Bloom - 28. kapitola - Vášeň skrytá v koření

Upozornění: 15 +

„Hernajs práce!“ zahartusila zelenovlasá, když z ní při průchodu hlavními dveřmi spadlo prádlo. Rychle se pro něj sehnula a znovu si ho uvázala kolem pasu. Prosila lesní duchy, ať ji hlavně nikdo nevidí. To už ji ale z nejbližšího rohu pokradmu sledoval Hidan, kterému se tahle noční podívaná náramně zamlouvala. Chopil se nejbližší pochodně a namířil světlem krásce do obličeje.
„Co?“ zarazila se, kryla si tvář, aby úplně neoslepla, a Hidan měl volný výhled na to, co mu zcela jistě ukázat nechtěla. „Co blbneš?“ Našla ztracenou řeč a chtělo se jí zakřičet. To už k ní ale řezník z Akatsuki přikročil a začal jí domlouvat.
„Tady za rohem je volnej pokoj, nějaký šatstvo tam určitě bude. No tak, nedělej drahoty!“ Nemohl si nevšimnout, že z Bloom odkapává voda.
„Fajn, tak mě pusť!“
„Jak poroučíte, madame,“ zašklebil se nesmrtelný, zhasil oheň a držíce se za ruku ohmatávali stěny.

„No to je dost!“ zlobila se kráska, když konečně našli tu správnou místnost. „Dyť to bylo přes čtyři chodby!“ postěžovala si.
„No jo, já holt nemám tak dobrou fotografickou paměť jako Deidara,“ mávl ninja rukou, znovu rozsvítil a začal se přehrabovat ve skříni.
„A co žes to vlastně dělala?“ ptal se jí se smíchem.
„Koupala jsem se venku,“ špitla a pokoušela se uvelebit na staré rozvrzané pohovce pohodlněji. Dala si nohu přes nohu, protáhla si záda a ruku opřela o horní část sedačky. Hidan se ohlédl a zatvářil se jako mlsný kocour. Takovou příležitost by neměl promarnit, tenhle sladký dárek se přece musí rozbalit! Ach, díky Jashine za Tobiho nepřekonatelnou blbost! Protože kde by dnes byli, kdyby skrčkovi nevylétl kbelík z ruky? Bělovlasý by rozhodně přišel o pohled na tohle nádherné dvoubarevné tělo, které mu je právě teď nejspíš vydáno na milost a nemilost. Sebral jeden z lehčích plášťů a pár ponožek.
„Ehm, nechceš mi to sem raději donést?“ pronesla Bloom, protože vytušila, že ninja po ní chce oblečení hodit. Usmál se a přikročil k ní. Vzala od něj šatstvo a začala ho zkoumat. Hidan ji sledoval a v duchu zářil blahem.
„Čí to je?“
„Nevím, jmenovka na tom neni,“ uchechtl se. „Tak to zřejmě patří kolektivu.“ Přisedl si k ní blíž. „Řekneš mi, co se stalo venku?“ vybídl ji.
Zamyslela se. „No… naštěstí se nestalo nic. Nechala jsem se laskat vodou a… potom tam přišel Zetsu a… políbil mě.“
„A dál?“
„Praštila jsem ho a utekla, co si myslíš?“ Neřekl nic, jen udělal drobný pohyb, při kterém ji příjemně zamrazilo. „Ehm… to je tvoje ruka, co mi šátrá po zádech?“ zeptala se s andělským výrazem ve tváři.
Pochopil a stáhl ruku zpátky. „Jasný, chápu a nebudu na tebe tlačit. Vem si na sebe ten plášť.“ Poslechla ho a cítila se hned lépe. „Jaký to bylo?“ zeptal se po chvíli.
„Myslíš tvoje ruka na mejch zádech?“
„Ne, myslím to, jak tě Zetsu zkoušel líbat,“ uchechtl se bělovlasý.
„Jo, tohle… odporný a slizký.“
„A chtěla bys to vynahradit?“ Upřel na ni pohled, pod kterým se každé ženě podlamovala kolena.
„Hidane, já…“ Udělala rukou gesto, které neznamenalo souhlas ani odmítnutí.
„Ale no tak, děvče! Jednu pusu mi přece neodmítneš!“ Sklonil se k ní a jejich rty se dotkly. Projela jí vlna neskutečné, třebaže chvilkové, úlevy. I nesmrtelný byl překvapen. „Zatraceně, holka, jak ty to děláš, že dokážeš chlapa rozpálit zevnitř?“
Bloom ta slova vyděsila. „A… už se ti tohle někdy stalo?“
„Ne, tohle je vůbec poprvý, co jsem se cejtil tak… nažhavenej… až po konečky prstů, víš?“
„Bude lepší, když odejdeš!“ Zpražila ho pohledem a přetáhla si přes sebe několikrát spravovanou deku. Za veselého pohvizdování vyšel na chodbu a nechal ji samotnou. Byla z toho všeho tak zmatená… Zbláznili se tady snad už úplně všichni?

