Vlčí tesák 04

Inuzuka Tsume mi dala spoustu času, abych se dostatečně vzpamatovala a odpočinula si. Pokoj vypadal obyčejně, ale poměrně útulně a přátelsky.
Yasuo měla dovoleno spát se mnou a nejednou jsme se dělily o postel.

Tsume a její rodina mě živila a já se cítila trochu provinile. Byly to už dva dny, co jsme se poprvé setkaly, a tak, když jsem přišla do prázdné kuchyně, kde bylo špinavé nádobí ve dřezu, málem jsem zajásala. Aktivně jsem přišla k nádobí a pustila vodu. Neumyla jsem ani dva talíře, když se za mnou ozval Kibův veselí hlas: „Tak už tě za úkolovala co?“
Vyděšeně jsem sebou škubla a talíř se rozletěl asi na milion malých kousků.
Kiba se zaraženě podíval na střepy u svých nohou a zohnul se.
Pochopila jsem proč, až když začal sbírat kousíčky skla. K jeho překvapení jsem protestovala slovy: „Ne! Já to rozbila já to uklidím.“
Kiba se zvedl a klidným vyrovnaným hlasem prohlásil: „Jak chceš, je to tvoje volba.“ S těmi slovy pomalu odcházel.
Ještě jsem za ním stihla zavolat tichým hlasem: „Počkej.“
Aniž by se otočil, zůstal stát a beze slov čekal.
„Kde najdu lopatku a smeták?“
Nevím jestli se usmál, ale jeho hlas mi napovídal, že možná ano: „Jsou za košem, až skončíš zase je tam vrať.“
Ani jsem si neuvědomovala, že mě nemůže vidět a jen jsem přikývla. Jako by mě skutečně viděl, zase pokračoval v chůzi a nechal mě samotnou v místnosti.

Když jsem skončila s úklidem a do umývala nádobí, čekala jsem, že se budu cítit lépe, ale opak byl pravdou. Nakonec místo toho, abych pomohla, jsem rozbila talíř.
Kdykoliv jsem něco rozbila řekla jsem to matce, ale až potom, co jsem to uklidila stejně jako teď jen s tím rozdílem, že dnes tu mámu nemám, abych se přiznala. Zapískala jsem na Yasuo a ta po chvíli přiběhla.
Tiše jsem se sklonila a pošeptala jí: „Musím mluvit s Tsume.“
Yasuo se hned na to rozběhla do chodby, kterou před chvílí přišla.

Tiše jsem ji následovala na zahradu, kde paní domu seděla a poslouchala zpěv ptáků a ruch města, který sem doléhal.
Nervózně jsem na ni promluvila: „Promiňte, máte chvilku?“
Přísně se na mě podívala a já si v té chvíli připadala zase jako ta malá holčička, která přiznávala to rozbité okno u sousedů. Tsume přikývla a tiše čekala, až něco řeknu.
Nevěděla jsem jak začít a tak jsem ze sebe nakonec vysoukala jen: „Já jsem umývala nádobí a jeden talíř mi..“
Nenechala mě to dokončit a řekla: „Já vím.“
Zaraženě jsem odpověděla: „Ale.“
„Kiba mi to řekl.“
V duchu jsem toho zrádce proklela, ale nahlas jsem ze sebe dostala jen chabé: „Aha.“
Má hostitelka se usmála a přísným hlasem prohlásila: „Nezlobím se na tebe, může se to stát i mě, ale ať se to neopakuje.“ Překvapivě rychle se zvedla a vyrazila ke dveřím.
Jakmile jsem se vzpamatovala, vyrazila jsem za ní se slovy: „Počkejte chvíli, prosím.“
„Ano?“ Při tom se zastavila tak prudce, že jsem do ní téměř vrazila.
„Mohla by jste mi dát nějaké domácí práce?“
„Chceš nám tu pomáhat?“
„Ano.“ Odpověděla jsem a v duchu děkovala za její pochopení, které mě ušetřilo od zdlouhavého vysvětlování.
„Hana se s tebou podělí o nějaké své povinnosti v domě, má toho teď hodně, když si našla trvalé místo.“
„Ona není shinobi?“ Upřímně jsem se podivila.
Tsume se trochu zklamaně usmála odvětila: „Je, ale raději se stará o zvířata, než aby bojovala. Pracuje jako veterinářka.“

Yasuo, jako by všechno přesně pochopila, vyrazila chodbou do části domu, kde jsem byla jen párkrát. Zavedla mě až k pokoji, který patřil Haně, a poslušně se posadila vedle dveří.
Tiše jsem zaklepala a čekala na mladou Inuzuku. Po chvíli jsem se dočkala a žena mi otevřela dveře. Rukou mi pokynula, abych šla dál a zavřela za mnou a Yasuo dveře.
Jakmile jsem se posadila na určenou židli, zeptala se mě: „Tak co potřebuješ, Noriko?“
„No, tvá matka říkala, že se se mnou podělíš o nějaké domácí práce.“
„Myslela jsem si, že tě nebude vynechávat věčně.“ Konstatovala suše a pokračovala: „Zmínila se o něčem konkrétním?“
„Vlastně jsem si o to řekla sama. Rozčiluje mě, že tu s ničím nepomáhám.“
„Aha.“
Vypadala skutečně překvapená a tak jsem se jí rozhodla dát chvíli na vzpamatování.
„No tak dobře, co by jsi chtěla asi tak dělat?“
„Tsume říkala, že toho teď máš hodně takže asi to, co nestíháš.“
„V podstatě stíhám všechno, ale nebylo by špatné, kdybys večer umyla nádobí a ráno nachystala snídani, co ty na to?“
Upřímně jsem nebyla spokojené a dala jsem to hned najevo: „Jenom?? Určitě je ještě něco s čím můžu pomoct.“
Hana se pobaveně usmála a dala mi vytouženou odpověď: „Neboj, budeš ráda, když stihneš alespoň tohle.“
„Jak to myslíš?!“ Zeptala jsem se jí pobouřeně, já přece nejsem žádná padavka, abych to nezvládala.
„Bráška mi říkal, že od zítřka začnete s tréninkem, ale jak tě tak poslouchám, tak ti to očividně ještě neřekl.“
Jediné, na co jsem se zmohla, bylo chabé: „Aha.“
Tentokrát to byla Hana, kdo nechával čas na vzpamatování a až teprve potom promluvila: „Snídaně je na 7:30.“
Jen jsem přikývla a vyrazila ven z jejího pokoje.