Bloom - 29. kapitola - Samotka je děsná nuda

Sasori nechal dívku ležet na svém pracovním stole a vydal se do pokoje, kde přebýval Hidan a Kakuzu, a skutečně tam bělovlasého našel. „Cejtim se nějak blbě,“ přiznal ninja a loutkář pokýval hlavou.
„A jak přesně?“
„No… vevnitř se mi vaří vnitřnosti a hrdlo mam vyprahlý.“
„Chápu. Za to může Bloom. Je jedovatá,“ odpověděl červenovlasý muž klidně.
„Heh, to byla vždycky,“ uchechtl se Hidan. „Ale vážně! Co s tim uděláš?“
„Budu tě nalejvat vodou, dokud tě to nepřejde a možná ti přidám i pár bylinek.“

Když se zelenovlasá probudila, loutkář seděl vedle ní. „Jedovatá?“ vyhrkla zmateně a začala se prohlížet.
„Nebylo by to tak od věci,“ pokýval hlavou. „Zetsu je kanibal, schizofrenik a věčně se mu mění nálada. Budeš to mít taky.“ Pak mladíkovi zacukaly koutky. „No, ale taky je pravda, že nikoho z nás ještě nelíbal.“
„Nech si to!“ Ohnala se po něm, ale uhnul. „A jak se toho teda mám zbavit? Říkals přece, že budou za mnou dolejzat!“ dodala důrazně.
Přikývl. „Pěkně jsi je rozparádila, tak teď to máš! Za tohle zodpovědnost nenesu. Ale jedno řešení bych měl…“

Konan zbledla, když jí bylo nařízeno, aby Bloom nespouštěla z očí a ihned si donesla do jednoho z větších obytných sálů všechny věci, které považuje za důležité. Divila se tomu a neposlechla, pak byla o to víc překvapena tím, že v sále čekala Bloom a že jakmile přišla do místnosti, kdosi ji zamkl zvenčí. Začala do dveří bušit, ale neznámý ji naprosto ignoroval.
„Vzdej to, to nemá cenu! Měli to naplánovaný!“
Modrovláska se zarazila. „Měli? Kdo v tom jede?“
„Sasori s Deidarou. Nevím, co si od toho slibují, ale prý to má být léčba.“
„A moje nebo tvoje?“ opáčila modrovláska vztekle.
„Nevím. Možná obou. Tak co sis sem vzala?“
„Já? No… nic. A ty?“
„Já se spolíhala na tebe! Pěkná pitomost!“
„Jen nebuďte hned uražená, slečinko!“ Konan dočista zapomněla na opatrnost.
„Jo? Chceš do zubů?“ vyhrožovala Bloom a napřahovala se. Teď už bylo modrovlasé jasné, že tahle hádka pro ni nedopadne dobře.

Pein si nechal Sasoriho zavolat a ptal se ho, co provedl s jeho partnerkou. „Zavřel jsem ji na samotku s Bloom,“ odvětil loutkář, aniž hnul brvou.
Vůdce se při těch slovech musel zašklebit. „Za co dostala ten trest?“ zajímal se.
„Potřeboval jsem někoho spolehlivýho, aby hlídal naši kanibalku. Je teď mnohem nebezpečnější, než obvykle bývá.“
„A proč to nenecháš na Itachim nebo Kakuzovi s Hidanem? Určitě by to zvládli líp než Konan.“
Sasori se uchechtl. „Právě jim by byla nebezpečná.“
Peinovi ta věta vůbec žádný smysl nedávala. „To mi vysvětli.“
„Když se jí dotkne nějaký chlap, naskočí mu horečka. A podle všeho za to může to Hidanovo koření a podivné uzpůsobení Bloomina žaludku.“
„Hm, v tom případě je to asi rozumné,“ pokýval hlavou velitel Akatsuki, ale stále měl jisté pochybnosti.