Kakuzu zkoušel nové triky s ukořistěným srdcem, které si nedávno doplnil. Hidan mu u toho, jako vždy, asistoval. Náhle se ale zakuckal a z pusy mu vyšlehl plamen a spálil proužek trávy před ním.
„Co měl znamenat tenhle ubohej Katon?“ zajímal se maskovaný. „To ses prostě najednou rozhod, že budeš plivat voheň?“
„Starou belu, Kakuzu, prostě se mi udělalo šoufl. Cejtim se, jako by mě někdo propálil zevnitř,“ přiznal.
Ninja s maskou se ušklíbl. „Nesežrals některou z Deidarovo béžových kuliček?“ Druhý Shinobi zavrtěl hlavou a tvrdil, že o tom neví. „A nemáš to z toho tvýho koření?“ zkusil znovu.
„Žaludek už si zvyk, tím to nebude,“ mávl rukou Hidan a přitom mu hlavou probleskla myšlenka. „No… ale líbal jsem Bloom. A řeknu ti, že mě pěkně rozpálila!“
Kakuzu vytřeštil zrak, rozkašlal se a přitom se chytil za srdce. „Co blábolíš?“ dostal ze sebe ztěžka.
„Copak, staroušku, srdce tě zradilo?“ uchechtl se nesmrtelný a Kakuzu se na něho zamračil. „Jestli mi nechceš vodělat i tohle nový, tak přestaň s těma kecama!“ zahřměl, uskočil a mrštil po něm železnou tyč.

Sasorimu se zdálo, že je dnes zelenovláska jako bez života. Tázavě se na ni podíval. Pracovala mlčky, ani jednou se neusmála. Netrápilo ho to, jen by rád věděl, co se děje. „Stalo se něco, že jsi tak skleslá?“
Bloom vzhlédla od práce. „Včera mě Zetsu líbal,“ zamumlala nezřetelně, ale loutkář uměl odezírat ze rtů.
„A líbilo se ti to?“
„Ne,“ přiznala. „A pak Hidan…“ Měla slzy v očích, teď už jí nerozuměl vůbec. Že by ty změny nálad způsobovala její vrozená schizofrenie? Spíše tu možnost vyloučil, protože dívka se nechovala podivně, jen ji ta běžná událost roztesknila. Viděla, že ji poslouchá a osmělila se, aby se zeptala na otázku, která tížila její nitro.
„Co je na mně tak zvláštního, že se mnou chlapi z Akatsuki chtějí trávit všechen svůj volný čas? Vážně tomu nerozumím!“
Prásk! Sasorimu vypadla lahvička z ruky a bylo slyšet už jen zvuky rozbíjejícího se skla. „Utahuješ si ze mě?“ vyjel na ni vztekle.
„Ne!“ dušovala se Bloom a snažila se uklidnit.
„Holka, která nemá představu o svých ženských zbraních, to je fakt neštěstí! Copak ty nevíš, jak strašně seš přitažlivá?“ Lomil rukama.
V té chvíli se dveře rozlétly. „Aha, tak… nebudu rušit,“ zašklebil se nesmrtelný a přibouchl za sebou dveře.
„Co si myslel?“ chtěla vědět zelenovlasá.
„Že se na tebe chci vrhnout a zneužít tě.“
„A ty bys to udělal?“
„Hm… nemůžu,“ ušklíbl se loutkář. „Cosi mi… chybí.“
„Takže ty bys… ne, to je na mě moc! Nezůstanu tady!“
„Před chtíčem neutečeš, budou tě pronásledovat všude. Je to bludný kruh,“ prohlásil ninja s červenými vlasy ponurým hlasem.
„A co mi teda radíš?“
„Uděláme pokus. Řekla jsi mi o Hidanovi a o tom divným polibku a já ti znovu tvrdím, že je nesmysl někoho podpálit obyčejnou pusou, i kdyby byla sebelepší a správně žhavá.“
Bloom se na něj dívala. Káral ji a ona si to musela nechat líbit.
„No tak! Na co čekáš? Polib mě!“
„K čemu to bude?“
„Dokážu ti, že máš v hlavě bludy a tvý trápení je zbytečný!“
„Fajn.“ Souhlasila a vložila do polibku něhu i vášeň.
Na malou chvíli se zdálo, že se dost nesnažila a loutkáře nechal polibek chladným. Ten se však vzápětí chytli za krk a zasípal: „Vodu!“ Rychle mu ji podala, zírala na něho vyplašeně. Když se trochu vzpamatoval, vydechl: „Napadlo tě někdy, že jsi uvnitř jedovatá?“
„Naní?“ vyhrkla Bloom a praštila sebou o zem.

„Neschopná, nemotorná, nechápavá a zbytečně se plaší. To je mi tedy veledílo!“ bručel si pro sebe loutkář a táhl omdlelou dívku na vyšetřovací stůl. „Hm, že bych se podíval, co se jí honí hlavou? Jí to neublíží.“ Dotkl se jejího čela a ihned ucukl. „Ale mně zřejmě jo.“ Zaklel a třel si popálenou ruku. Už teď si byl jistý tím, že to, co se Bloom stalo, nebylo přirozené. Mohl se jen ptát, kdo to způsobil a doufat, že dostane odpověď.