Mezi námi jashinisty VIII. - Zrada

Už to byl rok od chvíle, co se Hidan a Noriko setkali s Toshirem. Noriko se od té doby hodně změnila; byla už skoro stejně vysoká jako Hidan, o něco delší vlasy nosila svázané stuhou a staré oblečení nahradilo jiné. Vzhled se jí tedy změnil hodně, ale nejvíc se pravděpodobně změnila vnitřně. Krev už jí skoro vůbec nevadila a ze zabíjení se stala nejen rutina, ale i zábava.
I Hidan si té proměny všimnul a potěšila ho; Noriko jako jashinistka obstála. Obchodníci, ninjové – nikdo neušel smrti. Jashinistická kosa se stala jakýmsi prodloužením její ruky. Jestli to bylo dobře, nebo špatně, to už zůstávalo jen na jejím svědomí.

Noriko si ale uvědomovala ještě něco. Zvláštní pocit, který jí začal provázet ani ne půl roku po tom, co se stala jashinistkou a s Hidanem začala šířit svou novou víru. Kdykoliv se na ni podíval, dotkl se jí nebo na ni promluvil. Najednou se na svého bělovlasého společníka dívala jinak. Nebyl to jen člověk mající „stejné zájmy“, nebyl to jen kamarád... Noriko sice nikdy nijak moc nepodporovala romantické výlevy a podobné záležitosti, ale že Hidana vnímá jako „něco víc než kamaráda“, to si, ač nerada, připustit musela. Že na něj až podivně dlouho hledí, si ale Hidan naštěstí neuvědomoval.

„Hidane?“
„Hmm?“
„Dneska budu Jashinovi obětovat já, jo?“
„Hej, ale to už by bylo potřetí v tomhle týdnu! Taky si chci užít nějakou zábavu!“
„Ty ses bavil ty roky před tím, než jsem se já stala jashinistkou. Chci to dohnat.“
„Tak jo,“ zašklebil se a rozcuchal ji. Už si na to zvykla. A možná za to byla i ráda.
„Ale nějaký lidi pro obětování budeme muset nejdřív najít. A tady v okolí nikdo není...“
„Uhněte!“ ozvalo se za nimi znenadání.
„Dneska máme, vypadá to, štěstí,“ podotkla Noriko.
„Ty máš štěstí. To chci vidět, jak se s nima popereš.“
„Neboj, nebudeš se nudit,“ ušklíbla se jashinistka a vytáhla svou zbraň.
„Co to má znamenat?!“ vykřikl napůl vyděšeně, napůl rozzuřeně muž.
„To zjistíš za chvíli,“ odtušila tmavovlasá dívka. Vzápětí se rozběhla vstříc obchodníkovi. Ten se pokusil alespoň odskočit, ale jediné, co odskočilo, byla jeho hlava, která se po dopadu na zem ještě chvíli kutálela. Vzápětí ji Noriko popadla za vlasy, vyzvedla vysoko do vzduchu a křikla na zbytek povozu:
„Tak tohle vás za chvíli čeká.“
„Prosím, nezabíjejte nás,“ pokoušel se jeden z lidí o její milosrdenství. Ani se nenadál a byl po smrti.
„Promiň, neslyšela jsem tě, co jsi říkal?“ šťouchla špičkou boty do mrtvoly. Ostatní ve voze zaječeli hrůzou, ale kunoichi to už přestalo bavit, a teprve tehdy začala pravá jatka. Už nelétaly jen hlavy, ale všechny možné končetiny, obsahy žaludků a kdoví co ještě nechutného. Hidan se na to spokojeně díval a sám pro sebe si mlel něco ve smyslu:
„Dělá opravdu pokroky... hm...“

