Bloom - 27. kapitola - Nekřič!

Když viděl, kdo se na něj dívá, zamračil se a odfrkl si. V té chvíli dívku někdo strhnul zpátky, jako kdyby za své pohyby vůbec nemohla.
„Vidíte, pánové? Tohle dělá loutkář, když se v práci nudí!“ šklebil se Sasori, tahal za provázky a Bloom poslušně poskakovala.
„Věř mi, že tě kousnout nechtěla,“ dodal jakoby mimochodem, ale Uchihu to stejně moc neuklidnilo. Zelenovláska zrozpačitěla a zavrtala pohled do země.

Vůdce byl spokojený, Itachi dostal mast proti bolení hlavy a Hidan s Kakuzou opět ostrouhali.
„Proč se vy dva tváříte tak sklesle?“ nechápal černovlasý.
„Hele, vo to se nestarej a jdi si radši umejt uši!“ usadil ho Hidan. Uchiha si prohrábl vlasy. Teď už vážně ničemu nerozuměl.

Konan se nehodlala tak snadno smířit s rolí „té druhé“. Bývaly doby, kdy všichni ninjové v sídle toužili po jejím zájmu. Nehodlá dovolit té cizí poběhlici, aby jí sesadila z onoho pomyslného trůnu.
Trénovali s Kisamem, který jí ochotně nabídl pomoc, když mu řekla, že chce zlepšit své techniky. Vrhala se do boje tak zuřivě, že žralok už několikrát málem přišel o ucho.

Když Zetsu viděl, že je Itachi živ a relativně zdráv, malinko ho to uklidnilo, stále se však nemohl zbavit pocitu, že je něco špatně. Tobi se mu teď neustále pletl pod nohy a zelený ninja ho marně přesvědčoval o tom, že jeho týmovým partnerem je teď Deidara, tudíž už k němu nemá žádné závazky.

Bloom si v hlavě přehrávala události uplynulého dne. Znovu se uchechtla, když si vzpomněla na Itachiho výraz, když spatřil snoubenku svého nejlepšího přítele. A ten Orochimaru… chtěla o něm vědět více.

Den byl dlouhý a únavný. Napadlo ji, že se vytratí ven a osvěží své ztuhlé tělo v říčce, za svitu měsíce, toho času v úplňku. Byla si jistá, že nikdo z těch otravných chlapů dnes ven nepůjde a ona bude mít soukromí a nemusí se schovávat při každém podezřelejším zašelestění.
Všechno si připravila, čistý oděv či spíš čistou uniformu, protože, jak ji poučil Sasori, i uklízečka musí vypadat k světu. Nesnášela tahle omezení. Kdyby to bylo na ní, nejraději by po sídle chodila nahá.

Měsíc jasně zářil, voda příjemně chladila. Pomyslela si, jaký je to nádherný pocit vědět, že je tu sama. Namočila do říčky nohy a chvíli jimi šplouchala a pozorovala vlnky. Znovu se rozhlédla, pro jistotu, a pak ze sebe shodila ten záplatovaný oděv narychlo spíchnutý Kakuzou.

Zetsua trápily nepěkné myšlenky. V takových chvílích bylo nejlepší nechat ho, aby se černý s bílým dohodli na řešení. Jenže dnes jako na potvoru ho nikdo nechtěl přehlížet. Uchiha do něj nechtěně vrazil, rozespalá Konan si spletla jeho široce rozevřená ústa s nádobou, do níž odlévala zbytky, a její dryák na zlepšení spaní kanibalovi rozhodně nezachutnal. Vůdce s ním přes hodinu řešil instrukce k nové misi a s Deidarou si neustále přehazovali Tobiho, protože ani jeden ho pro dnešní den nechtěl mít na povel.
Věděl, že takhle to dál nepůjde. Jediným řešením bylo vytratit se ven pod rouškou tmy a hlavně, aby si toho nikdo nevšiml.

Nasál do nosu vzduch a instinkty ho neomylně vedly k řece. Když zaslechl šplouchání a táhlé kvílení, zarazilo ho to, a trochu i vyděsilo. Opatrně se přibližoval, cizí postava byla příliš zabrána sama sebou, dokud neviděl, koho má před sebou, a nezavrávoral.

Bloom vyjekla, Zetsua okamžitě poznala. „Špehuješ mě?“ zasyčela. Zavrtěl hlavou, měsíc byl v tu chvíli přímo nad nimi. „Hned vypadni, nebo začnu křičet!“ vyhrožovala a snažila se co nejvíce ponořit do vody, brzy však zjistila, že v podřepu dlouho sedět nevydrží.
„To tedy nebudeš!“ vyhrkl Zetsu a rychle přitiskl svá ústa na její, kdyby ji snad doopravdy napadlo to udělat.
Bloom ztuhla, nečekala polibek, i když to v pravém slova smyslu polibek nebyl, byl to spíš způsob, jak ji donutit mlčet. Pokoušela se od něho odtrhnout, mlátila do něho pěstmi. Došla mu trpělivost a chtěl si ji přidržet. Vzdálené vytí narušilo kanibalovo soustředění a on si přestal dávat pozor. Bloom se mu vysmekla, vrazila mu pořádnou facku a ninja sebou plácnul do vody. Rychle si udělal za šatstva opasek a polonahá prchala k sídlu.
Zetsu se vynořil z řeky a prskal vodu, natekla mu dokonce i do uší, řádně si protřepal hlavu. Cítil se lépe, jako kdyby ta horkost z jeho těla nějakým zázrakem vymizela. Mohla za to ona?