Konan se přikrčila na zemi a rukama si chránila obličej. Když se dlouhou dobu nic nedělo, přinutila se otevřít oči a zírala přímo do obličeje navztekané Bloom. „Hele, klídek! Nejsem přece žádnej netvor!“ vyštěkla zelenovlasá a obrátila se k ní zády.
„Ehm…“ Modrovlasá se zastyděla a ještě chvíli mlčela. Pak se zvedla a začala prohledávat poloprázdnou místnost. Vrátila se s rozpačitým výrazem. „Je tu pár knížek, dvě deky, trochu starého haraburdí a plesnivá skříň.“ Už raději nedodala, že je to určitě ten samý kus nábytku, co ho měli Kakuzu s Hidanem vloni vyhodit, protože by se v ní pravděpodobně začala vařit krev.
„Dobrý. Tak já se tím prohrábnu,“ kývla kráska a vyrazila na opačnou stranu pokoje.
„Počkej! Ty umíš číst?“ divila se modrovlasá.
„Něco málo bych zvládla,“ odpověděla jí druhá z žen a sáhla po příručce o zbraních. „Bezva, tak na to se podívám!“

Konan se ponořila do sebe. Zpozorněla teprve, když se dveře pomalu otevřely a někdo vložil dovnitř podnos se dvěma talíři teplé polévky. „Kruci!“ Nestihla k východu doběhnout včas a málem převrhla svou dnešní večeři.
„Bacha! Je tam taky moje jídlo!“ Bloom u ní byla až překvapivě rychle a znalecky omrkla obsah menu restaurace Prázdný pokoj. „Hm, moc zeleniny, to si nech!“
„Nebudeš jíst?“
„Ale jo, možná… potom… a třeba taky ne.“
Konan už měla na jazyku, že je zelenovlasá strašně divná, ale svou výtku spolkla a jen pokrčila rameny. Dojedla svou porci a zkusmo sáhla po Bloomině talíři.
„Dej to sem!“ vyhrkla dvoubarevná dívka a v příští minutě už hltala svůj příděl. Modrovlasá se uchechtla, ale dávala si pozor, aby si jí její společnice nevšimla. Ta si mezitím přinesla deku, shodila ze sebe většinu oblečení a roztáhla se na ní jako žába.
„Hm, zřejmě nás tu hodlají držet delší dobu,“ vzdychla modrovlasá kunoichi a kriticky si Bloom prohlédla. „Co to zas děláš?“
„Relaxuju!“ odsekla jí.
„Polonahá?“
„Ty máš teda dneska náladu!“ prskla zelenovlasá zlostně a sáhla po polštáři.
„Kdes to vzala?“
„V rohu, byl celej zaprášenej,“ odpověděla jí klidně.
„Tak toho já se ani nedotknu!“ zatvrdila se Vůdcova pravá ruka.
„To ani nebudeš muset!“ uchechtla se Bloom a vyrazila do útoku. Konan před ní utíkala a uhýbala jejím velmi dobře mířeným ranám. Nevydrželo jim to ovšem dlouho, za pár chvil byly obě unavené a zemdlené.
„Nezůstanu tady,“ zafuněla otrávená zelenovláska. „Je tady příšerná nuda.“ Pak objevila jedno jediné okno v celém velkém sále. „Je hrozně malý! Tamtudy se neprotáhnu,“ vzdychla.
Konan se k ní opatrně přiblížila. „Vlastně… útěk není tak špatný nápad.“ Přemýšlela nad tím opravdu jen chvilku. „Ale napřed se obleč!“ Bloom sice nechápala, ale poslechla. „A teď se mě chytni kolem pasu,“ nařídila jí mírným hlasem.
„Fajn,“ kývla zelenovlasá a dívala se, jak druhá žena dělá pečetě. Pak se před ní začala rozplývat a cizinka s úžasem pozorovala, že začíná mizet také. Změněny v hejno drobných papírků proklouzly skrz okno, za svobodou.

Deidara měl plné ruce. Sasori kráčel před ním a odklízel překážky z cesty. „Vsaď se, že ty dvě se tam pozabíjí,“ zahuhlal blonďáček do polštářů, které měl úhledně seskládané na jedné z větších matrací.
„Uvidíme,“ odpověděl mu loutkář a přiložil ucho ke dveřím. „Nic neslyším. To se mi nelíbí.“ Sáhl po klice. „Jsou pryč!“ vydechl překvapeně, když přehlédl spoušť před sebou.
„Ale jak by se dostaly ven?“ zapochyboval ninja s dalekohledem.
„To zatím nevím, takže polož ty krámy a hledej!“
Prohledávali pokoj píď po pídi, až nakonec objevili několik drobných papírků, které se zachytily v okenním výklenku. „Hm,“ zaškaredil se loutkář. „Tak se mi zdá, že nás Konan převezla.“