Noriko si spokojeně vydechla, hodila si kosu přes rameno a když vyšla zpoza vozu, Hidan zjistil, že za nohu táhne posledního přeživšího. Když došla až k bělovlasému, pustila muže, dupnula mu na břicho, aby se nepokoušel o útěk, a bodla ho do paže. Vykřikl bolestí, ale už se ani nesnažil o odpor.
Tmavovlasá kunoichi pak jeho krev spokla a svou vlastní okolo sebe nakreslila Jashinův znak. Poté už šlo vše rychle. Chvíli se vyžívala v tom, že si probodala obě ruce, ale brzy ji to začalo nudit a tak se napřáhla k poslední ráně – do hrudníku. Ale těsně předtím, než se stačila dotknout kunaiem kůže, Hidan ji zarazil.
„Co je?“ utrhla se na něj otráveně.
„Ještě se ho chci na něco zeptat.“
„Proboha... é, Ježiši... teda, Jashin-sama!“ zamumlala roztržitě.
„Nevíš, jakým směrem je nejbližší vesnice?“ sklonil se její bělovlasý parťák k umírajícím muži.
„T-Tam,“ trhnul hlavou ke svému vozu.
„To ses ho ptal na tohle? To je snad logický, že odkud jede obchodník, tam je vesnice.“
„Eh... no jo... tak ho radši zabij, než se mi začne posmívat.“
„Udělala bych to už dávno, kdybys mě nepřerušoval,“ ušklíbla se a zároveň zčervenala. Pak odhodlaně chytila nůž a bodla se do míst, kde odhadovala srdce. Ani ne metr od ní se ozval smrtelný výkřik a pak už bylo jen ticho.
„Tak, hotovo. Jdeme!“ rozkázal vesele Hidan a rozběhl se směrem, kterým ukázal obchodník. Noriko se zasmála. Takový byl Hidan. Příliš dětinský na to, aby se obešel bez ní... a příliš úžasný na to, aby se ona obešla bez něj.

K večeru dorazili ke svému cíli. I Noriko musela uznat, že po tak dlouhém běhu ji bolí nohy a cítí se unavená, ale kvůli vyhlídce na zajímavý večer se udržela.
„Já už se tak těším do hospody,“ zaslechla jednu z Hidanových nahlas vyslovených myšlenek. Jen se nad tím lehce pousmála. Tak nepoučitelný...
„Víš co? Nejdřív někam zajdem a pak teprve najdeme hotel.“ Noriko bylo sice jasné, že v Hidanově slovníku se „někam“ rovná „hospoda“, ale v tu chvíli souhlasila. Chvíli tedy hledali a podle jashinistova vkusu se dalo snadno určit, že si vybere tu nejzapadlejší a nejméně důvěrnou putyku.
„Dvakrát saké a maki sushi,“ objednal bělovlasý okamžitě.
„Říkala jsem ti, že nepiju,“ sykla Noriko.
„Neboj,“ mrkl na ni.
„To zvládneš.“ Tmavovláska si neodpustila protočení panenek.
„Tady máte,“ došla k nim servírka s táckem. Hidan se na ni jen otočil a pak dál poračoval v hovoru s Noriko. Jenže v tu chvíli si mu ta – bezesporu roztomilá maidka – sednula na klín. Jashinista na to koukal trochu překvapeně, ale pak to vzal jako kompliment a přehodil servírce jednu ruku kolem ramen. Noriko zaskřípěla zuby a nenávistně se dívce v kostýmku vpalovala pohledem do očí. Ta se na ni jen usmála, ale z výrazu tváře mohla kunoichi vyčíst, že si tu provokaci užívá. Schválně se k Hidanovi ještě víc přitisknula a ten se ochotně přizpůsobil.
„Jak ti chutná?“ otočil se se zájmem k Noriko.
„Bylo to výborné,“ zavrčela, i když se své porce ještě ani nedotkla. Hidanovi to ale zřejmě příliš těžkou hlavu nedělalo. Zrovna se totiž zabýval tím, že poslouchal lichotky od dívky na svém klíně a zárověň jí rukou sjížděl z ramen na pas. Tmavovláska naproti němu v sobě potlačovala silnou chuť Hidana zaškrtit – i když to nebylo možné – a tu holku poučit o tom, že nemá žádné právo dělat to, co právě dělá.
„Hidane, tohle mi spíš než hospodu připomíná nevěstinec,“ podotknula a zvláště významný pohled věnovala tomu... klíštěti.
„Hm? Cos říkala?“ přestal se zabývat svou roztomilou štěnicí.
„Jen že je tu trochu těsno, co?“ Marná snaha. Hidan to nepobral. Zato ona servírka jí věnovala opravdu nehezký pohled a aby jí nabourala sebeovládání, trošku si povolila zapínání výstřihu a naklonila se blíž k bělovlasému jashinistovi.
Noriko zatnula pěsti. Byla by schopná zdemolovat celý hostinec, ale vnitřně tušila, že se musí za každou cenu udržet. Nejen kvůli NÍ, ale také kvůli Hidanovi a své vlastní důstojnosti.
Kopla do sebe saké pro dodání odvahy, ale neměla to dělat, protože alkohol na ni měl špatný vliv. Okamžitě se její víčka stala ocelovými a putyka rozmlženou.
„Noriko, nemyslel jsem, že budeš až takhle odvážná,“ zasmál se Hidan. Hodil několik yenů na stůl a vzal kunoichi do náruče. Servírka se naštvaně zamračila.
Bělovlasý s tmavovláskou vyšel z hospody a vpadl do prvního hotelu, na který narazil. Noriko položil na postel v jejím pokoji a vrátil se do svého. Ale nevšinl si stínu, který ho tiše následoval.

