Vlčí tesák 02

I když jsem si vybrala toho největšího a nejspíš i nejsilnějšího z nabízených koní, neunesl toho víc než mé věci a tak jsem byla opět nucena jít po svých.
Podle vzdálenosti urazené za jeden den, jsem došla k závěru, že za tři až čtyři týdny možná dorazím k cíli.
Ach ano můj cíl Skrytá Listová vesnice. Když se to tak vezme jsem vlastně strašně naivní, bylo by mnohem jednoduší zamířit do Skryté Kamenné vzdálené jen čtyři dny, ale tam nežili ninjové, které jsem si tak přála poznat a zjistit, proč se Yasuo chová tak netypicky v porovnání s ostatními vlky.
Po dvou dnech jsem dorazila do Kamenné, kde jsem doplnila zásoby a vyrazila dál. Yasuo na mě čekala v lese před vesnicí, možná se nechovala jako vlk, ale rozhodně tak vypadala a vzít ji do vesnice, by bylo bláznovství.
Chtěla jsem být v Konoze co nejrychleji, ale také co nejopatrněji. Dávala jsem si pozor a neustále zkoumala mapu, kterou jsem si koupila v Kamenné. Večer mě hlídala Yasuo a uprostřed noci mě vzbudila a vyměnili jsme se.
Asi po týdnu jsme přišli k velké řece přes níž vedl most. To samo o sobě by bylo fajn, ale na mostě se vybíralo mýtné a vlk by se jim asi nelíbil.
Koupila jsem si mouku od obchodníka, který taky cestoval přes řeku a nechala Yasuo, aby se v ní vyválela. Na tu podívanou asi nikdy v životě nezapomenu. Muž vybírající mýto se na úplně bílou Yasuo díval sice trochu podezíravě, ale za malý poplatek nás nechal bez zbytečných otázek projít. Za mostem jsem Yasuo umyla a zase z ní udělala vlka.

