Úplněk 18. Cože?

Zrovna jsme odpočívali ne menší mýtině a vychutnávali si menší oběd.
"Já jsem totálně ztracená, jak daleko to ještě je do vesnice?"
"A to už v ní bydlíš čtyři roky." rýpnul si Tor.
"No a? A kolik ty?"
"Dvacet."
"Cože? Tobě je dvacet?"
"No, tobě o mě Trenos nevyprávěl?"
"Ne, Trenosi, proč jsi mi nikdy nic o Torovi neřekl?"
"Nepřišlo mi to jako důležité." řekl s klidem a utrhl si kousek ze svého přídělu.
"Aha."
"Takže si to ujasníme, vy jste bratři."
"Jo." souhlasně.
"A narodili jste se ve vesnici."
"Jo." opět souhlasně.
"A oba dva mě serete."
"Proč?" a zase souhlasně.
"Nevím."
"Nechte toho hašteřeni, máme jiné problémy, už máme tři hodiny zpoždění a navíc, Hebi je pryč."
"Cože?!" vykřikli jsme.
"Počkat, neměl jsi ji náhodou hlídat?"
"No měl."
"Tak jak to, že ti zdrhla?"
"Nevím."
"Ichiro ty debile!"
"Co je? No tak mi zdrhla no a?"
"No a? Kdyby si furt nečetl ty knihy, nemuseli bychom se teď s**t s jejím hledáním!"
"Já se na rozdíl od tebe vzdělávám!"
"Dobrá uznávám, že jsi o něco chytřejší než já, ale já bych nikdy nenechala zdrhnout spojenkyni!"
"Budíš, to uznávám, ale i tak! Díky komu jste věděli všechno o té skále a o Nekromancerech?!"
"Díky tobě."
"No vidíš."
"To je jedno!"
"Unmm."
"Teď ne Hebi.....HEBI? Ty jsi tady? A já myslela, že jsi utekla."
"No původně jsem si chtěla odskočit, ale ztratila jsem se, zpět mě navedl až váš křik."
"Aha, no to je jedno, hlavně, že jsi v pořádku."
"Sory, že ruším, ale měli bychom vyrazit." vložil se do toho Tor.
"Ok."

Dali jsme se do pohybu, asi po čtyřech hodinách jsme stanuli před branami vesnice. Vešli jsme dovnitř a zamířili k sídlu "Kage". Když jsme tam dorazili, slušně jsme zaklepali a vešli dovnitř, no nedalo se říct, že nás vítá s otevřenou náručí.
"Kde jste byli tak dlouho? Víte, kolik nás ta vaše mise stála?"
"Ne a je nám to jedno. Abys věděl, uzavřeli jsme mír s Konohou!" řekla jsem rázně.
"Cože? A ví, kdo jsme?"
"Jo."
"A to jim nevadí?"
"Ne."
"Aha a jak dopadla hlavní mise?"
"Skvělé, Hebi pojď sem a ukaž se."
"H-hai."
"Výborně, ještě nějaké hlášení?"
"Jo, taky jsme uzavřeli mír s Nekromancery."
"Nekromancery?"
"Jo, ovládli Mlžnou, bojovali jsme s nimi, ale pak promluvil ten hlavní a řekl, že tě zná. Mám pocit, že Pán podsvětí nebo Všemocný se jmenoval. Je to pravda, že se znáte?"
"No...ehm...jo."
"Skvěle, to je konec. A ještě se chci zeptat, kdo dostane na starost Hebi?"
"No ty."
"Ale já vychovávám všechny nováčky."
"Taky to umíš nejlíp, podívej se na Ichira."
"To je můj nejhorší."
"Ale no tak."
"Dobře, dobře."
"Můžete jít."
"Díkes. Pojď Hebi."