Noriko se s trhnutím probudila. Chvíli se zmateně rozhlížela, ale pak si vše tak nějak dala dohromady. Měla sice lehkou opici – tu zažila naposledy před rokem – ale nebyla tak vážná, aby ji nějak moc trápila. Více ji štvaly včerejší události. Na druhou stranu se uklidňovala tím, že ta holka ji prostě jen provokovala – nic víc, nic míň. Alespoň v to tedy doufala.
Přestala si s takovými hloupostmi lámat hlavu – i když ji v mysli pořád pronásledoval obrázek Hidana objímající to klíště – a řekla si, že ho najde. Vyšla z pokoje a naprosto neomylně ony dveře našla – bylo na nich totiž krví napsáno „Tady je Hidan“. Zaklepala a za chvíli jí její parťák otevřel. Ale nebyl v pokoji sám.
Noriko šokovaně zaostřila na místo za jeho obličej a o krok odstoupila. Byla to ona. Ta holka ze včerejška. Ještě spala a ruku měla na místě, kde byl pravděpodobně před chvílí Hidan – teď už naštěstí oblečený.
„Co... Co to má znamenat?!“ téměř zašeptala; v hlase se jí ozývala panika.
„No...“
„Tak co?! Myslíš, že můžeš udělat něco... takovýho a předstírat, že se nic nestalo?!“ nechtěla být hysterická, ale to už na ni bylo moc. Jak jí to mohl udělat? Vždyť... ano, milovala ho, teď už si tím byla jistá.
„Stalo se něco?“ věnoval jí starostlivý pohled. Zřejmě mu to pořád nedocházelo.
„Kreténe! Já tě... já tě nenávidím!“ křikla na něj a vzápětí udělala něco v úplném rozporu s tím, co právě řekla; políbila ho. Pak se otočila se slovy:
„Nehledej mě.“
„Noriko...!“ ozval se za ní šokovaný Hidan.
„Pojď ke mně,“ ozvala se z pokoje ta, která to celé způsobila.

Noriko utíkala rušnou ulicí. Slzy ji pálily v očích a cítila se zrazená a podvedená. Věděla, že svého útěku od něj bude litovat. Ale nedokáže přijmout to, co se stalo, a žít s tím. Možná měla Hidanovi říct, že ho miluje. Ale... pochopil by to?

Vzdala se těch myšlenek. Už věděla, kam půjde.