S radostí a bez dalších komplikací jsme se nakonec dostali k bráně mé vysněné Konohy.
Na chvíli jsem se zdržela u hlídky, která chtěla vědět, proč za mnou sebevědomě kráčí vlčice, ale nakonec jsem to s nimi ukecala na rozhovor s Hokage-sama.
Ze své sbírky knih, kterou jsem musela s těžkým srdcem věnovat knihovně, nebo spíš té malé budově, kterou tak nazývali a kde jsem nikdy nenašla vůbec nic zajímavého, protože pět těžkých beden by ten kůň asi nezvládl, jsem věděla, že v této vesnici panuje žena, jejíž věk rozhodně neodpovídá jejímu vzhledu.
Nebyla jsem tedy ani trochu překvapená, když jsem se objevila v její kanceláři a měla čelit jejímu neúprosnému pohledu.
Její první slova zněla: „Kdo to je?“
Otázka nebyla určená mně, ale i tak jsem se statečně ujala slova: „Mé jméno je Noriko a pocházím z jedné nepodstatné vesničky na sever od Kmenné.“
„Kamenné?“
Hokage se upřímně divila a já trochu znejistěla. Až opožděně ze mě vypadlo: „Ano, madam.“
„Dobře a proč jsi tady?“
Nervózně jsem se podívala na hlídku od brány, která mě sem přivedla, a tiše odvětila: „Jestli Vám to nevadí, nemohla bych s Vámi mluvit v trochu větším soukromí?“
Žena jen přikývla a jediným gestem ho vyhodila z místnosti, teprve pak zopakovala svou otázku a tentokrát bylo zjevné, že žádá okamžitou odpověď.
Neodvážila jsem se vyčkávat ani o sekundu víc, než bylo nezbytně nutné, a spustila jsem: „Chci být ninjou ve vaší vesnici.“
Bylo vidět jak jsem ji zaskočila, ale dala se dohromady neuvěřitelně rychle a vyrovnaně řekla: „Jakou jsi měla hodnost v Kamenné?“
Teď jsem pro změnu byla zaskočená zase já a tak mi chvilku trvalo, než jsem zvládla odpovědět nervózním: „Neměla.“
Jako by to čekala vyrovnaně pokračovala: „Byla jsi snad ninjou v nějaké jiné vesnici?“
Už velmi nervózně jsem odpověděla: „Nebyla.“
Na její tváři se objevit otrávený výraz, než řekla: „Na učení se, co je to vlastně chakra, je už trochu pozdě, promiň, ale měla jsi to čekat, Tsuchikage ti jistě řekl to samé.“
„Nebyla jsem u Tsuchikageho a vím, co je to chakra a umím ji i používat!“ Trochu mě rozčílila a tak jsem se neudržela, až nakonec bylo pozdě brát slova zpět.
Tvář měla netečnou, když reagovala na můj výbuch: „Povíš mi tedy jméno ninji, který tě učil?“
„Učila jsem se více méně sama, jen občas mi s tréninkem pomohl nějaký shinobi, který procházel vesnicí.“
Jako by ani neslyšela mou odpověď změnila téma na: „Proč jsi šla do Konohy a ne do mnohem bližší Kamenné?“
„Chtěla jsem se stát ninjou tady a ne v Kamenné.“
„Proč?“ Zeptala se nezaujatě, jako bych tam ani nebyla.
„Já..“ Nevěděla jsem, jak pokračovat, a tak jsem jen tiše zírala před sebe na její nic neříkající tvář.
Po chvíli ji to asi přestalo bavit a tak mě popohnala slovem: „Ano?“
Ještě chvíli bylo ticho, než jsem ze sebe vysoukala: „Slyšela jsem od jednoho ninji, že je tu jeden klan.“ Na chvíli jsem se odmlčela a podívala na Yasuo, která se na mě jakoby povzbudivě dívala.
Otevřela jsem ústa, abych pokračovala, ale Hokage mě přerušila: „Klan Inuzuka, spolupracující s ninja-psy?“
Překvapeně jsem zůstala hledět, než jsem se vzpamatovala a němě přikývla.
Hokage bez jediného slova odešla a nechala mě v kanceláři samotnou.
Nebyla jsem ani zdaleka tak sebejistá, jak jsem si původně představovala, a jen jsem hloupě seděla na židli, jak mě tam nechala, a dívala se do země.
Jako vždy Yasuo vycítila mé duševní rozpoložení a věrně mi položila hlavu do klína. Bez přemýšlení jsem ji hladila a tiskla tesák její matky přidělaný jako přívěšek na kožené šňůrce. Tentokrát mi to však nepomáhalo, nebyla jsem schopná načerpat novou odvahu při vzpomínce na tu její.
Ani jsem nevěděla, kolik času uplynulo, když se Hokage náhle vrátila. Za ní šel mladík asi mého věku, který se zastavil u mé židle.
Hokage sebejistě spustila a já si přála mít alespoň zlomek její sebedůvěry a jistoty.
„Tohle je Kiba, bude tě mít na starost a připraví tě na zkoušku, která rozhodne jestli máš právo získat tohle.“ A při těch slovech ze šuplíku vytáhla čelenku Listové, zase ji schovala a pokračovala slovy: „Budeš bydlet u jeho rodiny a pomáhat jim tam ano?“
Nejspíš čekala, že odpovím rázným Hai, jak to tu je zvykem, ale já byla pouze schopná němě přikývnout.
Nejspíš jsem byla hodně mimo, protože mě ten mladík, jehož jméno jsem už stihla zapomenout, musel zvednout ze židle a opatrně vyvést ven. Yasuo mě samozřejmě následovala.
Hokage ještě za námi zavolala: „Máte na to měsíc a ani o den víc!“

Venku jsem se trochu vzpamatovala a ten mladík se mi znovu představil: „Mé jméno je Inuzuka Kiba a ten pes za tebou je Akamaru.“
Trochu zmateně jsem se otočila a strnule hleděla na to obrovské zvíře, zato Yasuo se ho rozhodně nelekla, sebejistými kroky přišla až k němu a prohlédla si ho.
Jen okrajově jsem vnímala Kibův hlas říkající: „A vaše jména?“