Vlčí tesák 03

„Jména?“ Zeptala jsem se zmateně.
Mladík se jen zasmál. „Tvoje a tvé vlčice.“
„Aha, Já jsem Noriko a tohle je Yasuo.“ Na chvíli jsem se odmlčela, než jsem se zeptala: „Proč tě zajímá její jméno? Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by se zajímal i o ni.“
„Zajímám se všeobecně o zvířata, ale musím přiznat, že nejvíc přirozeně o psy.“
Když jsem byla venku z budovy Kage, zklidnila jsem se natolik, že jsem byla konečně schopná pořádně myslet a má sebedůvěra se pomalu vrátila.
„No ráda bych si trochu popovídala, ale mám za sebou dost dlouhou cestu a ty boty začínám nenávidět, takže.“
Přerušil mě zvednutím ruky na znamení ticha a sám promluvil. „Chápu, pojď.“

Tiše jsem ho následovala a prohlížela si psa, který kráčel vedle něj. Zdálo se mi, jako by se pohybovali stejně, tak nějak harmonicky. Snad trochu zklamaně jsem se podívala na Yasuo, která šla metr za mnou. V žádném případě jsme nebyli tak sladěné, ale i tak mi to po chvíli bylo jedno, nakonec on toho psa musí mít už strašně dlouho zatímco my jsme spolu jen tři roky.
Zastavil se před docela obyčejným domem, ale mně přišel hodně rozlehlý, jistě v něm žije víc než jen jedna generace.
Čekala jsem asi deset dalších lidí, které si budu muset zapamatovat.
A také jsem čekala, že to snad nějak půjde a budou tak milí, jako Kiba, ale realita mě dostihla velmi brzy slovy dosud neznámé ženy: „Kde si k*rv* byl?!“
„Volala mě k sobě Pátá.“
Bylo vidět, že se žena chystá ve slovním peskování mého společníka pokračovat, ale na poslední chvíli si mě všimla a nejspíš radikálně změnila obsah chystané věty na: „A kdo je jako tohle?!“
„No to je Nomiko, mám ji na starost.“
Trochu dotčeně jsem ho tiše opravila, ale v duchu jsem ho spíš politovala.
Zatímco se opravoval nahlas já zabloudila pohledem na psa po jejím boku, vypadal jako že toho má za sebou už hodně.
„Teda ona je vlastně Noriko a ten vlk tady je Yasuo.“
Jestli jsem předtím nebyla dotčená, tak teď určitě ano. Jak je možné, že jméno zvířete si zapamatuje lépe než jméno člověka, to přece není normální!
Abych mu dala jasně najevo, že sem uražená, naštvaně jsem se otočila, zvedla nos vysoko nahoru a založila si ruce na prsou.
Kibu to očividně zmátlo a nevěděl na koho se má dívat dřív, jestli na tu ženu nebo na mě. Nakonec jen svěsil hlavu a zadíval se na Akamaru, který smutně zakňučel a podíval se na mě.
Žena se jen ušklíbla a kývnutím mi naznačila ať ji následuji. To jsem samozřejmě okamžitě udělala, byla jsem si stoprocentně jistá, že s touhle dámou budu muset buď vyjít zadobře nebo se spakovat.

Kibu jsme tam nechaly stát a vyrazily jsme na zahradu, kde mi kývla, abych se posadila na lavičku. To jsem poslušně udělala a Yasuo naopak neposlušně vylezla za mnou a položila si hlavu a přední tlapy na mě.
Trochu nervózně jsem se podívala na výraz hostitelčiny tváře, ta ale k mému překvapení vypadala spíš spokojeně než, že by se na mou vlčí kamarádku zlobila.
„Tvá Yasuo už zřejmě ví, jak to tady chodí že, Noriko?“
„Jak to myslíte?“ Jestli měla přijít chvíle na hloupé otázky tak právě teď.
„My zvířata milujeme a jsou nám rovnocenní. Kdybych Yasuo vyhodila z lavičky musela bych i tebe, tak to prostě je.“
Jakmile to řekla okamžitě změnila téma, jako by bylo vše jasné: „Jistě jsi unavená po dlouhé cestě, zasloužíš si alespoň trochu studené vody.“ Nečekala na mou odpověď a směrem na psa řekla: „Vyřiď Haně, aby sem přinesla sklenici studené vody a možná něco malého k jídlu, ale hlavně ať je výživné.“
Pes k mému šoku odpověděl slovem: „Jistě.“
Ještě nějakou dobu jsem zůstala zmatená a hostitelka trpělivě čekala, než se konečně posadila na protější lavičku a klidným vyrovnaným hlasem řekla: „Mé jméno je Inuzuka Tsume, jsem zde paní domu. Mého syna Kibu už znáš a mou dceru Hanu poznáš za chvilku.“
Jen jsem němě přikývla, jak se u mě začínalo stávat zvykem.
Tsume už nic neřekla a trpělivě vyčkávala návratu svého psího společníka. Netrvalo dlouho a přiběhl, za ním kráčela mladá žena jejíž jméno muselo znít Hana.
Hana mi beze slova podala sklenici vody a talíř s jídlem, které po tom všem, co jsem v poslední době jedla, vypadalo naprosto božsky.
Trochu jsem se napila a postrčila sklenici Yasuo, aby taky ukojila žízeň, ale paní domu mě zastavila slovy: „Zadrž, Yasuo se napije jinde.“ Znovu se podívala na svého společníka a prozradila mi jeho jméno, když ho oslovila: „Kuromaru.“
Pes přikývl jednou štěkl a má Yasuo se za ním poslušně vydala.
„Proč jste ji tam nevzala hned?“ Zeptala jsem se ostýchavě.
Tsume se usmála a dala mi odpověď: „Chtěla jsem vědět jestli si ochotná se sní rozdělit i o to málo, co máš.“
Byla to zkouška a já prospěla, nezlobila jsem se počítala jsem s tím, že mě tady budou zkoušet pořád.
Hana se se mnou rozloučila kývnutím a odešla. Tsume tiše seděla a čekala až se najím a dopiji pohár a teprve potom začala s výslechem: „Tak proč tě Kiba přivedl sem?“
„Má mě na starost.“ Odpověděla jsem jí klidným hlasem. Už jsem se nechtěla nechat rozhodit.
„Dobře.“ Přikývla a rozmýšlela si další otázku. Čekala jsem něco dlouhého a složitého, ale ona řekla jen jedno slovo: „Proč?“
Svůj slib, že mě už nic nerozhodí jsem nesplnila. Už zase mě zaskočila.
„No, byl to rozkaz Hakage-sama mě připravit na zkoušku, která zjistí jestli mám na to, být shinobi.“
„Kolik na to dostal času?“
„Měsíc.“ Odpověděla jsem jednoduše.
„Dobrá do té doby jsi ty i tvá vlčice hosty v mém domě.“ S těmi slovy se zvedla a vyrazila ke vchodu do domu. Ještě než tudy zmizela ozvalo se: „Připravím ti pokoj, zatím se můžeš umýt. Kuromatu tě tam zavede.“
Než jsem stihla zaprotestovat, byla pryč a za mnou se ozvalo jen: „Pojď za mnou.“