Došli jsme k našemu domu, rozrazila dveře a vešla dovnitř, ti dva mě následovali. Vše zůstalo tak, jako když jsme odcházeli. Myslím, že ten dům budu muset znovu zvětšit. U nás je takový zákon, že když přijde nováček, který není starší osmnácti let, musí bydlet a být vychováván někým z vesnice a většinou to vyjde na mě. Jednou jich tu bydlela šest, naštěstí pět z nich slavilo za dva týdny osmnáct. Takže mi zbyl zase jen Ichiro. Nejvíc mě na tom s**e, že když jsem sem přišla já, tak na mě každý sral.
"Sladký domov, jak dlouho, že jsme byli pryč?"
„Nevím."
"Ale no tak Ichiro, gomen, já to tak nemyslela, nebuď uražený."
"Já nejsem uražený, jen jsem čekal na to "Gomen"."
"Aha, tak to je super. A teď si musíme dát sprchu páč všichni děsně smrdíme. Ichiro vem Hebi do koupelny."
"Jasně."
"Unmm."
"No co?"
"Víte, když jsem byla v kobce, společnost mi dělali krysy a kostlivci a to při jakékoliv činnosti, nejsem zvyklá být sama. A navíc, jsem se tři roky nekoupala. Nemohla byste jít se mnou?"
"No... Když myslíš. Ichiro, prosím, zajdi nakoupit."
"Jasně."

Nemohla jsem uvěřit tomu, že Hebi neznala mýdlo ani kartáček na zuby. Musela jsem z ní udělat člověka, protože teď aktuálně vypadala jako strašidlo. Její vlasy byly slepené a rozcuchané. Její tělo taky nevypadalo nějak v dobrém stavu. Měla ho celé zjizvené a podrápané. Zajímalo by mě, co tam s ní dělali. Pustila jsem se do práce, po třech hodinách, jsem z Hebi udělala krásnou mladou dívku. Asi se ptáte, jak vypadá, že? Má středně dlouhé havraní vlasy, postavu ani ne hubenou nebo tlustou, tak akorát. Vysoká je asi metr sedmdesát pět. Oči má jasně žluté s úzkou zornicí, jako had. Kůži má až přehnaně bílou. Já myslím, že jistou představu již máte.
"Uf, jsem hotová, teď už jsi čistá a voňavá, počkej tady, donesu ti nějaké oblečení."
"Hai."
Po chvilce jsem byla zpátky. Kupodivu ji sedlo jako ulité. Odvedla jsem Hebi do kuchyně, Ichiro již připravil večeři. Posadila jsem ji ke stolu a sama si šla dát sprchu. Po večeři jsme šli spát.

"Pomoc! Rychle, otevřete! Poplach!" bušil někdo na dveře.
"He? Co se děje?" došourala jsem se ke dveřím.
"Vl-Vlkodlaci! Zešíleli!"
"Už zase? Poslední dobou jde všechno na Vlkodlaky."
"Musíte nám pomoct, Kineko-san."
"Ok."
Rychle jsem na sebe něco hodila a probudila Ichira s Hebi. Když jsme vyběhli ven, pohled, který se nám naskytl, byl poněkud...depresivní. Vlkodlaci bojovali mezi sebou anebo s ostatními členy vesnice. Jako kdyby je zasáhlo jakési šílenství. Nejhorší na tom bylo, že jakmile se někdo proměnil a bojoval s vlkodlaky, začal šílet taky.
"Kineko to není dobré, všude cítím podivnou auru, co to je?"
"Netuším, myslíš, že tě to taky ovládne?"
"Nevím, ale cítím se divně, radši se neměň."
"Ok. Musíme přijít na to, co to způsobuje."
"Jo."
"Vy dva, za žádnou cenu se neproměňujte."
"Jistě."
Proběhla jsem bojištěm a začala prohledávat vesnici, ale nic jsem nenašla, vrátila jsem se zpět k Ichirovi a Hebi.
"Nevím, co to je, ale jestli něco neuděláme, zničí to vesnici."
"Ale co můžeme dělat? Nemůžeme se proměnit a oni se tu navzájem povraždí."
"Ku.rva!"
"Unmm."
"Co je Hebi?!"
"To jsem byla já."
"Cože?!"