Nikdo neměl jistotu, kdo vyhraje. Naruto opět použil svoji oblíbenou taktiku, po určitě době předstíral, že je unavený. Pohyby se staly pomalejšími a těžkopádnější. Tím ještě Hebi přitvrdil.
Naruto uhýbal do té doby, kdy vycítil šanci, na svůj protiútok. Nenápadně si z kapsy vytáhl kunai, inovace od Yamata. Měl prodloužený tvar, jeho špička byla skrytě zahnutá, takže při vytáhnutí se rána ještě víc zhoršila a způsobila dalekosáhlejší poranění, než samotné bodnutí.
Napřáhl se k úderu, který, aniž by nějak plánoval, kunai zajel přímo do srdce. Hebi si ho vytáhl a… to neměl dělat, v tu ránu jeho srdce explodovalo. Z koutka úst se mu vyřinula krev a padl mrtvý k zemi. Přízrak se sehnul, aby mu kunai vzal.
Zastrčil si ho pouzdra. V tu ránu se ozvala silná exploze, která vyděsila rapy, pobíhaly v kleci jak šílené! Cítil jejich strach, i když mu těch rap bylo líto, nechal, ať zemřou, alespoň nikoho dalšího nepřipraví o život.
Neotáčel se a snažil se rychle najít Itachiho, nedařilo se mu to, pak si vzpomněl na Experta, toho již nebylo možné hledat, protože ta část byla dokonale zničena. Snad se dostal ven. Zadoufal Přízrak. Itachiho také nemohl hledat, měl starosti dost, a to jak se dostat ven, do bezpečí…

Madara a Itachi.
Strůjce neštěstí versus nenávist.
Tohle byl jejich vrcholný boj. Který se odehraje.
„Půjdeme někam jinam?“ zajímal se Madara.
„Klidně, stejně je tady malý prostor.“ Souhlasil Itachi, který se na něho díval ostřížím zrakem, nespouštěl ho z očí. Jak rád by viděl, jak on by se zachoval, kdyby ho pověsil nad výběh a sledoval jeho reakci. Málem to vykřičel nahlas, ale udržel se. Nehodlal mu dopřát ten pohled na to, jak je zničený. Ne! Ukáže mu jaká je jeho skutečná a pravá síla.
Dostali se ven, kde Havrana na chvíli oslepilo sluneční světlo. Madara měl plán, jak dostat Itachiho do pasti, pak ho zabít a zmizet.
Itachi měl něco podobného. Jenže s pomalou a bolestivou smrtí.
„Připraven?“ otočil se na něj Madara, nejzašlejší nepřítel.
„Já kdykoli.“
„Vidím, že jsem se nemýlil.“ Narážel na mrtvé rukojmí.
„V čem?“ chtěl vědět Černý, ale některé věci je lépe nevědět. A on litoval, že se vůbec ptal.
„V tom, že mrtvé rukojmí je daleko účinnější jako živé.“ Tím samozřejmě narážel na Konan a Soijira.
„Ty hajzle!“ otřásala jím tak mocná nenávist, že už to prostě nešlo držet vevnitř. Zařval a vrhl se bez rozmyslu na svého soka, vraha své milované. Za několik týdnů se měli brát. Teď bude jen opět v letargii. Bude se hnát za pomstou, dokud jí nevykoná.
Jeho útok jistotně selhal. Byl na něho připraven, vyžíval se v cizí bolesti. Čím víc trpěli, tím lépe se mu žilo. Byl už takový!
Itachi používal všechno, co měl. Jenže v tomhle byl Madara opatrnější. Jen uhýbal, počkal si, až se vyčerpá, pak bude snadná kořist.
Jakmile to proběhlo Madarovi v hlavě, poznal to i Itachi. Pohybem se od něho odloučil a oddechoval. Na malou chviličku zavřel oči. Ne, tahle by to nešlo! Musím se držet zpátky. Konan, já tě pomstím, i kdybych měl také umřít. Myšlenky se mu honily jedna za druhou.
„Máš dost? Neukončíme to?“ ozval se mi za zády. Itachi jen vyvalil oči, skutečně za ním stál Madara! S kunaiem na Havranově hrdle.

Sagi okamžitě při dopravení bezvládného Soijira ho vzal k Sanadovi, aby ho vyléčil.
„Co se stalo?“ zajímal se Sanado. Sagi mu pověděl, jen to, co věděl. Konanina smrt, Itachiho touha po pomstě, ale zbytek, nevěděl.
„Chápu, chudák Itachi. To je asi provází prokletí, že pořád jím někdo blízký umírá. Musí to být pro ně strašné, vidět další a další blízké umírat, je zázrak, že vůbec ještě mají zdravý rozum.“ Promluvil Sanado.
„Máš pravdu, nevím, jak bych se zachoval, ale zbláznil bych se z toho. Nechám tě pracovat, jdu to říct Doktorovi a Loutkáři.“
„Jen běž.“
„Dobře, tohle nechám na tobě.“ Šel a pověděl jim, Tsuki se to dozvěděl, za dva dny, kdy se vrátil z mise. Všichni z toho byli smutní. Mysleli si, že konečně bude šťastný a ono tohle. Děsivá hříčka osudu.

„Jak…?“ divil se Itachi, zachvátil ho strach, protože nebude moci vykonat svou pomstu.
„Jednoduše, unavil ses a zavřels oči. To byla moje šance.“ Madara se jen bavil. „Tak co? Mám tě zabít, nebo si zahrajeme hru na…“ nedořekl, protože se ozvala exploze.